Úvaha o neplatnosti právních jednání: jaká „maminka“ je naše právo?

Mezi obrovské výhody právní akademie a zejména akademiků nesvázaných kontextem každodenní právní praxe patří nepochybně odstup od utilitárních potřeb a ohledů, které praktikující právníky, i v jejich případných akademických ambicích, více či méně svazují. Nezahlcen minuciózní úpravou a nezbytností zdárně přes její nepřehledné vody doplout ke (klientem, nadřízeným orgánem či odvolací instancí) očekávanému cíli, může se takový akademik zamýšlet nad obecným směrováním či účelem jednotlivých právních institutů, a potažmo zahlédnout, zda k němu příslušná právní úprava či judikatura přispívá, nebo zda se od něj naopak, přes veškeré dobré úmysly, spíše nevzdaluje. Vyučující akademik, zvláště pak učí-li dostatečně zvídavé studenty dostatečně široce koncipovanou materii, je k tomu motivován týden co týden.

JUDr. Bc. Peter Brezina, Ph.D.Fakulta právnická ZČU v Plzni

Letošní, pandemií pokroucená doba, tomu nahrávala ještě více: studenti se sice neměli tolik možnost zeptat na nejasnosti osobně, neboť prezenční výuka neprobíhala a u té distanční je prolomit ledy ostychu ještě těžší; tím více ale byli vybízeni k tomu, aby se ptali e-mailem, tedy více promyšleně. A právě jeden takový promyšlený dotaz je v počátku této úvahy.

„Co přesně je a kde se používá absolutní neplatnost?“

Inu, na studentku prvního ročníku velmi dobrá otázka (učebnice teorie práva se tomu věnují jenom velmi okrajově), v kontextu prvního ročníku právnického studia navíc obtížně prakticky zodpověditelná. Co tak zkusit to obecnějšími úvahami? Že jde o důsledek fatálního selhání právního jednání, obvykle dvou či vícestranného. Že se typicky uplatňuje u smluv, jejichž znění nebo jejichž způsob sjednávání vykazuje takové vady, které nelze odstranit tak, aby byl daný smluvní vztah smysluplně zachován. Že je to, z praktického hlediska, taková neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu, i proti případné vůli před ním stojících stran sporu. A že právě proto je v soudobém českém právu patrný posun směrem k neplatnosti relativní, která přeci jenom dává stranám alespoň nějakou kontrolu nad samotnou existencí daného smluvního vztahu. Možná bych mohl zmínit i to, že právě tomuto tématu se obsáhle věnuje obecná část důvodové zprávy k aktuálnímu občanskému zákoníku.

Neplatnost absolutní a relativní

Tzv. absolutní neplatnost je zkrátka velký kanón, kterým si právo takříkajíc sjednává meze a pořádek ve sféře zvané „autonomní normotvorba“. Nebo jinak: v extrémní podobě je to ta úvaha a ten princip rozhodování, který vede maminku k rozsouzení sporu mezi Pepíčkem a Jeníčkem o to, kdo může jezdit na dřevěném „koni“, zabavením předmětného harampádí a jeho ukrytím na skříň. „Inu, neumíte-li se domluvit, nebude si s tím hrát ani jeden!“ Obvykle ale půjde spíše o povzdech „to nemyslíš vážně!“, kterým maminka utne Pepíčkovu obhajobu („on to chtěl, vážně!“) toho, proč pověsil do skříně bundu tak, že ji předtím nesvlékl z mladšího brášky Jeníčka. Vzdělanější čtenář si pak jistě vzpomene na Kupce benátského a marnost, s jakou právník sleduje ono absurdní soudní divadlo o zjevně neplatnou podmínku dlužního úpisu.

Pro účely výkladu je pak potřeba tuto formu neplatnosti srovnat s tou, kterou nazýváme „relativní“, potažmo i s odporovatelností a relativní neúčinností právního jednání – omezme se ale nyní pouze na ony neplatnosti. Je-li ta absolutní vyslovitelná soudem i bez návrhu, u té relativní se naopak návrh, „vznesení námitky“, vyžaduje. Jde-li u té absolutní typicky o překročení nepřekročitelných mezí práva či nejzákladnějších principů právního jednání, u relativní půjde spíše o ochranu před lstí, nešikovností či přebujelou fantazií právně jednajících. Spíše než velkým kanónem je tak laserem naváděnou raketou, která kromě střelce (soud) potřebuje i onoho naváděče s laserovým paprskem. Právo navíc někdy dává onen zaměřovač do rukou pouze jedné strany: té, která neplatností stižené ustanovení do právního jednání nevnesla, či té, v jejíž prospěch je zavedena zvýšená ochrana – neplatnosti formulářové smlouvy se tak typicky může dovolávat pouze spotřebitel, který ji uzavřel nemaje zbytí, nikoli podnikatel, který ji tak pochybně napsal.

