Úvod
K nejvýznamnějším a nejoriginálnějším českým právním filosofům a právním teoretikům meziválečného období patřil zakladatel brněnské právní školy profesor František Weyr. Svým myšlenkovým vkladem vtiskl František Weyr brněnské Právnické fakultě Masarykovy univerzity v období let 1919-1939 a 1945-1948 zcela osobitý charakter položením základů Brněnské normativní právní školy, jíž byl hlavním představitelem a jejíž význam a věhlas překročily národní hranice. Svým dílem přispěl významně rovněž k rozvoji řady pozitivně právních disciplín, zejména ústavního práva, správního práva a finančního práva. Lze ho označit za mnohostranného právního myslitele renesančního ducha, který se zásadním způsobem přičinil o rozkvět české právní teorie a právní vědy. Weyrova právní teorie oslovila celou generaci právních vědců, kteří ji buď následovali, nebo se naopak vymezovali na její kritice. Ovlivnila růst řady vědeckých osobností, které Weyr svým charismatickým vlivem přivedl k vědeckému zájmu o právní teorii a k jejich odborné profilaci.[1] Pro Weyrův nepřehlédnutelný vědecký odkaz ho nazval jeho pražský současník, právník a právní filosof Vladislav Čermák „Platónem české právní filozofie“.[2]
1. Weyrovy základní právně teoretické spisy
Právně filozofické a právně teoretické úvahy směřující k vytvoření normativní právní teorie František Weyr poprvé formuloval v habilitačním spisu Příspěvky k teorii nucených svazků (1908). Své úvahy dále rozvíjel a v roce 1912 začal usilovně pracovat na spise Základy filosofie právní: Nauka o poznání právnickém[3] (1920), který představoval první Weyrův soustavný výklad jeho normativní právní teorie. Ke konceptu ryzí právní vědy očištěné od všech nenormativních přístupů dospěli téměř současně a nezávisle na sobě František Weyr a vídeňský právní teoretik Hans Kelsen, zakladatel školy Ryzí nauky právní. Weyrova právní teorie, ač pod silným vlivem Kelsenovým, s nímž ho od roku 1912 pojilo osobní přátelství, šla však v řadě ontologických a noetických otázek svou vlastní cestou. Po vydání Základů filosofie právní: Nauka o poznání právnickém Weyr usilovně pracoval na nové práci nazvané Teorie práva (1936), která měla být myšlenkovým pokračováním jeho právně teoretického uvažování a shrnutím toho, čemu dosud učil.[4] O myšlenkovém bohatství Weyrovy Teorie práva svědčí slova právního filosofa Jaroslava Kallaba, který o ní řekl: „Je málo spisů tak naplněných myšlenkami, jak filosofickými, tak i právnickými, někdy zcela novými, někde originálně formulovanými, vždy nabádajícími k dalšímu přemýšlení, jako tento spis, v němž Weyr shrnul myšlenky aspoň dvaceti let pilné a soustavné vědecké práce“.[5] V roce 1946 Weyr vydal stručné, ale významné shrnutí své normativní teorie pod názvem Úvod do studia právnického (normativní theorie).[6] Vedle těchto třech základních právně filozofických prací publikoval Weyr řadu drobnějších pojednáním z oblasti teorie práva, zejména Čtyry kapitoly z právní noetiky (1929), Právní věda a věda o právu (1935) a O metodě sociologické (1927).[7]
2. Noetické základy skutečné teorie práva
Již v počátku své vědecké dráhy si František Weyr stanovil úkol vybudovat „skutečnou teorii práva“, kritickou vědu o právu,[8] jejímž základem měl být Kantův kritický idealismus přijímaný prostřednictvím myšlenek Arthura Schopenhauera.[9] Formování „ryzí“ nauky o právu předpokládalo přehodnocení zavedených noetických východisek dosavadní právní vědy. Nová právní věda měla být podle Weyra založena na čistotě (ryzosti) metody právní vědy orientující se pouze na formu právní normy. Uplatnění formálního a nikoliv obsahového kritéria na právní normu mělo Weyrovi umožnit položit důraz na nehodnotící a antiideologický přístup právní vědy.
