Rozjímání nad nejbizarnějšími závěťmi všech dob - část II.

Mj. pro tuto svou moc je poslední vůle svázána řadou pravidel, která rozděluji do dvou základních kategorií – první regulují obsah, druhá formu. Toto pojednání se zaměřuje na posléze zmíněnou skupinu pravidel s tím, že vybírá situace, u nichž vám nejednou vytane na mysli, že takový příběh by snad nenapadl ani toho nejkreativnějšího romanopisce. Jaký nejabsurdnější nástroj či materiál byl k vytvoření závěti kdy použit? Účelem tohoto článku je především pobavit čtenáře, odlehčit jejich mysli ve shonu spojeném s počátkem roku a poukázat na to, že možné je snad opravdu všechno. Zdaleka ne veškeré závěry soudů, které hodlám komentovat v tomto pojednání, jsou přenositelné do českých poměrů, spíše naopak. Zmíněná rozhodnutí jsou pro nás ovšem přesto zajímavá, ať již z pohledu právního vědomí de lege ferenda či jako demonstrace rozdílů mezi přístupem common law a pojetím kontinentální právní kultury.

Kurzívou vypsané jméno jako podpis?

Zatímco rozhodnutí týkající se tabletové závěti, v předchozí části tohoto článku, pokládám za sympatické a umím si představit i prosazení jeho závěrů v českém právním prostředí, o následujícím rozhodnutí se totéž říci nedá. Steve Godfrey si pozval domů své sousedy, vytvořil níže nascanovaný dokument, který nepodepsal vlastní rukou, leč jako variantu zakončení zvolil své jméno vypsané na počítači zdobným fontem a kurzívou. Sousedi sehráli roli svědků. Po Godfeyově smrti soudy uvěřily svědectví sousedů o tom, že se vše odehrálo způsobem uvedeným shora, pročež tuto prapodivnou závěť uznaly za platnou. Kurzívou vypsané jméno podle nich naplňuje autentizační funkci podpisu. Poměrně paradoxní je, že ze závažnější nedostatek nežli tento „podpis“ pokládaly absenci svědecké doložky i podpisů sousedů.[2]

Videozávěť

Idea závěti natočené na video se nám může jevit jako z říše sci-fi, třebaže de lege ferenda tato idea dříve či později dojde na přetřes i v České republice. Zdá se však, že jakási sci-fi říše existuje i v reálném světě a jmenuje se Queensland, kde se již vyskytla i opravdová videozávěť. Tento příběh dobře ilustruje všechny možné výhody videozávěti (ta má ovšem samozřejmě i svá úskalí, k jejichž rozboru v tomto příspěvku není dostatečný prostor). Jeho protagonistou je Jay Matthew Schwer, kterému bylo 39 let, když natočil video, které navždy vstoupí do dějin dědického práva (toto video uložil na svém počítači). Přeložená transkripce Jayových slov je následující:

“Je pondělí 21.11.2016. Moje přítelkyně chtěla, abych udělal závěť před tím, než si vyzvednu svou motorku. Protože jsem příliš líný na to, abych něco psal, prostě to jenom řeknu. Ať vše dostane Katrina Pauline Radford [= přítelkyně], pokud se mi něco stane.

Pro případ, že se má dcera rozhodne jít na školu a pokud úspěšně dokončí 4leté studium v jakémkoli jiném oboru než umění – např. jakákoli ekonomie, psychologie, či sociologie – musí Katrina [= přítelkyně] uložit 30.000 dolarů na zvláštní spořicí účet. Tyto prostředky dostane Aleena Schwer [= dcera, kterou měl s manželkou] poté, co dokončí školu a za podmínky, že k dokončení dojde před tím, než jí bude 25. Pokud to nezvládne, nechť si peníze ponechá Katrina Radford. Tyto peníze budou nashromážděny za jediným účelem, a to, aby byly poukázány na účet stavebního spoření vedený na Aleenino jméno.

Všechny ostatní peníze, fondy – Q Super, Sunsuper a Colonial Super – a všechny pojistky s nimi spojené dostane Katrina Pauline Radford.

Nic, opakuji, nic, nedostane má, brzy již bývalá žena Nicole White/Schwer.

Opravdu neplánuju zemřít, ale pro jistotu, kdybych snad náhodou přece jenom zemřel s tím, že ty zatracený formality kdyžtak splním později. Ale po pečlivém a jasném uvážení říkám, že všechno dostane Kat. Hlavně ať nic nedostane Nicole Schwer. Jediná věc, která přejde na Nicole – beru zpět – Nicole nedostane opravdu nic. Katrině by mělo být umožněno udržovat kontakt s Aleenou místo mě, aby se Aleena dozvěděla, jaký jsem doopravdy byl. 

Prosím Kat, aby dala Aleeně v den jejích šestnáctých narozenin všechny mé mince a panenku „American doll“. […] Každopádně bych rád, aby měla Katrina na Aleenu vliv jako mentorka, pokud by se se mnou cokoli stalo a rád bych, aby to Nicole White respektovala. Nikdy jsem nic takovýho nedělal, připadám si trochu divně…

Všechno je v pohodě … neplánuji dneska umřít, snad.”

