Jak se dnes snáší rozhodčí řízení s občanským soudním řádem (aneb několik úvah na věčné téma podpůrného použití o. s. ř. na řízení před rozhodci)

Také na řízení před rozhodci se tedy podpůrně použije v jeho určitých stadiích a procesních situacích předpis upravující řízení před obecnými soudy, tedy stařičký (a těžkopádný) občanský soudní řád z roku 1963, jenž (zejména) po roce 1989 doznal zásadních změn, které posunuly civilní řízení do dříve netušených procesních „končin“. O tom by mohli své vyprávět soudci obecných soudů od rána do večera, zejména ti, kteří zažili v taláru všechny významné novely o. s. ř., ať již se jednalo o novelu provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., 171/1993 Sb., 30/2000 Sb., 7/2009 Sb. či 293/2013 Sb.

Jedna z uvedených novel, takzvaná „velká novela o. s. ř.“, provedená zákonem č. 30/2000 Sb. a účinkující od 1. 1. 2001, zavedla „všeobjímající“ _poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř.
_

A protože se na řízení před rozhodci použije podpůrně občanský soudní řád, měla by se v některých případech vztahovat na rozhodce v jednotlivých kauzách i poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř.

Jenže – víme, jak je to s podpůrností (subsidiaritou) – jak se komu hodí, že?

A navíc – může s plnou poučovací povinností podle občanského soudního řádu plnit rozhodčí řízení svůj hlavní smysl, tedy rychlou a odformalizovanou cestu k nalezení exekučního titulu?

Tuto otázku se snaží zodpovědět soudní praxe v posledních letech, a protože jsem zaznamenal v této souvislosti jistý judikatorní vývoj, rozhodl jsem se o své postřehy podělit se čtenáři Právního prostoru.

Řízení rozhodčí či soudní?

Je to vcelku jednoduché: Smluvní strany mohou myslet dopředu (ne vždy se tak děje) a mohou myslet i na to, že mezi nimi vznikne po počáteční závazkové idyle spor. A mohou si vybrat v rámci smluvní autonomie mezi dvěma možnostmi:

1. Spor vyřeší rozhodce (rozhodci) v řízení, které je sice rychlejší, méně formální, ale nemá tolik pojistek proti nespravedlnosti.
2. Spor vyřeší obecné soudy v řízení, které má pojistek proti nespravedlnosti až příliš; o to je těžkopádnější a delší.

Situace, kdy se účastníci pro případ sporu dohodnou na projednání věci před rozhodci, je vlastně zvláštním případem nedostatku pravomoci obecného soudu. Rozhodčí řízení je jedním z takzvaných (a velmi vítaných) odklonů od soudního řízení. Není svázáno tak přísnými procesními pravidly a je třeba stále připomínat, že obecné soudy zásadně nemají přezkumnou pravomoc ve vztahu k rozhodčím řízením nálezům v nich vydaným a jen ve výjimečných případech mohou nález zrušit, pokud došlo v řízení před rozhodcem k zásadnímu porušení obvykle uznávaných procesních pravidel.

Myslí na to ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.

V souvislosti s hlavním tématem tohoto článku jde o to, zda i porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. v řízení před rozhodci může být takovým „procesním faulem“, který by splňoval podmínky ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tedy že nepoučenému účastníku rozhodčího řízení bylo zabráněno „věc před rozhodci projednat“ a zda může nepoučení znamenat výjimečný zásah obecného soudu do autonomního řízení před rozhodci formou zrušení nálezu.

Poučovací povinnost soudu, která je již od roku 1991 čistě procesní a vyvěrá z „generální poučovací klauzule“ upravené v § 5 o. s. ř., patří mezi osvědčené a tradiční pojistky proti nespravedlnosti. Na ni navazují dílčí poučovací povinnosti (v různých fázích řízení a různých procesních situacích) a mezi nejfrekventovanější patří právě ta podle § 118a o. s. ř.

