Koho trestá insolvenční zákon? A trestá vůbec?

Insolvenční řízení má vést k rychlému, hospodárnému a co nejvyššímu uspokojení věřitelů. Zároveň má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.

advokát, Advokátní kancelář KF Legal, s.r.o.
AP
stážista, Advokátní kancelář KF Legal, s.r.o.
Foto: Fotolia

V úpadkových řízeních se relativně často objevují případy, kdy věřitel uplatní přihláškou pohledávky nepodloženou pohledávku. Motivací je většinou snaha ovládnout při schůzi věřitelů hlasovací práva a zajistit sobě nebo spřízněným osobám postavení ve věřitelském orgánu a rozhodovat o dalším průběhu insolvenčního řízení.“[2] Právě takovým případům má zabránit úprava obsažená v § 178 až § 181 insolvenčního zákona, která stanoví následky přihlášení „nedoložené“ pohledávky, tedy pohledávky, která je po přezkoumání zjištěna z méně než poloviny.

Pro věřitele takové pohledávky jsou následky dva. Za prvé – byla-li pohledávka zjištěna z méně než poloviny, k přihlášené pohledávce se nebude přihlížet ani ve zbylém rozsahu. Za druhé – věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna.[3]

Insolvenční zákon však s přihlášením takové pohledávky spojuje negativní důsledky i pro osobu, která přihlášku takové pohledávky podepsala, popř. osoba, která podepsala plnou moc zmocněnci, jenž podepsal takovou přihlášku. Smyslem úpravy je tedy, aby negativní důsledky stíhaly statutární orgán věřitele. 

Tato osoba podle § 181 insolvenčního zákona ručí za splnění povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo § 179; v případě, že jde o zástupce na základě plné moci, však za splnění této povinnosti ručí osoby, které zástupce k takovému úkonu zmocnily, nejde-li o zastupování v rozsahu obvyklém pracovnímu zařazení nebo funkci. To neplatí, je-li věřitelem stát nebo Česká národní banka.

Předpokladem pro aplikaci „sankce“ dle § 178 nebo § 179 insolvenčního zákona je výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou. Sankce se neuplatní také v případě, kdy lze skutečnou výši pohledávky zjistit jen za pomoci znaleckého posudku nebo závisí-li její výše na úvaze soudu.

Citované úpravě se nedávno dostalo mimořádné pozornosti, a to v důsledku zatím nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2022, č. j. 37 ICm 53/2020-199 (KSCB 26 INS 29347/2013). Tímto rozhodnutím insolvenční soud uložil společnosti DN Art, s.r.o. (právní nástupce věřitele, který přihlásil relevantní pohledávky) a dr. Adamovi Černému (statutární orgán právního nástupce) zaplatit do majetkové podstaty dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES, a.s. částku celkem 180 milionů Kč.[4]

Skutkově došlo k tomu, že původní věřitel přihlásil do insolvenčního řízení, mimo jiné, dvě pohledávky v souhrnné výši cca 600 mil. Kč, které nebyly ani z části zjištěny. Zároveň tento původní věřitel a následně i DN Art jako jeho právní nástupce činili úkony, kterými podstatně ovlivňovali insolvenční řízení, když mimo jiné zajistili schválení reorganizace (následně proměněné v konkurs) a dle hodnocení soudu tyto kroky způsobily dlužníkovi další dluhy ve výši 150 mil. Kč.

Z právního hlediska přináší tento spor dvě velmi zajímavé právní otázky. Za prvé – lze sankci dle § 178 a § 179 insolvenčního zákona aplikovat i na právního nástupce věřitele, který nedostatečně zjištěnou pohledávku přihlásil? A pokud ano, zakládá § 181 insolvenčního zákona ručení i ve vztahu ke statutárnímu orgánu právního nástupce? Za druhé – mají tato ustanovení charakter (kvazi)trestního obvinění? Je třeba „obviněnému“ přiznat práva dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod?

Ve vztahu k první otázce je významná textace „sankčního“ ustanovení, která říká, že pasivně legitimovaným (pachatelem, chceme-li použít trestněprávní terminologii) může být věřitel, který takovou pohledávku přihlásil.

