Racionalismus, modernismus a řada dalších -ismů byly reakcí na původní tradiční společnost, jejíž hlavní paradigma bylo založeno na náboženství. To se projevilo i v právu. Organizace společnosti, veřejné moci, státu a tedy i právo byly založeny na autoritě náboženské. Samotné příkazy Boha byly právem a svaté knihy se nazývaly Zákonem. Tedy právo mělo svůj nadlidský (transcendentální, metafyzický) pramen v Bohu – Boží právo.
1. Boží (Božské, věčné) právo
Člověk byl stvořen Bohem a držitelé moci byli z Boží milosti. Předobrazem bylo přijetí královské moci prvním židovským králem Saulem pomazáním od proroka Samuela na příkaz Boha: „Den před Saulovým příchodem odhalil Hospodin Samuelovu uchu toto: ,Zítra touto dobou pošlu k tobě muže z benjamínské země. Pomažeš ho za vévodu nad mým izraelským lidem, on můj lid vysvobodí z moci Pelištejců. Pohlédl jsem na svůj lid, jehož úpěnlivé volání ke mně proniklo.“[1] Postavení držitele moci ve státě bylo odvozeno od Boha, který dal náboženské zákony, včetně morálních zásad, jimž byl držitel moci podroben. Prvotnost příkazů Boha v právu i státu vyjadřuje Starý zákon slovy: „Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci, skrze mne velí velitelé a všichni urození soudí spravedlivě.“[2] Obdobně v knize Izajáš: „Já Hospodin vyhlašuji spravedlnost, prohlašuji právo.“[3] a „Jenom v Hospodinu – řekneš o mně – je spravedlnost a právo.“[4] I druhý izraelský král čerpal svou autoritu od Hospodina, ale také uzavřel smlouvu s izraelskými kmeny, než nastoupil vládu. Jde tedy o mísení prvku Boží autority královské moci s prvkem společenské smlouvy. Jak se praví o Davidovi ve 2. knize Samuelově: „Tobě Hospodin řekl: ,Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem.‘‘ Přišli i všichni izraelští starší ke králi do Chebrónu a král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu. I pomazali Davida za krále nad Izraelem.“[5]
Nejvýznamnější křesťanští teologové, kteří se vyjadřovali k právu, byli sv. Augustin (O obcí Boží a O svobodném rozhodování[6]) a sv. Tomáš Akvinský (Teologická suma). Oba v různých variacích rozeznávají právo Boží (věčné) a lidské – dočasné. Boží právo je vytvořeno Bohem, lidmi nezměnitelné a tedy věčné. Lidské právo je ustanoveno lidmi, je změnitelné a musí být v souladu s právem Božím. Augustin hovoří o dvou obcích lidské pozemské a nebeské opírající se o Boha, jejichž veškerou podstatu, kam patří i právo, vystihuje slovy: „…ta prvá se chlubí sama sebou, druhá Pánem.“[7]
Pokud tvůrce lidského práva nerespektuje právo Boží, hřeší. Obsah Božího práva je v Desateru. Desatero jako platný obsah Starého zákona, který Nový zákon neruší, ale naplňuje slovy Ježíše z Matoušova evangelia: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“[8] Dovolává se jej i sv. Pavel a v apoštolské konstituci Sacrae disciplinae leges z 25. 1. 1983, která uvozuje Kodex kanonického práva, papež sv. Jan Pavel II.[9] Ježíš nově stanoví: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“[10]
Následně byla přikázání vtělována církevními učiteli do jednoduchých vět. Sv. Pavel shrnul přikázání do věty: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“[11] Obdobně sv. Augustin učí o lásce k Bohu a lásce k bližnímu jako o největších přikázáních.[12] Dále jsou to věty: „Co nechceš, aby lidé činili tobě, nečiň ani ty jim“[13] či v pozitivní variantě „Co chceš, aby lidé dělali tobě, dělej i ty jim.“[14] Podle Augustina věčný zákon nařizuje odvrátit lásku od dočasných záležitostí a zaměřit ji k záležitostem věčným. Porušení věčného zákona je hříchem, který je podmíněn svobodným rozhodnutím.[15] Dodržení Božího zákona člověkem je cesta života, jeho porušení je cesta smrti.[16] Vůli Boží označil za zdroj přirozeného práva (tj. lidmi nestvořeného práva) i Hans Kelsen, přičemž lidé nemohou toto právo tvořit, jen svým rozumem poznávat.[17]