Jenže čert nikdy nespí. Téhož dne odpoledne si pan Schwer vyzvedl svůj motocykl, domů jej ovšem již dovést nedokázal. Cestou měl nehodu a utrpěl četná zranění, včetně závažného úrazu hlavy, který byl doprovázen ztrátou paměti. Po operaci byl z nemocnice propuštěn do domácího léčení. Dne 24. ledna 2018 se pan Schwer (pravděpodobně nedopatřením) předávkoval léky proti bolesti. Jeho videozávěť byla podrobena shora popsanému tříkrokovému testu, kterým úspěšně prošla. Soud zohlednil kontext, zvolený jazyk, který zřetelně vyjadřoval bezpodmínečnou vůli zůstavitele, jakož i jeho výslovné prohlášení, že video bylo nahráno pro případ, že „se s ním cokoli stane“ – což je jasné vyjádření úmyslu pořídit závěť. Důležité bylo rovněž jeho konstatování o tom, že „ty zatracený formality kdyžtak splní později“, které naznačovalo, že chtěl, aby toto video sloužilo jako závěť, avšak pouze dočasně. K pozdějšímu splnění formalit však vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nemohlo dojít. [3]

Audionahrávka

Předchozí rozhodnutí se nezabývá posledním zajímavým příběhem queenslandské provenience. Dalším takovým byl ten, na jehož počátku stál telefonický hovor řidiče helikoptéry pana Patricka Carrigana jeho kamarádovi Stuartovi. Tomu se Patrick plačtivým hlasem svěřil, že nechce, aby jeho životní pojistka vyvolala rozepře v rodině, a dále o tom, jakým způsobem by si přál rozdělit svůj majetek mezi své blízké. Posléze na diktafon nahrál několik slov, jejichž obsahem bylo v zásadě totéž, načež zvolil dobrovolný odchod do věčných lovišť. I tato nahrávka obstála v již několikrát zmíněném tříkrokovém testu.[4]

Závěrečný komentář

Všechny shora popsané příběhy se s nejvyšší pravděpodobností opravdu staly, třebaže si u některých z nich můžeme říkat, že to snad ani není možné. Ukazuje se na nich na jedné straně flexibilita common law, na straně druhé jeho pro nás těžko pochopitelná naivita. Nadčasová klauzule, která umožňuje upřednostnit zřetelný pořizovací úmysl oproti slepému lpění na formalitách, je sympatická, ovšem vzhledem ke konzervativnímu zaměření zdejší právnické obce patřím coby její zastánce k „drtivé“ menšině. Naše konzervativní soudy by za platnou závěť nepovažovaly snad ani jednu ze shora popsaných kuriózních dokumentů, snad vyjma té, kterou pan Harris vyryl do svého traktoru. 

Domnívám se však, že závěti v podobě souboru uloženého na tabletu či videozávěti dříve či spíše později budeme muset akceptovat i u nás. Právo totiž nesmí zavírat oči před neutuchajícím společenským rozvojem. Dokonce je dle mého mínění lepší, pokud tomuto rozvoji předchází – taková úprava je však spíše utopická, neboť zde panující (kontinentální) tradici odpovídá spíše kazuistická nežli otevřená (a relativně neurčitá) regulace požadavků na formu závažných právních jednání. I přes shora uvedené si umím představit jistou výkladovou gymnastiku, skrze níž lze i za účinnosti současné civilní legislativy (a nařízení eIDAS) dospět k závěru o platnosti videozávěti.[5] Bližší detaily této úvahy si ponechávám v rukávu na příště… 

Patrně jste si všimli rovněž toho, že při vyprávění judikatorních příběhů z USA, Kanady či Austrálie používám celá jména postav, či dokonce, že tak intimní dokumenty jako závěti jsou veřejně dostupné, a to v plně autentické podobě. I v tom se zračí kardinální rozdíl mezi zdejším a tamním postojem k právu, konkrétně ke konfliktu mezi ochranou osobních údajů a právem na informace (svobodou projevu). Zde se mi náš přístup jeví jako jednoznačně lepší, neboť si opravdu nepřeji, aby má závěť byla vystavena v knihovně právnické fakulty (ačkoli by to pro mě byla velká pocta) či na Googlu. 

Pokud někoho z vás napadne (a někoho to již napadlo, o čemž svědčí internetové diskuze)[6], že pořídíte audio- či videozávěť, a pokud zároveň náhodou natrefíte na tento článek, prosím vás o to, radím tomuto jedinci, aby tak raději nečinil. Taková závěť sama o sobě s vysokou pravděpodobností nebude v České republice shledána platnou, a to cca do roku 2040. Video může při pořizování závěti hrát svou roli, ovšem nikoli samo o sobě, leč toliko jako jeden z důkazů o vašem pořizovacím úmyslu, který někde vznešeně označujeme jako animo testandi.

Tento článek je zkráceným výstupem mého vystoupení v rámci kavárenského webináře, který uspořádal studentský spolek Common Law Society.

---

[1] Sayers, D. L. Podivné námluvy lorda Petra. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 181-182, [překlad Outratová, E.; s drobnými úpravami autora tohoto článku].