Weyr proto odmítl metodologický synkretismus vládnoucí v právní vědě a se svou kritickou vědou o právu spojil požadavek rozchodu s přirozenoprávními, sociologickými, historickými a podobnými koncepty práva.[10] Jeho právní věda měla výlučně poznávat, nikoliv tvořit nebo hodnotit. Popisovat právo jaké je, ne jaké by mělo být. Právnické fakulty univerzit „musí, mají-li plnit své dosavadní speciální poslání, pěstovati… vědu pro vědu samotnou, znamená poznávati bez zřetele k určitým praktickým účelům, k jejichž dosažení jest třeba vědeckých poznatků“.[11] Vybudování normativní noetiky Weyr chápal jako předpoklad k vybudování skutečné teorie práva.
Ve svých právně noetických úvahách, navazujících na myšlenky kritického idealismu, vyšel František Weyr z přehodnocení procesu poznávání. Poznávání je vždy vztahem mezi poznávajícím subjektem a objektem (předmětem) poznání. Tradiční právní věda si otázku tohoto poměru nekladla vycházejíc z filozofie naivního realismu. Kantův kritický idealismus však chápe poznání jako proces, ve kterém aktivně působí subjekt poznání. Předmět poznání bez účasti subjektu a jeho nazíracích forem je třeba si představit jako nepoznatelný, jako věc o sobě (ding an sich). Nazíracími formami je soustava formálních pojmů. Pro poznání přírody jsou to zejména pojmy prostoru, času a příčiny, pro poznání norem pojmy norma, povinnost, trest, vina a další.
Weyr tak vychází z oddělení obsahu a formy myšlení, oddělení formy poznávání a jejího předmětu. Z protikladu subjektu a objektu poznávání je vyvozován i protiklad mezi intelektem (funkcí poznávací) a vůlí (funkcí volní, chtěním, jednáním), jejichž teoretického oddělení se nauka o poznání (noetika) nemůže zříci a musí tvrdit jejich absolutní rozdíl.[12] Tímto teoretickým oddělením intelektu a vůle je umožněno ryzí teoretické vědecké poznávání. Intelekt tímto způsobem poznávající nic nechce, leda poznávání. Poznávající subjekt (a tedy i věda) nemůže tvořit předmět svého poznání. Poznávající subjekt svůj předmět poznává, jednající subjekt ho tvoří. Podmínkou normativního poznávání jsou nejen formální pojmy, ale i apriorní pravidla normativního myšlení vyplývající z normativní noetiky.
Základem právního poznávání je pro Weyra kritický idealismus striktně odlišující poznání normativní od kauzálního, svět mětí (sollen) a svět bytí (sein). Ze zásady noetické nezávislosti světa bytí a mětí je třeba dovodit 2 závěry:
- z toho, že něco jest, nemůžeme usuzovat na to, že něco býti má,
- norma může stanovit cokoliv, a i když stanoví nemožné, je platná.
Obdobou existence (skutečnosti) v přírodovědě je v oblasti normativní platnost. Příroda existuje a norma platí. Tyto vlastnosti poznávaného předmětu, tj. existence u přírody a platnost u normy, jsou přínosy či hypotézy poznávajícího subjektu. Formální pojmy, které jsou nazíracími formami a prostředkem normativního poznávání subjektu, nejsou podle Weyra získávány ze skutečnosti, nýbrž jsou lidskému intelektu vrozeny stejně nebo alespoň podobně jako představy a pojmy prostoru a času v přírodovědném poznání. Tyto formální pojmy jsou prostředkem k poznání každého právního řádu bez ohledu na jeho konkrétní obsah. Formální pojmy norma a povinnost jsou pojmy základní, které nelze dále členit. Ostatní formální pojmy jsou od těchto dvou pojmových pilířů odvozeny.
