Vězeňské kaplanství jako služba církve veřejnosti. Teoretický úvod

Mám radost, že letošní 24. ročník konference Církev a stát, konaný na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, je věnován tak důležité součásti vědy českého konfesního práva, kterou je Náboženství a vězeňství, jedné z předních kapitol zvláštní části tohoto oboru.

JT
Právnická fakulta UK
Foto: Fotolia

Téma náboženství a vězeňství jako součást konfesního práva

Prvním krokem, který je při teoretickém úvodu do kteréhokoliv odvětví konfesního práva vhodné učinit, je připomenout odlišnost konfesního práva a konfesněprávní vědy od právních souborů práva církevního (kanonického) a církevněprávní (kanonickoprávní) vědy.

Církevním či kanonickým právem nazýváme soubor právních oborů, jejichž předmětem je úprava právních poměrů uvnitř jednotlivých náboženských společenství a jejichž zákonodárcem je výlučně příslušné náboženské společenství. Tato výlučnost tvorby církevního zákonodárství náboženskými společenstvími je v nábožensky svobodných zemích zdůrazněna uznáním právní autonomie náboženských společenství.[1]

Konfesní právo naproti tomu patří do souboru oborů světského práva, jejichž zákonodárcem je především stát a mezinárodní společenství. Přípravy a tvorby konfesního práva se mohou a mají do značné míry účastnit i náboženská společenství, zejména formou smluv se státem a jinými veřejnými institucemi, a to jak mezinárodních smluv (konkordáty, multilaterální smlouvy zejména v oblasti lidských práv), tak smluv a dohod uzavřených na vnitrostátní úrovni.

Není vyloučeno, že i náboženská společenství se přímo podílí na zákonodárné činnosti v oblasti konfesního práva svými vyjádřeními a odbornou posudkovou činností. Nelze pochybovat, že účast náboženských společenství na zákonodárné úpravě oblastí, která se jich týká a s níž mají zkušenosti, přispěje ke zkvalitnění zákonodárství veřejné společnosti.

Druhým krokem, který je při teoretickém úvodu do kteréhokoliv odvětví konfesního práva vhodné učinit, je zdůraznit, že materií konfesního práva jsou všechny právní normy, upravující ve veřejné společnosti náboženskou svobodu jednotlivců i jejich kolektivů. Konfesní právo se zabývá kromě své vlastní výlučné matérie také právními instituty, které jsou styčnými body s jinými obory práva. To není nic zvláštního a výjimečného. Každý právní obor se dotýká jiných právních oborů a částečně se s nimi překrývá. Tak je tomu mezi všemi vědami, i s vědami mimo oblast právních věd.

Náplní vědy konfesního práva je pojednávat o právním zajištění individuální i kolektivní náboženské svobody jednotlivců. Věda konfesního práva se zabývá právním zakotvením působení náboženských kolektivů, kterými jsou náboženská společenství, navenek, mimo jejich vlastní struktury. Tedy zajištěním individuální i kolektivní náboženské svobody jednotlivce.

V případě působení náboženských společenství navenek, právě jako je jejich působení ve vězeňství, jde kromě zajištění náboženské svobody jednotlivců navíc také o službu přítomností všem, kdo ve veřejných institucích tuto službu potřebují a projeví o ni zájem. Jde o službu přítomností a nasloucháním i ve prospěch těch, kdo k žádnému náboženskému společenství nepřísluší.

Třetím krokem, který je při teoretickém úvodu do kteréhokoliv odvětví konfesního práva vhodné učinit, je zdůraznit, že konfesní právo se zabývá všemi právními záležitostmi ve veřejné oblasti, které mají nějaký náboženský prvek nebo které s činností náboženských společenství navenek souvisejí. A tak je sjednocuje a podrobuje podrobnějšímu rozboru ve vzájemných souvislostech. Je tomu tak i s konfesněprávním bádáním v oblasti náboženství a vězeňství. Konfesní právo tak bádá o všech právních záležitostech, týkajících se tohoto společenského odvětví soustředěně, či jak se říká „pod jedním kloboukem“.

