Ženy útěchy aneb jak se vyrovnat s dědictvím druhé světové války

Desítky tisíc žen byly za druhé světové války násilím drženy Japonskem v tzv. „stanicích útěchy“, aby poskytovaly sexuální služby a potěšení japonským vojákům. Koncem prosince 2015 Japonsko a Jižní Korea přistoupily k uzavření dohody, která by měla tuto temnou historickou kapitolu navždy uzavřít. Jak se Japonsko vyrovnalo s následky svých skutků? A co dělat tam, kde zákony a soudy nestačí?

Šárka Ošťádalováexterní spolupracovník, Právní prostor.cz

Ti z čtenářů, kteří i v průběhu vánočních svátků zabrousili na především zahraniční zpravodajské servery, si možná všimli zpráv informujících o zásadní dohodě, kterou mezi sebou uzavřeli čelní představitelé Japonska a Jižní Koreji v souvislosti s tzv. ženami útěchy (comfort women). Dědictví válečných krutostí a násilností páchaných na civilních obyvatelích je břemenem, jež si s sebou nese řada národů, a pro žádný z nich se nejedná o jednoduché téma. Činy Japonské císařské armády v průběhu druhé světové války nejsou výjimkou. Osudy a příběhy žen útěchy jsou tak jednou z nejtemnějších skvrn této části japonských dějin, a také zdrojem vytvářejícím napětí mezi Japonskem a Jižní Koreou již několik desetiletí. Tento článek se bude nejdříve věnovat tomu, kdo vlastně byly ženy útěchy a jakým způsobem se Japonsko (ne)vyrovnalo se svou zodpovědností za jejich osudy. Následně se dotkne také problematiky tzv. mock trials, tedy imitací soudních řízení, a  toho jakou roli mohou hrát právě v případech, kdy politické či právní faktory ponechávají dveře do zákonné soudní síně zavřené. Právě přístup Japonska k osudům žen útěchy totiž vedl k uspořádání jedné z dosud nejzajímavějších imitací zasedání mezinárodního trestního tribunálu.

Násilí za zavřenými zdmi  ženy útěchy

Termín „ženy útěchy“ je, vzhledem k jejich reálnému údělu, eufemistické označení několika desítek tisíc dívek a žen, které byly japonskou armádou v průběhu druhé světové války shromažďovány na speciálních místech označovaných jako stanice útěchy (comfort stations), kde byly nuceny poskytovat sexuální služby a uspokojení japonským vojákům. Dle některých dostupných informací se mělo jednat o až 200 tisíc žen pocházejících převážně z Japonskem okupovaných území.[1] Přibližných 80 % žen bylo z korejského poloostrova, další byly dopraveny z kontinentální Číny, Tchaj-wanu, Filipín, Indonésie a Východního Timoru[2]. Některé z nich byly uneseny, jiné donuceny silou či nalákány lstí. Jakmile se jednou v zařízení ocitly, měly přísně zakázáno jej opustit. Byla jim také změněna jména na japonská. Na stanicích útěchy pravidelně a systematicky docházelo jak k sexuálnímu, tak i jiným formám fyzického a psychického násilí. Mnoho přeživších si kromě posttraumatických stresových poruch a vážných psychických následků odneslo i doživotní následky fyzické  od jizev přes poruchy zraku a sluchu (způsobených častým bitím do hlavy) k sexuálně přenosným chorobám a poškozeným reprodukčním orgánům.[3] Cílem stanic a v nich držených mladých žen bylo, dle tehdejší Japonské císařské armády, uklidnit a odměnit vojáky a dále také uspokojit jejich sexuální potřeby, aby nedocházelo k excesům v rámci běžného výkonu jejich služby. Informace a svědectví nasbírané do dnešní doby potvrzují, že se jednalo o systematický a plánovaný postup, nikoliv o náhodné nekoordinované události.[4]

