V čem konkrétně spočívá kvalifikovaná výzva podle § 114b o.s.ř.? Předseda senátu usnesením uloží žalovanému, aby se ve věci písemně vyjádřil, a v případě, že žalovaný nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, aby ve svém vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti a připojil listinné důkazy.[2] K takovému vyjádření předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dní.[3] Pokud se žalovaný v soudem stanovené lhůtě nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává.[4] V takovém případě nastane fikce uznání žalovaného nároku a soud ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. O tomto následku musí být žalovaný poučen.[5]
V květnu 2016 se Ústavní soud nejdříve zabýval tím, zda je vůbec fikce uznání žalovaného nároku jako důsledek nesplnění výzvy dle § 114b o.s.ř. v souladu s ústavním pořádkem. Plénum Ústavního soudu uvedenou otázku řešilo při rozhodování o návrhu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř., který byl plénu předložen senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3263/13. Navrhovatelé spatřovali neústavnost předmětných ustanovení především v tom, že nezaručují žalovaným svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uznání nároku v občanském soudním řízení je podle navrhovatelů procesním úkonem s dispozičním charakterem; má záviset zásadně na svobodné vůli žalovaného, zda nárok žalobce uzná či nikoliv. Snaha o urychlování řízení je na jedné straně sice žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, takovému účastníkovi ve skutečnosti brala možnost svobodného jednání. Navrhovatelé dále namítali, že pokud by žalovaný byl nečinný a otálel s podáním vyjádření k žalobě, zamýšleného urychlení řízení by mohlo být docíleno rozsudkem pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání je totiž soud oprávněn, nikoliv však povinen, vydat, přičemž tato diskrece umožňuje reagovat na konkrétní specifika případu.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31.05.2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, byl návrh na zrušení uvedených ustanovení nejtěsnější většinou zamítnut jako nedůvodný. Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že napadená ustanovení lze vyložit ústavně konformním způsobem. Neshledalo ani zásah do autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Autonomie vůle žalovaného není podle názoru pléna porušena, neboť v případě vážných důvodů bránících žalovanému ve vyjádření postačí k odvrácení vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit. Žalovaný se tak může svobodně rozhodnout, zda konat či nikoliv. Co se zásady spravedlivého procesu týče, plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že institut fikce uznání nároku a navazující rozsudek pro uznání sledují legitimní cíl, a sice projednání věci bez zbytečných průtahů. Tento cíl je rovněž chráněn ústavním pořádkem.[6]
Někteří soudci Ústavního soudu však měli stanovisko odlišné a vyslovili se naopak pro zrušení napadených ustanovení. Disentní stanoviska těchto soudců spočívala zejména v tom, že sice na jedné straně je urychlování řízení žádoucí, na druhé straně však nemůže dosahovat takové intenzity, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, tomuto účastníkovi ve skutečnosti upíralo možnost svobodného jednání. Rychlost soudního řízení má své meze, řízení má sice plynout ke svému cíli co nejrychleji, nikoli však za každou cenu. Rozsudek pro uznání je tedy nejen zásahem do autonomie vůle, ale i zásahem do řady procesních práv, tj. do práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, práva být slyšen před soudem, práva na opravný prostředek a rovnosti účastníků řízení. Každý, kdo se soudnímu řízení účelově nevyhýbá, by měl dostat šanci před soud předstoupit a vysvětlit své stanovisko, a měl by v odsuzujícím rozsudku mít možnost zjistit, proč soud shledal, že není v právu. Dále bylo konstatováno, že institut právní fikce uznání neobstojí, ani pokud jde o zkoumání přiměřenosti, tj. zásady využití všech možností minimalizace zásahů do základních práv. Rovněž nelze akceptovat požadavek, aby žalovaný v případě, že žalobní nárok neuzná, tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhoval důkazy k jejich prokázání. Pokud žalovaný důvodnost žaloby popře, nevzniká mu tím žádná povinnost tvrzení nebo důkazní. Nanejvýš žalovanému může vznikat povinnost vysvětlovací.