ústavní soud čR o vyzařování náboženských hodnot navenek

Snad bude dobré, když si na tomto místě připomeneme jednoho velmi významného výroku ústavního soudu, který ve svém nálezu sp. zn. Pl. úS 6/02 ze dne 27. listopadu 2002 vyslovil důležité zásady pro ústavně konformní interpretaci zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech (dále jen: konfesní zákon). Učinil mezi nimi i výrok, že úkol náboženských společenství „v žádném případě nelze redukovat na pouhé vyznávání určité náboženské víry [...], nýbrž jejich činnost je podstatně širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek, a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např. činnosti charitativní, humanitární a obecně vzdělávací.“[2]

V českých i zahraničních učebnicích konfesního práva bývá věnována tématu Náboženství a vězeňství samostatná kapitola. Učinili jsme tak s doc. Zábojem Horákem i ve své nejnovější česky psané učebnici, která pod názvem Konfesní právo vyšla v nakladatelství Leges na podzim roku 2015. V druhé části učebnice, nadepsané české konfesní právo v současnosti,obecná část, se vězeňství věnujeme v kapitole „Právo vykonávat náboženskou víru v institucích omezujících volnost pohybu“. Do třetí části učebnice, nadepsané české konfesní právo v současnosti, zvláštní část, jsme zařadili speciální kapitolu s nadpisem Náboženství a vězeňství.[3]

Stejným způsobem byly zařazeny i kapitoly o náboženství a vězeňství v české republice, kterými jsme přispěli do mezinárodních encyklopedií vydávaných v Nizozemí, ať je to

  • Encyclopedia of Law and Religion nakladatelství Brill/Nijhoff, která vyšla v roce 2016,[4]  nebo

  • Religion and Law nakladatelství Wolters Kluwer, Alphen aan den Rijn, v němž druhé vydání svazku Religion and Law in the Czech Republic vyšlo v roce 2017.[5] Podobně jsou každoročně aktualizována data o konfesním právu v české republice v mezinárodní databázi EUREL ve štrasburku, jehož korespondentem za českou republiku je doc. Záboj Horák.

Ve všech těchto pojednáních vycházíme

  • z ústavních předpisů české republiky, zejména z Listiny základních práv a svobod,

  • z ustanovení mezinárodních smluv, kterými je česká republika vázána,

  • ze zákona o výkonu vazby č. 293/1993 Sb.,

  • ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb.,

  • z již citovaného zákona č. 3/2002 Sb.,

  • ze zákona č. 129/2008 Sb. o výkonu zabezpečovací detence,

  • z platné dohody mezi Vězeňskou službou české republiky, Ekumenickou radou církví v české republice a českou biskupskou konferencí z 21. listopadu 2013,

  • i z nařízení generálního ředitele Vězeňské služby čR č. 54/2017.

Náboženství a vězeňství jako součást kategoriální pastorace

O čem se však v naší učebnici, vydané před třemi roky, již nedočtete, je nový pojem, který byl do veřejné debaty v naší zemi zaveden podle mého názoru v přibližně stejném časovém období, a je hojně používán. Je to pojem kategoriální pastorace a nás bude zajímat o to více, že celá oblast náboženství a vězeňství pod tento pojem spadá.

Tak například 5. dubna 2017 uspořádala česká křesťanská akademie v Praze kolokvium o kategoriální pastoraci v oblasti služby kaplanů nemocničních, vojenských, vězeňských a vysokoškolských. V písemném výstupu z tohoto kolokvia, otištěném v revue Universum č. 2/2017, jsou uveřejněny projevy účastníků kolokvia, vězeňských kaplanů Pavla Zvolánka, Pavla Kočnara a Michaela Martinka, a projev kanovníka Antona Otteho, vzpomínajícího na své minulé působení v bavorských věznicích.

Po kolokviu byl téhož dne 5. dubna 2017 nahrán videozáznam pro Youtube kanál české křesťanské akademie v cyklu Hovory v knihovně pod názvem Kategoriální pastorace, a to rozhovoru s nemocničním kaplanem Jaromírem Odrobiňákem a vězeňským kaplanem Pavlem Kočnarem, který je umístěn na internetových stránkách české křesťanské akademie a který si můžete vyslechnout také na internetových stránkách Společnosti pro církevní právo[6].

