I přes veškeré snahy smazat rozdíly mezi oběma pohlavími na pracovním trhu se dnes setkáváme s tím, že ženy jsou v určitých odvětvích a na určitých pozicích znatelně méně zastoupeny a i jejich platové ohodnocení se liší od ohodnocení mužů na stejné pozici. Proč tomu tak ovšem je? Je vůbec možné dosáhnout rovných pracovních příležitostí v souvislosti s genderovou rovností? Není případné zvýhodňování žen za účelem smazání jejich diskriminace naopak diskriminací mužů?
Současné postavení žen na pracovním trhu nepopiratelně pramení z minulosti, kdy ženy tradičně neaspirovaly na hvězdné kariéry, ale právě naopak se věnovaly především domácnosti a dětem. Zároveň zde pro ně ani nebyly podmínky pro to, aby se mohly vůbec ucházet o určité pracovní posty – nejen, že ženám často nebyl dán přístup ke vzdělání, ale i určité práce pro ně byly „zapovězeny“. S příchodem myšlenkového hnutí za rovnoprávnost žen a mužů se ovšem objevovaly i tendence otevřít ženám pracovní trh a umožnit jim vstup na něj v plné jeho šíři. Tato změna ovšem nebyla jednoduchá, jelikož muselo dojít k celkovému přeorientování do té doby mužsky dominantní společnosti. A je nutno dodat, že tento proces nebyl ukončen, ale pokračuje dodnes.
Ztížená pozice žen při přístupu k pracovním pozicím je dána především zakořeněnými stereotypy, podle nichž společnost očekává, že žena bude mezi svým 20. a 35. rokem věku odcházet na mateřskou a rodičovskou dovolenou, a i posléze bude upřednostňovat své rodinné povinnosti před těmi pracovními, což pro zaměstnavatele znamená další „zbytečné“ komplikace. Toto zúžené vnímání žen se vytrácí jen pomalu, ale velkou zásluhu na tom má i rozšiřování nástupu mužů na rodičovskou dovolenou a kontinuitní snahy feministických organizací provádějících osvětu v této oblasti.
Z nespočtu různých statistik jednoznačně vyplývá, že i v současné době je stále zastoupení žen na vyšších pozicích znatelně nižší, než zastoupení mužského pohlaví. I v této oblasti se setkáváme se snahou dotyčnou nerovnoměrnost zmírnit, nebo zcela odstranit. Takovýmito kroky jsou například pokusy o zavedení kvót pro ženy v různých oblastech (ať už v politice, nebo ve vedení firem).
Je ovšem zavedení kvót pomocí pro ženy, nebo spíše násilným prostředkem, který zdůrazňuje jejich nerovné postavení na trhu práce? Tento prostředek, který se snaží upravit přirozený stav, může mnohdy vést k tomu, že ačkoliv se ženy dostanou na určité pracovní pozice, bude na ně shlíženo, jelikož byly již při příjímacím řízení zvýhodněny. Tato pozice jim zcela jistě neusnadní jejich kariérní postup, ani nezpříjemní vztahy mezi kolegy.
Spíše než samotné početní zastoupení žen na určitých pozicích vidím problém především v nerovnosti mezd mužů a žen pracujících na shodných pozicích. Bylo prokázáno, že mzdové ohodnocení ženy může být značně nižší od mzdového ohodnocení muže na srovnatelné pozici. Toto je zcela určitě diskriminační přístup, který značně znevýhodňuje ženy a ve svém konečném důsledku podkopává pracovní morálku a nasazení. Je to ovšem také problém, na který je velmi obtížné najít optimální řešení – zaměstnavatelé se brání tvrzením, že se jedná o dvě různé pracovní pozice s odlišnou pracovní náplní.
Měly by tedy ženy na pracovním trhu být více zvýhodňovány (a to ať už při jejich vstupu na trh, ale i samotném pracovním působení)? Takovéto zvýhodňování je značně problematické a při jeho uvádění v praxi se musí postupovat více než opatrně. Pozitivní diskriminace žen je určitě potřebným krokem k zajištění genderové rovnoprávnosti na pracovním trhu, ale otázkou zůstává, do jaké míry je potřeba. Se samotným zavedením příslušných opatření do praxe se dále nesmí spěchat, ale naopak postup by měl být pozvolný a pokud možno nenásilný, aby se tak společnosti poskytlo dostatek času na přizpůsobení se.
Rovnost příležitostí je v dnešní demokratické společnosti velmi důležitou hodnotou, ovšem rovnost výsledků již ne. Proto je potřeba dbát na to, aby jakákoliv opatření zvýhodňující postavení žen na trhu práce za účelem jejich rovného postavení s muži nebyla demotivační (pro obě pohlaví), ale pouze jim dávala stejné šance jako mužům při vynaložení srovnatelného úsilí.
Problém genderové diskriminace v této oblasti v posledních letech slábne, a to především díky neustálým snahám mezinárodních společností a vlád umožnit rovný přístup a zacházení pro muže i ženy. Ačkoliv se však mnohým může zdát, že tento problém již byl vyřešen a není potřeba se jím dále zabývat, domnívám se, že tomu tak není – právě nenápadné, ale kontinuitní snahy jako jediné stojí za zlepšením této situace a je potřeba v nich ještě několik let (možná i desetiletí) pokračovat.
Ve výsledku není nutné, aby ženy na pracovním trhu byly stejně početně zastoupeny jako muži. Je ovšem potřeba, aby se necítily diskriminovány a byly jim poskytnuty stejné příležitosti jako zástupcům opačného pohlaví. Zároveň, ať už světlo světa spatří jakákoliv opatření zlepšující jejich postavení, je nutné dbát na práva mužů - zvýhodňování žen nesmí přejít do takového stádia, kdy by se muži stali reálně znevýhodňovanými a v důsledku toho i demotivovanými k práci a snaze. Je proto nutné postupovat nanejvýš opatrně s ohledem na citlivost této problematiky.
Článek se umístil v soutěži ELSA Day Legal writing na 2. místě.
Diskuze k článku ()