Pro věřícího je Boží právo závazné, i kdyby nebylo obsaženo v pozitivní ústavě. Hans Kelsen uvádí: „Sv. Pavlem vyhlášená norma: „Máme být poslušni vrchnosti“, nutně neznamená, že by se mělo uposlechnout rozkazu, který by byl namířen proti jiným, přímo Bohem stanoveným normám…“[18] Kelsen hovoří o základní normě křesťana slovy: „Každý má poslouchat příkazů Ježíšových.“[19]
Hans Kelsen jako zakladatel ryzí teorie právní je spolu s brněnským profesorem Františkem Weyrem, který tuto právní teorii rozšířil pod označením normativní právní škola, řazen mezi právní pozitivisty. Nicméně pokud na vrchol právní pyramidy (základní norma) dosadíme Boží právo jako dílo vyšší než lidské autority a normotvůrce – Boha, je Kelsenova ryzí nauka právní slučitelná s dominancí Božího práva jako prvkem přirozeného práva. Jestli je ryzí nauka právní (normativní právní škola) pozitivně právní či přirozeně právní závisí od toho, co se dosadí na vrchol, zda lidmi vytvořená a změnitelná ústava či Bohem dané právo.
Boží právo je obsaženo v Bibli, jejíž jednotlivé knihy byly sice napsány lidmi, ale s Božím vnuknutím (inspirací).[20] Bůh je pro věřícího transcendentální absolutní hodnotou. Toto se pak přenáší na Boží právo. Ovšem i Boží právo je vykládáno lidmi a jako vše, co lidé činí, může být takový výklad zneužit k špatnému jednání. Ve srovnání s náhradním hledáním jiného transcendentálního pramene práva mimo Boha je však náboženství staré tisíce let. Stejně starý je i výklad Božího práva a právě staletí ověřování tohoto výkladu v praxi, dávají záruku jeho pevnosti. Rozhodně větší pevnosti než výklad kategorií, jejichž existence se počítá jen na desítky let.
2. Materiální ohnisko ústavy
Modernisté základ držby moci a práva v Bohu odvrhli, aniž by jej nahradili jinou obecně uznávanou transcendentální (metafyzickou) kvalitou. Nejvíce se tato absence projevuje v ústavním právu. Jiná právní odvětví nalézají oporu v ústavních normách s vyšší právní silou. Ústava, zbavená základu v Bohu, však stojí sama o sobě a sama na sobě. Osamocená, bez opory, proto vratká. Slovy E.-W. Böckenförda: „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, jež samotný s to garantovat není.“[21] Slovy Petra Hájka: „…člověk, který ztratil Boha, je vydaný na pospas – člověku.“[22]
Aby se tato vratká ústava upevnila, chtějí někteří nahradit prázdno, které vzniklo po vypuštění Boha z ústavy. I oni chtějí mít jistotu něčeho vyššího. Chtějí mít ústavu nábožensky neutrální, ale nikoli hodnotově neutrální. Chtějí mít nějaký vyšší (transcendentální) základní pramen, ale ne Boží.
Projevuje se zde přístup některých, kteří odmítají víru v Boha a uznávají však, že „Něco“ či „Cosi“[23] je a v toto Něco – Cosi věří. Tito „něcisté“ či „cosisté“ v právu pak hledají jeho transcendentální pramen, ovšem ne v Bohu. Výsledkem snahy právních něcistů je teorie materiálního ohniska ústavy. Paradoxně se snaha po nebožském transcendentu v právu spojuje s pojmem odvozeným od slova latinského původu „matérie“, což je ve filozofii protipól transcendentna.
Po odmítnutí Božího základu nové sekulární ústavy svoje dominantní postavení v právu a vyšší právní sílu odvozovaly z toho, že jsou přijaty obtížnějším způsobem než obyčejné zákony většími (kvalifikovanými) většinami v parlamentech či přímo lidem v referendech. Toto odůvodnění je v logice demokratické svrchovanosti lidu. Nicméně některým nestačí.
Objevuje se snaha nad pozitivní právo postavit principy vyššího práva. Tyto principy mohou být podle svých zastánců občas obsaženy i v pozitivním právu (např. francouzská Deklarace práv člověka a občana) a musí jim odpovídat i psané ústavy.[24] V reakci na to, že i demokratické ústavy umožnily formálně legální cestou nástup nedemokratických režimů, se v ústavách začaly objevovat klauzule nezměnitelnosti a v teorii pojem materiální ohnisko (jádro, základ) ústavy,[25] které je nad ostatní ústavou.[26] Ovšem jak lehce nezměnitelnost splývá s věčností a materiální ohnisko s transcendentnem.[27] Problémem materiálního ohniska sekularizované ústavy je však jeho výklad, který nemůže být opřen o autoritu Boha a závisí plně na tvůrci mocenského autoritativního výkladu.
Významný slovenský právní teoretik Radoslav Procházka odmítá snahu rozdělit ústavní předpisy na „okraj“ a „jádro“, respektive ústavní a nadústavní právo či jednoduché a kvalifikované ústavní právo. Procházka kritizuje snahu zastánce teorie materiálního jádra ústavy P. Holländera odůvodnit za užití pojmů jako „metafyzický korelát“ a „konstruktivní metafyzika“ rozdělení ústavního práva[28] a touhu nadřadit se nad ústavodárce za užití. K Holländerovi Procházka uvádí: „Je příznačné, že Holländerovi takové rozlišení nechybí v ústavní úpravě, ale v konstitucionalistice; v té se „metafyzický korelát“ jako nástroj „konstruktivní metafyziky“ určitě hledá jednodušeji než v tom, na čem se ústavodárce skutečně usnesl.“[29] Dle Procházky „ústava Ústavnímu soudu zakazuje jednat o souladu ústavních zákonů s ústavou. Porušit tento zákaz pod rouškou ochrany ústavy by zakládalo paradox par excellence.“[30] Přitom však Procházka uznává, že je třeba ústavu chránit i před zvůlí parlamentu. Takovou ochranu má formou práva na odpor v rukách lid jakožto suverén v demokratickém státě. Jen ten je nad ústavodárcem, ne Ústavní soud.[31]
Vytváří se rozpor legality a legitimity, tedy zákona a práva. Tento rozpor vynikl za první Francouzské republiky, která chtěla panství svých zákonů (legalitu) postavit proti královské legitimitě Bourbonů. Sekularizovaná republika slovy Carla Schmitta „je zřízením, kde vládne zákon; to je její základ a nesmí připustit, aby byl zničen protikladem práva a zákona a odlišováním práva jako vyšší instance. Ani justice, ani armáda nestojí nad zákonem.“[32] Jak lze rozpor legality a legitimity pružně přizpůsobit situaci, ukazuje Schmitt na vztahu generála Charlese de Gaulla a jeho původního podporovatele při přetvoření parlamentní čtvrté Francouzské republiky v pátou poloprezidentskou republiku v roce 1958 generála Raoula Salany, který však později vnímal vyklizení Alžíru jako de Gaullovu zradu a stal se velitelem Organizace tajné armády. Za její boj, který byl nelegální, ale Salan jej z pohledu národního vznímal jako legitimní, byl v roce 1961 odsouzen vojenským soudem k doživotí.
