Autonomie vůle a poctivé jednání
Je na svobodné vůli každého vést o smlouvě jednání, určovat její obsah, jakož i jednání o smlouvě přerušit a smlouvu neuzavřít. Mohou však nastat situace, kdy jedna strana důvodně očekává uzavření smlouvy a zařídí se podle toho, avšak druhá strana bez spravedlivého důvodu od uzavření smlouvy odstoupí, čímž může první stranu citelně poškodit. V takových případech lze uplatnit institut předsmluvní odpovědnosti upravený v novém občanském zákoníku (NOZ). Na základě principu subsidiarity NOZ k zákoníku práce (ZP) se pak tento institut uplatní i při jednání o pracovní smlouvě (popř. o dohodách konaných mimo pracovní poměr).
V pracovněprávních vztazích může být poškozenou stranou jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel. Zaměstnanci může být přislíbena pracovní pozice, v důsledku čehož podá výpověď u svého předchozího zaměstnavatele, avšak k nástupu na novou pozici nedojde. Zaměstnavatel může poté, co mu potenciální zaměstnanec přislíbí nástup na pozici, odmítnout ostatní zájemce, ale nakonec mu zůstane pozice neobsazená. Motivy mohou být na obou stranách různé, od obdržení výhodnější nabídky až po záměrné poškození konkurence. Podstatné je, jakým způsobem strany vystupují a do jaké fáze se jednání o uzavření smlouvy dostane.
Obecnou povinností stran je jednat v právním styku poctivě (§ 6 NOZ), tedy, mimo jiné, jednat v souladu s očekáváním, které svým předchozím jednáním vyvolaly. Jednání o smlouvě nelze omezovat pouze na učinění návrhu, popř. protinávrhu, jelikož zahrnuje i široké spektrum ostatního jednání, vedoucího k rozhodnutí druhé strany smlouvu uzavřít či neuzavřít. Předsmluvní odpovědnost a informační povinnost stran je oproti předchozí úpravě rozvinuta v ustanoveních § 1728 až 1730 NOZ.
Jednání naoko a porušení informační povinnosti
Podle § 1728 odst. 1 lze odpovědnost vyvodit u toho, kdo zahájí jednání o smlouvě nebo v takovém jednání pokračuje, aniž by měl úmysl smlouvu uzavřít. Takové jednání lze posoudit jako nepoctivé a druhé straně tak vzniká nárok na náhradu způsobené škody.
O případ předsmluvní odpovědnosti jde také, pokud dojde k porušení informační povinnosti. Ustanovení § 1728 odst. 2 formuluje obecnou informační povinnost takto: "Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít." Z toho lze dovodit i povinnost stran informovat se o tom, že nejsou naplněny podmínky uzavření smlouvy, které druhá strana vyžaduje. Ustanovení § 31 ZP zavádí zvláštní informační povinnost zaměstnavatele, který musí zaměstnance před uzavřením smlouvy informovat o právech a povinnostech vyplývajících z pracovní smlouvy, o pracovních podmínkách, odměňování a dalším. Za porušení informační povinnosti lze považovat nesdělení informace, ke které se informační povinnost vztahovala, jakož i sdělení informace nepravdivé či zkreslené. Důsledkem je opět odpovědnost za způsobenou škodu. Porušení informační povinnosti může taktéž znamenat uvedení druhé strany v omyl, což může způsobit i neplatnost uzavírané smlouvy.
Ukončení jednání o smlouvě
Za nepoctivé jednání je pak v § 1729 NOZ výslovně označeno takové jednání strany, která ukončí jednání o smlouvě bez spravedlivého důvodu, ačkoli se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné a druhá strana její uzavření důvodně očekávala. Půjde především o případy, kdy bude panovat shoda ohledně všech běžných náležitostí pracovní smlouvy (mzda, pracovní doba, náplň práce, dovolená apod.) a strany vyjádří vůli smlouvu uzavřít, avšak od uzavření smlouvy bude jednou ze stran upuštěno. V takovém případě nahradí nepoctivě jednající strana způsobenou škodu. Výše náhrady je zde limitována ztrátou z neuzavřené smlouvy, k jaké dochází v obdobných případech. Zde bude tedy pravděpodobně záležet na oboru i pozici. Náhrada škody tak může být vyšší i nižší, než byla skutečně způsobená škoda.
Otázkou je, co bude považováno za spravedlivý důvod, který umožňuje i v těchto případech jednání o smlouvě ukončit. Za ten je pravděpodobně možno považovat například objektivní změnu poměrů, které jsou pro jednu stranu rozhodné.
Dalším případem vyvození předsmluvní odpovědnosti je zneužití důvěrných informací (§ 1830 NOZ). V těchto případech je povinnost vydat bezdůvodné obohacení.
Náhrada škody
Povinnost nahradit škodu zahrnuje jak skutečnou škodu (např. náklady na jednání o uzavření smlouvy), tak ušlý zisk a uplatní se zde obecná pravidla náhrady škody, popřípadě vydání bezdůvodného obohacení. Uplatnění v těchto případech může najít i obecná povinnost prevence (§ 2900 NOZ), která stanovuje každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Otázkou je, jak bude stanovován ušlý zisk u smluv, které měly být uzavřeny na dobu neurčitou. Limitace náhrady škody u ukončení jednání o smlouvě má pak zabezpečit, aby nebylo nahrazováno více, než co bylo způsobeno.
Závěrem
Obecným problémem při nárokování práv z titulu předsmluvní odpovědnosti druhé strany bude důkazní nouze. Stejně tak, pokud by jednání o budoucí pracovní smlouvě naplňovalo uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, avšak pouze v ústní formě. Ačkoli tedy nová úprava přináší výslovnou úpravu předsmluvní odpovědnosti, lze především u jednání o pracovní smlouvě, kdy je v určitou chvíli vůlí obou stran smlouvu uzavřít, doporučit její bezodkladný podpis s tím, že den nástupu do práce může být sjednán na pozdější datum a méně podstatné otázky řešeny dodatkem.
Diskuze k článku ()