Důsledkem noetického přístupu právního normativismu bylo chápání právní vědy pouze jako vědy o normách (normologie), jejímž úkolem je poznání toho, co podle normy býti má. Právní vědu proto podle Weyra nemohou zajímat otázky přesahující hranice imanentního normativního poznávání, a je třeba je prohlásit za metanormativní a z hlediska poznání transcendentní povahy. To se týká především tvorby práva, ale i otázek jeho aplikace a konkretizace vůbec. Normativní poznávání tak spočívá v hledisku právní statiky, přístupy právní dynamiky, tj. otázky tvorby a nalézání (aplikace) práva, jsou pro ryzí nauku právní hledisky metanormativními. Normologická metoda se tedy zabývá pouze výkladem už hotových právních norem a jejich vzájemnými vztahy v normovém souboru.
3. Právní věda jako věda o normách
Weyr i Kelsen budovali svoji teorii práva jako vědu o normách (normologii). Pojem normy se tak stal ústředním pojmem jejich teorie práva. Normologie jim měla umožnit řešení zcela konkrétních právních problémů v rámci různých právních odvětví. Mělo jít o exaktní právní vědu, jejíž základní a ústřední problematikou se stal pojem (právní) normy a teorie norem. Pro vymezení právní normy zvolil František Weyr kritérium formální a nikoliv obsahové. Ve svých základních pracích proto vymezuje právní normu třemi znaky.
Prvním a hlavním znakem právní normy je její normativita, tj. norma jako „výraz něčeho, co býti má“, kdy takto vymezená norma mu je „formálně-logickým předpokladem možnosti normativního poznávání“.[13] Podobně i pro Kelsena norma znamená, že něco má býti nebo má se státi. Smyslem normy je mětí.[14] Weyr tento svůj noetický přístup podtrhuje zdůrazněním: „Obsahem normy může být cokoliv. Z toho plyne, že obsah sám nerozhoduje o metodě poznávací, nýbrž jedině forma, ve které vystupuje, t. j. že předpokládáme, že onen obsah býti má ... Vše, co jest (= bylo způsobeno), ale také vše, co není (= nebylo způsobeno), může takto býti obsahem normy“.[15] Je přitom podle Weyra lhostejno, zda se týká obsah normy něčeho, co není, zda někdy bylo (ale už není), či nikoliv, zda někdy bude, či zda podle přírodních zákonů je jisto, že nikdy býti nemůže. Tedy, jak v tomto směru poznamenává Vladimír Kubeš, normativní škole pro vytyčený její úkol „nezbylo, než abstrahovat od obsahu normy vůbec, abychom přišli k čistému pojmu norma“.[16] Weyr tak zastává shodný názor s Hansem Kelsenem, který připomíná, že normy stanovené lidskými volními akty mají ve vlastním volním významu libovolný charakter, tj. každé libovolné chování může jimi býti stanoveno jako mající býti. „Právní normy neplatí mocí svého obsahu. Kterýkoliv libovolný obsah může býti právem, neexistuje žádné lidské chování, jež by bylo důsledkem svého obsahu vyloučeno státi se obsahem právní normy“.[17]
Druhý znak právní normy spočívá ve spojení právní normy s představou povinnosti, tj. představou, že to, co býti má, je někým povinováno. Oba pojmy, norma a povinnost, jsou logicky nerozlučně spojeny. Kde je norma, tam je i povinnost a kde je povinnost, tam musí být norma.[18] Povinnost je přitom možno chápat objektivně nebo subjektivně. Z objektivní stránky spadá povinnost v jedno s obsahem právní normy, s její skutkovou podstatou (např. růže mají kvésti). V subjektivním chápání zde jde o představu povinnostního subjektu, který má povinnost v subjektivním smyslu. Forma vyjádření povinnosti se stává i kritériem dělení právních věd. Weyrovo spojení právní normy s právní povinností představovalo obrat oproti tradiční právní nauce, která za ústřední pojem práva nepovažovala povinnosti, nýbrž práva v subjektivním smyslu. Weyr naproti tomu tvrdí, že s právní normou je vždy spojena právní povinnost a někdy i subjektivní právo, byť ne každá právní norma s sebou nese určitou povinnost. Také Hans Kelsen dovozuje, že právní povinnost se uznává za podstatnou funkci objektivního práva, kdy každá právní norma musí nutně stanovit nějakou právní povinnost. V právní povinnosti však Kelsen nespatřuje nic jiného, než právní normu v jejím vztahu ke konkrétnímu – jí samotnou stanovenému – chování jednotlivce, tj. není nic jiného, než individualizovanou normou.[19] Kelsen tedy chápe právní povinnost v zásadě jako subjektivní povinnost, která je obdobou pojmu subjektivního práva. Ve snaze odlišit právní normy od norem jiných, zejména morálních, Kelsen formuloval sankční teorii právní normy, podle níž má-li někdo povinnost a nesplní-li ji, má být proti němu zakročeno sankcí.[20] Weyr ale považoval Kelsenovu teorii sankční normy za logicky pochybenou.