3. Normativní ohnisko
Nesmíme materiální ohnisko zaměňovat s právními normativisty precizně definovaným normativním ohniskem právního řádu v rámci lidmi vytvořeného práva. Normativní ohnisko je zdroj nového právního řádu, který je od starého neodvozen. Vzniká právní revolucí (revolucí zdola i státním převratem shora) a je z pohledu starého právního řádu nelegální. I když to není nutné, zpravidla obsahuje recepční normu vůči starému právnímu řádu, protože není možné ihned plně vytvořit nový právní řád. Pro československý právní řád je takovýmto normativním ohniskem zákon č. 11/1918 Sb., který veškerou moc v nově ustaveném státě československém dával Národnímu výboru. Přičemž lze za toto normativní ohnisko označit již provolání Národního výboru o vzniku československého státu z 28. 10. 1918, když i ve 3. Francouzské republice jsou normativním ohniskem proklamace revoluční vlády z roku 1870.[33] Od normativního ohniska se odvozují (delegují) i ústavy. Jaroslav Krejčí dokonce ztotožnil normativní ohnisko s právem: „Právo je to, co obsahuje normativní ohnisko (první pozitivní ústava).“[34] Normativní ohnisko nemusí platit stále, může být nahrazeno novou ústavou, ale ta je od něj odvozena, zatímco normativní ohnisko se od jiné normy neodvozuje.[35] Je z pohledu starého právního řádu nelegální. Avšak Krejčí uvádí: „Revoluce má jen potud negativní vliv na platný řád, je-li zdařená.“[36]
Vedle normativního ohniska existuje i pojem základní normy, tedy pravidla pro jednání osob ve vztahu k právnímu řádu. Jaroslav Krejčí definuje základní normu: „Právo je to, co nařizuje ten, kdo je s to prosadit trvalou poslušnost svých rozkazů.“ Odlišuje se tak od Hanse Kelsena, jehož základní norma zněla: „Chovej se, jak káže ústavodárce.“[37]
Právní řády České republiky i Slovenska takové normativní ohnisko samostatně nemají, respektive i ony je mají v normativním ohnisku československém. Protože vznik České republiky i Slovenské republiky 1. 1. 1969 v rámci československé federace i získání plné samostatnosti 1. 1. 1993 byly v souladu s právním řádem československým a z něho odvozeny.[38]
4. Právní moralismus
Hodnotou, o které se materiální ohnisko ústavy snaží dnes opřít, je morálka. Zní tu Nietzscheovo: „Kdo opustil Boha, se tím pevněji drží víry v mravnost.“[39]
Ve skutečnosti jsou to však názory toho, kdo právo vykládá na to, co správné je či není. Držitelé moci se snaží své vlastní postoje prezentovat jako morální a tedy i právní bez ohledu na názory jiných, co je to morálka, a bez ohledu na obsah platných právních norem. Právní teoretici, kteří chtějí tento koncept podpořit, podřizují tomu tzv. morálnímu jádru práva skutečné pozitivně platné právo. Stát a právo má hájit tu jejich morálku, nemá být morálně neutrální. Leo Zeibert to vystihl slovy: „Zdá se, že noví moralisté, stejně jako staří moralisté, se nezajímají o liberální neutralitu, podle které by stát neměl prosazovat žádnou partikulární teorii dobra.“[40] Jde o právní moralismus, k němuž Tomáš Sobek uvádí: „…v současné morálně pluralitní společnosti není morální správnost věcí širokého konsenzu, ale má výrazně diskutabilní charakter.“[41] a dále Sobek kritizuje právní moralismus, kdy určitá morálka, aniž by na ní byla shoda, „bere do své ruky meč veřejné moci.“[42] Právní moralismus je imperialismem jedné morálky.[43] Sobek dále pokračuje: „Právní moralismus ve své extrémní verzi už vůbec nerozlišuje mezi právně relevantními a právně irelevantními argumenty, ale ve volných úvahách hledá morálně nejlepší řešení právního případu, jako by právo vůbec neexistovalo. Pozitivní právo je pak něčím, co se má ignorovat, protože je jen ubohou formalitou, která překáží v nalézání věcně nejlepšího řešení… Radikální moralista vlastně uvažuje: Buď pozitivní právo poskytuje morálně nejlepší odpověď, ale pak je zbytečné, protože pouze opakuje požadavek morálky, anebo poskytuje odpověď, která není morálně nejlepší, ale pak je škodlivé a měli bychom ho ignorovat… Radikální moralismus je typický pro revoluční časy, kdy revoluční tribunály odmítají právo minulého režimu jako „staré špatné“ právo, ale „nové dobré“ právo ještě nemají, takže rozhodují podle toho, co považují za (revoluční) morálku. Často je to spravedlnost popraviště.“[44] Sobek dále uvádí i slova Oty Weinbergera: „Neexistuje jediná, vše zahrnující MORÁLKA, nýbrž pouze morální přesvědčení jednotlivých skupin.“[45] Sobek velmi dobře vyvozuje, že právní pozitivisty nespojuje v opozici proti právnímu moralismu morální subjektivismus, ale „nedůvěra ve schopnost rozumu, ať už individuálního nebo kolektivního najít to jediné (objektivně) správné řešení morálního problému.“[46]
Problém materiálního ohniska ústavy opřeného o právní moralismus, nikoliv o Boha, je v tom, že náboženské normy jsou staré tisíce let a obecně známé. Jiné zdroje právního moralismu jsou novotvary, které často zahrnují jen subjektivní představy svých tvůrců, o jejichž obecném uznání nelze hovořit ani v právnické obci, natož obecně ve společnosti. Soudce však musí učinit rozhodnutí jménem republiky, tedy i občanů, kteří mají jiná morální stanoviska.[47] Právní moralismus předpokládá, že existuje jedna správná morálka, jde však spíš o morální předsudky.[48] Sekulární přirozenoprávníci věří, že existují objektivní morální pravdy, které je možné rozumně poznat a které někde na metafyzickém obláčku čekají, až je svým rozumem nalezneme.