Neplatnost jednání jako celku či jeho dílčích částí

Je to ale ještě o něco složitější: u neplatnosti musíme rozlišovat také neplatnost právního jednání jako celku a neplatnost některých jeho dílčích částí – ať už v případě smlouvy jde o některá ustanovení, některé přílohy či některé dodatky. I neplatnost pouze dílčí části právního jednání může být ve výše uvedeném smyslu „absolutní“, tedy vyslovitelná jako velký kanón soudem bez návrhu, aniž by tento výstřel současně zničil celý právní vztah oním jednáním založený. Kanón absolutní neplatnosti tak může s chirurgickou přesností „vystřelit“ do právního jednání „díru“ jako nebohý kocour Tom svým tělem do dřevěného deskového plotu– aniž by to pro ten plot (a pro to právní jednání) mělo fatální důsledky. Ano, stejně jako v animované pohádce zůstane plot stát i s vyraženou siluetou prchajícího kocoura, může právní jednání „přežít“ i vyslovení neplatnosti své dílčí části. 

Ale pozor, stejné důsledky může mít také naváděná raketa neplatnosti relativní, jejíž vyslovení musí iniciovat jedna ze stran! 

Důsledky – proč vyřčení neplatnosti neznamená konec sporům, ba spíše naopak?

A propos, důsledky. Ty se naopak mezi neplatností absolutní a relativní neliší – k neplatnému ustanovení, příloze či celému právnímu jednání se nepřihlíží, respektive hledí se, jako kdyby nikdy nebylo. Plnila-li některá ze stran neplatného právního jednání, plnění se jí vrátí; pokud plnily obě, vrátí si plnění vzájemně. A když plnění vrátit nelze (třeba proto, že spočívá v již provedené činnosti), uplatní se obecné řešení bezdůvodného obohacení či nepřikázaného jednatelství. Tedy i v tomto případě je nutné vzájemně poskytnutá plnění ocenit a odpovídajícím způsobem vypořádat. Rozhodně tedy neplatí, že by vyřčení neplatnosti znamenalo konec všech sporů – možná právě naopak: namísto poměrně přesně vymezené pohledávky se spor najednou může vést o velmi obtížně vymezitelná a ocenitelná dílčí plnění a jejich peněžitou hodnotu. 

Pokud však lze neplatné ustanovení od zbytku právního jednání smysluplně oddělit, odvěká a již v Digestech uvedená zásada „actus interpretandus est potius ut valeat quam ut pereat“ velící hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost a vykládat sporné jednání tak, aby mělo účinek (pokud možno zamýšlený nebo zamýšlenému se blížící), má vést k tomu, že tyto nezpůsobilé části od zbytku jednání oddělíme a ten tedy necháme „žít“. Je to uvažování podobné, jako trestněprávní presumpce neviny či přesněji zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ – zde je akorát tím obviněným nebohá smlouva a zásada se obvykle nazývá „in favorem negotii“. Odstraněná neplatná ustanovení by i zde měla nahradit subsidiární obecná úprava, je-li to možné.

Závěry – právo má být maminkou, která své děti respektuje 

Z výše uvedeného tedy plynou dva důležité závěry: 

Za prvé, rozdíl mezi absolutní a relativní neplatností spočívá pouze v (ne)přítomnosti onoho „zaměřovače“, tedy strany, která se neplatnosti musí aktivně dovolat. Rozdíl mezi absolutní a relativní neplatností tedy nespočívá v důsledcích vyslovení neplatnosti. Vysloví-li soud neplatnost některého ustanovení či celého právního jednání na základě námitky strany, která ji může podat, není tato neplatnost „slabší“, než pokud tak učiní sám a bez návrhu, z důvodu absolutní neplatnosti. Nelze říct „Tys‘ ho zabil víc!“ (jako zmatení rádobyteroristé ve filmu Čtyři lvi). Možná by tak nebylo marné zamyslet se nad úpravou terminologie, která neplatnost právního jednání zplošťuje do binárního schématu absolutní-relativní (ačkoli skutečnost je mnohem bohatší), v němž navíc jeden z prvků klame svým pojmovým tělem budí přehnaně velká očekávání.

Za druhé, z preference platnosti právního jednání, jakkoli okleštěného či „děravého“, plyne velká důležitost subsidiární obecné úpravy, která by měla ony vzniklé „díry“ vyplňovat a zajišťovat tak ucelenost a smysluplnost právního jednání stiženého částečnou neplatností. Stranám právního jednání poskytuje jakési základní, minimální východisko, se kterým mohou jako s krajní možností počítat, soudům zase dává do rukou stavební materiál na vyplnění oněch „děr“ po neplatných ustanoveních při zachování platnosti jednání jako takového. Ostatně, i u zubaře chceme spíše plombu nebo vyplnění odumřelých kanálků než extrakci…   

Co tedy říct na konec? Pokud by se ochrana před vadami smluv měla uplatňovat bez jakéhokoli ohledu na zájem dotčených stran a jejich vůli (přičemž právě vůle je tím nejzákladnějším znakem jakéhokoli právního jednání a vůle právní jednání učinit – třeba uzavřít smlouvu – je tak prvopočáteční podmínkou celé případné šlamastyky s neplatností), byla by to ochrana věru podivná, nehodná svobodné země a jejího práva. Mohu-li si ještě jednou pomoci rodinným příměrem, je to jakoby se maminka zeptala Pepíčka, který ze dvou řízků chce k obědu, a vybere-li si Pepíček ten větší, dala mu stejně ten menší se slovy „Tenhle ti stačí.

Maminky i naše právo jsou ale přeci lepší…

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři