O činnosti její organizace, která zajišťuje právní podporu stovkám umělců i kulturních institucí v New Yorku, i o aktuálních otázkách z oblasti autorského práva a americké doktríně fair use se Kathryn Wagner podělila v následujícím rozhovoru.
V čem považujete oblast Art Law za významnou? Z jakých důvodu by se o ni právnická i širší veřejnost měla zajímat?
Vždy se vracím k otázce, co by život byl bez umění? Abyste dosáhli prostředí, ve kterém budou umělci moci pohodlně tvořit a žít, je naprosto zásadní umět jim propůjčovat naše dovednosti a být schopen umělce v tomto smyslu chránit.
Aktivity VLA zahrnují konzultace s umělci, jejich zastupování před soudem, mediaci sporů i poradní činnost při tvorbě legislativy. Jak byste popsala dopad, který má Vaše organizace na newyorskou společnost?
Doufám, že dopad máme silný. Jednak ve zlepšování a zpříjemňování životů umělců, aby se mohli věnovat práci, které se věnovat mají, a zároveň vydělávat peníze, které si zaslouží. Dotýkáme se však i širší veřejnosti. Sama jsem viděla výsledky práce mnoha umělců, kterým jsme pomohli. Jsou to skvělá díla a je potěšující být toho součástí.
Umělci mohou ale někdy mít tendenci právníky vnímat jako osoby zcela cizí jejich světu…
To máte pravdu.
Jak se Vám podařilo získat jejich důvěru? Jak vnímají VLA?
Dle mého názoru toho dosahujeme hned několika způsoby. Musíme najít správnou rovnováhu mezi naší vstřícností a přístupností a zároveň profesionalitou, právě protože za námi chodí s žádostmi o odbornou pomoc. To je jeden rozměr. Nicméně primárně se jedná o překládání práva do běžného jazyka, aby pochopili, proč ho potřebují a s jakým problémem se v daném případě potýkají. Je nesmírně důležité umělce posílit v jejich profesním fungování, a pokud ne, musíte k nim zkrátka najít cestu vy.
Pokud srovnáme různé právní systémy, existují zde určité rozdíly v pojetí míry originality potřebné k dosažení autorskoprávní ochrany. Jak jedinečné a originální by podle Vás dílo mělo být, aby ochranu získalo?
Můj názor se do určité míry shoduje s pojetím v americkém právu, kde je pro dosáhnutí autorskoprávní ochrany nastavena laťka velmi nízko. Neposuzuje se zde, v čem kreativita spočívá. Mnoho lidí to mate, když vidí díla, o nichž tvrdí, že moc kreativními nejsou, jelikož umělec téměř nic neudělal. Na druhou stranu je ve Spojených státech silná výjimka fair use, která se s každým rozhodnutím rozšiřuje, a s tím já nesouhlasím. Kopírování díla někoho jiného podle mého není originální. Existuje určitě několik situací, kdy fair use může hrát svou roli, pokud se ale jedná o prosté kopírování cizí práce, originální to není ani k dosažení této nízké laťky.
Právě fair use je jedním z amerických konceptů, který upoutává stále vyšší mezinárodní pozornost jako otevřená výjimka namísto uzavřeného seznamu, jaký máme například v ČR. Jak byste doktrínu fair use zhodnotila, jaké jsou její výhody i nevýhody?
Ke svému pojetí práva přicházím z přesvědčení, že umělce je potřeba podporovat a pomáhat jim v jejich práci. Nejsem velkým zastáncem fair use. I když samozřejmě pro ni existují i vhodné situace, jako například komentář a kritika, kde se shoda o užití něčího díla zkrátka nenalezne, dobrým příkladem je i protest. V Illinois byl starosta, proti kterému lidé protestovali a využili k tomu jeho fotku, kterou pozměnili a vytiskli na trika. Bylo to vyhodnoceno jako fair use, takže určitý smysl doktríny tu je.
Myslíte si však, že je výjimka fair use širší, než je potřeba?
Ano, zejména ve vizuálním umění v USA. Je to nevyřešená otázka, kterou tu máme. Existuje například známý apropriační umělec, Richard Prince, který si to, že neustále konfrontuje soudní sytém a zkouší hranice fair use tím, že přejímá celá díla, fotografie a používá je ve svých dílech, vzal pomalu jako součást svého umění. To vytvořilo několik obrovských výjimek v zákoně, z nichž některé jsou, dle mého názoru, chybné, neboť ze soudců dělají kritiky umění.
Novým standardem je tedy standard „rozumného pozorovatele“, který je ale subjektivní, pohybuje se ze strany na stranu. Když si vezmete například kritérium „ovlivňuje to váš trh s uměním“, kdo to má vědět? Je nové dílo „transformativním užitím“ vašeho díla, podle právní definice v USA? Ta je obzvlášť problematická, protože v americkém právu již existuje pojem odvozeného díla, kdy můžete někomu udělit licenci k tomu, aby použitím vašeho díla vytvořil nové. Dobrým příkladem je časté používání částí starších písní při tvoření písních nových tím, že se k nim přidají nová slova nebo nové beaty. To jsou odvozená díla. Je pak těžké pochopit, proč potřebujeme pojem transformativního užití v rámci fair use, když se v zásadě jedná o odvozená díla.
Je podle Vás tedy k prosazování dalších veřejných zájmů vhodnější spíše uzavřený seznam výjimek než otevřená výjimka jako fair use? Za účely protestu, kritiky a dalších…
Myslím, že ano.
Z tohoto hlediska totiž k problematice přistupuje kontinentální tradice.
Tím původním smyslem je svoboda slova, což je samozřejmě významná americká zásada, čím dál častěji také konfrontována. První dodatek Ústavy je nesmírně významnou částí našeho právního systému. Z tohoto důvodu tu ten test také je, kvůli této rovnováze mezi přípustností a nepřípustností užití cizího díla. Vždy se bude stávat, že někdo není spokojený s kritikou nebo komentářem, kterému je jeho dílo podrobeno. Ospravedlňující okolnosti tedy mohou nastat, ale myslím si, že jsou spíše ojedinělé.
Opět se zde vracíme k originalitě a kreativitě. Proč brát nápad někomu jinému? Proč nepoužijete vlastní? Je to můj subjektivní názor na umění a každý ho máme jiný. A někteří koncepční umělci, ze kterých se stanou umělci apropriační, na to mají zcela jiný názor. Dokonce i někteří mí zaměstnanci mívají někdy odlišné názory. Zásadně však radíme umělcům stojícím na obou stranách této otázky. Mohou za námi přijít, že chtějí použít některé věci ve svých dílech v rámci fair use, je to nicméně riskantní, protože na to neexistuje definitivní odpověď.
Ve zdejších diskuzích o doktríně fair use mnohdy poukazují její kritici na to, že se sebou přináší vyšší míru právní nejistoty. Z Vaší zkušenosti, souhlasila byste s tímto tvrzením?
Jednoznačně. Ale myslím si, že velkou výzvou je, že velcí zastánci fair use jsou, ironicky, právě technologické společnosti, které si svá práva k duševním vlastnictvím střeží velmi ostře. Mají ale velký vliv ve vládách, což však může způsobit legislativní změny i tam, kde by být neměly. Naprosto ale souhlasím s tím, že by výjimka měla být velmi omezená. Celý smysl autorských práv v USA je podpora kreativity, kterou tímto dále znehodnocujete. Umělci navíc nejsou v současnosti kompenzováni tak, jak by měli být, ale když znehodnotíte i jejich způsob tvorby, bude to pro ně ještě těžší.
Na druhou stranu, nemyslíte si, že by se toto mohlo časem vlivem judikatury stabilizovat? S delším časovým odstupem a více rozhodnutými případy by hranice mohla být viditelnější.
Hranice ale nikdy není přesně vymezena, to lze vidět už z rozdílů v případě Prince v Cariou mezi rozhodnutím soudu nižší instance a instance vyšší. Naprosto stejná fakta, ale zcela odlišné názory mezi soudci o tom, jak tento test aplikovat. V americkém systému většinou existuje určitá oprava postupu, a to se také stalo. Od doby těchto rozhodnutí, včetně toho v případě Richarda Prince, bylo rozhodnuto několik případů, kde je doktrína fair use pojata úžeji, a soud k otázce přistupuje spíše tradičním způsobem.
Je to opravdu o tom, zda přicházíte z perspektivy tvůrce, umělce nebo z pozice toho, kdo dílo chce využít, což samozřejmě může být i další umělec. Je to ale celé o perspektivě, zda si řeknete chudák umělec, proč by mu měl někdo brát jeho dílo, versus tak samozřejmě, že jej musí využít, aby vytvořili tuhle úžasnou věc. Vývoj v americkém právu probíhá ke zlepšování přístupu soudů, zdali se to stabilizuje ale řict nemohu. Existuje tak široká paleta soudců a obvodů, že Kalifornie je odlišná od Louisiany, která je odlišná od New Yorku, a soudci jsou tudíž ovlivněni zcela různě…
Diskuze k článku ()