Sekulární morálka je však produkt společenského života. Je tu kvůli člověku, ne člověk pro morálku.[49] A to platí i o právu. Nebožské právo je výtvorem člověka a člověku slouží. Je součástí lidské kultury. I lidské právo je lidským výtvorem. Proto s odkazem na staré přísloví: „Není člověk pro zákon, ale zákon pro člověka,“ prohlašuje Petr Fiala: „Potřebujeme politiku, která není sama o sobě právem, ale právo utváří a teprve následně respektuje“.[50]
Nepodřizujíc se právnímu moralismu, předvedl velkou soudcovskou zdrženlivost izraelský soudce Moshe Silberg slovy: „Jsem si vědom toho, že nejsem zákonodárcem, ani dítětem zákonodárce, spíše jsem soudce z masa a kostí, vázaným svým slibem a připravený dělat to, co právo přikazuje. Nicméně mám za to, že když jsou misky vah v rovnováze a zákon je možné interpretovat tímto nebo oním způsobem, pak mou povinností je dát mu takový význam, který je slučitelný s příkazem dělat dobré a správné, a ne takový význam, který je nepřátelský k vnímání přirozené spravedlnosti.“[51] Silberg se tedy podřizuje zákonodárci, o němž je přesvědčen, že nejedná úmyslně špatně, a své vlastní hodnocení uplatní jen tam, kde zákon umožňuje dvojí výklad.
[1] 1. kniha Samuelova (1S), kapitola 9, verš 15-16, obdobně 1S 10, 18-24. Zde i dále citace dle ekumenického překladu Bible. 2. vydání Stuttgart 1984, 987 s.
[2] Přísloví (Př) kapitola 8, verš 15.
[3] Izajáš (Iz) 45, 19.
[4] Iz 45, 24. Též Žalm 89, 15: „Spravedlnost a právo jsou pilíře tvého trůnu, před tebou jde milosrdenství a věrnost.“
[5] 2S, 5, 2-3.
[6] AUGUSTINUS, AURELIUS. O svobodném rozhodování. Kniha první V.11 – XVI.35. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha 2000, ISBN 80-7021-266-7, s. 131-151.
[7] AUGUSTINUS, Aurelius. O Boží obci 2. Kniha XIV.28 O vlastnosti dvou obcí, pozemské a nebeské. Praha 2007, ISBN 978-80-246-1284-3, s. 58.
[8] Matouš 5, 17. Sv. PAVEL. List Římanům (Řím) 13, 8-10.
[9] JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges. Kodex kanonického práva. Praha 1994, ISBN 80-7113-082-6, s. XIV, XV.
[10] Jan (J) 13, 34.
[11] Sv. PAVEL. Řím 13, 9-10. Sv. PAVEL. List Galatským 5, 14. Učení 12 apoštolů – Didaché, kapitola 1, in HRDINA, Antonín. Prameny ke studiu kanonického práva. Plzeň 2007, ISBN 978-80-7380-039-0, s. 14.