Připomeňme si, že podle tohoto ustanovení je povinností soudu poučit účastníka, neunáší-li břemeno tvrzení, aby doplnil svá skutková tvrzení (§ 118a odst. 1 o. s. ř.), aby navrhl další důkazy, neunáší-li břemeno důkazní (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), případně, aby podle předběžného a jiného hmotněprávního názoru soudu překvalifikoval podle něj dosavadní skutková tvrzení (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Bez poučení podle § 118a o. s. ř. nemůže obecný soud žalobu zamítnout (nebo i odsoudit žalovaného) pro neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního.

Co to znamená v praxi? Zpravidla to, že soud musí „dát šanci k nápravě“ účastníkovi, který je na tom nevalně, pokud jde o plnění jeho dvou základních povinností tvrdit rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a povinnosti důkazní – jinak řečeno, když neunáší břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní a hrozí mu ve sporném řízení prohra pro neunesení těchto břemen.

Ještě jinak řečeno ­– soud má poučit toho účastníka, který v řízení dosud něco zanedbal, musí mu dát šanci k nápravě a nabízí se logická otázka, jak k tomu přijde protistrana, která v kontradiktorním řízení nic nezanedbala a své povinnosti poctivě plnila.

Právě proto byla praxe opatrná při řešení otázky, zda i na rozhodčí řízení se vztahuje ustanovení § 118a o. s. ř. Jednu dobu to vypadalo, že je povinností rozhodců poskytovat plnohodnotné poučení podle § 118a o. s. ř. účastníkům „jejich“ řízení. K tomu lze citovat například z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, čj. 8 Cmo 44/2011-101: „Výlučnou pravomocí rozhodců je posoudit, zda byl v rozhodčím řízení zjištěn skutkový stav věci do té míry, jaká je potřebná pro rozhodnutí sporu, a v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu nelze přezkoumávat věcnou správnost ani právní hodnocení učiněná rozhodci ve věci samé. Postupem rozhodců při projednávání sporu musí však být zajištěno, aby rozhodnutí v něm posléze vydané nebylo pro účastníky překvapivé proto, že nedostatečně navrhli důkazy k prokázání svých tvrzení a je tedy třeba v rozhodčím řízení přiměřeně použít ustanovení § 118a odst. 3. o. s. ř.“

V posední době se snad (bohudíky) praxe obecných soudů od tohoto trendu odklání.

Jak (a zda vůbec) tedy v řízení před rozhodci poučovat podle § 118a o. s. ř.?

V odpovědi na otázku položenou v nadpisu nejprve odcitujme rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, čj. 14 Cmo 539/2010 – 92:

„Při výkonu kontrolní funkce soudu nesmí být setřeny výhody rozhodčího řízení, a proto není soud oprávněn při rozhodování o návrhu na zrušení přezkoumávat rozhodčí nález věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, skutkových zjištění a následného právního posouzení věci, ale jen to, zda nebyla porušena zásada rovnosti stran, to znamená, zda byla stranám rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat a zda se procesním postupem rozhodčího soudu nedostala jedna ze stran do nerovného postavení vůči druhé.”

V citovaném rozhodnutí dospívá soud k závěru, že i v rozhodčím řízení je třeba přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu o poučovací povinnosti, aby nález rozhodčího soudu nebyl překvapivý – tedy i poučovat podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Zároveň lze ovšem z judikátu dovodit následující: Přiměřené použití tohoto ustanovení znamená, že poučovací povinnost má v řízení rozhodčím sloužit primárně k tomu, aby nebyla porušena zásada rovnosti stran, jelikož ta je zakotvena dokonce v ústavní rovině (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a vztahuje se i na řízení před rozhodci.

Pokud by se ovšem v praxi obecných soudů ujal názor, že v rozhodčím řízení je třeba poskytnout účastníkům plnohodnotné poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., tedy i té straně, která je pasivní, nedostatečně tvrdí rozhodné skutečnosti a neunáší důkazní břemeno, došlo by brzy k tomu, co nazývá vrchní soud „setřením výhod“ méně formálního, a tedy i rychlejšího řízení před rozhodci.