Nežádoucí tabu a odpíraná spravedlnost

Po skončení druhé světové války zůstávalo téma žen útěchy pro zasažené společnosti – včetně té jihokorejské a japonské, po dlouhé roky tabu. Japonská vláda i společnost se snažily vnímat válečné události jako již uzavřenou a do daleké historie patřící kapitolu. Ty ze zneužívaných žen, které přežily, o svých zážitcích nemluvily – ať už z obavy, že by jim nikdo nevěřil, nebo ze strachu, že by je konzervativní společnost nekompromisně za jejich, byť nedobrovolný, osud odsoudila. Společenská diskuse se začala pomalu probouzet až počátkem 80. let, kdy první korejské ženy poprvé veřejně vystoupily se svým svědectvím. Od té doby promluvilo více než 235 žen[5]. Japonsko po dlouhé roky jakákoliv obvinění odmítalo a argumentovalo tím, že ženy nacházející se v daných zařízeních byly prostitutky a tuto „práci“ si vybraly dobrovolně. Až v roce 1993 někteří představitelé japonské vlády poprvé uznali, že ženy byly ve stanicích drženy proti své vůli[6]. Do dnešních dnů nicméně stále v Japonsku zaznívají hlasy, i mezi historiky a v rámci politické reprezentace, které existenci „stanic útěchy“, potažmo jejich násilný charakter, odmítají a ve školách je toto téma zcela ignorováno.[7]

Přestože, co se otázky uznání faktických okolností týče, se situace v posledních dvou desetiletích alespoň částečně proměnila, plnohodnotného odškodnění se přeživší ženy, které byly ve stanicích drženy a zneužívány, do dnešního dne nedočkaly. Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ (tzv. Tokijský tribunál), který zasedal v letech 1946 až 1948 a měl sloužit k souzení a potrestání japonských politických a vojenských představitelů, problematiku sexuálního otroctví a žen útěchy zcela opominul. V roce 1991 podaly tři bývalé ženy útěchy korejské národnosti proti japonskému císařství žalobu u tokijského soudu. Do roku 2000 jich bylo podáno dalších pět. Žádná z nich nicméně neuspěla. Přestože je v současné době Japonsko ochotno přiznat morální odpovědnost za způsob, jakým bylo s těmito ženami zacházeno, právní odpovědnost zásadně odmítá. Odkazuje přitom na mírové smlouvy uzavřené po skončení druhé světové války, především pak na sanfranciskou mírovou smlouvu, kterou Japonsko uzavřelo se Spojenci v roce 1951, a na poválečné bilaterární smlouvy uzavřené se Severní Koreou, Indonésií a Holandskem, které dle něj znemožňují vymahatelnost jakýchkoliv nároků na odškodné za skutky spáchané během druhé světové války japonskou armádou[8]. I z tohoto důvodu začaly koncem 90. let různé asijské a mezinárodní NGOs a lidskoprávní organizace hledat jiný způsob, jak na téma žen útěchy nejen přitáhnout pozornost, ale zároveň i vrhnout světlo na to, co se skutečně stalo, posoudit dané skutky dle současných platných norem mezinárodního práva a práva lidských práv a umožnit dotčeným společnostem i obětem samotným se s událostmi alespoň částečně vyrovnat. Vznikla tak myšlenka na uskutečnění speciální simulace mezinárodního trestního tribunálu zaměřeného na problematiku sexuálního otroctví páchaného Japonskou císařskou armádou v průběhu druhé světové války.