De nice pojmu kategoriální pastorace

Pokusme se nyní zamyslet se nad významem pojmu kategoriální pastorace. Možná, že v diskusi k tomuto příspěvku se dobereme přesnějšího vymezení.

Jsem přesvědčen, že uvedený pojem byl vytvořen, snad nejprve v zahraničí a u nás pak převzat, ve snaze vytvořit jakýsi protiklad k tradiční obecné pastoraci, kterou představení a jejich pomocníci v náboženských společenstvích věnují svým věřícím a příchozím v základních jednotkách těchto společenství, jako jsou farnosti nebo sbory, a v nadřízených nebo speciálních jednotkách, jako jsou diecéze a poutní místa. Obvyklé formy této obecné duchovní péče jsou bohoslužby, zvěstování nauky, udělování svátostí a žehnání, konání modliteb za věřící a společně s nimi, zpovědi, navštěvování věřících v jejich příbytcích, poskytování náboženské literatury apod.

Kategoriální pastorace pak má být naproti tomu péče o zvláštní kategorie osob. Jde tedy především o duchovní péči mimo struktury náboženských společenství, o kategorie osob, které se nalézají mimo svůj obvyklý domov a spojení se strukturami svého náboženského společenství. Je to především služba v ozbrojených silách a přítomnost ve vězeních, nemocnicích, sociálních ústavech, školách, na cestách. Ale také v nouzových situacích, způsobených přírodními katastrofami a požáry, terorismem a jinou trestnou činností.

Dost bývá zdůrazňováno, že právě duchovní pomoc, kterou náboženská společenství poskytují v uvedených situacích, má a bude mít v budoucnu stále větší význam a že jí proto musíme věnovat mnoho pozornosti, jak pokud jde o její náplň a uskutečňování, tak pokud jde o její formy a právní zajištění. S tím nezbývá než jednoznačně souhlasit. To však podle mého názoru neznamená, že by náboženská společenství neměla nadále věnovat svou pozornost obecné pastoraci uvnitř svých struktur a že obecná pastorace ztrácí na svém významu. Vždyť přece náboženské společenství samo je základem víry, jejího uchování a šíření.

Na dvě možná jen malé jemnosti slovního charakteru bych chtěl na tomto místě upozornit. Jednak na to, že náboženská společenství dnes užívají výraz kategoriální pastoraci také pro činnost uvnitř své struktury. Setkáváme se s tím na stránkách akt diecézních kurií katolické církve v naší zemi. Jde o pastorační péči, poskytovanou různým kategoriím osob uvnitř církve. Domnívám se proto, že hovoříme-li o kategoriální pastoraci mimo náboženské společenství, mělo by to být zdůrazněno nějakým dalším přívlastkem.

Druhou takovou „jemnost“ spatřuji v tom, že slovo pastorace může být a možná i je vnímáno až příliš ve spojení s pastýřskou péčí o ovečky náboženských společenství. Když, jak jsme si již zdůraznili, jde ve skutečnosti také o službu náboženského společenství přítomností a nasloucháním i nečlenům těchto společenství, neměli bychom hovořit spíše o kategoriální duchovní péči místo kategoriální pastorační péče?

Některé zvláštnosti kategoriální pastorace ve vězeních

Duchovní péče o osoby ve vazbě, trestu odnětí svobody či výkonu zabezpečovací detence se na rozdíl od duchovní péče v jiných institucích liší výraznou zvláštností, a sice tím, že je realizována dvěma skupinami osob: Vězeňskou duchovní službou (VDS) a Vězeňskou duchovenskou péčí (VDP). A jak už bývá v lidské společnosti obvyklé, všude, kde jsou dvě skupiny lidí se stejným nebo podobným posláním, dochází k nedorozuměním. Doufám, že v tomto případě jsou bývalá napětí již otázkou minulosti.

