Úhrada zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění rok poté Zdroj: Fotolia

Úhrada zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění rok poté

V květnu loňského roku vydalo plénum Ústavního soudu zásadní nález, jímž zrušilo část právní úpravy úhrady zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění - a to uplynutím 31. prosince 2018.

Mgr. Jan Pořízek

Mgr. Jan Pořízek

advokát, Mališ Nevrkla Legal

Mgr. Jan Pořízek

advokát, Mališ Nevrkla Legal

Poněkud ve stínu tohoto plenárního nálezu zůstaly senátní nálezy z července loňského roku, v nichž Ústavní soud odmítl dosavadní důvody, pro které správní soudy odmítaly žaloby výrobců či distributorů zdravotnických prostředků proti postupu zdravotních pojišťoven při sestavování číselníků, do nichž musí být zdravotnické prostředky zařazeny, aby byly podle zrušené úpravy z veřejného zdravotního pojištění hrazeny. Nyní po roce, kdy se blíží okamžik účinnosti zrušení předmětné úpravy, je tedy vhodný čas „bilancovat“ a zhodnotit, jak se zákonodárce a správní soudy s výzvou před ně postavenou nálezy Ústavního soudu vypořádali.

Rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2017

Na úvod je vhodné stručně připomenout, že plénum Ústavního soudu nálezem ve věci spis. zn. Pl. ÚS 3/15 ze dne 30. května 2017 (231/2017 Sb.) zrušilo podstatnou část úpravy mechanismu stanovování výše úhrady zdravotnických prostředků vydávaných na poukaz. Konkrétně bylo zrušeno pravidlo, že úhrada těchto zdravotnických prostředků se odvíjí od ceny jejich nejméně ekonomicky náročného provedení a že tuto cenu zjišťují zdravotní pojišťovny. V příloze č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění pak byly zrušeny definice symbolů úhradových limitů A a B určující podrobněji stanovení ceny, ze které se úhrada vypočte a jejich vyznačení u jednotlivých druhů zdravotnických prostředků. Úprava byla zrušena uplynutím 31. prosince 2018, čímž plénum Ústavního soudu dalo dostatek času vládě k přípravě nové úpravy a Parlamentu k jejímu schválení. Pokud by se tak nestalo, úhrada těchto zdravotnických prostředků by odpovídala 75 % jejich ceny.

Plénum Ústavního soudu zrušeným ustanovením, resp. pravě úpravě úhrady zdravotnických prostředků jako celku, vytklo, že nejsou dostatečně určitá a bez další konkretizace ani použitelná. Pojištěnec ani výrobce či distributor zdravotnických prostředků jen na jejich základě nemůže zjistit, jaké zdravotnické prostředky mohou být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, jakým způsobem byly posouzeny jejich vlastnosti, zjištěna jejich cena a zhodnocena jejich „ekonomická náročnost“ ve srovnání s ostatním terapeuticky zaměnitelnými zdravotnickými prostředky a určena jejich úhrada. Není stanovena ani forma, jakou se mají dozvědět o zařazení zdravotnického prostředku do systému úhrad a o výši zdravotní pojišťovnou „zjištěné“, resp. stanovené úhrady.

Číselníky, které za tímto účelem používají zdravotní pojišťovny, nejsou zákonem upraveny, takže jsou výsledkem faktického postupu zdravotních pojišťoven. Až z jejich postupu u konkrétního zdravotnického prostředku tak vyplyne, zda bude z veřejného zdravotního pojištění hrazen a v jaké výši. Zdravotní pojišťovny tak konkretizují meze základního práva pojištěnců na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky na základě veřejného zdravotního pojištění a základního práva výrobců a distributorů zdravotnických prostředků podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost.

Další, tentokrát senátní nálezy, se týkaly soudního přezkumu postupu zdravotních pojišťoven při zařazování zdravotnických prostředků do číselníků, a potažmo stanovení jejich úhrady z veřejného zdravotního pojištění. 

