Kam jsme to dotáhli (nebo ještě dotáhnout můžeme)

Příspěvek JUDr. Jana Vyklického, soudce Nejvyššího správního soudu, který se na letošním ročníku kongresu Právní prostor zamýšlel nad stavem českého soudnictví.

soudce Nejvyššího správního soudu

Téma provází zajímavá skutečnost. V čase přibývá otázek, odpovědí mnohem méně. Vysvětlením tohoto paradoxu může být parafráze výroku Nicolase Chamforta: „Neznáme všechny aspekty problému, tedy mu rozumíme opravdu málo.[1]

A/

České soudnictví prošlo za poslední čtvrtstoletí rozsáhlým vývojem. Z hlediska jurisdikce a proměny hodnotového chápání práva dosáhlo standardu běžného v zemích stabilizovaných demokracií Evropy. Hmotné podmínky soudců byly zásadně zlepšeny zákonem o platech ústavních činitelů,[2] postavení soudců obecně se však moc nezměnilo a principy organizace a řízení soudnictví se zhoršily.

Nepřekvapuje proto, že ani vztah veřejnosti k soudnictví se nezlepšil. Domnívám se, že se ani zlepšit neměl. Jedná se přitom o aspekt zásadní. Dokud budeme usilovat o změny v soudnictví, jakkoli významné pro jeho správné fungování, bez podpory veřejnosti toho nedosáhneme. Veřejnost musí například dát jasně najevo, že chce změnu systému správy justice, protože ten současný jí škodí a změna je tudíž v jejím zájmu.

Bez takové podpory se současnému stavu nemůžeme divit. Nejhorší pozůstatek řízení postabsolutistické justice, kariérismus a rozsáhlé odtržení práva a odpovědnosti, byl zachován (ba posílen zákonem č. 314/2008 Sb.) a dezorientovaná veřejnost nadšeně očekává další a ještě hloupější změny. 

Pávě proto považuji za správný prvý závěr - v oblasti organizace, řízení a prezentace justice je změna nutná!

B/

1/ Představuje projekt tzv. „soudcovské samosprávy“[3] tu pravou, spolehlivou nebo alespoň pravděpodobně nadějnou cestu k řešení naznačeného problému?

2/ Kterou z variant podílu soudců na řízení soudnictví přitom máme na mysli? Skandinávskou, románskou, posttotalitní, evropskou (doporučení výboru ministrů Rady Evropy z roku 2010 k problematice postavení soudců), soudcovskou (CCJE/2010/3 – Magna charta of Judges) nebo snad nějakou vlastní? A co tahle podskupiny základních variant?[4]

3/ Nebylo by korektní bez předsudků také promýšlet, co by přineslo odstranění systémové chyby (odtržení práva a odpovědnosti) v současném modelu řízení soudnictví? Vždyť třeba z hlediska efektivity soudního systému se zdá být moderní byrokratický model Německa přijatelnější, než románské systémy samosprávné povahy (Itálie, Řecko).

Byrokratický model v našich podmínkách po listopadu 1989 prošel určitým vývojem. Historickou zásluhou ministra spravedlnosti té doby Leona Richtera byla revitalizace předválečné demokratické soudní doktríny. Odstraněním principu kabinetní justice (reprezentovaného zejména § 25 zákona č. 217 z roku 1896 o organisaci soudní) zákony č. 335/1991 Sb. a č. 436/1991 Sb. předválečnou doktrínu ještě překonal a dosáhl v té době maxima možného. Veškeré další pokusy o vývoj soudní doktríny (Motejlova reforma, Čermákova stabilizace justice) narazily na tuhý odpor politiků, kterým emancipace justice rozhodně nebyla (a není dosud) po chuti. Dosavadním vrcholem degenerace systému řízení je dnešní podoba soudní doktríny. Ale to je jiné téma.

Druhý závěr - v každém případě nejdříve je nutné opustit systémovou vadu současné soudní doktríny, jedinou opravdu zásadní a nepřijatelnou, popření tisíciletého právního principu spojení moci a odpovědnosti. S tím se ostatně musí vypořádat každý systém řízení, tedy i ten samosprávný. 

Naše Ústava se samosprávnými tendencemi soudnictví nepočítá. Celý systém řízení justice spočívá na zakotvení moci exekutivy bez odpovědnosti, definovaném ve druhé polovině 19. století, vyztuženém soudcovským kariérismem a osvědčeným ústavně kalným propojením exekutivy a judikativy v osobě soudních funkcionářů[5].

Vložit sem emancipační princip nelze bez změny podstaty, tedy Ústavy.[6] Souběžně musí dojít ke hluboké reformě pojetí funkce soudních funkcionářů a celkově vůbec soudcovské osobnosti, k reformě kárného práva, k proměně chápání soudcovské nezávislosti a především odpovědnosti. O jakou odpovědnost by se jednalo u soudců? Chybný výkon funkce v samosprávě by byl kárným proviněním? S jakými sankcemi?

Neměli bychom opomenout ani všudypřítomné snahy o revizi principu doživotních soudcovských mandátů. Změny zkrátka mohou vyvolat i nechtěný průběh a dopad. Uvědomujeme si to vůbec?

C/ Mezinárodní zkušenosti

Z komparativního pohledu ambiciózní projekty tzv. „soudcovské samosprávy“, reprezentované zastřešujícím orgánem typu Nejvyšší rady soudnictví (dále „NRS“), vznikly (pochopitelně) ve většině zemí „nových demokracií“ (Maďarsko, Slovensko, Polsko, Slovinsko, Srbsko) jako reakce na totalitní zkušenost. Ovšem bez výjimek všude selhaly! Nepomohly postavení soudců (opět vyjma platů a někdy i penzí!), nezvýšily efektivitu justice ani její důvěryhodnost, zato občas degenerují v systémy dílčí soudcovské kolaborace s politikou (Slovensko, Maďarsko). Proč?

Jeden z nejdůvěryhodnějších justičních systémů světa najdeme v Anglii a Walesu (+ Skotsko a Severní Irsko). V systému jeho správy (řízení) jsou spojeny Úřadem Lorda Kancléře všechny složky státní moci (Lord Kancléř zároveň předsedá Horní sněmovně, je ministrem spravedlnosti a předsedou Nejvyššího soudu). Proč to nikomu to nevadí?    

Ambicióznější systémy západních zemí sehrávají dobrou úlohu v ochraně nezávislosti soudců (Itálie, Portugalsko), v otázkách efektivity justice ovšem žádné valné výsledky nedosahují (typicky opět Itálie). V tomto aspektu je snadno předstihnou moderní byrokraticky koncipované racionální systémy (typicky Německo), které zároveň opakovaně obstály v testech záruk nezávislosti soudců. Lze z toho vyvodit nějaký závěr? 

Dobře fungují zdrženlivé severské systémy podílu soudců na řízení soudů, nejednou s restriktivně vymezenou působností nebo budované na bázi poradních orgánů – typicky Holandsko. Proč je takový model v České republice nepředstavitelný?

D/ Orgán řízení soudnictví

Čeští soudci se dodnes neshodli na složení orgánu jiné (samosprávné) formy řízení justice. Paritní systém, o němž oficiálně mluví jako o „politicky průchodném“ a dokonce správném modelu, představuje ve skutečnosti politický pohled na řešení této dílčí otázky.[7] Ten pojmově rozhodně nemohou prosazovat soudci. Ti se však nechali vmanipulovat do paradoxní situace, ve které nakonec prosazují méně vstřícný model složení NRS, než sami politici[8]. Obávám se chvíle, kdy politikům dojde, že pro zachování jejich vlivu stačí s některými soudci souhlasit. Soudci přirozeně musí vzít politické řešení na vědomí. Je však jen na nich, zda se v něm chtějí angažovat. Podle mého názoru by to dělat neměli, nicméně alespoň je zcela nutné trvat na tom, aby byla předem jasná ústupová varianta,[9] srozumitelná pro veřejnost. Bez toho jde o snahu pro postavení soudců a pověst soudnictví mimořádně nebezpečnou. V principu by představovala dost nespolehlivou ochranu soudnictví, tvářící se (rozhodně by tak byla interpretována) jako jeho hlas.

Principiálně pro soudce přijatelný vzorec složení samosprávného orgánu řízení soudnictví představuje exkluzivní nebo alespoň výrazně většinové složení NRS ze soudců volených kolegy. Vychází z integrity soudcovského postoje, je formulován soudcovským stavem po letech komparativního mezinárodního uvažování a zaslouží si aktivní prosazování i ze strany českých soudců. Otázka je, zda na to máme lidi! Nestačí pár členů NRS, celý stav (každý jeho jedinec) musí být schopen unést mnohem větší a jiný díl odpovědnosti, než dnes. Otázka rozhodně nezní tak, zda máme dost síly to prosadit. To není soudcovský problém.

E/ Řešení?

Bez předsudků je třeba analyzovat polistopadovou zkušenost z toho hlediska, do jaké míry jsou zklamaná očekávání veřejnosti důsledkem chování politiků a za co můžeme sami! Neměli bychom přehlédnout, jak se s koncepční chybou odtržení práva a odpovědnosti vypořádaly moderní byrokratické soudní systémy, takže dnes fungují, z pohledu uživatelů, lépe než ten samosprávný (Německo versus Itálie). Neměli bychom podcenit ani srozumitelnou diskuzi s veřejností![10] Ani všichni soudci nechápou podstatu a ničivé dopady chyb aktuální soudní doktríny a smysl její změny. Jak by tomu mohl rozumět laik v tomto oboru. 

1/ Já osobně bych nejprve testoval politickou vůli modernizovat český byrokratický model řízení justice nastolením rovnováhy práva a odpovědnosti. Na rozdíl od skeptiků jsem si jist, že součástí takové „modernizace“ může být i formulace dlouhodobé strategie soudnictví. V demokratickém systému totiž nemá tato otázka různé podoby (pravicovou, levicovou, konzervativní, liberální, solidární) a tudíž politický čas zde nemusí hrát rozhodující roli. Dílčím odlišnostem v dosažení cíle se v systému parlamentní demokracie nelze vyhnout v žádné z koncepcí řízení justice. Vstřícných gestem bychom posílili vlastní pozice. Získali bychom čas a prostor ve větším klidu, bez stresu a zbytečných chyb, formulovat vlastní představy (profil soudcovské osobnosti, definice soudcovské materiální potřeby, personální strukturální kriteria a podobně). Případný jasně prokázaný deficit vůle změnit současný nezpůsobilý systém řízení by demaskoval jeho politické pozadí a, vhodně komunikovaný veřejnosti, by výrazně zvýšil legitimitu úsilí o prosazení odlišného modelu správy justice.

2/ A souběžně bych se začal seriózně věnovat soudcům (nezbytná je sociologická analýza soudcovské společnosti), formulaci jakéhosi vzorce soudcovské osobnosti, koncepci výběru a hodnocení soudců, ne náboru nebo, v nejlepším případě, dílčím zájmem motivovanému výběru (pro určitý soud, určitou agendu apod.).

V kontextu světového vývoje bych o jiném modelu řízení (třeba samosprávném) vyjednával a usiloval dál, ovšem důsledně v rámci zachování soudcovské integrity a ve chvíli, kdy bych si byl jist, že není důvod se obávat soudců samotných. Netěšilo by mě dopadnout jako kolegové na Slovensku.[11] V současné době, v podmínkách ztráty ofenzivního soudcovského postoje (např. defenzivní koncepce paritního zastoupení soudců v NRS) a se závěry přijímanými pod tlakem okolností, je takové riziko velmi vysoké.

--------

Nedávno jeden ze známých politiků vyslovil účelovou, v každém případě ovšem hloupou, myšlenku: „Ministr financí má neomezený přístup na bankovní radu – nikdo nikdy neovlivní, aby tajné informace nevyužil ve svůj prospěch.“ Jako kdyby riziko zneužití informace neplatilo stejně pro všechny ministry, pro každého poslance, soudce, státního zástupce, policistu či informovaného úředníka. Nebo také pro žádného z nich, když to budou slušní lidé. Podle mého přesvědčení totiž „nezáleží na instituci, ale na lidech“.  


Kongres Právní prostor 2014

Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.     


[1] Chamfortova věta zní: „jestliže rozumíme věci za tří čtvrtin, nerozumíme jí vůbec“.

[2] Patří mezi nejlepší zákony tohoto druhu v Evropě. Od jeho přijetí je však postupně demontován.

[3] jedná se o pracovní název. Ve skutečnosti nejde o samosprávu ve smyslu odtržení soudnictví od pravidel fungování státní moci, nýbrž o pouhý jiný model řízení, který naopak správněji reflektuje standardní postavení ústavních reprezentantů /státní/ moci soudní, tedy ve skutečnosti důsledněji vychází z ústavního principu dělby moci.

[4] Např. románský model obsahuje španělskou variantu se silným vlivem politických sekretariátů na složení NRS.

[5] Osobnosti současné teorie i praxe, v zoufalé snaze o překonání této systémové vady, formulují různé definice výkonu řídících funkcí v soudnictví (jiná forma správy, soudcovská funkce svého druhu).

[6] mrazí mě při nápadech některých soudců „uděláme alespoň něco, k čemu nepotřebujeme změnu Ústavy nebo zákona“. Toto něco je ve skutečnosti dobrovolný skok do politické žumpy.

[7] Požadavek „většinového /substantional/ natož pak exkluzivního zastoupení soudců“ v mezinárodních politických dokumentech Rady Evropy nebylo možné prosadit – (Rec/2010/12, Kapitola IV, bod 27). Rozdíl představ odborné /zejména soudcovské/ veřejností je transparentní – viz „Magna Charta of Judge“, /oddíl Orgán odpovědný za garanci nezávislosti, bod. 13/) . Návrh prosazovaný tzv. „Justiční šestkou“ na paritní zastoupení soudců v NRS považuji za projev názorové dezorientace. Argumentaci „politickou průchodností“ ponechme laskavě politikům.

[8] Statickým vymezením paritního složení NRS se soudci dostávají na spodní hranici rozmezí, které citované doporučení výboru ministrů RE definuje dynamicky  („nejméně polovina členů…“)

[9] V každém okamžiku musí být prosazované řešení lepší než to opouštěné. Přinejmenším musí být připraven ústup alespoň na dnešní pozice.

[10] Jde o chybu soudcovské reprezentace, v dobrém úmyslu prosazující změny, které ovšem veřejnost chápe (díky konkrétním zkušenostem a politickým interpretacím) jen jako snahy o dosažení exkluzivního postavení soudců. Občany ani ve snu nenapadne, že ve skutečnosti primárně nejde (nemělo by jít) o soudce, nýbrž se hraje  o šanci občanů ubránit se zneužití moci různými výrobci politických slibů.

[11] Viz současné legislativní návrhy změn složení slovenské NRS, bezpečnostních prověrek soudců (o jejich zneužití v Srbsku jsem psal ve zprávách ze zasedání UIM a EAJ). 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu