Softwarovým právem se zabýváte více než 16 let. Jde o oblast pro značnou část společnosti tajemnou, mnohé právníky nevyjímaje. Dokážete pojmenovat příčiny?
Pro většinu lidí je softwarové právo těžko uchopitelné z poměrně jednoduchého důvodu – jeho předmětem je něco, na co si nemohou sáhnout. Když vedete spor o dům, psa, auto či peníze, je situace jiná.
Kromě advokátské praxe vyučuji softwarové právo na vysoké škole a přednášku obvykle zahajuji otázkou, zda již některý ze studentů užil práva k softwaru. Většinou jsou všichni zaražení a vyčkávají, kam dotaz směřuji. Správně by však měli mít ruku nahoře úplně všichni.
Software je všudypřítomný. Najdeme jej v mobilních telefonech, počítačích, ale i hodinkách a dalších elektronických zařízeních. Bereme jej jako samozřejmost, aniž si uvědomujeme, že jsou práva k němu a jeho ochrana upraveny zákonem, ať už v režimu občanského nebo autorského práva. Nedochází nám, že software někdo vytvořil, že k němu má nějaký vztah, a že by za něj mohl chtít být odměněn.
Avšak za autorská díla nejsou lidé zvyklí platit.
To, že chce někdo za software, a obecně autorská díla, inkasovat peníze, je naprosto legitimní. Autorské právo chrání a oceňuje něco, co já bohužel (musím přiznat) nemám – mimořádný dar spočívající ve schopnosti uplatnit vlastní nadání k vytvoření něčeho výjimečného. Autorem může být hudebník, filmový režisér, malíř, skladatel nebo básník. To jsou všechno činnosti, které nesmírně obdivuji, a mrzí mě, že je k jejích ohodnocení naše společnost odtažitá. Jsme zvyklí kopírovat a stahovat filmy, vypalovat cédéčka, když potřebujeme software, odněkud jej stáhneme. Odtažitost se projevuje i v otázkách trestání, byť represe dle mého názoru v zásadě nic neřeší. Mohu sice vysoudit náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění, což je skvělé, ale principiálně bychom se měli zaměřit na prevenci, tedy vzdělávání a osvětu, aby k porušování autorských práv nedocházelo.
Není utopistická představa, že lidé přestanou porušovat autorská práva?
Představa je to samozřejmě iluzorní. Plagiátorství existovalo již ve starověké Číně. Číňané si proto na svůj porcelán malovali značky, a tak vlastně postupně vznikly ochranné známky a průmyslové vzory.
Situace také není ve všech zemích stejná. Podle statistik se podíl nelegálního softwaru směrem na východ zvyšuje. Tak třeba Česká republika zaznamenává 30 až 32 % nelegálního softwaru, v Rusku něco přes 80 %, a v Číně jde dokonce o 92 %.
Tak dobrou bilanci v náš prospěch bych skoro nečekala.
Že? Posouváme se na západ.
Jak je to s kopírováním funkcionality či napodobováním softwaru konkurencí? Existují legální cesty? Často se totiž setkáváme s programy, které jsou levnější verzí téhož, a které se evidentně inspirovaly svými známějšími (a často dražšími) kolegy.
Je bez debat, že k napodobování softwaru dochází. V 90. letech bylo posuzování, zdali byl software vykraden, velmi rigidní. Porovnaly se dva zdrojové kódy, a pokud nebyly totožné, šlo o dílo odlišné. Dnes jsme již posunuli, protože posuzujeme, zda je v softwaru promítnut vlastní přínos autora.
Jako příklad výborně poslouží programy na vedení účetnictví. Existují stovky společností nabízejících takový software. Principy účtování však budou vždy stejné – každé zaúčtování se musí projevit na dvou odlišných účtech a na konci se to (zjednodušeně) musí rovnat. V tom tedy přidaná hodnota nebude. Může být ale ve způsobu, jak samotný program pracuje, v jeho vnitřní logice, v tom, jak si autor poradil s nutností jednotlivé účty propojovat a napojovat.