Rozhodčí řízení nesmí být pro jeho účastníka evidentně překvapivé. Platí však zároveň, že tuto formu řešení sporů volí smluvní strany svobodně a právě proto, aby se v případě vzniklého sporu domohly exekučního titulu dříve než v řízení podle občanského soudního řádu.

A také proto je třeba s poučováním podle § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení „šetřit“.

Na podporu tohoto závěru judikoval Vrchní soud v Praze dále i ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2009, čj. 3 Cmo 105/2009:

„Rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jednotlivá ustanovení procesního předpisu nelze v něm použít mechanicky. Ze skutečnosti, že účastník rozhodčího řízení plně nevyužil svého práva a povinnosti tvrzení a s tím i související povinnosti důkazní, není možné usuzovat na nepředvídatelnost postupu rozhodce, rozhodčího nálezu a potažmo i na nedostatek poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“

Z tohoto rozhodnutí vyplývá ještě jednoznačněji než z předchozího, že strany, jež se účastní řízení před rozhodci, nemohou spoléhat na poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. „v plné výbavě“, zejména na výzvu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazních návrhů. Na tyto výzvy může spoléhat účastník řízení před soudem a zatím je procesní předpis nastaven velkoryse, a to i k účastníkům kontradiktorního sporného řízení, v němž platí, že za jeho výsledek odpovídá především sporná strana v duchu zásady „spravedlnost náleží toliko bdělým“, opakovaně proklamované Ústavním soudem.

Rozhodčí nález nesmí být, stejně jako rozsudek, nepředvídatelný a překvapivý. Nepředvídatelnost rozhodnutí je dána zejména tam, kde jsou účastníci řízení „zaskočeni“ jiným právním posouzení věci rozhodci, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska tímto orgánem zastávaného právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Na rozhodčí řízení se tedy především vztahuje poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. (výzva k překvalifikaci skutkových tvrzení v důsledku odlišného hmotně právního názoru rozhodce), v menší míře již poučení podle prvního a třetího odstavce tohoto ustanovení.

Jestliže však byl účastník rozhodčího řízení s obsahem žaloby seznámen a věděl, jaký nárok a v jaké výši je proti němu žalovaným uplatňován, byl mu dán dostatečný prostor pro jeho procesní obranu a navržení všech rozhodných důkazů – zásadně bez poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Závěr

Závěrem lze odcitovat z rozhodnutí, které je nejaktuálnější a které vlastně přimělo autora tohoto článku k jeho napsání.

V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, čj. 1 Cmo 56/2015 – 196, se totiž uvádí:

„V rozhodčím řízení je poučení podle § 118a o. s. ř. nutné pouze tehdy, je-li prostřednictvím tohoto poučení třeba předejít nepříznivému, tedy překvapivému rozhodnutí rozhodců založenému na neunesení břemene tvrzení, břemene důkazního, či odlišném právním posouzení žalobou vylíčeného skutku.”

Poslední trendy v rozhodovací praxi soudů vyjádřené hlavně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, znamenají určitý ústup od jisté předchozí hypertrofie aplikace ust. § 118a o. s. ř. na průběh rozhodčího řízení (vyjádřené např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Zakládají jeho nutnou aplikovatelnost pouze na případy předejití nepříznivého, tedy překvapivého rozhodnutí rozhodců založeného na neunesení břemene tvrzení, břemene důkazního, či odlišném právním posouzení žalobou vylíčeného skutku.“

A to je, myslím, dobrá zpráva.

Zvláště v době, kdy nám občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 snad v každém druhém ustanovení přímo či nepřímo připomíná, že smluvní autonomie je téměř „posvátná“, což v této souvislosti značí, že když smluvní strany svěří svůj případný spor svobodně rozhodcům, nemohou se následně dovolávat péče, zavánějící při poučování podle § 118a o. s. ř. někdy až „nezdravým státním paternalismem“, které by se jim dostalo v řízení u soudu obecného.