Započtení v pracovněprávních vztazích

Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné.

advokát, Advokáti Písek
Uzákonění záruky dostupnosti sociální služeb
Foto: Fotolia

Zákoník práce započtení v pracovněprávních vztazích neupravuje. V ustanovení § 144a odst. 4 pouze stanoví, že započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v občanském soudním řádu.

Občanský soudní řád však obsahuje v tomto smyslu jen limity pro výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, a to zjednodušeně tak, že srážky ze mzdy se provádějí z čisté mzdy (tedy po odečtení zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politu zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění) a povinnému zaměstnanci nesmí být sražena základní částka, resp. tzv. nezabavitelná částka a dále třetí třetina čisté mzdy vypočtená po odečtení nezabavitelné částky. 

Započtení jako takové je upraveno v ustanovení § 1982 a násl. občanského zákoníku. Tato úprava je pak aplikovatelná na základě zásady subsidiarity občanského zákoníku také na úpravu započtení v pracovněprávních vztazích. 

Občanský zákoník stanoví, že pokud si dluží strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

S ohledem na výše uvedené je přípustné, aby i zaměstnavatel započetl svou pohledávku, kterou má proti zaměstnanci, proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu. A to dokonce i v případě kdy jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. Podmínkou je, že při tom dodrží zákonné limity stanovené v občanském soudním řádu a zároveň, že nejde o pohledávky, které občanský zákoník započítávat zakazuje.

V této souvislosti nebyla dlouho jednoznačná odpověď na otázku, jaké pohledávky může zaměstnavatel vůči zaměstnanci v pracovněprávních vztazích započítávat. Nejasnosti v této souvislosti a argumenty proti možnosti započítávat jakékoli pohledávky zaměstnavatele proti zaměstnanci byly podloženy zejména argumentem, že obdobný institut sloužící k uspokojení závazků zaměstnavatele vůči zaměstnanci, tedy srážky ze mzdy, byl vždy upraven poměrně striktně a porušení povinností na úseku srážek ze mzdy, mohlo a může být postihováno vysokými pokutami ze strany Inspekce práce.

Spornou otázkou byla zejména možnost započítávat pohledávku zaměstnavatele proti zaměstnanci na náhradu škody. Zákoník práce totiž limituje zaměstnavatele v provádění srážek ze mzdy k náhradě škody tak, že může srazit tyto pohledávky ze mzdy pouze v případě uzavření dohody o srážkách ze mzdy s daným zaměstnancem.  

Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud ve svém Rozsudku ze dne 21. 5. 2019, spis. zn. 21 Cdo 238/2019. V posuzované věci zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci část mzdy neboť učinil jednostranné započtení své pohledávky ze způsobené škody, kterou zaměstnanec způsobil při plnění pracovních úkolů. Zaměstnanec se zaměstnavatelem okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že mu zaměstnavatel nevyplatil část mzdy do 15 dnů po uplynutí období splatnosti.

Zaměstnavatel zřejmě nechtěl zaměstnanci hradit v souvislosti s jeho okamžitým zrušením pracovního poměru náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby podle § 56 odst. 2 zákoníku práce a proto podal žalobu na neplatnost toho okamžitého zrušení s tím, že tvrdil, že nárok zaměstnanec na část mzdy (kterou mu nevyplatil) zanikl právě započtením.

Nejvyšší soud však s ohledem právě na přísnou úpravu srážek ze mzdy dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.

Nejvyšší soud tak analogicky použil omezení srážek ze mzdy k náhradě škody a omezil stejně také započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce na mzdu. Znemožnil tak zaměstnavatelům obcházet ono omezení srážek ze mzdy právě institutem započtení. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články