Převážně díky onomu prvku nahlášení se liší názory nejen na to, co whistleblowing vlastně je, ale diametrálně odlišná jsou převážně hodnocení toho, zda se jedná o činnost záslužnou a prospěšnou, nebo záškodnickou a škodlivou. V textu článku definitivní odpověď hledat nebudeme, spíše se podíváme na to, jak to s whistleblowingem ve světě a u nás vlastně je.
Pokud bychom při snaze definovat whistleblowing měli vycházet z prostého překladu, došli bychom k tomu, že činnost byla takto v angličtině pojmenována podle činnosti rozhodčích, kteří pískáním na píšťalku upozorňují na chování proti pravidlům daného sportu. V české právní sféře se nejčastěji setkáváme s pojmem oznamovatel, ale často je k vidění i čistě jen přejatý anglický výraz whistleblower. Nedá se říci, že podobné aktivity by byly celospolečenskou záležitostí, spíše se jimi zabývá užší segment osob, nejčastěji zaštítěných různými nevládními neziskovými organizacemi. Ta nejznámější, Transparency International, se na svých stránkách pokouší i o definici whistleblowingu jako aktivity, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec určité organizace upozorní instituci nebo orgán k tomu pověřené na neetické, nelegitimní nebo protizákonné jednání, jehož byl svědkem, ke kterému v dané organizaci dochází se souhlasem nadřízených osob a jde proti veřejnému zájmu nebo jinak ohrožuje veřejnost. V praxi se však setkáme s činností podobnou whistleblowingu i v širším rámci, než definuje Transparency International.
Způsobů whistleblowingu je několik, ve veřejném i soukromém sektoru
S určitou formou whistleblowingu se setkáváme na mnoha různých místech, stejně tak forma, jakou je zpracováváno samotné oznámení, se různí. Jednou z možných podob je korporátní whistleblowing, kde zaměstnanec v rámci konkrétní společnosti může upozorňovat na závadné jednání svých kolegů, podřízených i nadřízených. To, za kým oznamovatel s informací jde, pak dále specifikuje, zda se jedná o whistleblowing interní, nebo externí. K internímu whistleblowingu dochází v případě oznámení osobě k tomu pověřené v rámci samotné společnosti. Může se jednat o nadřízeného nebo speciálně k tomu pověřené osoby a pro whistleblowing v soukromé sféře je tato forma asi nejvíce typická. Za externí whistleblowing pak můžeme považovat situaci, kdy oznamovatel informuje subjekt stojící mimo vlastní vztah jeho samotného a organizace, v níž k oznamovanému chování došlo. Tímto subjektem může být například policie či státní zástupce v případech, kdy je oznamována trestná činnost, ale i média nebo specializované státní úřady či soukromé organizace danou problematikou se zabývající. Whistleblowing ve veřejné sféře potom může probíhat ve všech myslitelných složkách státní správy, státních orgánů a veřejných institucí, kde opět platí, že oznamovatelem může být člen či zaměstnanec dané instituce, ale může se jednat i o osobu mimo organizaci, která se ve styku s organizací a jejími členy setkala se závadným jednáním z jejich strany.
Whistleblowing není jen o korupci
Whistleblowing je stále více chápán jako jeden z možných prostředků v boji proti korupci. Je pravdou, že právě v této souvislosti bývá nejčastěji zmiňován, ať už v korporátní nebo státní sféře. Nelze však říci, že by whistleblowing jako takový byl omezen pouze majetkovou a finanční trestnou činností nebo vůbec trestnou činností jako takovou. Cílem je upozornit na jednání závadná nejen z trestněprávního hlediska, ale i z hlediska morálního. Obrazu whistleblowingu jako cenného nástroje pro odhalování úplatkářství, daňových úniků, praní špinavých peněz a různých finančních machinací přispívá především to, že tyto případy jsou nejvíce medializovány, spolu s případy veřejných zakázek a případy týkajícími se hospodářské soutěže, tedy nejčastěji kartelových dohod a jiných forem jejího omezování. Stejně tak se ale právě whistleblowing ukazuje být užitečnou možností pro boj s takovými jevy na pracovišti, jakými jsou například sexuální obtěžování nebo šikana podřízených. Obzvláště ve Spojených státech, kde whistleblowing vznikl a kde má i největší tradici, můžeme pozorovat nárůst právě těchto případů odhalování mobbingu, bossingu a sexuálního harašení. Stejně tak je čím dál větší váha přisuzována whistleblowingu v souvislosti s diskriminačním jednáním, což lze s nárůstem antidiskriminační agendy pozorovat i v našich podmínkách.
