Úvod
Tématem této práce je vliv angloamerického právního systému na systém kontinentální. Vzájemné prolínání obou největších právních systémů je v posledních letech velice aktuální teoreticko-právní otázkou, jejíž aspekty se čím dál razantněji projevují v praxi. Zejména pak v českém právním prostředí se tato diskuse dlouhodobě vede. Tato otázka se týká nejen role soudní judikatury v právním prostředí, ale i právních zvyklostí obecně.
Zásadní otázkou je, zda dosavadní striktní vymezování kontinentálního a angloamerického systému pomalu neztrácí na důležitosti a jestli v praxi nadále můžeme tyto dva tradiční systémy od sebe odlišovat. Tento problém je velice obsáhlý a jsem si vědom, že dalekosáhle překračuje rámec této seminární práce, ale přesto se pokusím nastínit hlavní rozdíly těchto hlavních právních systémů, zejména z hlediska judikatury. Tato práce se dále zaměří na vývoj role judikatury v České republice a pokusí se zhodnotit směr, kterým se česká právní kultura pravděpodobně vydává.
V první části seminární práce se budu zabývat charakteristikou kontinentálního a angloamerického právního systému, jak z hlediska historického vývoje, tak z hlediska přístupu k otázce závaznosti judikatury. V druhé části stručně srovnám oba systémy a vymezím hlavní rozdíly. V prvních dvou částech použiji metodu syntetickou a komparační. Konečně pak ve třetí části se práce zaměří na soudní judikaturu ČR v praxi, zejména na povahu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. V této části budu aplikovat metodu analytickou.
1. Kontinentální právní systém
1.1. Obecná charakteristika
Kontinentálním systémem práva nazýváme systém práva, který vznikl v kontinentální Evropě a který se díky kolonizaci rozšířil i mimo ni. V angličtině je tento systém typicky označován jako „Cilvil Law“, což označuje systém soukromého práva, který se v Evropě vyvinul na základě recepce práva římského. Charakteristické pro kontinentální systém je právo psané (lex scripta).[1] Od toho se odvíjí i koncepce absolutní závaznosti dominantních pramenů práva, jimiž jsou normativní právní akty, případně pak ještě normativní právní smlouvy.[2] Vedle těchto dominantních pramenů práva jsou potom jiné prameny práva (zejména právo obyčejové) jen subsidiárními prameny práva. Avšak i ty hrají v právu velice důležitou roli, a proto bychom je neměli opomíjet. „V kontinentální právní kultuře bývá právo se zákonem často ztotožňováno, výsledkem čehož je mimo jiné i přemrštěná politizace zákonodárství a inflace právních předpisů.“[3]
Kontinentální systém není homogenní, nýbrž se dělí na několik dalších subsystémů neboli okruhů. Toto členění má na svědomí historický vývoj, vzájemné ovlivňování právního myšlení na kontinentě a také proces historického napodobování.[4] Nám nejbližší je francouzský okruh, společně s německým a rakouským. Dále existuje subsystém švýcarský, skandinávský, latinskoamerický a specifický je okruh evropského práva nadstátního. Pro účely této práce okruhy nebudeme podrobněji rozvádět.
1.2. Historický vývoj
Historický vývoj kontinentálního práva probíhal v několika obdobích. Všechna období mají velký podíl na současné podobě kontinentálního práva, ať to bylo období kmenového obyčejového práva, období recepce římského práva či období práva univerzitního[5].
Pro vývoj kontinentálního práva však byly zásadní pozitivistické tendence z devatenáctého a dvacátého století. Snaha zachytit přirozené a do té doby pouze obyčejové právo psanou formou byla značná. Mělo se tak stát prostřednictvím absolutně závazných právních norem ve formě zákonů. Snaha vyústila v podobě psaných ústav a i velice rozsáhlých kodifikací, a to především v oblasti práva soukromého. Příkladem mohou být tři nejznámější: Code Civil (1804), ABGB (1811) a BGB z roku 1896. Mimo jiné evropská právní kultura převzala římský model odlišení veřejného a soukromého práva, stejně tak tomu je i z hlediska organizace soudů jednotlivých evropských zemích.
Díky společnému historickému vývoji spolu jednotlivé subsystémy kontinentálního práva spolupracovaly a navzájem se ovlivňovaly, což můžeme považovat za velikou výhodu, stejně tak jako preciznost formální metodologie a z ní plynoucí kvalitu kodifikací. Na druhou stranu však za nevýhodu můžeme považovat přílišnou formálnost a relativní rigiditu kontinentálního práva.[6]
1.3. Význam judikatury v kontinentálním právu
1.3.1. Historický vývoj soudcovského práva
Abychom mohli odhalit pravý význam judikatury v kontinentálním právním systému, musíme se věnovat historickému vývoji soudcovského práva v Evropě.
V době před již zmíněnou vlnou kodifikací, asi na přelomu 18. a 19. století, zastávali soudci významné postavení. „Podstatná část práva před rokem 1800 měla původ v soudcovské právotvorbě, byť obvykle realizované pod rouškou aplikace existujících obyčejů a principů.“[7] Ve Francii byla role soudců výraznější než například v Německu, kde tradičně dominovala právnímu vývoji právní věda. V českých zemích pak mělo obyčejové právo v praxi do jisté míry charakter práva soudcovského.