Rozlišit, kdy se jedná o vykradený software a kdy nikoli, je velmi těžké. Nepochybně bude potřeba přiznat znalce, aby „novost“ těchto procesů posoudil.
Vykrádají se i odborné texty. Setkáváte se s tím jako znalec v oblasti autorského práva či jako vysokoškolský pedagog?
V poslední době se často setkávám s plagiátorstvím bakalářských a diplomových prací, které se rozmáhá z důvodu snadného přístupu k informacím. Vše najdete on-line, všichni jsme uspěchaní, nikdo na nic nemá čas a lidem se nechce moc přemýšlet. Použijí tak oblíbenější zkratky současnosti, tedy CTRL C a CTRL V, a půl práce je hotovo.
Lidé mají pocit, že je to všechno „free“. Ano, pokud se jako autor rozhodnu své autorské dílo poskytnout volně, jde o naprosto legitimní rozhodnutí, a není problém. Pokud tomu tak není, nemám zájem, aby software někdo nelegálně stáhnul. Stejně tak je to v kvalifikačních pracích.
Nikdo ze studentů nepřizná, že práci „opsal“. Když však práce čtu, jsem často schopen říci, odkud myšlenka pochází, neboť k problematice není mnoho publikací a studenti většinou nemívají příliš závratné myšlenky. Měl jsem již dokonce studenta, kterého vyloučili za plagiátorství. Nikdy jej nevyhodili od zkoušky, nikdy neměl problémy s porušením pravidel pro studium, a to až do vydání protokolu o plagiátorství. Za 40 % shodu obsahu byl nekompromisně vyloučen, pět let „hodil z okna“.
Studentů se také vždycky ptám, zdali by jim vadilo, kdyby jejich práci, na které dřeli, někdo zkopíroval. Drtivé většině by vadilo, pokud by k tomu došlo bez svolení či uvedení zdroje. A v tom je ten princip.
Jaká specifika vykazuje ochrana autorských děl na internetu?
Internet není ničím výjimečný, jde pouze o médium. Ochrana, dejme tomu fotografie, je obdobná, jako kdybych ji vytiskl na plakát. Autorská díla zveřejněná na internetu jsou však dostupnější a prohledatelnější.
Právní oddělení nejmenované televize nemá prý jasno, zdali jsou skryté titulky autorským dílem. Jak byste jejich „spor“ rozřešil?
Odpovím otázkou. Pokud přepíšete na papír to, o čem si tu dnes povídáme, kdo je autorem textu?
Textu zřejmě já, ovšem autorem myšlenek, které jsou v něm zachyceny, jste Vy.
Velmi správně. A co je autorské dílo?
Samozřejmě to, co říkáte Vy.
Obdobné to bude při posuzování skrytých titulků. Půjde-li o prostý přepis dialogů a uvádění doplňkových informací typu „hraje hudba“, nejde o autorské dílo. Pokud by šlo o popis děje, který obsahuje jistou přidanou hodnotu v podobě tvůrčí činnosti autora titulků, půjde o autorské dílo. Můžete jistě napsat: „Dnes je středa, 7. října.“ Na tom není nic, co by z textu dělalo autorské dílo. Pokud ale napíšete „To tenkrát byla středa, když měly mraky ocelovou barvu a kapky, které mne provázely, tvořily díky vycházejícímu Slunci na obzoru nekonečnou duhu. Ve vzduchu bylo cítit cosi radostného,“ vytvořila jste autorské dílo. Otázkou je, zdali by za něj chtěl někdo zaplatit, ale to už je úplně jiný příběh.
Jaký máte názor na často kritizované ochranné svazy autorů?
Specifikem autorského práva je, že vzniká současně se vznikem autorského díla. Autor nepotřebuje žádnou registraci, na druhou stranu si často není vědom svých práv, nebo je neumí efektivně vykonávat. Existují tak ochranné svazy, které za umělce, ať jde o malíře, textaře, hudebníky či zpěváky, vymáhají licenční poplatky.