Ačkoliv plénum Ústavního soudu návrh na zrušení dotčených ustanovení zamítlo jako nedůvodný, předkladatelé tohoto návrhu v řízení o ústavní stížnosti, v jehož rámci řešená otázka původně vyvstala, závěry pléna interpretovali tak, že fikce uznání nároku v důsledku nesplnění výzvy podle § 114b o.s.ř. nemusí nastat vždy. V nálezu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, předkládající senát dovodil, že v daném případě pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny předpoklady a jeho vydáním bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Podle závěru Ústavního soudu opožděným vyjádřením k žalobě stěžovatel neměl v úmyslu vyvolat průtahy v řízení a nečinný byl z omluvitelného důvodu. Z vyjádření žalovaného doručeného po uplynutí lhůty stanovené výzvou dle § 114b o.s.ř. avšak před rozhodnutím soudu rozsudkem pro uznání vyplývá, že stěžovatel neuznal nárok uplatněný v žalobě, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Explicitním vyjádřením nesouhlasu žalovaného s uplatněným nárokem přitom byl již podaný odpor proti platebnímu rozkazu. Soud tedy vydal rozsudek pro uznání i přesto, že se žalovaný jasně vyjádřil, že s nárokem nesouhlasí a soudu řádně zdůvodnil, jaký důvod mu bránil se k výzvě soudu včas vyjádřit.
Ačkoliv se autoři tohoto článku se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, ztotožňují, otázkou je, zda jsou tyto závěry v souladu se stanovisky pléna Ústavního soudu vyjádřenými v jeho rozhodnutí ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15. Současně je otázkou, jak případně budou na danou problematiku nahlížet ve své praxi nejen obecné soudy ale i ostatní senáty Ústavního soudu. Určitým vodítkem mohou snad být následující rozhodnutí.
Rozhodnutím, které v této souvislosti nepochybně stojí za pozornost, je nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, podle kterého platí, že: „Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o.s.ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“ Ústavní soud zde dovodil, že fikce uznání nároku nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, „kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoliv záměrného stěžování, zdržování či oddalování postupu soudu.“ Současně Ústavní soud uvedl, že: „fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li za osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou ty správné právnické argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný.“ Ústavní soud dále připomněl, že právní úprava fikce uznání nároku a rozsudku pro uznání je: „ … vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně.“
Ve stejném duchu byl vydán i nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16. Ústavní soud zde judikoval, že nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, je nutno rozumět tak, že s fikcí uznání nároku a rozsudkem pro uznání je nutno zacházet citlivě a soud „musí zejména pečlivě zvážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání na místě, a zda ostatní okolnosti nasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná.“ K tomu Ústavní soud dále uvedl, že: „V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu.“ V neposlední řadě Ústavní soud také upozornil, že soudy jsou v rámci občanského soudního řízení povinny dbát hlavních principů, na kterých je toto řízení vystavěno, s tím, že mezi tyto principy patří také v § 1 o.s.ř. zakotvený princip spravedlivé ochrany práv. S ohledem na tento princip je nutno posuzovat každý jednotlivý případ a okolnosti, za kterých žalovaný nesplní kvalifikovanou výzvu k podání vyjádření k žalobě podle § 114b o.s.ř.[7]
Ačkoliv se tedy institut fikce uznání žalobou uplatněného nároku zakotvený v § 114b o.s.ř. ve spojení s rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. zdá být poměrně přísným, díky judikatuře Ústavního soudu se jeho aplikace zužuje. Cílem zákonodárce jistě nebylo upřednostňovat rychlost a hospodárnost řízení před právem na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu lze judikaturu Ústavního soudu jen vítat.
Palác Myslbek I Ovocný trh 8 I 117 19 Praha 1
T: +420 221 411 511 I F: +420 222 244 469
rathousky@giese.cz
www.giese.cz
[1] Popř. ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu ve vyjádření se k žalobě brání.
[2] Viz § 114b odst. 1 o.s.ř.
[3] Viz § 114b odst. 2 o.s.ř.
[4] Viz § 114b odst. 5 o.s.ř.
[5] Dtto.
[6] Podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
[7] Na stejných závěrech bylo založeno i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1259/16.
Diskuze k článku ()