Nemůžeme tvrdit, že existovala nějaká explicitně formulovaná precedentní doktrína, ale můžeme říci, že jí ani nebylo potřeba. Soudci přirozeně následovali precedent a nepotřebovali k tomu žádné rozsáhlé teorie. Nutno dodat, že v té době soudní rozhodnutí nemohla být systematicky publikována, což znemožňovalo vytvoření uceleného systému precedentů.[8]
Okolo roku 1800 se však situace mění, kdy kodexy (které obsahují ohromný počet vysoce kazuistických norem) deklarují exkluzivitu právního předpisu jako dominantního pramene práva a výslovně vylučují normativní působení judikatury. Například francouzský Civil Code, který výslovně zakazuje soudcům rozhodovat obecným způsobem na straně jedné, na druhé straně zde však kodifikátoři při sepisování textu nezacházeli do přílišných detailů, aby soudcům přenechali jistý prostor pro flexibilní rozhodování, protože si byli dobře vědomi, že není možno zcela zachytit všechny případy, které by mohly nastat.[9] Tím také zajistili kodexu dlouhou životnost, na rozdíl od svých pruských kolegů, kterým se toto nepovedlo u pruského kodexu z roku 1794.
Rakouský obecný zákoník občanský (ABGB) z roku 1811 umožňoval soudcům interpretovat právo podle přirozených právních zásad jen tehdy, pokud k rozhodnutí nemohli dospět jiným relevantním právním způsobem, který vycházel ze zákona (systematický výklad nebo analogie legis). Zároveň zákoník popíral nutnost doplňování práva soudcovskými rozhodnutími. Tento názor pocházel z idealistické koncepce, která tvrdí, že kodex je úplnou existující entitou, která poskytuje soudcům veškeré prostředky k nalézání práva.[10]
Po této „exegetické“ fázi však kodexy začínají být stále častěji soudcovským právem doplňovány a modifikovány. Ve 20. století zákonný pozitivismus velice oslaboval, zvláště pak po roce 1945. Názory, že právě tento pozitivismus umožnil hrůzy nacismu a že dostatečně nedokázal reagovat na danou situaci, řádně otřásly základy právní kultury. Posilování soudcovského práva je tedy vítáno jako posilování systému brzd a rovnovah v demokratickém státě.[11] Vytvoření mezinárodních společenství, globalizace, expanze moderního správního a ústavního práva a rozmach ekonomické legislativy jsou jen další aspekty, které potvrzují, že vnímat právo pouze pozitivisticky nelze a že soudcovské rozhodování a judikatura mají v právu svoje zasloužené místo.
1.3.2. Současný význam kontinentální judikatury
Jak již bylo zmíněno výše, je jasné, že není možné postihnout veškeré myslitelné situace a vytvořit pro ně přesné právní předpisy. Soudcovské právo je tedy nezbytný prostředek pro správnou aplikaci práva. Právotvůrce má v porovnání s interpretem (tedy soudcem) vždy méně informací o dané situaci, a tudíž je v nevýhodě, protože je vždy o krok pozadu za společenským i technickým vývojem.[12] Můžeme tedy říct, že soudcovské právo je relevantním pramenem práva. Z toho tedy přirozeně vyplývá nutnost veřejné publikace judikatury.
Předpoklad relevance judikatury na evropském kontinentu je spojen s principem formální spravedlnosti, tedy že by se stejné případy měly posuzovat stejně, protože se na ně uplatňují stejné zákony. To by mělo zajistit předvídatelnost práva a právní jistotu. Tedy, když soudce jednou aplikuje právní normu určitým způsobem, měl by ji aplikovat stejně v obdobných případech, pokud v dané situaci nenajde relevantní rozdíl se situací předešlou. Existuje zde tedy určitý precedentní systém, avšak v kontinentálním prostředí je spíš nazýván jako ustálená judikatura. Otázkou však stále zůstává, do jaké míry je tato ustálená judikatura závazná a kdy by ji měli soudci použít jako argumentaci pro svá rozhodnutí.[13]
Na tuto otázku odpovídá Robert Alexy, který tvrdí, že: 1. Judikatura by měla být interpretem citována tehdy, pokud může být považována za souladnou či naopak rozpornou s aktuálním rozhodnutím. Z toho plyne 2., že musí toto své rozhodnutí své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty.[14] Můžeme tedy říct, že judikatura v kontinentálním systému normativně působí, avšak není formálně závazná. Normativnost judikatury vyšších soudů spočívá spíše v tom, že má povahu argumentační a že klade meze nikoliv samotnému rozhodnutí, ale spíše jen soudcovskému odůvodnění takového rozhodnutí. Soudce má možnost se od judikatury odchýlit (aniž by tak postupoval protiprávně), musí však svoje odchýlení odůvodnit tak, aby jeho rozhodnutí bylo bráno za správné. Ve svém rozhodování by tedy měl soudce zohlednit všechny prameny tak, aby jeho rozhodnutí bylo racionální, koherentní a konzistentní s právem v širším slova smyslu.[15]
Cena Františka Weyra
Dne 30. 1. 2015 proběhlo v prostorách Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně finále prvního ročníku soutěže Cena Františka Weyra. O ocenění za nejlepší studentský esej o právní teorii a filosofii se ucházelo celkem patnáct studentů. Organizaci této akce zajišťovali doktorandi Katedry právní teorie za spolupráce mediálního partnera, kterým byl odborný portál Právní prostor.
[1] KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1996, s.112
[2] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 402
[3] Ibid s.402
[4] KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1996, s.113
[5] MALÁ, Veronika. Angloamerický a kontinentální právní systém v komparativním pohledu [online]. 2011 [cit. 2014-11-10]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/210761/pravf_m/
[6] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s.403
[7] KÜHN, Zdeněk, Michal BOBEK a Radim POLČÁK. Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 1
[8] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 1
[9] Ibid, s. 2
[10] Ibid, s.3
[11] HOLLÄNDER, Pavel. Nástin filosofie práva: úvahy strukturální. 1. vyd. Praha: Všehrd, 2000
[12] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s.225
[13] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 7-10
[14] Ibid
[15] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 10-11
Diskuze k článku ()