Všichni se na ochranné svazy dívají skrz prsty jako na vyděrače, kteří chodí po trhu a každého kasírují. Kde je ale hranice, od které se nemusí licenční poplatky platit? V 90. letech vznikalo mnoho diskoték, kde se pouštěly písničky a autoři za ně neměli nic. Poslouchaly je mraky lidí a provozovatelé na tom točili svůj byznys. Je to správné? A je správné, že někdo vymáhá poplatky na obchodnících, kteří využívají hudbu jako kulisu, která má navodit příjemnou atmosféru a nalákat zákazníky? Ve společnosti by kyvadlo práv a povinností mělo vždycky oscilovat kolem středu. Jsme však specifičtí v tom, že se pohybujeme do extrémů, což se projevuje i ve veřejném mínění vzhledem k těmto ochranným svazům.
Jak efektivní jsou (by mohly být) v autorskoprávních věcech různé způsoby alternativních řešení sporů?
Jasně, v režimu alternativních řešení sporů se nerozvedete, jinak si ale myslím, že má potenciál uplatnit se prakticky kdekoli. Hlavním problémem reálného využití těchto postupů je velká nedůvěra k alternativním cestám prosazování práva. Dobrou myšlenku v minulosti „zneuctily“ jisté společnosti svým podnikatelským modelem, zneužili možnost ustanovit arbitrem téměř kohokoli, kdo si „vyřízne razítko z brambory, které práská na rozhodčí nálezy“, a nejde s tím prakticky nic dělat. Zde se tedy kyvadlo opět vychýlilo do extrému. Proto ta nedůvěra.
Sám věřím v dohodu, a každému klientovi radím, aby se dohodl. Dohoda není o 100 % spokojenosti jedné strany a 100 % nespokojenosti druhé strany. Je o kompromisu. K výsledku se však doberete rychleji, a ve výsledku levněji.
V přípravné fázi rekodifikačních prací jste byl členem minitýmu pro licenční smlouvy. Jaké hlavní změny jsme v této oblasti zaznamenali?
Úprava licenčních smluv byla původně roztříštěna do dvou právních předpisů. Licenční smlouvy pro autorská díla upravoval autorský zákon, naopak licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví byly k nalezení v obchodním zákoníku. Původní občanský zákoník mlčel.
Došlo tedy ke sjednocení právní úpravy, ustanovení občanského zákoníku jsou použitelná pro všechny předměty duševního vlastnictví. Obsahově však k výraznému posunu nedošlo.
Jak četným instrumentem licenční smlouvy jsou? Během svých studií na právnické fakultě jsem zřejmě nabyla mylného dojmu, že jde o okrajovou záležitost smluvního práva.
Hlavním rozdílem oproti ostatním, řekněme tradičním smluvním typům je skutečnost, že je tolik nevnímáme. Pokaždé, když se s telefonem někam připojíte, nebo když stahujete aktualizace, provázejí tyto aktivity licenční podmínky. Kdo z nás je čte?
Licenční smlouvy jsou specifické tím, že si strany zpravidla nesednou naproti sobě a nesjednají si jednotlivá smluvní ustanovení.
Když si koupím notebook, je jeho standardním vybavením celá řada programů. Jak je to právně ošetřeno? Kdo je stranou licenční smlouvy?
Software koncový uživatel získává díky tzv. OEM licenci současně se zakoupením notebooku. Ve chvíli, kdy svůj notebook prodáte někomu třetímu, přejdou na něj, krom vlastnického práva k notebooku, i licenční práva. Vždycky jde o práva konečného uživatele, přičemž společnost, která notebook vyrábí, nemá k softwaru práva žádná.
Koupí notebooku se stáváte oprávněným uživatelem z licenční smlouvy, aniž ve většině případů víte, že jste takovou licenční smlouvu ke všem programům obsaženým v notebooku uzavřela. Tato práva tedy přecházejí společně s vlastnickým právem k věci, licence je vázána na vlastnictví věci.
Diskuze k článku ()