ZÁSADA ULTIMA RATIO
Některé výhrady ohledně NOZ (89/2012 Sb.) se týkají jeho přílišné kazuistiky. V jedné věci by to však, pokud tomu tak skutečně je, mohlo prospět. Doporučoval bych NOZ velké pozornosti orgánů činných v trestním řízení. Ty aplikují Trestní zákoník (40/2009 Sb.) mnohdy na případy, které v souladu se zásadou ultima ratio nebo podpůrné úlohy trestní represe nepatří do jednacích síní trestních soudců. Bylo by dobré, kdyby v souvislosti s atmosférou kolem účinností NOZ si policejní a jiné orgány činné v trestním řízení uvědomily, že v našem právním řádu existuje i jiná zákonná norma, než je Trestní zákoník. Jako soudce odvolacího senátu trestního vím, o čem mluvím. Vždy, když se dovídám o některých kauzách, si říkám, že to nějak projde přes policii a státní zástupce se k tomu nějak postaví. Ale ono to projde i přes státního zástupce a bohužel, i soudce prvního stupně je někdy nakloněn k tomu, zapomínat na zásadu ultima ratio. Pokud by k ničemu jinému ta kazuistika a celá kampaň kolem NOZ nebyla dobrá, tak alespoň k tomu, že bychom my trestní soudci měli méně případů a civilní a obchodní soudci o něco více.
EMANCIPACE SOUDNICTVÍ A NOZ
Všichni víme, co je NOZ a všichni víme, co je emancipace. Je to osvobození z podřízeného postavení, zrovnoprávnění, bývá to často vzpomínáno v souvislosti s postavením ženy ve společnosti. Víme, že soudní moc v souvislosti s mocí výkonnou a zákonodárnou by se potřebovala emancipovat, protože dosud nemá rovnoprávné postavení. Nemá ho proto, že dosud nemá institucionální orgán, který by soudní moc zastupoval. V drtivé většině evropských zemí tento orgán existuje, je jím Nejvyšší rada soudní moci. Jak ty dvě otázky - emancipace soudnictví a NOZ spolu souvisí? Soudní moc bude s NOZ po novém roce přicházet do styku nejčastěji. U soudu si budou občané ověřovat funkčnost NOZ. Pokud to nepůjde, budou si zaměňovat pojmy funkčnost a efektivita na straně jedné a kvalitu soudnictví na straně druhé. Ještě nedávno panovaly u soudcovské veřejnosti dva druhy obav z NOZ. První: jak se tak rozsáhlou normu naučíme? Druhá: jsou vytvořeny podmínky k jeho aplikaci? Připomínka první již není na pořadu dne. My soudci jsme měli dost času na to, abychom se normu naučili. Pokud se tak nestalo, je to naše chyba, ne chyba systému nebo zákonodárce. U připomínky druhé je trochu problém. Nejde jen o NOZ, ale i o všechny další související předpisy a podzákonné normy, které jsou třeba k tomu, aby se od nového roku skutečně mohlo soudit. Zvláště změna příslušnosti v § 9 OSŘ, která způsobí obrovský odliv agendy od krajských soudů směrem k okresním, od vrchních směrem ke krajským, není v současné době organizačně a materiálně připravena. Dojde k velkému přesunu soudců mezi soudy a budou se řešit otázky jejich platového zařazení, pokud budou nuceni odejít k nižšímu soudu. Zde vidím zásadní roli Ministerstva spravedlnosti jako orgánu výkonné moci, které to má na starosti, a které nepochybně, tak jako vždy v minulosti, stihne včas a s předstihem tyto záležitosti vyřešit. Konkrétně bych pak ještě zmínil Jednací řád a Vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy. To jsou nutné věci, nezbytné normy proto to, abychom věděli, kam věci zapisovat. Veřejnost si pak řekne, kdyby se to náhodou nestihlo, že za to můžou soudy. Ale na druhou stranu, jsme na to zvyklí, nepřekvapí nás to.
Vzniká zde tedy otázka, kterou bych pojmenoval jako Návaznost legislativního procesu na fungování soudnictví. Vláda předloží dobrý návrh zákona. Parlament jej schválí. Zákon je publikován ve Sbírce zákonů, je stanovena účinnost. Tím je reformní úsilí předkladatele dovršeno. Problémem je personální zajištění, uvedení tohoto zákona do praxe a ekonomické garance. Vždy bylo slušností, že v souvislosti s novelou zákona, novým zákonem, ruku v ruce přicházela jakási ekonomická rozvaha garantovaná Ministerstvem financí o tom, jestli na to vůbec jsou peníze. Já vlastně ani nevím, jestli tyto doprovodné zprávy v současné době v legislativním procesu existují, jen vím, že pokud jsou, nejsou k ničemu. Mohl bych uvést řadu konkrétních případů. Před mnoha lety začal platit Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. V důvodové zprávě se objevilo, že podstatná část agendy přechází z orgánů Policie, rezortu ministerstva vnitra, na orgány soudů, do rezortu ministerstva spravedlnosti. Objevily se také astronomické částky, které budou znamenat přesun financí mezi těmito dvěma institucemi ve prospěch soudnictví, k čemuž nedošlo do současné doby. Další příklad: § 40 OSŘ o pořizování zvukového záznamu v průběhu soudního jednání po vzoru trestního řízení. Pravda, zákonodárce hovoří v dalším odstavci § 40 o tom, že "není-li to možné, protokoluje se postaru." Co to však znamená, není-li to možné? Měl zákonodárce skutečně na mysli to, co nastalo a stále nastává, tedy, že na vybavení soudních síní stále nejsou finanční prostředky? Neměl spíše na mysli živelní katastrofu, která vyřadí z provozu elektronickou a elektrickou síť příslušného soudu? Civilní soudci se na mě obraceli s tím, že chtějí soudit podle zákona a chtějí mít vybavenou soudní síň elektronickým záznamovým zařízením. Já jsem řekl: „nemáme peníze, jednejte prosím v rozporu se zákonem nebo si vysvětlujte větu - není-li to možné - tak, že na to nejsou peníze.“ Protokoluje se tedy dosud postaru. Záměr zákonodárce byl dobrý, přesto podle dobrého zákona soudy začnou pracovat velmi komplikovaně, vznikají průtahy a veřejnost to svaluje na soudy. Dobrý záměr zákonodárce je většinou rychlejší než ekonomická realita společnosti. Řešení, byť akademické, spatřuji v tom, že změna zákona půjde ruku v ruce s ekonomickou rozvahou, která bude pamatovat na to, zda ten který zákon je možné z ekonomických důvodů uvést v život. Jsem přesvědčen, že se to v souvislosti s účinností NOZ stihne a podaří.
Zpět k emancipaci v soudnictví. Jak jsem uvedl, ČR je v současné době jednou ze tří zemí EU, kde nedošlo k vytvoření nejvyššího orgánu soudní moci, který ve většině zemí má kompetence při řešení personálních a organizačních otázek, mj. i těch, které jsem před chvílí kriticky zmínil. Nikoliv tedy legislativní činnost - patřím k odpůrcům toho, aby soudci zastávali legislativní činnost. Soudci by neměli psát zákony, protože by mohlo dojít k porušení rovnováhy státních mocí. Je třeba vytvořit instituci, která by zajistila, aby účinný zákon bylo možné materiálně, personálně a organizačně aplikovat a dohlížela by na to. Instituce, která by byla ve vyjednávání plnohodnotným partnerem pro Parlament a vládu. Pokud takovou instituci nemáme, jedná se o improvizaci. Mnohdy osvícený ministr spravedlnosti, Soudcovská unie, funkcionáři nejvyšších soudů nebo předsedové krajských soudů pokoutně vyjednávají a lobují v parlamentních výborech. A přiznejme si, aniž jsou bráni příliš vážně.
Za rok se tady sejdeme a budeme si povídat o aplikaci NOZ. Je mnoho variant: 1) soudy práci nezvládají. Zcela logicky, účastníky řízení nebude zajímat proč. 2) Vláda ve spolupráci s legislativou stihla připravit podmínky pro aplikaci tohoto obrovského nového zákona, a nějak to tedy běží. 3) Nejvyšší rada soudní moci zajistila veškeré materiální, personální, organizační a technické podmínky pro aplikaci NOZ. Je to fikce, myslím, že se to nedá stihnout, abychom si za rok řekli, že Nejvyšší rada soudní moci v této zemi byla ustavena, zvláště za situace, kdy my soudci se sami nemůžeme shodnout na tom, jak by měla fungovat, ale osobně bych se za tuto třetí, normální variantu přimlouval.
Diskuze k článku ()