Trest v autorovi? Autor v trestu?

Ať už je uvedené způsobeno skutečností, že společnost díky nízkému právnímu povědomí o dané oblasti nevnímá duševní vlastnictví a s ním související nehmotné statky jako vlastnictví v právním smyslu, a tedy neshledává nutnost jejich ochrany, nebo je situace zapříčiněna lehkomyslným nahlížením na danou problematiku a tomu odpovídajícím nakládáním s těmito hodnotami pouze z důvodu, že jim to současný stav techniky umožňuje, je nutno si uvědomit, že slovo „vlastnictví“ se v tomto fenoménu nevyskytuje bezdůvodně. S tím nutně souvisí také stupeň právní ochrany.

K tomu, že je neoprávněné užívání předmětů ochrany duševního vlastnictví v dnešní době neodmyslitelnou realitou, přispěl ve velké míře technický rozmach, který společnosti umožňuje snadné užití těchto předmětů, aniž by byli jednotliví uživatelé nuceni vypořádat příslušná autorská nebo průmyslová práva. Vedle rychle se rozvíjejících možností poskytovaných moderními technologiemi, které neoprávněné užívání usnadňují, se však paralelně rozvíjí také oblast práva duševního vlastnictví a s tím související nutnost efektivního vymáhání ochrany dotčených práv i na trestněprávní úrovni.

I přes skutečnost, že práva k nehmotným statkům související s duševním vlastnictvím nejsou postaveny naroveň právům věcným, jak je upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu jejich dvojí podstaty (vedle podstaty majetkové i podstata osobnostní), trestněprávní ochrana proti zásahům do práv duševního vlastnictví je obdobná ochraně práv majetkových. Stejně zdůvodňuje trestněprávní ochranu práv duševního vlastnictví také odborná literatura[1], která umocňuje toto pojímání duševního vlastnictví asociační dohodou s Evropskou unií, jež je zdůvodněním jednotlivých skutkových podstat trestných činů proti autorským a průmyslovým právům[2]. Konkrétně se jedná o skutkové podstaty porušení práv k ochranné známce a jiným označením (§ 268 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále také „TrZ“), porušení chráněných průmyslových práv (§ 269 TrZ), porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 270 TrZ) a padělání a napodobení díla výtvarného umění (§ 271 TrZ). Okolnosti vypovídající o rozsahu a míře protiprávního jednání pak podmiňují konkrétní výši trestní sazby, která se příliš neliší od trestních sazeb trestných činů proti majetku (zákaz činnosti, propadnutí věci, peněžitý trest či odnětí svobody od šesti měsíců až po krajních osm let).

Zamyslíme-li se nad podstatou takové regulace, dojdeme i k jejímu logickému zdůvodnění. Ačkoliv jsou práva k duševnímu vlastnictví poněkud abstraktnějšího rázu než práva věcná, především s ohledem na princip nehmotné entity, která je pro ně tak příznačná a která právě podléhá právní ochraně (při odhlédnutí od jejich osobnostního základu, jehož právní ochranu netřeba zpochybňovat), jsou taková práva i přes nastíněný snadno opomenutelný aspekt způsobilá jejich nositeli (např. autorovi, výkonnému umělci apod.) generovat obchodní či jiný hospodářský prospěch. Při zneužívání, resp. neoprávněném užívání takových práv, je ze strany protiprávně jednajícího subjektu oprávněnému nositeli tento prospěch, který mu de lege lata také náleží, upřen a vzniká mu proto v souvislosti s uvedeným konkrétní škoda. V tomto smyslu se přibližujeme onomu zdůvodnění analogie mezi právy majetkovými a právy k duševnímu vlastnictví. Zároveň tak zodpovídáme otázku, zda je trestněprávní ochrana práv duševního vlastnictví na místě.

Nad rámec uvedeného, kromě práv dotčeného nositele, se do regulace této problematiky promítá také zájem na ochraně hospodářské soutěže a jejích subjektů. Zmíněným pokrokem stavu techniky je současně odůvodněno zostření trestní represe jako reakce na zvyšující se nárůst protiprávních aktivit v této oblasti a zvětšující se objem škody, s čímž nutně souvisí také čím dál větší společenská škodlivost takového protiprávního jednání. Judikatura nadto dovozuje, že např. při nelegálním rozmnožování autorských děl je (ne)kvalita předmětného padělku zcela irelevantní[3]. Bez významu nezůstává ani fakt, že se podle účinné trestněprávní úpravy může všech trestných činů proti duševnímu vlastnictví dopustit i právnická osoba[4]

Opodstatněnost trestněprávní úrovně ochrany práv duševního vlastnictví je tedy v návaznosti na předestřené zcela zjevná. S ohledem na prohlubující se aktuálnost dané problematiky by si však uvedené téma v budoucnu zasloužilo větší pozornosti, neboť i přes její pozitivněprávní úpravu má podle mého názoru (vycházejícího z oficiálních statistik státního zastupitelství[5]) reálné stádium vymáhání těchto práv dosud značné mezery.

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu VII.

---

[1] FENYK, Jaroslav; HÁJEK, Roman; STŘÍŽ, Igor; POLÁK, Přemysl. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl – trestní zákoník. 1. vydání. Praha: Linde, 2010, 1317 s. ISBN 978-80-7201-802-4. S. 998-999.

[2] Čl. 35 Smlouvy o EHS a čl. 67 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (č. 7/1995 Sb.).

[3] Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1056/2008.

[4] Srov. § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Jak vyplývá ze Statistické ročenky Nejvyššího státního zastupitelství ČR a ze Zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2016, s. 17. Obojí dostupné na www.nsz.cz.