Konkrétně šlo o nález ve věci spis. zn. I. ÚS 740/15 ze dne 27. června 2017 a spis. zn. II. ÚS 315/14 z téhož dne. Jednalo se o obdobné věci jednoho žalobce týkající se stejných zdravotnických prostředků, kdy jedna žaloba směřovala proti Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a druhá proti zaměstnaneckým zdravotním pojišťovnám. 

V prvním případě obecné soudy rozhodovaly o žalobě proti změně úhradového katalogu Veřejné zdravotní pojišťovny České republiky, kterou byla snížena úhrada zdravotnických prostředků žalobce, resp. proti oznámení o této změně. Žaloba byla formulována primárně jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu a eventuálně jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Městský soud v Praze žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Ads 29/2014-57 ze dne 11. prosince 2014 tento verdikt potvrdil s tím, že o rozhodnutí správního orgánu ani jeho nezákonný zásah nejde, přičemž druhý závěr odůvodnil absencí přímého dotčení veřejného subjektivního práva výrobce či distributora zdravotnických prostředků tímto postupem zdravotních pojišťoven. Namísto bližšího odůvodnění tohoto závěru odkázal na judikaturu správních soudů odmítající legitimaci držitele rozhodnutí o registraci léčivého přípravku napadnout správní žalobou rozhodnutí ve věcech stanovení či změny výše a podmínek úhrady tohoto léčivého přípravku z veřejného zdravotního pojištění. 

Tato judikatura však byla překonána usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 35/2013-63 ze dne 9. prosince 2014, podle nějž držitelé rozhodnutí o registraci léčivých přípravků jsou jakožto účastníci řízení o stanovení výše a podmínek jeho úhrady z veřejného zdravotního pojištění k podání správní žaloby v rámci přezkumu rozhodnutí vydaného v tomto řízení aktivně legitimováni. Z tohoto důvodu Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 29/2014-57 ze dne 11. prosince 2014 nálezem ve věci spis. zn. I. ÚS 740/15 ze dne 27. června 2017 zrušil pro nedostatky jeho odůvodnění. 

Nálezem ve věci spis. zn. II. ÚS 315/14 ze dne 27. června 2017 pak ze stejného důvodu zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 60/2013-73 ze dne 30. října 2013 potvrzující zamítnutí žaloby v druhé z uvedených věcí. V obou případech tak Nejvyšší správní soud dostal novou příležitost vyslovit právní názor na možnost soudního přezkumu postupu zdravotních pojišťoven.

Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění

V reakci na plenární nález připravilo Ministerstvo zdravotnictví další z (dlouhé) řady novel zákona o veřejném zdravotním pojištění. Návrh zákona byl spolu s pozměňovacími návrhy schválen Poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení, které proběhlo 3. října 2018. Znění se zapracovanými pozměňovacími návrhy nebylo v době přípravy tohoto článku zatím k dispozici, proto vycházím především z vládního návrhu. Základních parametrů nové úpravy postupu při stanovení úhrady zdravotnických prostředků se však tyto návrhy nedotkly. Každopádně lze kvitovat, že novelu nestihl stejný osud jako například zákon o zpracování osobních údajů, který měl ideálně nabýt účinnosti spolu s GDPR, ale stále je v Poslanecké sněmovně. V tomto případě by měla zdlouhavost legislativního procesu jistě závažnější dopad.

Do zákona se novelou zejména vkládá nová sedmá část upravující kategorizaci a úhradovou regulaci zdravotnických prostředků předepsaných na poukaz. Podmínkou úhrady zdravotnického prostředku je zařazení do úhradové skupiny. Toto zařazení ohlašuje SÚKL výrobce či jiná oprávněná osoba. Není-li si zařazením jistý, může SÚKL požádat o stanovisko.