Soud, co nebyl soudem

Mezinárodní ženský tribunál pro válečné zločiny zaměřený na japonské vojenské sexuální otroctví (org. názvem Women´s International War Crimes Tribunal on Japan´s Military Sexual Slavery)[9]  se odehrál od 8. do 12. prosince 2000 v Tokiu. Jednalo se o velkou a intenzivní akci se silným mezinárodním zastoupením. Přípravy na tuto simulaci  zabraly přes dva a půl roku a zapojila se do nich řada mezinárodních, regionálních i státních NGOs a organizací zaměřených na lidská práva, humanitární právo a práva žen. Hlavním organizátorem akce byla japonská odnož VAWW-NET (Violence against Women in War Network). V rámci příprav proběhlo i několik konferencí, sympózií, workshopů a tiskových konferencí. Cílem tribunálu bylo shromáždit dostupné informace a svědectví k praktikám japonské armády souvisejících se ženami útěchy a posoudit tyto skutky dle platného mezinárodního práva a práva lidských práv způsobem co nejvíce kopírujícím fungování zákonných soudních orgánů. Tribunál tak postupoval dle předem stanovených procesních pravidel inspirovaných procesními pravidly reálných trestních tribunálů[10], soudci byli striktně odděleni od žalobců, jeho jednání byla ryze formální – včetně provádění a zapisování důkazů, a během posledního dne byl ve věci vynesen „rozsudek“. V roli soudců zasedli mezinárodní odborníci s reálnými zkušenostmi z mezinárodních trestních tribunálů  například Gabrielle McDonald, bývalá předsedkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Svědectví podalo, ať již osobně nebo prostřednictvím videozáznamu, přes 75 bývalých žen útěchy pocházejících z celkem deseti různých zemí – Severní Koreji, Jižní Koreji, Indonésie, kontinentální Číny a Tchaj-wanu, Indonésie, Filipín, Malajsie, Východního Timoru a Holandska. Počet těchto svědectví byl nebývalý – některé z žen promluvily po více než padesáti letech mlčení. Svědky byli i dva japonští vojenští veteráni, kteří se zneužívání a znásilňování žen ve stanicích útěchy v průběhu druhé světové války zúčastňovali. Žalobu předneslo 10 regionálních týmů. Každý zastupující vždy ženy z dané země. K účasti bylo přizváno i Japonsko, to nicméně na pozvání nereagovalo. Během procesu proto jeho názory a přístup vysvětlil z pozice amicus curiae přizvaný japonský právník. V rámci „rozsudku"[11] vyneseného poslední den konání tribunálu soudci shledali japonský stát i císaře Hirohita vinnými ze spáchání zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Soudci došli k závěru, že zacházení se ženami útěchy bylo systematickou a plánovanou vojenskou strategií. Ženy byly znásilňovány, zotročovány a podrobovány nuceným pracím. Dle tribunálu tím Japonsko porušilo řadu již v té době existujících jak smluvních závazků, tak i norem obyčejového mezinárodního práva. Japonská neochota přiznat poškozeným ženám náležité odškodné byla tribunálem označena za odpírání „univerzální spravedlnosti“. Japonské vládě bylo v rozsudku důrazně doporučeno se bývalým ženám útěchy upřímně a individuálně omluvit a poskytnout přímo každé z nich příslušné finanční odškodnění.[12]

Jak bylo již uvedeno výše, tribunál nebyl legitimním a zákonným soudním orgánem, a proto neměl pravomoc de iure rozhodnout o vině či nevinně „obžalovaných“, ani vynést ve věci rozsudek a uvalit tresty. To ovšem neznamená, že by neměl význam či žádné dopady. Jeho konání přitáhlo velkou mediální i společenskou pozornost nejen v Japonsku. Téma zacházení s ženami útěchy bylo opětovně otevřeno společně i se společenskou debatou, viníci označeni a zločiny popsány. Důležitou byla tato událost i pro samotné bývalé ženy útěchy. Mnohé z nich o této kapitole svého života nemluvily po desetiletí, styděly se za ni, nesly si vážné psychické i fyzické následky. Některé z nich se i následkem způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno, po skončení druhé světové války propadly do extrémní chudoby. Tribunál dal těm z obětí, které se jej dožily, hlas, dal jim možnost být vyslechnuty a alespoň částečně tak zahojit vzniklé trauma. Byl tak ukázkou toho, že zákon a soudní moc nejsou jedinými způsoby jak se vyrovnat s černými skvrnami minulosti.

Poslední dohoda?