Třetím formálním znakem právní normy, který Weyrovi posloužil k odlišení právních norem od norem neprávních (morálních, estetických apod.), je fakt, že právní normy pocházejí od určitého normotvorného subjektu, jenž umožňuje chápat mnohost norem jako jednotný normový soubor. Norma se stává normou právní svou příslušností k normovému souboru, kdy jednota normového souboru je dána identitou normového (normotvorného) subjektu, který však Weyr programově explikativně nedefinuje. Právní normy jsou ty normy, které pocházejí od určitého normotvorného subjektu, a to státu jako teoreticky myšleného normotvůrce. Všechny normy přičitatelné státu jako normotvornému subjektu jsou proto normy právní.
Weyr chápe normu pouze jako zvláštní poznávací formu, která je formou normativní. Nelze však pominout, že norma, a to i norma právní, je normou i vzhledem k jejímu obsahu. Bez hlediska obsahu normy není možný ani vztah normy k lidskému chování. Ústavní právník Zdeněk Neubauer v této souvislosti připomíná, že „jen tehdy, jsou-li poznávací formy samy předmětem poznání, není třeba daného obsahu poznání, tedy představy věci o sobě (matematika, logika, normologie)“.[21]
Weyr se snaží tuto situaci řešit rozlišováním normy samotné a představy o normě. Podle Weyra je právní normou jednak zvláštní poznávací formou, a to formou normativní (je předmětem právní noetiky), jednak se normou rozumí vlastní pravidlo chování, které je obsahem normy (je předmětem exaktního, empirického poznání). Aby se Weyr vyhnul jím odmítanému metodologickému synkretismu (spjatosti a závislosti poznání normativního na poznání kauzálním) a přitom mohl dovodit i praktickou funkci normy (její kauzální působení), rozlišuje Weyr normu samotnou a představy o normě v lidské psychice. V této souvislosti pak dovozuje: „Aby představa normy kauzálně existovala, je třeba, aby si obsah normy uvědomil (= poznal) povinnostní subjekt. ... Možno tedy říci, že zde předpokladem existence normy je její poznání, nebo obrazně a jinými slovy: že poznáním ze strany povinnostního subjektu tvoří se norma. Avšak jen okolnost, že představy předmětů normativního poznávání (představy norem) vznikají a zanikají podle kauzálního zákona a mohou tedy býti předmětem kauzálního poznávání, vede k mylnému názoru, že i poznávající subjekt (na rozdíl od normotvorného a povinnostního) tvoří svým poznáním teprve předmět jeho. Neboť to co on poznává, nejsou představy o normách, nýbrž normy samy. Tyto normy však nemohou vznikati a zanikati podle kauzálního zákona, nýbrž podle poznávacích pravidel normativních“.[22] Představy norem podle Weyra již nejsou předmětem normativního poznávání. V pojmu „představa normy“ ale není obsažen jen její psychologicko sociologický mechanismus vzniku a její motivační efekt, ale i obsah normy, čímž Weyr vlastně sám nepřímo připouští dvojí pohled na právní normu (právní norma jako forma a právní norma v představě normy povinnostního subjektu). Aby se vyhnul této námitce, Weyr přesně rozlišuje mezi pojmem normy jako takové a představou normy v lidských mozcích. Norma jako taková nemůže nikdy působit a není v žádném vztahu k vnějšímu kauzálnímu světu, vztah k němu mohou mít jen ony představy norem.[23]
4. Normativní teorie práva jako skutečná teorie práva?
Normativní teorie představuje pozoruhodnou snahu o rozpracování nové logicky konzistentní právně teoretické disciplíny nazvané Františkem Weyrem teorie práva. Jeho snaha o vybudování teorie práva jako exaktní vědy představuje jeho hlavním příspěvek právní teorii a právní vědě vůbec.