[12] AUGUSTINUS, Aurelius. O Boží obcí 2. Kniha XIX.14 O pozemském a nebeském řádu a zákonu, ve kterém se i panováním pečuje o lidskou společnost, jíž se i pečováním slouží. Praha 2007, ISBN 978-80-246-1284-3, s. 267. AUGUSTINUS, Aurelius. Křesťanská vzdělanost. Kniha 1, Lidské vztahy, láska k Bohu a bližnímu podle Matouše, XXIX, 32. Praha 2004, ISBN 80-7021-740-5, s. 68.
[13] Učení 12 apoštolů – Didaché, kapitola 1, in HRDINA, Antonín. Prameny ke studiu kanonického práva. Plzeň 2007, ISBN 978-80-7380-039-0, s. 14.
[14] Augustin poukazuje na to, že i ten, kdo chce, aby druhý jednal jako on, může činit zlo. Augustin to ukazuje na příkladu, že muž poskytne svou manželku pro uspokojení jiného s tím, že bude chtít manželku toho jiného pro své uspokojení. Ovšem Augustinova výhrada platí, budeme-li zmíněné jednání hodnotit mezi muži, kteří si vyměňují ženy a chovají se k ní jako svému majetku. Pokud jej však pojmeme tak, že muž, který poskytl manželku jinému, může být svou ženou poskytnut jiné a ne, že mu bude jiná žena poskytnuta (muž se z majitele stává majetkem), hodnocení situace bude jiné. AUGUSTINUS, Aurelius. O svobodném rozhodování. Kniha první III.6, in Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha 2000, ISBN 80-7021-266-7, s. 127-128.
[15] AUGUSTINUS, Aurelius. O svobodném rozhodování. Kniha první XI.21-24, XV.32, XVI.34-35. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha 2000, ISBN 80-7021-266-7, s. 140-142, 148, 150-151.
[16] Učení 12 apoštolů – Didaché, kapitola 1-5, in HRDINA, Antonín. Prameny ke studiu kanonického práva. Plzeň 2007, ISBN 978-80-7380-039-0, s. 14-16.
[17] KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Kapitola 1, IXb) Vůle Boží v přírodě, IXd) Pojem praktického rozumu. Brno 2000, ISBN 80-210-2325-2, s. 20-21.
[18] KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Kapitola 59, Ie) „Vyšší“ a „nižší“ norma. Brno 2000, ISBN 80-210-2325-2, s. 269.
[19] KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Kapitola 59, Ib) Základní norma jako nejvyšší důvod platnosti normativního řádu. Brno 2000, ISBN 80-210-2325-2, s. 266.
[20] AUGUSTINUS, Aurelius. O Boží obci 1. Kniha XI., díl 3. O hodnověrnosti kanonického Písma, vnuknutého božským Duchem. Praha 2007, ISBN 978-80-246-1284-3, s. 356.
[21] Böckenförde, Ernst-Wolfgang. Recht, Staat, Freiheit. Studien zur Rechtsphilosophie, Staatstheorie und Verfassungsgeschichte. 2. vydání Frankfurt am Main, 2006, ISBN 3-518-28514-9, s. 112. Holländer, Pavel. Ústavní změny: Mezi neurózou a surrealismem. Ústavné právo 20 rokov po páde komunizmu. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-302-5, s. 8-9.
[22] HÁJEK, Petr P. Smrt v sametu. Praha 2012, ISBN 978-80-87423-38-7, s. 85.
[23] HÁJEK, Petr P. Smrt v sametu. Praha 2012, ISBN 978-80-87423-38-7, s. 169, 234, 284, 311 p. 91.
[24] Duguit, Léon. Traité de droit constitutionnel III. 2. vydání Bordeaux 1923, s. 554, 564, 659-660, 664. Krejčí, Jaroslav. Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy. Praha 1931, s. 26-27.
[25] Holländer, Pavel. Materiální ohnisko ústavy a diskrece ústavodárce. Právník 4/2005, s. 313-335, ISSN 0231-6625. Schmitt, Carl. Verfassungslehre. 8. vydání Berlin 1993, s. 103-105, 109-110, ISBN 3-428-07603-6. Schmitt z materiálního hlediska rozděluje ústavu a ústavní zákony. Podle něj je nezměnitelná materiální ústava – např. stát je republika, spolek atd. Ústavní zákony pak jsou změnitelné a neupravují podstatu státu, ale jen např. názvy a složení státních orgánů. Schmitt uvádí, že anglický parlament nemůže odhlasovat změnu v sovětskou republiku. Ovšem nevyrovnává se s tím, že již 1649 anglický parlament odhlasoval republiku. O změně v republiku se také reálně uvažuje v Austrálii a tato změna proběhla ve velkém množství států.