Úhradové skupiny jsou uvedeny v příloze č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jsou charakterizovány obdobnými funkčními vlastnostmi a určeným účelem použití zdravotnických prostředků do nich zařazených, takže jim lze stanovit stejné podmínky úhrady. Zdravotnické prostředky zařazené do jedné úhradové skupiny však nemusí být při poskytování zdravotních služeb zaměnitelné. Takto podrobně nejsou úhradové skupiny konstruovány, jelikož pak by jich zákon musel upravit několik tisíc a ostatně samotné jejich definování přímo v zákoně by bylo velice složité, ne-li nemožné. Úhradu lze přiznat i zdravotnickému prostředku, který nelze zařadit do žádné úhradové skupiny. Podmínkou je ovšem souhlas Ministerstva zdravotnictví.

Zákon však počítá i s podrobnějšími skupinami zaměnitelných zdravotnických prostředků. Ty však nejsou vytvářeny zákonem napříč celým kategorizačním stromem, ale rozhodnutím SÚKL ve správním řízení. To je zahajováno na základě žádosti zdravotních pojišťoven v případě, že chtějí pro tuto skupinu uzavřít dohodu o nejvyšší ceně. Tato dohoda může být uzavřena i pro úhradovou skupinu. Dále lze žádat o vytvoření skupiny zaměnitelných zdravotnických prostředků v případě, že zdravotní pojišťovna chce požádat SÚKL o vypsání cenové soutěže. Ta se sice vypisuje pro celou úhradovou skupinu, provádí se však pro jednotlivé skupiny zaměnitelných zdravotnických prostředků, které do ní náleží. Obdobně mohou zdravotní pojišťovny žádat o změnu skupiny, tedy o zařazení/vyřazení zdravotnických prostředků do ní. Je-li příslušná skupina zaměnitelných zdravotnických prostředků vytvořena, zařazuje se zdravotnický prostředek v rámci ohlášení i do ní. Jinak se zařazuje „jen“ do úhradové skupiny.

Pokud ohlašovatel zdravotnický prostředek zařadí do nesprávné úhradové skupiny nebo skupiny zaměnitelných zdravotnických prostředků, SÚKL rozhodne, že do této skupiny nenáleží. Jde o správní rozhodnutí vydané ve správním řízení, proti němuž je možné se bránit odvoláním a případně i správní žalobou.

SÚKL musí toto řízení zahájit do 45 dnů od zveřejnění ohlášení o zařazení zdravotnického prostředku. Ohlášení došlá v určitém kalendářním měsíci SÚKL zveřejňuje do 10. dne kalendářního měsíce následujícího. Pokud řízení nezahájí, případně namísto vydání rozhodnutí ve věci samé řízení zastaví, je zdravotnický prostředek do ohlašovatelem zvolené úhradové skupiny nebo skupiny zaměnitelných zdravotnických prostředků zařazen.

To ovšem neznamená, že by SÚKL již nemohl zdravotnický prostředek ze skupiny vyřadit. SÚKL může řízení zahájit i kdykoliv později. Rozdíl spočívá v tom, že pokud řízení zahájí v uvedené lhůtě, nebude zdravotnický prostředek na základě nesprávného zařazení hrazen a nedojde tak k nesprávnému použití prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Seznam všech hrazených zdravotnických prostředků předepisovaných na poukaz bude SÚKL vydávat pravidelně každý měsíc. Tento seznam by měl fakticky nahradit dosavadní číselníky zdravotních pojišťoven.

Nyní se dostáváme k tomu zásadnímu, a to je výše úhrady, resp. její stanovení. Zdravotnické prostředky jsou hrazené ve výši ceny výrobce přepočtené podle technických parametrů obsažených v příloze č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, čímž se má na mysli přepočtení na určitou dílčí jednotku (viz níže), k níž se připočte obchodní přirážka a DPH. Bez ohledu na tento výpočet však nemůže cena převýšit:

  • úhradový limit uvedený v příloze č. 3 navýšený o DPH,
  • částku podle rozhodnutí SÚKL o dočasném snížení úhrady pro skupinu zaměnitelných zdravotnických prostředků na úroveň ceny uvedené v dohodě o nejvyšší ceně zdravotnických prostředků dané skupiny, nebo
  • přijatou aukční hodnotu podle rozhodnutí SÚKL vydaného po provedení cenové soutěže. 