Insolvenční soud zde dovodil odpovědnost právního nástupce na základě obecného § 19 insolvenčního zákona, podle kterého „[n]abyvatel pohledávky se stává účastníkem insolvenčního řízení, jakmile insolvenční soud podle § 18 rozhodne o jeho vstupu do insolvenčního řízení, a platí pro něj stav insolvenčního řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem. Nabyvatel takto vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky.“ Na podporu svého závěru insolvenční soud odkazuje i na shodný názor komentářové literatury.[5]

Ve vztahu k aplikaci § 181 insolvenčního řízení insolvenční soud v bodě 63 odůvodnění rozsudku uznává, že „není v pravém slova smyslu osobou, která by přímo fyzicky podepsala přihlášku pohledávky, avšak jedná se o osobu, která podepsala smlouvu o postoupení pohledávky.“ S ohledem na to, že v důsledku toho DN Art vstoupila na místo původního věřitele, je dle insolvenčního soudu „logické, že i žalovaný č. 2 [dr. Černý – pozn. aut.] jako jediný statutární zástupce žalovaného č. 1 [DN Art, s.r.o. – pozn. aut.] vstoupil na řízení jako zákonný ručitel ve smyslu § 181 insolvenčního zákona.[6]

V odvolání[7] žalovaní takový výklad zpochybňují poukazem na nepřípustně extenzivní výklad insolvenčního zákona, který je v rozporu s jazykovým zněním příslušné normy, a odkazují na nemožnost uložit pořádkovou pokutu procesnímu nástupci účastníka řízení pro chování jeho původního účastníka řízení. Zároveň pak poukazují na skutečnost, že druhá věta § 19 insolvenčního zákona, která výslovně stanoví, že právní nástupce vstupuje i do incidenčních sporů týkajících se jím nabyté pohledávky vylučuje, aby § 19 insolvenčního zákona sám o sobě působil obecný nástup do všech jednání a úkonů předchozího věřitele.[8]

Argumentace žalovaných má racionální základ. Zejména ve vztahu k výkladu § 181 insolvenčního zákona soud zvolil, dle názoru autora, extrémně extenzivní výklad, který nemá oporu v jazykovém výkladu dané normy a který nelze odůvodnit ani výkladem teleologickým. Smysl zákonného ručení dle § 181 insolvenčního zákona je stejný jako smysl „základních“ norem obsažených v § 178 a § 19 insolvenčního zákona – odradit věřitele od přihlašování nejistých pohledávek. Rozšíření počtu osob, na něž zákonné ručení dopadá, o statutární orgán nabyvatele pohledávky k naplnění tohoto účelu nijak nepřispívá. 

Nelze pominout, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví a že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.[9] Přechod zákonného ručení dle § 181 insolvenčního zákona na statutární orgán právního nástupce původního věřitele, podle názoru autorů, není „logickým důsledkem“ vstupu nabyvatele pohledávky na místo původního věřitele, nýbrž nepřípustným překročením zásady, že povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona.

Pokud se statutární orgán nabyvatele pohledávky nějakým způsobem podílel na negativních důsledcích přihlášení nezjištěné pohledávky, musí za toto jednání nést důsledky, ať už tyto důsledky mají být soukromoprávní (např. odpovědnost za škodu) nebo trestněprávní (např. odpovědnost za trestný čin poškození věřitele dle § 222 odst. 2 trestního zákoníku). Ani v případě trestněprávní relevance jejího jednání nelze u takové osoby dovodit ručení dle § 181 insolvenčního zákona, neboť toto ustanovení dopadá na osoby, které podepsaly přihlášku relevantní pohledávky a žádné ustanovení insolvenčního zákona neříká, že by tyto povinnosti měly být založeny také u jiných osob, popř. že by na jiné osoby měly přejít.

Naopak u právního nástupce věřitele jako takového pokládáme výklad insolvenčního soudu za racionální a naplňující smysl a účel zákona. Přívlastek „který takovou pohledávku přihlásil,“ podle našeho názoru nesměřuje k tomu, aby došlo k „zafixování“ konkrétní osoby – původního věřitele, ale pouze k odlišení věřitele pohledávky, která byla nedostatečně zjištěna, od věřitelů ostatních pohledávek. Vedlejší větu přívlastkovou k odlišení určitého věřitele od věřitelů ostatních insolvenční zákon používá na mnoha jiných místech. 