Co se týče v úvodu zmíněné čerstvě uzavřené dohody, ta by měla dle Japonska a Jižní Koreji být posledním a závěrečným krokem k ukončení sporů a napětí mezi oběma státy[13]. Na základě dohody se Japonsko omluvilo vrcholným politickým představitelům jihokorejské republiky, opětovně uznalo svou morální odpovědnost za spáchané skutky a zároveň se zavázalo zaplatit v přepočtu cca 8.3 milionů amerických dolarů do fondu určeného ženám útěchy. Jižní Korea na druhé straně souhlasila s tím, že již toto téma nebude nadále otevírat a obě země přislíbily zříci se v této oblasti do budoucna jakékoliv vzájemné kritiky. Ne u všech ovšem tato dohoda vyvolala pozitivní reakce. Kritizovaný bývá například charakter výše uvedeného příspěvku do fondu pro oběti, jelikož finanční odškodnění nebude směřovat přímo ke konkrétním ženám, ale bude jej spravovat vláda, která také rozhodne, jak s nimi bude naloženo. Kritizován byl i způsob omluvy, neboť k ní došlo na politické úrovni. Mnohé z obětí ovšem žádaly o osobní omluvu – adresovanou konkrétně jim. Mnozí z kritiků dohody také upozorňují na to, jak dlouhou dobu trvalo jí dosáhnout – mnohé z obětí se jí nedočkaly, neboť naprostá většina z poškozených žen již není na živu. V samotné Jižní Koreji jich k polovině roku 2015 žilo už pouze 46 s tím, že většině z nich je mezi 80 a 90 lety. Je tedy pravděpodobné, že v průběhu několika let osudy žen útěchy opět pomalu vymizí ze širšího povědomí společnosti, jak budou postupně odcházet i poslední nositelky těchto děsivých zážitků. I z tohoto důvodu bylo uspořádání simulace mezinárodního tribunálu naprosto zásadní – i shromáždění informací a svědectví napomohlo tomu, aby žádná z dotčených společností i vlád už nikdy nemohla nad svou válečnou historií úplně zavřít oči, natož ji popírat. A napomoci tak jejímu možnému opakování.


[1] “Japan and South Korea agree WW2 comfort women deal” BBC (28. prosince 2015) <http://www.bbc.com/news/world-asia-35188135?ocid=global_bbccom_email_28122015_top+news+storie> [poslední přístup 30. 12. 2015]

[2] “Comfort women – a paintful legacy for Tokyo and Seoul” BBC (28. prosince 2015) <http://www.bbc.com/news/world-asia-35188132> [poslední přístup 30. 12. 2015]

[3] Viz. pozn. č.1

[4] “Comfort women: South Korea’s survivors of Japanese brothel” BBC (28. prosince 2015) <http://www.bbc.com/news/magazine-22680705> [poslední přístup 30. 12. 2015]

[5] Viz. pozn. č. 4

[6] Viz. pozn. č. 2

[7] Viz. pozn. č. 4

[8] SAKAMOTO, R.: “The Women´s International War Crimes Tribunal on Japan´s Military Sexual Slavery: A Legal and Feminist Approach to the Comfort Women Issue” New Zealand Journal of Asian Studies 3, 11 (červen 2001)

[9] “Tokio Tribunal 2000 and Public Hearing on Crimes against Women” <http://www.iccwomen.org/wigjdraft1/Archives/oldWCGJ/tokyo/index.html> [poslední přístup 30. 12. 2015]

[10] “Charter of the Women´s International War Crimes Tribunal on Japan´s Military Sexual Slavery” <http://www.iccwomen.org/wigjdraft1/Archives/oldWCGJ/tokyo/charter.html> [poslední přístup 30. 12. 2015]

[11] Přepis vyhlášeného rozsudku <http://www.iccwomen.org/wigjdraft1/Archives/oldWCGJ/tokyo/summary.html> [poslední přístup 30. 12. 2015]

[12] CHINKIN, CH.: “Women´s International Tribunal on Japanese Military Sexual Slavery” The American Journal of Int Law Vol 95 No 2 (duben 2001)

[13] Viz. pozn. č. 1.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři