U elektronické evidence tržeb není důvod k euforii

Zavedení elektronické evidence tržeb pro všechny podnikatele a živnostníky je v současné době jedním z nejvíce diskutovaných témat na české legislativní scéně. Vládní koalice prohlásila přijetí příslušného zákona za jednu ze svých priorit, a naproti tomu opozice slibuje zavedení elektronické evidence tržeb zabránit i za cenu obstruování legislativního procesu.

advokát, zakladatel Matzner Legal
Foto: Fotolia

Podívejme se však na návrh zákona o elektronické evidenci tržeb realistickým okem a zhodnoťme, zdali je zákon, tak jak je předkládán, vůbec způsobilý dosáhnout slibovaných pozitivních dopadů na státní rozpočet.

Nápad určitým způsobem evidovat centrálně tržby není sám o sobě žádnou novinkou. Již v roce 2005 byl předložen návrh zákona o registračních pokladnách, který sledoval obdobné cíle, nicméně vzhledem k pádu vlády k jeho přijetí nestačilo dojít. Myšlenka byla opět oživena v loňském roce, kdy ministerstvo financí začalo připravovat návrh současného zákona. Dle vyjádření ministerstva má povinná elektronická evidence tržeb významně omezit daňové úniky a významně přispět do státního rozpočtu. Na potřebě určitým způsobem bojovat s šedou ekonomikou a přesunout její co největší část skrze zdanění do státního rozpočtu rozhodně není nic závadného. Zda však mechanizmy, které zákon nabízí, jsou vůbec schopny něčeho takového dosáhnout, by mělo, stejně jako u všech podobných zázračných řešení, přinejmenším vyvolat otázky.

Zda se rozpočet dočká miliard navíc, není vůbec jisté

Ministerstvo financí jako předkladatel návrhu zákona opakovaně tvrdí, že s jeho přijetím by se do státního rozpočtu na daních mělo vybrat i více než deset miliard korun. Na tom, zda je toto vůbec reálné, se neshodnou ani fundovaní ekonomové. Totální kontrola tržeb za zboží a služby v podnikatelském sektoru by neměla být tím nástrojem, k němuž jsou upínány všechny naděje už jen z toho důvodu, že její dosažení je v praxi téměř nereálné. Šedá ekonomika existovala a i nadále existovat bude bez ohledu na více či méně sofistikované návrhy boje proti ní. Jedinou teoretickou cestou k jejímu vymýcení se zdá být nastavení daňových sazeb na dostatečně nízkou hodnotu spolu s dosažením toho, že daňový subjekt bude sám motivován nepodvádět a naopak bude ochotně formou daní do státního rozpočtu přispívat. Elektronická evidence tržeb v sobě však onen motivační faktor rozhodně neobsahuje. Čím více klacků pod nohy bude stát házet těm, kteří chtějí být poctiví, a čím více bude administrativně i finančně náročnější k oné poctivosti dojít, tím více lze očekávat, že poplatníci budou raději vymýšlet nové cesty, jak zákon obejít. Kupříkladu u našich sousedů na Slovensku, nedlouho po zavedení obdobného způsobu evidence tržeb, přišli vynalézaví podnikatelé na to, jak pokladny upravit tak, aby šlo zákonné povinnosti šidit. V současnosti některá slovenská média uvádí, že skoro 20 % pokladen na Slovensku je softwarově upraveno takovým způsobem, že do nich podnikatel může zasáhnout a údaji manipulovat. Domnívat se, že v Čechách bude situace jiná, by bylo přinejmenším naivní.

Už teď je přijímání zákona ve skluzu

Podle prvotního plánu ministerstva financí měl zákon platit pro všechny povinné subjekty od začátku roku 2016. Následně ministerstvo slíbilo postupné zavádění povinnosti elektronické evidence tržeb podle toho, v jakém podnikatelském segmentu se daný subjekt nachází. Od 1. 1. tak měl zákon dopadat jen na hotely a restaurace a v průběhu roku se měli připojit maloobchodníci a jako poslední malí podnikatelé a živnostníci. Vzhledem k tomu, že návrh zákona vrátila ministerstvu legislativní rada vlády k dopracování a opozice hodlá použít všechny dostupné prostředky k zabránění nebo alespoň pozdržení přijetí zákona, jeví se první leden pro jakoukoliv ze skupin jako neuskutečnitelný termín. I kdyby zákon sám byl přijat, přijetí potřebných prováděcích předpisů, seznámení povinných subjektů se zákonem a z něj vyplývajícími právy a povinnostmi a v neposlední řadě i jejich vybavení potřebnými technickými prostředky je časově náročný proces. Rozhodně by ze strany ministerstva nebylo vhodné snažit se tento proces uměle uspěchat jen kvůli dodržení stanoveného termínu. V tom případě by ještě více mohlo hrozit, že zákon velká očekávání nenaplní.