Nelze např. dovozovat, že by právní nástupce původního věřitele nebyl oprávněn podat odvolání podle § 182a odst. 2 nebo dle § 200 odst. 4 insolvenčního zákona. ostatních účastníků řízení. Vzít přihlášku pohledávky zpět dle § 184 insolvenčního zákona pak jistě může nejen věřitel, který pohledávku přihlásil, v úzkém slova smyslu (tedy původní věřitel), ale nepochybně i jeho právní nástupce. A to nikoliv proto, že by se na něj pohlíželo jako na přihlášeného věřitele (když takovými věřiteli jsou osoby, jejichž pohledávky se považují za přihlášené, aniž by podaly přihlášku), ale proto, že dle § 19 insolvenčního zákona právní nástupce nastoupil na místo původního věřitele.

Smysl a účel insolvenčního zákona podle našeho názoru vyžaduje, aby právní nástupce byl skutečně „univerzálním“ nástupcem původního věřitele ve vztahu k pohledávce, kterou nabyl a která je uspokojována v rámci příslušného insolvenčního řízení. Opačný výklad by mohl vést k účelovému jednání některých věřitelů a ve výsledku ke zkrácení práv jak dlužníka, tak ostatních věřitelů a mohl by dát průchod nepoctivému jednání.

Smysl a účel zákona je podle našeho názoru významný i ve vztahu k další z otázek, kterou žalovaní vznesli na svou obranu, a to zda ujednání § 178 až § 181 insolvenčního zákona nemá (kvazi)sankční povahu a zda tedy není na místě aplikovat (alespoň některé) zásady trestního práva a zda jejich případná aplikace může působit zásadní vady předmětného rozhodnutí.

Žalovaní na svou obranu v odvolání s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva dne 1. října 2019 ve věci č. 37858/14 – Carrefour France proti Francii tvrdí, že ustanovení § 181 insolvenčního zákona je kvazitrestní sankcí (a to z důvodu výše potenciální sankce), a proto je třeba na jejich případ aplikovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž tak příslušné trestněprávní zásady.

Otázku, zda je posuzované řízení svou povahou trestní, je třeba zkoumat ve světle tzv. Engelovských kritérií. Těmi jsou: a) právní kvalifikace deliktu podle vnitrostátního práva, b) povaha deliktu a c) stupeň závažnosti nejpřísnější sankce, která hrozí za jeho spáchání.[10] Je-li sankce významná, což v daném případě je, může již toto samo o sobě založit kvazitrestní charakter sankce ve smyslu EÚLP.

Ochrana práv „obviněného“ v kvazitrestních řízení však nesmí vést k popření práv poškozených nebo jiných zájmů veřejnosti. Řízení má být spravedlivé jako celek – má zajistit právo na obhajobu, stejně jako zájmy veřejnosti a případných obětí na vymahatelnosti práva.[11]

Z judikatury ESLP dále plyne hierarchie závažnosti jednotlivých „trestních obvinění.“, která pak má vést k různé míře aplikace některých právních záruk. „Vzhledem k tomu, že existují různě závažná „trestní obvinění“, Soud uznal, že zatímco přísnější požadavky se uplatní, jde-li o tvrdé jádro trestního práva, na kvazi-trestní řízení se tyto záruky s jejich plnou přísností nemusí nutně uplatnit.[12]

V případu Carrefour France, jehož se žalovaní dovolávají, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení zásady personality trestů v situaci, kdy za porušení předpisů o hospodářské soutěži, kterého se dopustila zaniklá společnost, byl shledán odpovědný její právní nástupce. Ani zásada personality trestů se tedy v případě kvazitrestních obvinění nemusí zcela uplatnit. Byť je zásada personality trestů i ve Francii zakotvena na ústavní úrovni, francouzské soudy dovodily, že „právní nástupnictví u právnických osob nebrání uložení soukromoprávní pokuty za porušování pravidel hospodářské soutěže. (…) Mimo oblast trestního práva stricto sensu je totiž nezbytné, aby byla tato zásada přizpůsobena povaze a účelu ukládaných sankcí.“ Ve vztahu k úpravě soutěžního práva soudy dovodily, že prvořadým účelem není postih pachatele, ale narovnání tržního prostředí. Proto bylo možné dovodit odpovědnost právního nástupce.

Jakkoliv v případě žalovaných se nejedná o situaci univerzálního právního nástupnictví v důsledku přeměny, je situace ve vztahu k nástupnictví v insolvenčním řízení podobná. Ani v případě žalovaných se nejedná o klasické trestní obvinění, klasické trestní řízení, kde by se měly právní záruky obviněného aplikovat v plném rozsahu. 