Za významný přínos Weyrova díla je třeba považovat fakt, že podrobil kritické analýze celý pojmový aparát právní vědy. Vycházel z přesvědčení, že formální pojmy, označované jím jako pojmy podstaty práva, jsou prostředkem poznávání každého právního řádu bez ohledu na jeho konkrétní obsah. Vedle základních pojmů norma a povinnost, právní věda užívá další obecné pojmy, jako jsou právní osoby, zákon, rozsudek, soud, správní úřad, správní akt a mnoho dalších. Tyto pojmy, které jsou obsahové z hlediska obecné právní vědy, nejsou obsahovými z hlediska obecné teorie práva. Nevypovídají podle Weyra samy o něčem, co býti má, nýbrž normotvůrce jich užívá, chce-li stanoviti normy. Teorie práva musí proto být kritickou, tj. kriticky sledovat způsob užívání těchto obecných pojmů. Její kritické úsilí se zastaví pouze tam, kde činnost normotvůrce znamená vlastní stanovení konkrétního obsahu právní normy. Vůči obsahu norem (má býti A, nemá býti B apod.) přestává kritika ze strany právní teorie a nastává jen její interpretační funkce.[24]
Normativní teorie se při analýze pojmů programově zaměřila na jejich formu, prostřednictvím níž se má poznávající subjekt zmocnit jejich obsahu. Mezi formou a obsahem je však třeba zdůraznit jednotu jejich vzájemného podmiňování.
Abstrahování obsahu od formy jako noetického východiska kritického poznání relativizuje obsažnost pojmů. Forma a obsah neexistují izolovaně. Forma představuje způsob existence obsahu. Je vyjádřením vztahů prvků obsahu. Přes toto zpochybnění metodologického přístupu normativní teorie je nicméně třeba ocenit pozornost normativní teorie věnovanou systemizaci právních pojmů.
Se systemizací pojmů souvisí i Weyrova snaha o redukci některých dualismů v právní vědě. Normativní teorie tak kupř. zpochybnila tradiční dualismus objektivního a subjektivního práva, veřejného a soukromého práva, mezinárodního a vnitrostátního práva, dispozitivních a kogentních norem, konstitutivních a deklaratorních právních aktů apod.[25] Pokud právní norma není ničím jiným, než formou vyjádření závaznosti, která je daná státem jako normotvůrcem, pak z toho normativní teorie vyvozuje totožnost státu a jeho právního řádu. Juristicky nemůžeme proto na státu vidět nic jiného než jeho právní řád.[26]
Noetická východiska normativní teorie, konstruující systém normativního poznávání, jsou postavena na předpokladech, které však neplatí absolutně. Nelze pominout fakt závislosti normativního poznání na poznání kauzálním, jakož i poznání teleologickém, které později připustil pod vlivem Karla Engliše i František Weyr. Poznávající subjekt musí při poznávání právní normy nutně transcendovat do světa kauzality, tedy poznávat obsah normy ve spojitosti s jevy světa kauzálního a teleologie. Stejně tak uskutečňování formálních podmínek platnosti norem děje se podle zákonů kauzality. Netážeme se s normativci pouze quid iuris (co platí podle práva), ale rovněž quam ob rem? (z jakého důvodu). Právní věda se nemůže vzdát ani svého podílu na vědecké tvorbě práva jako konstrukci reálně možných a efektivních modelů právních vztahů, kdy v normě je třeba spatřovat i zevšeobecnění předprávních skutečností existujících v reálných společenských vztazích a předcházejících vzniku práva. Interpretaci práva nelze oddělit od procesu nalézání práva a jeho aplikace. Právní norma má nutně určitou praktickou funkci, která se projevuje v daném časoprostoru.
Přes kritiku Weyrovy normativní teorie, která se ozývala již v době meziválečné a zaznívá i v současnosti, je třeba ocenit, že normativní teorie nestavěla své základy na boření jiných teorií, ale na snaze poskytnout právní vědě metody použitelné pro exaktní poznávání práva.