Největšími odpůrci zákona jsou živnostníci 

Hlavní rozdíl mezi registrační pokladnou a elektronickou evidencí tržeb, jak je navrhována, je ten, že zatímco registrační pokladna ukládá data o tržbách do vnitřní paměti, elektronická evidence tržeb předpokládá centrální ukládání online na systém finanční správy. Na papíře toto řešení vypadá mnohem efektivněji, neboť více využívá moderních technologií. A přesně to může ve finále být největším kamenem úrazu, jelikož pro obě strany, tedy jak stát, tak povinné subjekty, vyžaduje neustálý přístup k těmto technologiím a schopnost je dokonale ovládat. Neustálý přístup k internetu umožňující spojení se serverem finanční správy dosažitelný víceméně je. Nicméně jak pro velký obchodní řetězec, tak pro malého živnostníka to znamená opatřit si veškeré potřebné technické i softwarové vybavení a naučit se s ním pracovat. A právě pro drobné živnostníky toto představuje asi největší problém a je tak pochopitelné, že právě oni proti přijetí zákona nejvíce bojují, jelikož pro mnohé z nich by mohl mít až fatální následky. Obavám živnostníků se příliš nemůžeme divit, jelikož právě oni budou ti, kdo se ocitnou pod subjektivně největším administrativním a finančním tlakem, zatímco ve velkých firmách bude k únikům stále docházet a vzhledem k objemu jejich obratů v mnohem větší výši, než které by byl schopen živnostník.

Nad zákonem se vznáší mnoho otázek, odpovědi jsou v nedohlednu

Snaha odpovědět na otázky týkající se praktického fungování mechanizmů zákona a jejich dopadů na praxi často narazí na skutečnost, že předkládaný návrh zákona obsahuje pramálo podrobností a jejich nastavení nechává až na předjímané prováděcí předpisy. Těžko říci, jestli tímto způsobem nedochází na delegaci zákonu vyhrazených záležitostí na podzákonné předpisy, která by pochopitelně byla protiústavní. Kromě toho, že není příliš jisté, kdo vůbec bude systém elektronické evidence tržeb spravovat a ručit za jeho funkčnost, nikdo není schopen říct, kolik zavedení zákona bude vlastně stát. Zákon by měl dopadnout na zhruba šest set tisíc podnikatelů a z nich přibližně třetina bude muset zakoupit veškeré nutné vybavení, neboť doposud žádnou podobnou technologii nepoužívají. Jakkoliv můžeme náklady na podnikatele či živnostníka odhadnout na částku významně nepřesahující deset tisíc korun, náklady, které bude muset vynaložit sám stát kvůli nejistému příjmu do státního rozpočtu, nikdo snad raději ani neodhaduje. Informace o tom, jakým způsobem budou probíhat výběrová řízení na dodání technologií, též nejsou nikde k dispozici.

Krátce nad problematickými ustanoveními

Při pohledu na text návrhu zákona je zřejmé, že určitá jeho ustanovení vyžadují velkou míru interpretační fantazie, aby se čtenář vůbec dobral toho, co jimi zákonodárce vlastně zamýšlí. Proč byly například bezhotovostní platby zařazeny v § 4 mezi povinně evidované, když už jsou dávno evidované provozovateli platebních terminálů a bankami? Otázkou je také, co ve stejném paragrafu zákonodárce zamýšlel při použití termínu „jednotka, která reprezentuje peněžní prostředky“. Můžeme si pod tím představit klasickou stravenku, ale také moderní záležitosti typu Bitcoin, což by ale spíše nasvědčovalo tomu, že tvůrce zákona příliš netuší, jak tyto alternativní elektronické měny fungují. Vzhledem k tomu, že fungují převážně na maximální možné míře anonymity, je jejich evidence takřka neproveditelná. Paragraf následující stanoví, že výjimky z evidenční povinnosti upravuje vyhláška a kritériem pro ně bude hospodárnost a plynulost průběhu evidence. Vyhláška pochopitelně zatím neexistuje a pod termíny „hospodárnost“ a „flexibilita“ si každý představí hlavně to, co se mu zrovna nejvíce hodí. Nutnost užívání datových schránek pro vzájemnou komunikaci představuje spíše další z problémů technického ražení, neboť z praxe je známo, že schopnost používat datovou schránku není příliš rozšířena ani tam, kde jsou k tomu povinné subjekty již dnes. Nikde není stanovena žádná garance funkčnosti nebo technických parametrů toho, co zákon nazývá „společným technickým zařízením správce daně“. Co by se tedy dělo v případě výpadku systému, tak zůstává ve hvězdách.

Jak to všechno dopadne?

Osud zákona, stejně jako jeho finální podoba, natož pak podoba prováděcích předpisů je značně nejistý. Je nepravděpodobné, že za půl roku by se současná situace přehoupla v komplexní předpis, který by opravdu zajistil slibovaný příliv miliard do státního rozpočtu. Hlavní otázkou ale stále zůstává, zde je elektronická evidence tržeb tou správnou cestou k zamýšleným cílům. Ani samo Chorvatsko, jehož úpravou se naše ministerstvo financí nejvíce inspirovalo, po přijetí zákona nezaznamenalo žádný radikální nárůst veřejných financí, stejně tak Slovensko se svými registračními pokladnami. Paradoxní je i sama skutečnost, že se inspirujeme zemí, která je v mezinárodním hodnocení podmínek pro podnikání níže než Česká republika. Jako jedno z největších nebezpečí zákona lze ale vnímat aspekt nedopadající na podnikatele, ale na běžné zákazníky, a to zavedení sankčního mechanizmu za nepřevzetí účtenky. Jestliže by vskutku mělo dojít na to, že stát bude takto přenášet odpovědnost na občana, který bude pokutovatelný za nepřevzetí účtenky, situace by mohla vyeskalovat až k tomu, že na sebe lidé začnou donášet, kdo si nevzal účtenku v obchodě. A to je více než cokoliv z dosavadního textu návrhu zákona o elektronické evidenci tržeb v dnešní době nutno považovat za zcela nepřípustné.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články