Primárním účelem úpravy § 178 až § 181 insolvenčního zákona není postih pachatele. Účelem právní úpravy je zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení a zajištění maximálního a rychlého uspokojení věřitelů dlužníka; i proto mimo jiné postih nedopadá na věřitele, kteří svá práva v insolvenčním řízení nevykonávají, a reálně jej tak neovlivňují. Účelem postihu je do jisté míry i náhrada škod, které protiprávní výkon práv „pachatele“ v insolvenčním řízení dlužníkovi a ostatním věřitelům způsobí. Tento smysl je zjevný i z odůvodnění Rozsudku – výše částky, k jejichž úhradě byli žalovaní zavázáni je odůvodněna mimo jiné právě výší způsobených škod. 

Pokud by se zásada personality trestů měla na § 178 a § 179 insolvenčního zákona uplatnit v plném rozsahu, vedlo by to k nespravedlivému výsledku celého řízení, neboť by tím byl zcela popřen zájem ostatních věřitelů na vymahatelnosti práva.

Z hlediska smyslu a účelu § 178 a § 179 insolvenčního zákona tak závěr soudu prvního stupně o tom, že právní nástupce je odpovědný za nedostatečné zjištění pohledávky přihlášené původním věřitelem považujeme za správný a právně obhajitelný i ve světle zásady personality trestů. Naopak závěr o přechodu ručitelství na statutární orgán právního nástupce by podle našeho názoru neměl vzhledem k těmto kritériím obstát. V každém případě bude zajímavé sledovat, jak se k těmto otázkám a k tomuto poměrně kontroverznímu rozhodnutí postaví odvolací soud.


[1] § 5 písm. a) insolvenčního zákona.

[2] KOZÁK, Jan, Lukáš PACHL, Jan KOZÁK a Antonín STANISLAV. § 178 (Úhrada za popřenou nezajištěnou pohledávku). In: KOZÁK, Jan, Jaroslav BROŽ, Alexandr DADAM, Antonín STANISLAV, Zdeněk STRNAD, Lukáš ZRŮST, Michal ŽIŽLAVSKÝ aj. Insolvenční zákon: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2022-7-25]. ASPI_ID KO182_2006CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

[3] § 178 insolvenčního zákona zní: 

(1) Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor.

(2) Pro účely posouzení, zda jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1, se nepovažuje za přihlášenou ta část pohledávky, kterou vzal věřitel účinně zpět předtím, než nastal účinek, na základě kterého se podle tohoto zákona nepřihlíží k popřené části pohledávky.

[4] Rozsudek (dále též „Rozsudek“) je dostupný v insolvenčním rejstříku k příslušnému řízení na č. l. C38 – 33 (ke dni 9. 9. 2022 je ke stažení z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=51510808). 

[5] Mgr. Kozák ve svém komentáři k § 19 insolvenčního zákona bez bližší argumentace konstatuje, že „Pro případ přechodu pohledávky platí pro nástupce věřitele i případné riziko aplikace sankce dle § 178 a § 179.“ (srov. BUDÍN, Petr a Jan KOZÁK. § 19 (Následky přechodu pohledávky). In: KOZÁK, Jan, Jaroslav BROŽ, Alexandr DADAM, Antonín STANISLAV, Zdeněk STRNAD, Lukáš ZRŮST, Michal ŽIŽLAVSKÝ aj. Insolvenční zákon: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2022-7-25].

[6] Bod 63 odůvodnění Rozsudku.

[7] Odvolání je dostupné v insolvenčním rejstříku k příslušnému řízení na č. l. C38 – 39 (ke dni 9. 9. 2022 je ke stažení z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=51649503).

[8] Body 14 a 15 odvolání.

[9] Čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

[10] Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Rozsudek ze dne 30. června 2020 ve věci č. 50514/13 – Saquetti Iglesias proti Španělsku, dostupné z: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/
 0/F35BF2A261720314C1258615004812E5/$file/Saquetti%20Iglesias%20proti%20%C5%A0pan%C4%9Blsku_anotace.pdf?open&

[11] srov. Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 100–101

[12] Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2006, §43, citováno dle Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Rozsudek ze dne 14. února 2019 ve věci č. 5556/10 – SA-Capital Oy proti Finsku (dostupné z: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/0/4ACF371821B50F05C1258
 431004449F5/$file/SA-Capital%20Oy%20proti%20Finsku_anotace.pdf?open&
)

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články