Úhradový limit je stanoven v korunách za dílčí jednotku, tedy kus či pár, čas (měsíc), objem, hmotnost či plochu (například u obvazů), případně v některých případech procentem, které bylo pravidlem u stávající právní úpravy. Procentní stanovení limitu platí u individuálně zhotovovaných zdravotnických prostředků, které se neohlašují a u úprav a oprav zdravotnických prostředků.

Důležitá jsou přechodná ustanovení novely. Podle nich budou zdravotnické prostředky předepsané na poukaz hrazené již na konci roku 2017 od 1. ledna 2019 hrazeny ve stejné výši, v jaké byly hrazeny k 31. prosinci 2017. Zdravotnické prostředky zařazené do systému úhrad v roce 2018 budou hrazeny ve výši, v jaké budou hrazeny k 31. prosinci 2018. 

I tyto zdravotnické prostředky budou muset být podle nové právní úpravy ohlášeny, a to do 30. června 2019. Pokud se tak nestane, přestanou být od 1. srpna 2019 z veřejného zdravotního pojištění hrazeny. Na toto ohlášení budou mít výrobci a další oprávněné osoby „časové okno“ v délce dvou měsíců, jelikož nejdříve bude možné ohlášení podat 1. dubna 2019. 

Lze očekávat, že podobně jako tomu bylo a stále je u notifikace již dodávaných zdravotnických prostředků podle přechodných ustanovení (nového) zákona o zdravotnických prostředcích, nebude SÚKL stíhat. Lhůta pro notifikaci byla v závislosti na rizikové třídě a dalších parametrech 1 až 3 roky, a přesto řízení trvalo či stále trvá často déle než rok. U ohlášení zdravotnických prostředků podle novelizovaného zákona o veřejném zdravotním pojištění sice SÚKL řízení vede jen v případě, že s jejich zařazením v ohlášení nesouhlasí, i tak lze samozřejmě očekávat jeho značné „přetížení“. Proto se také 45denní lhůta pro zpochybnění ohlášení v těchto případech nahrazuje lhůtou do 1. listopadu 2019.

Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění tedy odstraňuje nejpalčivější nedostatek dosavadní úpravy spočívající v netransparentnosti a nepřezkoumatelnosti postupu zdravotních pojišťoven při sestavování jejich číselníků. Zdravotnické prostředky jsou buď zařazeny do úhradových skupin a hrazeny dle jejich zařazení výrobcem či jiným ohlašovatelem, nebo dle rozhodnutí SÚKL, proti němuž se lze bránit ve správním i soudním řízení. 

Celkově je nová úprava nepochybně krokem vpřed, byť se na ní jistě najdou také nedostatky. Některé odhalí až její použití v praxi, bude-li přijata v podobě dle vládního návrhu. Očekávat lze samozřejmě diskusi o kategorizačním stromu dle přílohy č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, členění úhradových skupin a výši či způsobu stanovení úhradových limitů. Některé jsou zřejmé již nyní. I s ohledem na zkušenosti s délkou řízení SÚKL ve věci notifikace zdravotnických prostředků jde například o absenci následků nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí v řízení o určení, že zdravotnický prostředek nenáleží do úhradové skupiny či skupiny zaměnitelných zdravotnických prostředků dle ohlášení. 