V České republice je historický pohled na whistleblowing spíše negativní
Jakkoli je whistleblowing aktivitou, která by měla být vedena dobrými úmysly, tedy snahou bojovat upozorněním proti závadnému chování, Česká republika historicky patří mezi ty státy, kde toto vnímání oznamovatelů jako jakýchsi arbitrů morálky rozhodně nepřevažuje. Naopak, whistleblower je často veřejností vnímán jako udavač a donašeč. Tento nepříliš příznivý přístup je pochopitelný, když jakákoliv forma informátorství byla považována za kolaboraci, ať už s nacismem nebo komunismem. Nelze se tedy divit, že obecná vůle informovat o závadném jednání patřičné autority v našich podmínkách chybí, když v prvé řadě potenciální oznamovatel tuto myšlenku zavrhne z důvodu obav z odsudku od svého okolí. Česká legislativa ani s whistleblowingem jako takovým příliš nepočítá. Zákonné vymezení tohoto pojmu nikde nenajdeme, nejblíže svou náplní je úprava zákoníku práce, která stanoví, že zaměstnance, který si počíná tak, že upozorní na závadné chování na pracovišti, nelze za toto potrestat a ukončit mu bez důvodu pracovní poměr. Mechanizmus podobný whistleblowingu nalezneme i v české úpravě trestního práva. Jedná se o stanovení trestnosti nepřekážení a hlavně neoznámení taxativně vymezených trestných činů, které je stanoveno v ust. § 367 a § 368 trestního zákoníku. Rozdíl, kterým se tyto skutkové podstaty liší od whistleblowingu, je ten, že trestním zákoníkem je formálně stanovena oznamovací povinnost, kdežto whistleblowing by ze své podstaty měl být aktivitou dobrovolnou, motivovanou toliko osobní mravní integritou a potřebou napomáhat spravedlnosti a potlačovat nežádoucí aktivity. Jedinou oblastí, kam se v českém právu prozatím podařilo protlačit úpravu whitleblowingu, je bankovnictví, kde došlo ve finančních institucích k nutnosti zřídit nezávislý a samostatný komunikační kanál, jehož prostřednictvím bude možné hlásit interní porušení zákonů. Zároveň došlo i k úpravě mechanizmů ochrany oznamovatelů nekalých praktik. Nad celým systémem bankovního whistleblowingu pak dohlíží Česká národní banka.
Úspěšnost whistleblowingu závisí na míře ochrany i na tom, komu je oznamováno
K tomu, aby celý proces whistleblowingu skončil u požadovaného cíle, tedy kromě samotného odhalení a nahlášení došlo i k řešení a ideálně rovněž vyřešení daného problému, je potřeba dodržet určitá kritéria, která jsou kladena jak na oznamovatele, tak na toho, kdo oznámení přijímá. Ohledně osoby oznamovatele je samozřejmé, že nesmí dojít k případům, kdy oznamovatel whistleblowing zneužívá, aby jinému uškodil, šířil nepravdivé informace, rozpoutával chaos či odváděl pozornost od jiných, skutečných problémů. V tomto případě totiž o whistleblowing nejde, ale jde o pouhé zneužití tohoto institutu, z nějž podle okolností lze vyvozovat odpovědnost jak trestněprávní, tak i občanskoprávní. I to, kdo oznámení přijímá a dále s ním nakládá, může být zcela zásadní pro osud celého případu. Mělo by se jednat o osobu nezávislou a schopnou objektivního posouzení. Obzvlášť u interního korporátního whistleblowingu lze přinejmenším pochybovat o účelnosti toho, když osobou, která je pověřena přijímáním oznámení, je nadřízený pracovník, jestliže tato oznámení mohou směřovat i přímo proti němu nebo jeho kolegům na vyšších pozicích, a vzniká tak poměrně široký prostor pro pochyby, zda místo řešení problému nedojde k jeho zametení pod koberec a následnému ututlání. Důležitá je rovněž míra ochrany, která je po oznámení poskytnuta oznamovateli. Ta často rozhoduje o tom, zda se vůbec odhodlá oznámení učinit. Zákoník práce, jak již bylo výše zmíněno, podobnou ochranu nabízí, nicméně v praxi se často setkáváme s jejím obcházením a většina whistleblowerů přiznává, že po oznámení závadného chování měla na pracovišti problémy a někteří o práci i přišli. V obavách o vlastní bezpečnost se mnozí oznamovatelé uchylují k anonymním oznámením, kterým bez dalšího není přikládána taková váha, a někdy jsou ze strany pověřených autorit rovnou odmítána. Obdobu ochrany oznamovatele nalezneme opět v trestním právu, které zná institut tzv. spolupracujícího obviněného, kterému jsou za poskytnutí informací skýtány různé výhody a je lépe chráněn než osoby s ním spoluobviněné. Zde však opět musíme vidět rozdíl oproti klasickému whitleblowingu spočívající v tom, že motivací spolupracujících obviněných bývá málokdy nezištnost a snaha odčinit spáchaný čin, ale spíš snaha mít lepší pozici před soudem a odejít s nižším trestem.
Kam dál?
Budeme-li uvažovat čistě v českých měřítkách, je pro budoucnost whistleblowingu důležitá především jeho institucionalizace. Bylo by tedy nanejvýš vhodné na zákonné úrovni upravit a definovat, co to whistleblowing je, stejně tak definovat pojem oznamovatel a vymezit v obecné rovině rámec ochrany oznamovatelů v případech jak soukromého, tak veřejného sektoru. Způsob podání oznámení by měl být rovněž jasně a funkčně nastaven a musí být zajištěno nezávislé a objektivní šetření každého oznámení. Nejsložitější ale v našich podmínkách bude docílit celospolečenského chápání tohoto institutu jako možnosti ochrany veřejného zájmu a ne jako nástroje udavačství. To, že právě tento krok nebude vůbec jednoduchý, ukazuje i například vnímání současného návrhu na zavedení elektronické evidence tržeb, konkrétně pasáže o možném sankcionování těch, kteří odmítnou účtenku z registrační pokladny. Veřejnost tuto možnou úpravu nevnímá ani tak jako možnost oznámením porušení zákona potrestat nepoctivce, ale jako uzákonění možnosti historicky tolik nenáviděného „práskačství“. Každopádně bude zajímavé trendy s whistleblowingem spojené v budoucnu sledovat a věřit, že tento institut bude přinášet více užitku než škod.
Diskuze k článku ()