Vedle toho, že působíš jako advokátka, se hodně angažuješ i v oblasti neziskové sféry. Každý rok pořádáš charitativní akce, minulý rok to byl dětský bazárek, letos jsi spolupořádala charitativní jarmark. Co tě k těmto aktivitám přivedlo?
Výchova. A především jeden z mých vzorů – moje maminka. Je to žena, která má neskutečnou empatii pro druhé. Nevyhnutelně si tak něco z toho převezmete. Od mala jsem vnímala, že se máme relativně dobře. Že ne všichni jsou na tom jako my. A začnete chtít, aby to bylo jinak, aby se i ti ostatní měli alespoň zčásti tak dobře, jako vy. A nemluvím jen o materiální stránce. Jako svůj první větší osobní projekt vnímám několikaměsíční stáž v Indonésii, kam jsem odjela před nástupem na vysokou učit děti angličtinu a přibližovat jim naši kulturu. O pár let později to byla čtvrtletní stáž u Stále mise České republiky u OSN v New Yorku. To sice nebylo neziskové v tom pravém slova smyslu, ale pocit toho, že přispíváte k něčemu správnému a ovlivňujete dění dobrým směrem, jsem určitě měla.
Není empatie v advokacii naopak na škodu?
Je pravda, že v životě jsem zažila chvíle, kdy jsem si říkala, že by bylo fajn jí mít o něco méně. Ale naučila jsem se rozlišovat mezi empatií a citlivostí, resp. přecitlivělostí. Empatie je skvělá věc a v advokacii má nejen své místo, ale v mnoha ohledech je i žádoucí. Přecitlivělost nás advokáty může brzdit. Učím se ale pracovat s oběma tak, abych využila to nejlepší z každého.
V praxi se věnuješ zejména litigacím. Kdy a jak využíváš empatii v této oblasti?
Při práci s klienty, s protistranou i u soudu. Takže vlastně dennodenně. U klientů mi pomáhá vnímat jejich potřeby. U protistrany analyzovat jejich záměry. A u soudu pracovat s tím, co je pro soudce důležité a jak mu můžu usnadnit pochopit to, co v řízení tvrdíme a chceme. Empatie se vlastně může v litigacích skvěle realizovat a má v nich své nezastupitelné místo.
V rámci advokátní kanceláře, kde působíš, jsi vloni pořádala charitativní bazárek a letos jste na to navázali s další předvánoční akcí. To je opravdu hezká tradice.
Děkuji, to rádi slyšíme! Nechci, aby to znělo jako klišé, ale mám to štěstí, že mi naše kancelář pro tyto aktivity poskytuje prostor. Přijdete s nápadem a můžete ho realizovat. Samozřejmě ale platí, že to nesmí být, lidově řečeno, úplná hloupost. Za mě je důležité si uvědomit, že ať už podporujete kolegy v jakékoli činnosti, je to investice nejen do nich, ale i do kanceláře. Svým způsobem win – win.
Zapojuješ se ale i do dalších projektů, například Den pro školu. Dá se to s prací v advokátní kanceláři časově vůbec zvládat?
Jsem nekompromisním zastáncem toho, že kdo chce, čas si najde. A to samé platí opačně. Takže za mě určitě dá. Samozřejmě, že velkou roli hraje to, pokud vám to kancelář umožní. Ale možná ještě větší hraje motivace, tak jako to bylo u mě. Vždycky jsem se snažila být o krok dál, nejen tím, že budu získávat praxi v oboru, ale i tím, že budu dělat něco extra. Něco, co mě baví a zároveň posouvá dál po lidské i pracovní stránce. Tak jsem během studia začala kromě práce v advokátní kanceláři pracovat i jako redaktorka v Právním prostoru. A byla to dobrá volba.
V jakém smyslu dobrá volba? Není redaktorská práce pro odborný právní portál přeci jen od advokacie příliš odlišná?
Dostala jsem možnost setkat se profesně s řadou inspirativních osobností v oboru. A jelikož jsem začala pro Právní prostor pracovat už během studia, nebylo jich málo. Myslím, že díky tomu dokážu advokátní trh vnímat v lepším, a i širším kontextu, za jmény si dokážu představit konkrétní tváře. Navíc jsem vždycky chtěla vedle samotné advokacie dělat něco, co k tomu bude mít tematicky blízko, ale po obsahové stránce se bude jednat o zcela jinou práci. Něco, co ji bude doplňovat. Práce, u které můžu - samozřejmě v dobrém slova smyslu - vypnout.
Jak vnímáš společenskou odpovědnost u své profese? Je to něco, co by mělo být její součástí?
Určitě. Myslím, že u advokátů se to svým způsobem i očekává. Že je to součást jejich profese, jejich morální integrity. A myslím, že je dobře, že se společenská odpovědnost začíná stále častěji v souvislostí s advokacií veřejně skloňovat. Advokacie je exponované povolání. A to s sebou nese i odpovědnost nejen vůči klientům, ale i společnosti.
Hovořily jsme o empatii a o tom, jak ji využíváš v praxi. Zaujalo mě, jak s ní pracuješ ve vztahu k soudu. Proč je dobré poznat, co soudce chce?
Protože i soudci jsou ve finále pouze lidé. Je třeba si uvědomit, že jejich agendou je nejen váš spor, ale i řada dalších sporů. A v případě občanskoprávních nebo obchodněprávních sporů může být tato agenda po právní stránce a orientaci v různých odvětvích práva opravdu pestrá. Dobrý litigátor by podle mého měl umět soudu přiblížit složitý spor jednoduchým způsobem. Tím se řídíme i u nás v kanceláři a promítáme to do naší práce.
Můžeš uvést příklad?
Například tím, že to, co můžeme napsat ve dvou odstavcích, není třeba rozepisovat na dvě stránky. Představme si, pokud by to bylo obráceně. Také bych si radši přečetla pár odstavců, které budou obsahovat vše podstatné než řadu stran, ve kterých budu relevantní tvrzení hledat jako jehlu v kupce sena. A platí to dvojnásob ve chvíli, kdy řešíte po právní i technické stránce opravdu náročné spory.
Pro Právní prostor připravuješ zejména rozhovory a staráš se o sekci akce. Obligatorní otázka na závěr - jaké je to stát na druhé straně "barikády" jako ten, kdo otázky nepokládá, ale zodpovídá?
Překvapivě příjemné. Ale i náročné zároveň, asi tak jako to stručné psaní, o kterém jsme se bavily.
Diskuze k článku ()