SÚKL má 45 dnů na zahájení řízení. Pokud lhůtu stihne, zdravotnický prostředek nebude až do skončení řízení hrazen. Toto řízení přitom bude trvat i řadu měsíců a samotná možnost domáhat se uplatnění opatření proti nečinnosti SÚKL je těžko efektivním prostředkem ochrany práv ohlašovatele. Právní úprava by podle mého názoru měla kromě lhůty pro zahájení řízení obsahovat i lhůtu pro vydání rozhodnutí. Pokud by lhůta nebyla dodržena, zdravotnický prostředek by byl do příslušné úhradové skupiny, popřípadě skupiny zaměnitelných zdravotnických prostředků zařazen a SÚKL by mohl pouze zahájit řízení o jeho vyřazení. Během tohoto řízení by však zdravotnický prostředek byl hrazen dle ohlášení.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Naopak způsob, jakým se Nejvyšší správní soud chopil příležitosti vyjádřit se k přezkumu postupu zdravotních pojišťoven podle zrušené právní úpravy, rozhodně kvitovat nelze. V řízení vedeném pod spis. zn. 4 Ads 60/2013 Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2017 zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že zamítnutí žaloby proti nezákonnému zásahu bylo odůvodněno toliko absencí přímého dotčení práv žalobce, což po zmíněné změně judikatury neobstojí. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze se věcí samotnou jinak nezabýval a v tomto směru Nejvyšší správní soud neměl co přezkoumávat, nic jiného mu nezbylo. Obdobně rozhodl i v řízení vedeném pod spis. zn. 7 Ads 29/2014, ale až 24. května 2018.

Přes důvod zrušení rozsudků Městského soudu v Praze však vyslovil i právní názor na posouzení věci samé, s nímž podle mého názoru nelze souhlasit. Svůj názor, že nejde o správní rozhodnutí, na němž setrval, totiž opět odůvodnil tvrzením, že zdravotní pojišťovny nevystupují v roli správního orgánu, nýbrž poskytují plnění z jejich smluvního vztahu s pojištěncem. Tento názor přitom dopadá i na posouzení postupu zdravotních pojišťoven jako nezákonného zásahu, jelikož i v tomto případě jde o zásah správního orgánu a proti zásahu jiného původce se touto žalobou bránit nelze.

Podle § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního se pro účely tohoto zákona rozumí „správním orgánem“ orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.

Správní soudy proto opakovaně dospěly k závěru, že subjekt, který není orgánem veřejné moci, v některých případech postavení správního orgánu má a jeho úkon může být nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu soudního řádu správního. Jako několik příkladů lze uvést:

  • zásah univerzity spočívající ve znemožnění výkonu funkce člena akademického senátu do této funkce zvolenému studentovi (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 170/2017-20 ze dne 13. září 2017), 

  • příkaz provozovatele letiště spočívající ve vydávání příkazů cestujícím a dalším osobám vstupujícím do určitých prostor letiště za účelem zajištění bezpečnosti na letišti (rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 7 A 244/2011-60 ze dne 25. února 2014), nebo

  • zásah Akademie věd České republiky spočívající v neuzavření dohody o podmínkách provádění archeologických výzkumů na základě povolení Ministerstva kultury (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 292/2016-28 ze dne 9. března 2017).

Rovněž zdravotní pojišťovna orgánem moci výkonné není, ale v některých případech v jeho pozici vystupuje, tedy je jí svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Její rozhodnutí pak jsou samozřejmě přezkoumatelná ve správním soudnictví. Zdravotní pojišťovna tak vystupuje jako správní orgán například při:

  • odstraňování tvrdosti ve smyslu § 53a zákona o veřejném zdravotním pojištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 123/2008-79 ze dne 12. srpna 2009),

  • vydávání výměrů předepisujících dlužné pojistné podle § 16 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (č. j. 6 Ads 160/2012-74 ze dne 30. května 2013), nebo

  • ukládání pokut poskytovatelům zdravotních služeb, zaměstnavatelům či pojištěncům podle různých ustanovení (zejména předchozích znění) zákona o veřejném zdravotním pojištění (č. j. 3 Ads 106/2010-64 ze dne 10. listopadu 2010).

