Tři barvy: Červená aneb Kieslowski o právu

Obecná reflexe práva se nemusí odbývat výlučně v hlavách právních teoretiků, ani nemusí mít formu objemných, zaprášených svazků. Právě to nám dokazuje film Tři barvy: Červená od polského režiséra Krzysztofa Kieslowského. Jedná se o závěrečnou část jeho proslulé trilogie pojmenované Tři barvy.

odborný asistent na Katedře právní teorie Právnické fakulty MU v Brně

Stejně jako ostatní díly tohoto cyklu i tento film odráží ve svém názvu a vizuálním pojetí jednu z barev francouzské trikolóry a kriticky se zamýšlí nad jednou, tentokrát poslední, z částí motta „Svoboda, rovnost, bratrství.“

Mladá studentka a modelka Valentine Dussaut, která v Ženevě právě fotí reklamní kampaň, nešťastnou náhodou na silnici srazí psa, fenku německého ovčáka jménem Rita. Rozhodne se tedy vyhledat jejího majitele. Tím je penzionovaný soudce Joseph Kern, který Valentine nejprve šokuje svým nezastřeným cynismem: nejen, že nejeví žádný zájem o Ritin osud, ale jak se brzy ukáže, neváhá ani odposlouchávat telefony svých sousedů. Navzdory tomu se ale tato tolik rozdílná dvojice rychle spřátelí. V průběhu filmu pak vychází najevo, co vše se podílelo na životní hořkosti dnes již starého muže. Určující byla zejména jeho nešťastná milostná zkušenost z mládí, kdy jej opustila jeho přítelkyně, která pak záhy tragicky zahynula. Valentine se však podaří jej opět polidštit, ona sama zase díky konfrontaci s jeho bystrým intelektem a životními zkušenostmi začne hlouběji uvažovat o svém životě.

Paralelně s tímto příběhem se ve filmu odehrává i druhá dějová linka o mladém absolventovi práv Augustu Brunerovi, který prožívá téměř totožné životní peripetie jako kdysi mladý Joseph Kern. Bydlí poblíž Valentine, přičemž je ironické, že se po celý film jejich dráhy neprotnou. Mladá modelka tak pomáhá starému soudci definitivně vyrovnat se s vlastní minulostí, zatímco se pouze o několik kroků dál zakládá na podobně nešťastný osud. Možnému sblížení Valentine a Augusta je však v závěru přece jen otevřena cesta. Oba se náhodou plaví do Anglie stejným trajektem, který ztroskotá. Mezi nemnohými přeživšími jsou právě oni dva. Penzionovaný soudce, který se v mezidobí láskyplně stará o Ritina štěňata (jaká proměna), s úlevou sleduje zprávu o této události v televizi. Závěr, ačkoliv jej lze pokládat stále za otevřený (možná, že se ti dva opět minou), tak v sobě nese silný prvek naděje.

Takto by se dal s jistým zjednodušením popsat děj Kieslowského filmu. Co by se však mohlo na první pohled zdát jako sofistikovaná romance, je doopravdy jejím rafinovaným opakem, jenž přerůstá ve filosoficky laděné drama reflektující i mnohé z obecných problémů práva. Jednou ze základních otázek, kterou si režisér ve svém díle klade, je totiž postižitelnost rozdílů mezi skutečností a tím, co se nám jako skutečnost pouze jeví, a její případné dopady na naše vztahy k druhým lidem.

Milujeme, nebo si jenom myslíme, že milujeme? Tak se ptá Valentine v telefonickém rozhovoru se svým přítelem, který žije momentálně daleko od ní a smysl její otázky není schopen pochopit. Podobně ovšem i penzionovaný soudce váhá, jak to bylo s jeho schopností zasahovat svými rozhodnutími do života druhých lidí, zda nebyla ve skutečnosti spíše zdánlivá, zda jeho rozsudky vedly opravdu k takovým důsledkům, které zamýšlel. V jedné scéně například vzpomíná, jak propustil na svobodu muže, o kterém se později dozvěděl, že byl vinen. Když pátral po jeho osudech, zjistil, že tento člověk žil od té doby úplně spořádaný život, oženil se a měl děti, už se nikdy nedopustil ničeho špatného, přitom si právo žádalo, aby skončil ve vězení. Jaký smysl tedy má v takovémto světle činnost soudce? Není pouhou fasádou či fraškou? Marným úsilím, jehož hodnotu může život kdykoliv nivelizovat? Jaké jsou vlastně její meze? Může ten, kdo soudí, vůbec znát souzené dostatečně na to, aby o nich mohl odpovědně rozhodovat? Kern hořce poznamenává, že teď, když odposlouchává telefony svých sousedů, ví toho o nich mnohem více, než kdy věděl o lidech, které posílal do vězení. Může být, nahlíženo tímto prizmatem, soudcovské rozhodování ještě výkonem spravedlnosti? Kern na sebe nakonec sám napíše udání. Když mu poté začnou lidé, které dříve špehoval, házet do oken kameny (motiv rozbitého skla se ostatně ve filmu často v různých obměnách opakuje), sám to před Valentine glosuje v tom smyslu, že jako soudce dělal druhým lidem v podstatě totéž.

Pro právníka je také velice zajímavá pasáž, kdy Kern vypráví, jak měl po letech rozhodovat o osudech muže, kvůli kterému jej v mládí opustila jeho přítelkyně. O zvláštním vztahu, který vůči němu měl, už nikdo nevěděl, proto o jeho případu sám rozhodl a odsoudil jej. Následně na vlastní žádost odešel do penze. Ačkoliv bylo jeho rozhodnutí po věcné stránce patrně správné, nakolik můžeme říct, že bylo eticky v pořádku? Může však být soudce někdy doopravdy nestranný?

Kieslowski nám neposkytuje odpovědi, klade jen palčivé otázky. Právě v tom ovšem spočívá jeho stálá aktuálnost a umělecká velikost. Vyznění jeho filmu tak zůstává zásadně otevřené, avšak navzdory tomu, když sledujeme postupné zlidštění starého soudce, nemůže se nám úsilí inspirované duchem bratrství zdát úplně marné. Jako ilustrativní pro celkové ladění filmu nakonec pokládám i to, že zatímco na počátku Valentine dostane od fotografa za úkol vyjádřit výraz neštěstí a sklíčenosti a výsledná fotografie se stává hlavním symbolem obrovské reklamní kampaně, na konci, poté co se jí podaří vyváznout z havarovaného trajektu, má ve tváři tentýž výraz, ale tentokrát odrážející skutečné emoce. Tím je vyjádřen její přechod z nevinného života, který byl přese všechno pořád spíše zaslepenou hrou, do toho opravdového a navzdory veškeré vnější tragice závěrečné scény, je tím umocněno vnitřní nadějné poselství, které si v sobě alespoň podle mého soudu celý film nese.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články