Rusko a Rio 2016: Princip kolektivní viny vs. individuální pochybení

Sbor rozhodců CAS potvrdil platnost rozhodnutí IAAF o aplikaci ustanovení 22.1 písm. a) a 22.1A Soutěžních pravidel IAAF. Podle těchto pravidel jsou nezpůsobilí k účasti na soutěžích pořádaných IAAF ti atleti, jejichž národní federaci byla pozastavena účast v IAAF, pokud nesplní určitá kritéria.

Rozhodnutí CAS vede přinejmenším k zamyšlení, jak už naznačuje titulek, ve smyslu toho, že všichni atleti, kteří žijí a trénují na území Ruské federace, jsou považováni za dopingové hříšníky. Princip kolektivní viny implikuje pochybení všech sportovců bez výjimky, ne pouze prokazatelně provinilých jednotlivců. Atletika je ale z větší části založena na individuálních sportovcích, kteří by určitě neměli být všichni automaticky trestáni shodně se skutečnými hříšníky.

Jak jsem již naznačila, takové rozhodnutí, které značí výše zmíněný princip je v právním světě 21. století diskriminační a nepřijatelné. Každý zastánce „fair play“ by měl alespoň vyjádřit pochyby nad tímto názorem už jen z důvodu smutných minulých i nedávných zkušeností s uplatňováním kolektivní viny, jako například ztotožňování všech Arabů s terorismem, pronásledování Židů nacisty a mnoho dalších. Pokud má IAAF konkrétní podezření, může příslušného atleta kontrolovat a v případě důkazu pochopitelně i potrestat. Ovšem vždy jen přistiženého konkrétního atleta. Komičnost tohoto rozhodnutí zejména vznikne při prostudování aktuální zprávy mezinárodní antidopingové organizace WADA. Z ní se čtenář dozví, že v počtu odhalených dopingových případů na 1000 obyvatel ruští sportovci daleko zaostávají například za belgickými sportovci, a přesto IAAF nenavrhuje preventivní vyloučení belgických atletů.

Dalším alarmujícím rozhodnutím je zákaz startu na olympijských hrách pro ruské sportovce, kteří byli někdy v minulosti potrestáni za doping, i když si svůj trest již odčinili. Ruský prezident Putin ve svém vyjádření celkem logicky připomněl, že Ruská federace není dozajista jediná země, která má ve své výpravě sportovce, u kterých byla v minulosti nalezena zakázaná látka a kteří si svůj trest již odčinili. Doping byl například prokázán u několika amerických sprinterů – běžců, ale nikdy nebylo navrženo vyloučení USA z mezinárodního atletického společenství. Je to stejná logika, jako kdybychom rozhodli, že pouze řidiči z Teplic, kteří někdy zaplatili pokutu za dopravní přestupek, ji zaplatí znovu. Opět se jedná o nepřípustné selektivní uplatňování sportovního práva (jen na ruské sportovce) kombinované s nepřípustným opakováním trestu za stejný přestupek.

Šéf MOV (Mezinárodní olympijský výbor) Thomas Bach, který je původní profesí právník, se vyjádřil, že v Rusku je neuspokojivý antidopingový systém a nemůže se s jistotou říci, že jejich sportovci nepodvádí. Stejnou logiku, založenou na domněnkách, lze ovšem aplikovat na jakéhokoliv sportovce z libovolné země. MOV tedy dal přednost principu kolektivní viny a presumpci viny všech sportovců, tím ale pan Bach umožňuje protistraně snadné uplatnění nepříjemných právních argumentů. Ta může nyní úspěšně argumentovat u soudu téměř čímkoliv. Je proto překvapivé, že zrovna vrcholný představitel této významné organizace si nedává pozor na potencionálně drahé právní důsledky svého rozhodnutí s ohledem na minulé problémy MOV (např. kauza s korupcí při volbě ZOH 2002).

Minulé případy nás poučují, že největší dopingové případy se podařilo odhalit až po uplynutí delší doby, proto lze těžko souhlasit s tím, že rozhodnutí IAAF nebo CAS je efektivním nebo správným rozhodnutím, které má zároveň sloužit jako prevence. Problémem mohou být případné vnější nebo dokonce i státní zásahy do dopingové kontroly, ale to stále ještě neznamená, že by jen ruským atletům měla být odebrána možnost hájit se samostatně nebo dobrovolným odběrem vzorku. Protože i kdyby se takové vnější manipulace se vzorky skutečně prokázaly, určitě neprobíhaly na základě souhlasu všech nyní postižených sportovců. Z aktuální zprávy mezinárodní antidopingové organizace WADA je jasné, že doping má význam jen v některých druzích sportu. Tomu také odpovídá velmi nerovnoměrné rozložení zachycených pozitivních dopingových přestupků podle jednotlivých druhů sportu.

Mezitím se v Rusku začalo mluvit o možnosti, že celá ruská výprava bude bojkotovat olympijské hry – tuto nejvýznamnější sportovní akci. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov se vyjádřil, že „Nikdo by takový precedent nechtěl,“__. Alexandr Žukov, šéf Ruského olympijského výboru, naznačil, že bude zvažovat právní kroky proti IAAF. Žukov kritizoval nápad Mezinárodní atletické asociace pustit do Ria ruské atlety, kteří žijí mimo Rusko a nejsou tedy podrobeni tamnímu dopingovému systému. Výjimku stejně tak dostaly běžkyně Julia Stěpanovová a dálkařka Darja Klišinová.

Můžeme s politikou Ruské federace souhlasit nebo nesouhlasit, ale bylo by cestou do pekel pokoušet se ohýbat právo podle toho, odkud vane momentální politický vítr. Čtyřicet let marných pokusů používat amorfní právní systém by nás snad již mohlo poučit. Dopující sportovce je třeba nekompromisně trestat, ovšem pouze individuálně a jen na základě skutečných důkazů.

K samotnému procesu je třeba říci, že je poněkud nejasné, zda MOV byl či nebyl oprávněn k rozhodnutí zprostit obvinění ostatní sportovce. Představme si pyramidu pravomocí a kompetencí. Z té nám jasně vyplývá, že CAS stojí na vrcholku a až pod ním stojí Mezinárodní olympijský výbor, nabízí se tedy otázka, jestli je MOV plně kompetentní k rozhodnutí o vině či nevinně. Správný postup, který zastávám je ten, že odvolání by mělo směřovat k Švýcarskému federálnímu soudnímu dvoru, který je oprávněn k posouzení kterékoliv arbitrážní věci ve Švýcarsku. Šance na úspěch před tímto tribunálem vzrůstá v případě nerespektování procesních práv účastníku a tady se otvírá potenciální možnost pro ruské atlety.