Z významných přínosů Weyrovy Brněnské normativní právní školy, znamenajících i určitý mezinárodní přesah, lze zejména uvést:
- formulovala stupňovitou výstavbu právního řádu,
- položila důraz na pojem povinnosti oproti sankci či oprávnění,
- dala silný impuls k rozvíjení logiky norem a strukturní teorie práva,
- zřetelně odlišila úvahy do lege lata a de lege ferenda.
Brněnská normativní právní škola poukázala obecně na potřebu rozpracování právně teoretických otázek právní vědy.
Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] Lze zde připomenout zejména Vladimíra Kubeše, Václava Chytila, Vladimíra Vybrala, Zdeňka Neubauera a Otu Weinbergera. Ota Weinberger, významný právní teoretik a logik, v tomto ohledu konstatoval: „považuji za nesporné, že mé práce a názory byly inspirovány ryzí naukou právní, zejména Františkem Weyrem.“ Viz WEINBERGER, O. Vývoj a perspektivy brněnské ryzí nauky právní. In Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. Brno: MU, 2003, s. 21.
[2] ČERMÁK, V. O podstatě práva. Praha: Orbis, 1940, s. 10.
[3] WEYR, F. Základy filosofie právní: Nauka o poznání právnickém. Brno: A. Píša, 1920. 244 s.
[4] WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 9.
[5] KALLAB, J. Několik poznámek k Weyrovu spisu Teorie práva. Časopis pro právní a státní vědu, roč. 20, 1937, s. 257.
[6] WEYR, F. Úvod do studia právnického: normativní theorie. Reprint. Brno: MU, 1994, 79 s.
[7] Životu a dílu Františka Weyra je věnována obsáhlá monografie VEČEŘA, M. František Weyr. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 301 s.
[8] WEYR, F. Základy filosofie právní. Brno: A. Píša, 1920, s. 35.
[9] Weyrův žák, český právní filosof Vladimír Kubeš, naznačil souvislost formování brněnské a vídeňské normativní právní školy v kontextu obecného filozofického myšlení, zejména v ovlivnění hnutím novopozitivismu, s určitým časovým posunem, když vyslovil obecný závěr, že „filosofie práva sdílí osudy filosofie obecné o nějakých třicet až čtyřicet let později“. KUBEŠ, V. ...A chtěl bych to všechno znovu. Brno: MU, 1994, s. 77.
[10] WEYR, F. O metodě sociologické. In Vědecká ročenka Právnické fakulty MU, roč. 6, 1927, s. 27 an.
[11] WEYR, F. Úvod do studia právnického: normativní theorie. Reprint. Brno: MU, 1994, s. 9.
[12] WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 28.
[13] WEYR, F. Základy filosofie právní. Brno: A. Píša, 1920, s. 18 an.
[14] KELSEN, H. Všeobecná teorie norem. Brno, MU, 2000, s. 16-17, 41 an.
[15] WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 34.
[16] KUBEŠ, V. Právní filosofie XX. století. Brno: MU, 1992, s. 53.
[17] KELSEN, H. Ryzí nauka právní: Metoda a základní pojmy. Praha – Brno: Orbis, 1933, s. 33.
[18] WEYR, F.Teorie práva.Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 36.
[19] KELSEN, H. Ryzí nauka právní: Metoda a základní pojmy. Praha – Brno: Orbis, 1933, s. 28.
[20] KELSEN, H. Pure Theory of Law. Berkeley: University of California Press, 1967, s. 50 an.
[21] NEUBAUER, Z. Weyrova teorie práva. Časopis pro právní a státní vědu, roč. 20, 1937, s. 68-69.
[22] WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 31.
[23] WEYR, F. Úvod do studia právnického: normativní theorie. Reprint. Brno: MU, 1994, s. 23.
[24] WEYR, F.Teorie práva.Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 13.
[25] Viz k tomu podrobněji WEINBERGER, O., KUBEŠ, V. Brněnská škola právní teorie: normativní teorie. Praha: Karolinum, 2003, s. 43.
[26] WEYR, F. Úvod do studia právnického: normativní theorie. Reprint. Brno: MU, 1994, s. 43.
Diskuze k článku ()