[26] Jan Kysela hovoří o „vyšším“ a „nižším“ ústavním právu. Kysela, Jan. Předpoklady soudní kontroly ústavnosti ústavních zákonů. Jurisprudence 1/2010, ISSN 1212-9909, s. 25.
[27] Ve vztahu ke klauzulím nezměnitelnosti užívá P. Holländer pod vlivem německého právníka Roberta Alexyho pojem „metafyzický korelát“ pozitivního práva. Holländer, Pavel. Filosofie práva. Plzeň 2006, ISBN 80-86898-96-2, s. 67-68.
[28] HOLLänder, Pavel. Základ všeobecné státovědy. 2. vydání, Plzeň 2009, ISBN 978-80-7380-178-6, s. 107.
[29] PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 31.
[30] Tamtéž, s. 34.
[31] Přitom podle slovenské ústavy Procházka ještě připouští možný zásah Ústavního soudu proti obsahově individuálnímu právnímu aktu prezentovanému formálně jako právní předpis cestou ústavní či komunální stížnosti. Odmítá však možnost zkoumat ústavnost ústavního zákona. PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 34, 42, 46-48, 81, 95.
[32] SCHMITT, Carl. Teorie partyzána. Díl Aspekty a pojmy posledního stadia, kapitola Legalita a legitimita. Praha 2008, ISBN 978-80-7298-265-3, s. 81.
[33] Krejčí, Jaroslav. Právní jevy v čase. Praha 1937, s. 56-57, 60-62, 216-218. WEYR, František. Soustava československého práva státního. Praha 1924, s. 54n.
[34] Tamtéž, s. 218.
[35] Tamtéž, s. 280.
[36] Tamtéž, s. 98.
[37] Krejčí, Jaroslav. Právní jevy v čase. Praha 1937, s. 54-55 p. 46. KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Kapitola 59, Ib) Základní norma jako nejvyšší důvod platnosti normativního řádu, Ie) „Vyšší“ a „nižší“ norma, IIa) Poměr mezi obsahově neurčenou vyšší normou a nižší normou. Brno 2000, ISBN 80-210-2325-2, s. 266-273.
[38] Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky.
[39] Nietzsche, Friedrich. Der Wille zur Macht. 1. kniha (Der europäische Nihilismus), kapitola 2 (Wesen und Ursache), bod 36. Alfred Kröner Verlag in Leipzig 1919, s. 20.
[40] ZAIBERT, Leo. Moralist Strikes Back. New Criminal Law Review 1/2011. ISSN 1933-4192, s. 142.
[41] SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 8-9.
[42] Tamtéž, s. 10.
[43] Tamtéž, s. 10-11.
[44] Tamtéž, s. 12, 13 a 36.
[45] Weinberger, Ota. Norma a instituce. Brno 1995, ISSN 80-210-1123-8, s. 61-62.
[46] SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 18.
[47] WALDRON, Jeremy. Judges as Moral Reasoners. International Journal of Constitutional Law 2/2009. ISSN 1474-2640, s. 5-6. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 22.
[48] FRANK, Jerome. Law & Modern Mind. New Jersey 2009, ISBN 978-141280830-9, s. 114. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 28, 30.
[49] GIBBARD, Allan. Reconciling Our Aims. Oxford 2008, ISBN 978-019537042-3 s. 67. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 23.
[50] Fiala, Petr. Politika, jaká nemá být. Brno 2010, ISBN 978-80-7325-216-8, s. 66. Obdobně ĽALÍK, Tomáš. Politika a aktivizmus na ústavnom súde. Justičná revue 5/2011, ISSN 1335-6461, s. 702.
[51] Dworkin, Ronald. Justice for Hedgehogs. Harvard 2011, s. 156. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 21-22 p. 73.
Diskuze k článku ()