Neobstojí ani argument, že zdravotní pojišťovny jen poskytují plnění z jejich smluvního vztahu s pojištěncem. Pro posouzení, z jaké pozice pojišťovna vystupuje vůči výrobci zdravotnických prostředků, není podstatné, z jaké pozice vystupuje vůči pojištěncům. Výrobce či distributor navíc vstupuje především do smluvního vztahu s poskytovatelem zdravotních služeb, nikoli se zdravotní pojišťovnou.

U pojištěnců je také nutno rozlišovat vztah k poskytovateli zdravotních služeb řídící se úpravou smlouvy o péči o zdraví podle § 2363 a násl. občanského zákoníku a zákonem o zdravotních službách, případně dalšími právními předpis a vztah ke zdravotní pojišťovně. Ten zahrnuje řadu vrchnostenských prvků. Zdravotní pojišťovna má totiž kromě již zmíněných případů postavení správního orgánu i při rozhodování o nároku pojištěnce na poskytnutí plnění z veřejného zdravotního pojištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 134/2012-50 ze dne 30. září 2013). Je však nutné zopakovat, že pro posouzení vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a výrobcem zdravotnických prostředků není vůbec podstatný.

Je pravdou, že zákony upravující postup „správních orgánů“ ve smyslu soudního řádu správního, výslovně upravují též postup případně v judikatuře označovaný za nezákonný zásah. Tím „správním orgánům“ rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy svěřují. Naproti tomu právní úprava zapojení zdravotní pojišťovny do stanovení úhrad zdravotnických prostředků podle stále účinného znění zákona o veřejném zdravotním pojištění takové výslovné zmocnění neobsahuje. 

Podle mého názoru však lze za takové zmocnění považovat zmocnění ke zjištění ceny nejméně ekonomicky náročného provedení zdravotnického prostředku. Vykonává-li zdravotní pojišťovna s vědomím Ministerstva zdravotnictví a dalších orgánů veřejné moci činnost, při které autoritativně zasahuje do práv třetích osob a která by při jejím výkonu například Státním ústavem pro kontrolu léčiv byla veřejnou správou se vším všudy, včetně ochrany proti nezákonným zásahům, nelze touto činností dotčeným osobám soudní ochranu odebrat jenom proto, že zákonné zmocnění k této činnosti je povýtce vágní.

Postup zdravotních pojišťoven splňuje i další předpoklady jeho označení za nezákonný zásah ve smyslu soudního řádu správního, tedy (i) jde o faktický úkon, který (ii) je učiněn mimo správní řízení a (iii) žalobci, tedy výrobci či distributorovi zdravotnických prostředků, z něj vzniká újma - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 4/2011-60 ze dne 5. října 2011.

Obdobný názor zřejmě zaujal i Městský soud v Praze, který ve věci spis. zn. 10 Ad 6/2013 vydal 29. června 2018 nový rozsudek a tentokrát návrhu jako žalobě na ochranu před nezákonným zásahem vyhověl. Jeho text sice zatím není na internetu dostupný, dohledat však lze usnesení Nejvyššího správního soudu o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zdravotních pojišťoven proti němu. Z něj vyplývá, že Městský soud v Praze určil, že zásah žalovaných zdravotních pojišťoven, jímž od 1. ledna 2013 snížily úhrady určitých zdravotnických prostředků, byl nezákonný (a tedy že šlo o nezákonný zásah ve smyslu soudního řádu správního) a přikázal jim obnovit stav před tímto zásahem.

Podle mého názoru neexistuje žádný argument, který by postavení zdravotní pojišťovny při zařazování zdravotnických prostředků do číselníků jako správního orgánu, a potažmo možnost domáhat se ochrany proti tomuto postupu zásahovou žalobou, vylučoval.

zdravotní pojištění zdravotnické právo zdravotnické prostředky

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články