Předchozí část článku naleznete zde.
Jednotlivá a do přehledu zařazená rozhodnutí jsou seřazena podle systematiky zákoníku práce (jak po sobě následují pro řešení daných otázek klíčová nebo jinak významná ustanovení zákona), nikoliv chronologicky (podle data vyhlášení rozhodnutí), ani abecedně dle hesel vyhledávače rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soudu.
Škoda vzniklá zaměstnanci v případě neplatné konkurenční doložky
Vznikla-li následkem neplatnosti konkurenční doložky zaměstnanci škoda a nezpůsobil-li tuto neplatnost zaměstnanec výlučně sám (a to je z povahy věci vyloučeno, je-li konkurenční doložka neplatná z důvodu absence závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání), nemůže být neplatnost konkurenční doložky zaměstnanci na újmu.
Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě neplatné konkurenční doložky zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, s nímž neuzavřel pracovní smlouvu (a nenastoupil k němu do pracovního poměru) jen proto, že se řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce, vyložil Nejvyššího soudu ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019.
Na příčinné souvislosti mezi neplatnou konkurenční doložkou a vzniklou škodou nemůže nic změnit ani okolnost, že zaměstnanec neměl v úmyslu se neplatnou konkurenční doložkou řídit a že se proto ucházel o zaměstnání u nového zaměstnavatele, neboť z hlediska příčinné souvislosti je podstatné, zda se zaměstnanec skutečně řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce [byť by k tomu byl „přinucen“ tím, že zaměstnavatel, u něhož se ucházel o zaměstnání, jej z důvodu (neplatně) sjednané konkurenční doložky odmítl přijmout do pracovního poměru], a nikoli, zda to bylo také jeho úmyslem, dodal Nejvyšší soud ČR při řešení případu evidovaného pod sp. zn. 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019. – Před soudy bylo při řešení předmětného případu zjištěno, že se zaměstnanec zúčastnil u jiné společnosti výběrového řízení na pracovní pozici, v němž uspěl, avšak pracovní poměr s ním nebyl uzavřen, neboť společnost informoval o konkurenční doložce sjednané v pracovní smlouvě s předchozím zaměstnavatelem. Společnost tuto skutečnost shledala „rizikovou“ a zaměstnance nepřijala – pracovní smlouvu s ním nesjednala. Za těchto okolností je podle NS ČR nepochybné, že zaměstnanci vznikla škoda, která spočívá v ušlém výdělku u společnosti, u níž se ucházel o místo a jejíž příčinou byla neplatná konkurenční doložka sjednaná mezi žalobcem – zaměstnancem a žalovaným (původním) zaměstnavatelem, neboť kdyby této konkurenční doložky nebylo, žalobce by uzavřel pracovní poměr s novým zaměstnavatelem, v němž by dosahoval výdělku, jenž byl vyšší než výdělek, který dosahoval u svého tehdejšího zaměstnavatele. Rozhodující je, že kdyby nebylo neplatné konkurenční doložky, zaměstnanec by nastoupil do práce u nového zaměstnavatele a dosahoval tam vyššího výdělku než u původního zaměstnavatele a že bez neplatné konkurenční doložky by mu tedy tato škoda na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Proto předchozí závěr odvolacího soudu, že zaměstnanci žádné plnění z (neplatné) konkurenční doložky nenáleží, a to ani v podobě nároku na náhradu škody, neboť tu není zjištěna žádná škoda, která by byla zaměstnanci vznikla právě proto, že by se on sám předmětnou konkurenční doložkou řídil, není správný, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019.
Bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu
Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019, připomenul, že již dříve ve své judikatuře dovodil, že povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné, je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ust. § 331 zákoníku práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak z ust. § 19 odst. 2 část věty před středníkem zákoníku práce (ve znění do 30. 6. 2011, které stanovilo, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám). – (S ohledem na to, že sporná, v předmětném řízení vymáhaná, částka byla zaměstnanci vyplacena v průběhu května 2011, je třeba otázku, za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, podle zákoníku práce, účinném do 30. 6. 2011, uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Předmětné ustanovení zákoníku práce bylo změněno s účinností k 1. 1. 2012 – zákonem (novelou zákoníku práce) č. 365/2011 Sb. Aktuální úprava je obsažena s účinností od 1. 1. 2014 v ust. § 19 odst. 3 zákoníku práce: „Neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.“ Tuto právní úpravu přinesl s účinností od 1. 1. 2014 zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva.) To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (resp. poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ust. § 331 zákoníku práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám.
Odpovědnost za poškození zdraví žáka základní školy
Ust. § 391 odst. 2 část věty před středníkem zákoníku práce rozšiřuje věcnou působnost zákoníku práce i na případy, kdy se nejedná o vztah ze závislé práce, stanoví-li, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy.[1] Toto ustanovení nelze vykládat tak, že zakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu. V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákovi základní školy a žákovi základní umělecké školy úrazem je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, ze dne 12. 2. 2019. – Odpovědnost za škodu způsobenou žákům základní školy a žákům základní umělecké školy úrazem při vyučování se tedy řídí zákoníkem práce. Řízení o náhradu škody, která tímto úrazem žákům uvedených škol vznikla, je proto řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.
O úraz žáka základní školy a základní umělecké školy, za který odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy, jde tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení, tedy trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním.
Pro rozhodnutí věci projednávané NS pod sp. zn. 21 Cdo 5492/2017 je určující vyřešení otázky, zda náhlá fibrilace srdečních komor spojená s následnou zástavou krevního oběhu, k níž u žáka základní školy došlo při rozklusání kolem tělocvičny v hodině tělesné výchovy, tj. při vyučování, byla událostí, kterou je možné považovat za úrazový děj. Je přitom nepochybné, že pouhé rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nepředstavuje náhlé vypětí sil, velkou námahu ani nezvyklé úsilí, kdy by podávaný sportovní výkon přesahoval hranice běžné (obvyklé) fyzické námahy. O úrazový děj by se přesto jednat mohlo, pokud by organismus žáka nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (vrozené srdeční vadě) této fyzické zátěži přizpůsoben a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem uvedených zdravotních obtíží, jež způsobily poškození zdraví žalobce (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu). Z uvedeného plyne, že k objasnění skutkového stavu věci je třeba posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. Složitost posuzované otázky potom vyžaduje, aby k jejímu posouzení bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku, na jehož vypracování se bude podílet odborník (jako znalec nebo jako společník, člen či zaměstnanec znaleckého ústavu, popř. jako konzultant znalce) z oboru (a příslušného odvětví a náležité specializace), do něhož spadá odborné posouzení shora uvedených skutečností, aby nevznikaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Skutková zjištění o zdravotním postižení žáka v době před poškozením zdraví (vrozené srdeční vadě) vyžadovala, aby se na vypracování znaleckého posudku podílel též odborník z oboru zdravotnictví, odvětví interna a specializace kardiologie.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Novela zákoníku práce – zákon č. 366/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 rozšířil tuto odpovědnost (právnických osob vykonávajících činnost dané školy) i ve vztahu k dětem v mateřských školách.
Diskuze k článku ()