Vězeňskou duchovní službu tvoří kaplani a kaplanky vyslaní společně Ekumenickou radou církví v čR a českou biskupskou konferencí z řad členů náboženských společenství, od účinnosti konfesního zákona č. 3/2002 Sb. omezených na taková náboženská společenství, která jsou registrována se zvláštním právem na pověřování výkonem duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova. O námitkách proti dvojímu režimu registrace a rozporu mezi zákonem a jeho důvodovou zprávou jsem již referoval na zde konaných konferencích v předcházejících letech.

Jistě není třeba věnovat zde zvláštní pozornost tomu, že pojem kaplan/kaplanka není v žádném odvětví kategoriální pastorace vně náboženských společenství vyjádřením postavení těchto osob uvnitř náboženských společenství. Neprejudikuje jejich postavení ve vztahu k právnímu institutu svěcení duchovních či ordinaci kazatelů podle církevního práva těch náboženských společenství, která taková rozlišení mezi kleriky a laiky na základě svých teologických postulátů mají. Konfesní právo toto rozlišení v důsledku právní autonomie náboženských společenství nezná a ani světské soudy nejsou oprávněny k němu přihlížet.

Na akademické půdě, při porovnávání institutů konfesního práva a církevního (kanonického) práva, si můžeme říci, že kaplanky katolického vyznání jsou z hlediska vnitrocírkevního zařazení zpravidla pastoračními asistentkami.

A konečně své poslední slovo věnuji Vězeňské duchovenské péči (VDP). Jde o zapsaný spolek (dříve občanské sdružení), který „vysílá do věznic se souhlasem svého vedení své zástupce vykonávat jednotlivé úkony duchovní péče včetně rozhovorů s vězněnými, a to vedle svého obvyklého zaměstnání a bezplatně. Každá osoba pověřená Vězeňskou duchovenskou péčí je zavázána docházet do vězeňského zařízení nejméně dvakrát za měsíc. Uvedený spolek je dobrovolným sdružením křesťanů různých vyznání. Je nadkonfesní organizací působící v ekumenickém duchu. Jejími členy mohou být příslušníci náboženských společenství v jakémkoliv stupni registrace i náboženských společenství dosud neregistrovaných.“[7]

Vězeňská duchovenská péče (VDP) a Vězeňská duchovenská služba (VDS) postupují ve vzájemné spolupráci, zajištěné i po organizační stránce.

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Kříž, Jakub. Autonomie církví. Praha: C. H. Beck, 2017, 203 s.

[2] Viz TRETERA Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 103–104.10

[3] Ibid., s. 93–97 a 211–216.

[4] TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Czech Republic. In: ROBBERS, Gerhard,

[5] DURHAM W., Cole (eds.). Encyclopedia of Law and ReligionVolume 4, Europe.Leiden/Boston: Brill/Nijhoff, 2016, s. 90–91.

[6] TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Religion and Law in the Czech Republic. 2. vyd. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2017, s. 42 a 61–62.

[7] Dostupné z: http://spcp.prf.cuni.cz/videa/


Literatura:

  • HRDINA, Antonín Ignác. Náboženská svoboda v právu české republiky. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 265 s.
  • CHOCHOLáč, Aleš. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář.Praha: Wolters Kluwer, 2016, 308 s.
  • Kříž, Jakub. Autonomie církví. Praha: C. H. Beck, 2017, 203 s.
    Kříž, Jakub. 
    Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Praha:
  • C. H. Beck, 2011, 384 s.
  • TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Czech Republic. In: ROBBERS, Gerhard, DURHAM W., Cole (eds.). Encyclopedia of Law and Religion.Volume 4, Europe. Leiden/Boston: Brill/Nijhoff, 2016, s. 84–91.
  • TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, 416 s.
  • TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Religion and Law in the Czech Republic. 2nd ed. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2017, 128 s.
  • TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORáK. Czech Republic. In: BALODIS, Ringolds a Miguel RODRíGUEZ BLANCO (eds.). Religious Assistance in Public Institutions. Jūrmala/Granada: European Consortium for Church and State Research, 2018, s. 83–94.
  • VALEš, Václav. Konfesní právo. Průvodce studiem. Plzeň: Aleš čeněk, 2008, 240 s.
Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články