Jedná se o první významnější, celkově druhou, novelu od 1. 1. 2014, kdy nabyla účinnosti velká rekodifikační novela provedená zákonem č. 293/2013 Sb., a především zcela nový procesní předpis pro zvláštní řízení – zákon č. 292/2013 Sb., který historicky posunul filozofii českého civilního procesu – k oddělené úpravě pro řízení sporná a zvláštní.
Jde o změny vcelku drobné, nikoliv však nezajímavé.
Soudní poplatky
Hned na úvod dobrá zpráva pro účastníky – poplatníky (osoby povinné platit soudní poplatky): zdá se, že pro tuto chvíli byly ukončeny dlouhodobé diskuze o tom, zda je v současné „elektronické“ době opodstatněná „sleva“ na soudním poplatku za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na předepsaném formuláři (§ 174a odst. 2 o. s. ř.) ve výši 1% poplatku. Za návrh na „obyčejný“ platební rozkaz se platí 5% z peněžitého plnění, které je předmětem rozkazního řízení, zatímco za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu jen 4% (položka 2 Sazebníku poplatků).
Ačkoliv byly hlasy volající po srovnání výše poplatku pro všechny typy rozkazních řízení (samozřejmě směrem nahoru) poměrně silné, nakonec poslanci změnu z návrhu zákona vyřadili, takže i nadále ušetří poplatník, který komunikuje se soudem v rozkazním řízení elektronicky. Zajímalo by mě, zda byl v jednacím sále přítomen ministr Babiš …
Tento fakt přijmou s povděkem zejména ti žalobci, kteří se na soudy obracejí s takzvanými „hromadnými žalobami“, tedy ve velkém, pročež využívají dobrodiní e-justice. I nadále na poplatku ušetří 1%, což se na první pohled může jevit jako rozdíl zanedbatelný, avšak při počtu podávaných hromadných žalob (často po stovkách či spíše tisícovkách ročně) jde o „rozdíl, který cítíte“.
Občanský soudní řád – aneb, kdo bude soudit neplatiče v SVJ
Kardinální problém řešila česká justice řadu let – a nevyřešila. Až došla zákonodárci trpělivost.
Dlouhodobě totiž existovala odlišná „moravská“ a „česká“ praxe ohledně otázky věcné příslušnosti ve sporech týkajících se požadavku společenství vlastníků jednotek na zaplacení příspěvku do fondu oprav a záloh za služby spojené s užíváním bytu.
Vrchní soud v Praze (viz např. jeho usnesení ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. Ncp 2702/2007) zastával názor, že mezi věci jednání společenství vlastníků jednotek, pro které je v prvním stupni příslušný krajský soud, patří i spory o „dluh do fondu oprav“ mezi SVJ a vlastníkem – neplatičem.
Oproti tomu Vrchní soud v Olomouci (viz např. jeho usnesení ze dne 25. 4. 2013, čj. Ncp 448/2013‑79) judikoval, že: „K projednání a rozhodnutí sporu o zaplacení částky z titulu příspěvku do fondu oprav a záloh na služby poskytované s bydlením ve výši dle rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek jsou příslušné okresní soudy.“
Vrchní soud v Olomouci dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru vcelku logickému a především precizně odůvodněnému: předmět podobných řízení nemá charakter obchodní společenstevní věci; jde o ryze občanskoprávní vztah. Smyslem ustanovení § 9 o. s. ř. je svěřit rozhodování v prvním stupni krajským soudům pouze ve věcech specializovaných, popřípadě méně četných, kde by jejich rozhodování okresními soudy mohlo vést k nežádoucí nejednotnosti rozhodovací praxe. To však podle vrchního soudu nehrozí v obdobných věcech, jako je tato, obvykle skutkově i právně jednoduchých a vyskytujících se ve velkém počtu, v nichž výše částky, která je předmětem řízení, je zpravidla nevelká.
Nyní dává zákonodárce za pravdu Vrchnímu soudu v Olomouci, což fakticky znamená, že od 1. 5. 2015 budou řešit v prvním stupni „spory SVJ proti neplatičům do fondu oprav“ soudy okresní, čímž ovšem dojde ještě k dalšímu zatížení již tak přetížené „okresní“ justice. Od uvedeného data totiž ustanovení § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. říká, že krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých, s výjimkou sporů o příspěvky členů společenství vlastníků na správu domu a pozemku, sporů o zálohy na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb.
Zároveň to znovu znamená, že oběma vrchním soudům ubude nezanedbatelné penzum práce. Že by další nenápadný krok zákonodárce k jejich zrušení?
V každém případě je to dobrá zpráva pro žalobce (SVJ) v podobných věcech, kteří nemusejí přemítat a téměř si „házet korunou“, kam mají žalobu podat, zda na soud okresní či krajský – s vědomím, že když ji podají ke špatnému soudu, znamená to několikaměsíční martyrium v podobě postupu podle ustanovení § 104a o. s. ř. a značné oddálení konečného vyřešení sporu.
Zároveň obsahuje zákon č. 87/2015 Sb. i přechodné ustanovení, podle něhož pro určení věcné příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem 1. 5. 2015, což ovšem pro změnu dává za pravdu spíše praxi českých soudů – ale jen ve „zbytkových“, dobíhajících sporech tohoto typu.
Zákon o zvláštních řízeních soudních – místní příslušnost ve věcech soudního prodeje zástavy
S účinností od 1. 1. 2014 došlo k „rozštěpení civilního procesního práva“, které spočívá především v „přesunu“ procesní úpravy zvláštních řízení z občanského soudního řádu do samostatného zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.). Tento zákon má svoji stručnou obecnou část, v níž je v obecné rovině upravena například i místní příslušnost – konkrétně se podle ustanovení § 4 odst. 1 určuje podle obecného soudu osoby, v jejímž zájmu se řízení koná. Při posuzování místní příslušnosti ve zvláštním řízení si ovšem soud nevystačí s obecným ustanovením § 4 z. ř. s.; musí zkoumat, zda není v části zvláštní upravena speciálně i místní příslušnost – což je případ většiny zvláštních řízení.
Řízení o soudním prodeji zástavy (§ 353a a násl. z. ř. s.) však takovou speciální úpravu do 30. 4. 2015 nemělo.
V praxi to opět vedlo k nejasnostem: V některých případech soudy dospívaly k závěru, že je namístě použít obecné ustanovení § 4 z. ř. s. a že osobou, v jejímž zájmu se soudní prodej zástavy koná, je zástavní dlužník.
Podle jiných názorů ovšem není namístě zkoumat, v čím zájmu se řízení o prodeji zástavy koná (zda v zájmu dlužníka, věřitele, či dokonce zájemců o koupi nemovitosti). Podstatné je za podpůrného použití občanského soudního řádu, kde se nachází zastavená nemovitost, a to i z praktických důvodů – s tím, že výlučně místně příslušný, je soud polohy nemovitosti (forum rei sitae), neboť prodej zástavy soudem je řízením, které se týká přímo práva k ní.
Jenže nejen nemovitá věc může být předmětem zástavy …
Nyní přichází zákonodárce (pravděpodobně s vědomím nejednotné praxe) začleněním nového ustanovení § 353a do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého je výslovně pro řízení o soudním prodeji zástavy obecný soud zástavního dlužníka – tam, kde není zastavena nemovitá věc.
Důležitý je ovšem druhý odstavec § 353a, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v drtivé většině případů je zastavena nemovitost a soudní prodej zástavy se tedy týká jí. Podle tohoto druhého odstavce je namísto soudu zástavního dlužníka k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá zástava, týká-li se řízení práva k ní – tedy soud polohy nemovitosti.
Závěr
Závěrem je nutno konstatovat: tentokrát zůstal zákonodárce zdrženlivý a v oblasti civilního procesu se snažil odstranit jen nejednotu soudní praxe. Jinak se „do žádných větších akcí“ nepustil a ani zřejmě nehodlá pouštět, což platí i ve vztahu k činnosti rekodifikační komise pro občanské právo procesní, jejíž činnost se zdá s nástupem ministra Pelikána býti „utlumena“.
V době po účinnosti nového občanského zákoníku, kdy si má nejprve „sednout“ procesní úprava účinná od 1. 1. 2014, je to spíše dobře. Tedy ta zdrženlivost. Horší je to s neochotou civilní procesní právo komplexně rekodifikovat.
Diskuze k článku ()