Nad koncepcí dovolání v civilních věcech

Článek se zabývá koncepcí právní úpravy dovolání v civilních věcech. Všímá si především toho, že současná česká úprava pojímá dovolání jako mimořádný opravný prostředek.

Důvody, které k přijetí této koncepce dovolání vedly, podrobuje autor kritice. Dochází přitom k závěru, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku nemusí být vždy lacinější a efektivnější.

Neobstojí rovněž argument, že takovou koncepci dovolání vyžadují doporučení Rady Evropy. Pojetí dovolání již nemůže být zdůvodňováno ani rozdělením kompetencí ve federálním státě. Z věcného hlediska pak nesprávné právní posouzení věci nevyhovuje jako důvod mimořádného opravného prostředku. V souladu s judikaturou ESLP by důvodem prolamování právní moci rozhodnutí měly být pouze závažné vady (fundamental defects) pravomocného rozhodnutí. Takovou vadu však nesprávné právní posouzení věci nižší soudní instancí nepředstavuje. Dovolání by proto mělo být koncipováno jako řádný opravný prostředek (jako řádná třetí instance).

Vývoj právní úpravy dovolání

Institut dovolání není v našem civilním právu procesním novinkou. Podle civilního řádu soudního z roku 1895 (dále jen „c. ř. s.“) bylo dovolání[1] opravným prostředkem, jímž se strana, případně vedlejší intervenient, dožadovala zrušení nebo změny rozsudku odvolacího soudu.[2] Jako dovolací důvody zákon označoval a) zmatečnost odvolacího rozsudku nebo řízení, b) vady odvolacího řízení, jež mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, c) rozpor odvolacího rozsudku se spisy a konečně d) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 503 c. ř. s.). O dovolání rozhodoval vždy Nejvyšší soud (§ 3 jurisdikční normy[3]). Vzhledem k tomu, že dovoláním bylo přípustné napadat pouze nepravomocné rozsudky odvolacího soudu, označovala jej domácí procesní teorie za řádný opravný prostředek.[4]

Přijetím zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, došlo k nahrazení institutu dovolání, který záležel „jen na vůli strany (účastníka)“,[5] nástrojem „soudního dozoru“[6] nazvaným stížnost pro zachování zákona. Na rozdíl o dovolání se jednalo o opravný prostředek mimořádný, směřující proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu, a to nejen odvolacího. Důvod stížnosti, k níž byl oprávněn pouze generální prokurátor, byl formulován velmi široce jako „porušení zákona v řízení nebo při rozhodování“ (§ 55 odst. 1 zákona o zlidovění soudnictví). Přijetím občanského soudního řádu z roku 1950 došlo pouze ke změně názvu stížnosti,[7] stále se však jednalo o dozorčí prostředek koncipovaný po sovětském vzoru,[8] jehož deklarovaným cílem bylo prosazování tzv. socialistické zákonnosti,[9] a to i za cenu „obětování výhod plynoucích z důsledného dodržování stavu vytvořeného pravomocným soudním rozhodnutím“.[10] Tato charakteristika platila rovněž pro úpravu stížnosti v občanském soudním řádu z roku 1963 (dále jen „o. s. ř.“), který k jejímu podání legitimoval vedle generálního prokurátora i předsedu Nejvyššího soudu. Lhůta k podání stížnosti pro porušení zákona činila tři roky (§ 238 o. s. ř.).

Pro své výrazně nedemokratické rysy, které odporovaly povaze civilního soudního řízení, byla stížnost pro porušení zákona kritizována již v době politického uvolnění na konci 60. let.[11] K jejímu odstranění z našeho právního řádu však došlo až po pádu totalitního režimu, a to novelou občanského soudního řádu č. 519/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992. Na jejím místě (srov. § 236 a násl. o. s. ř.), bylo opětovně zavedeno dovolání, však nikoliv v podobě, v níž bylo v českých zemích známo do února roku 1949.[12] I když legitimace k podání dovolání byla navrácena stranám řízení a oproti stížnosti byla rovněž zkrácena lhůta k jeho podání, dovolání podle nové úpravy si zachovalo stěžejní rys stížnosti pro porušení zákona, a sice povahu mimořádného opravného prostředku. Stejně jako zrušená stížnost pro porušení zákona tak dovolání směřuje proti pravomocným rozhodnutím.

S ohledem na to, že v současné době probíhá diskuse nad nedávno předloženým věcným záměrem civilního řádu soudního,[13] kterým se navrhuje návrat k trojinstančnímu systému civilního řízení, je jistě namístě zabývat se koncepční otázkou, zda by de lege ferenda mělo být dovolání upraveno jako řádný, nebo mimořádný opravný prostředek.

Důvodová zpráva k zákonu č. 519/1991 Sb.

Důležitosti výše uvedené otázky po koncepci dovolání si byl zákonodárce dobře vědom již v minulosti. V důvodové zprávě k zákonu č. 519/1991 Sb., jímž byl významně novelizován občanský soudní řád, můžeme v souvislosti s novou úpravou dovolání číst: „Zásadní otázkou ovšem bylo, zda tento nový opravný prostředek má být opravným prostředkem řádným nebo jen mimořádným.“[14] Stojí za povšimnutí, že zvolenou legislativní konstrukci mimořádného opravného prostředku zákonodárce odůvodnil nikoliv pozitivně výčtem výhod takového řešení, nýbrž negativně tak, že uvedl, proč by dovolání nemělo být řádným opravným prostředkem. Celkem důvodová zpráva označuje tři důvody, které údajně brání tomu, aby se náš právní řád navrátil ke koncepci dovolání, jež se u nás v minulosti uplatňovala. Konkrétně má jít o:

  1. nežádoucí odsunutí právní moci a vykonatelnosti;
  2. rozpor s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy č. R (84) 5;
  3. rozpor se zásadami rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federací.

Vzhledem k tomu, že jmenované důvody dosud nebyly, pokud je nám známo, podrobeny v odborné literatuře souvislejší kritice, je namístě se jimi zabývat podrobněji.

Nežádoucí odsunutí právní moci a vykonatelnosti?

Není pochyb o tom, že charakteristickým rysem řádného opravného prostředku je jeho odkladný účinek na právní moc, respektive vykonatelnost rozhodnutí.[15] Při prvotním pohledu by se tedy mohlo zdát, že zavedením dovolání jako řádného opravného prostředku skutečně dojde k nežádoucí změně, která oddálí pravomocné řešení věci a – u rozsudků na plnění – rovněž uspokojení věřitelů.[16] Jak však upozorňují Bureš s Drápalem, „není třeba tuto změnu zveličovat, neboť současný stav, tj. možnost odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.), účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu stejně zásadně omezuje“.[17] Autoři dodávají, že pro právní vztahy účastníků není vhodné ani účelné, aby bylo možné vést exekuci podle rozhodnutí napadeného dovoláním; je­li dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno, má to obvykle pouze za následek, že účastníkům vznikly zbytečné náklady v souvislosti s exekucí.[18]

S uvedenou argumentací lze vyslovit souhlas. Nevhodnost současné koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku dokládá sama judikatura Nejvyššího soudu, která musí řešit problematickou otázku vracení plnění, jež bylo poskytnuto na základě pravomocného rozsudku, který byl v dovolacím řízení zrušen. Řešení přijaté velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia[19] nebylo – pro odpor tohoto kolegia – přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a vyvolalo nesouhlas i v odborné literatuře,[20] mj. proto, že zpravidla podněcuje další spor mezi účastníky původního řízení.[21] Sporné jsou rovněž otázky náhrady nákladů řízení za situace, kdy žalobce poté, co mu žalovaný podle (později) Nejvyšším soudem zrušeného rozsudku plnil, vezme žalobu zpět.[22] Zákonodárce se sice v nedávné době pokusil daný problém vyřešit tím, že omezil dispoziční oprávnění žalobce nakládat v takovém případě s řízením (srov. § 96 odst. 6 o. s. ř.), vyvolal tím spíše další otázky, než aby problém odstranil.[23] Ukazuje se tedy, že současná podoba dovolání jako mimořádného opravného prostředku řízení spíše komplikuje, než aby jej usnadňovala. Tím se současně oddaluje poskytnutí definitivní ochrany porušenému subjektivnímu právu.

V souvislosti s argumentací opírající se o oddálení právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí je třeba dále poukázat na skutečnost, že celková délka řízení v konkrétní věci není – z hlediska úpravy dovolání – závislá výlučně na tom, zda jde o řádný, nebo mimořádný opravný prostředek. Délku řízení v konkrétní věci významně ovlivňuje především to, jak je upravena přípustnost dovolání. Jestliže – jak je tomu podle současné úpravy – lze dovolání podat i proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu, je zřejmé, že se to zákonitě musí odrazit v celkové délce řízení, neboť ještě před meritorním skončením věci je dovolací soud nucen se k dovolání strany zabývat (třeba opakovaně) řešením procesních otázek (příslušnost soudu, procesní nástupnictví aj.). Tento faktor pak významným způsobem odsunuje poskytnutí ochrany porušenému subjektivnímu právu. Naproti tomu úprava, která připouští dovolání pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu meritorní povahy,[24] s sebou nutně nese (oproti současnému stavu) zkrácení celkové doby řízení, neboť není prodlužována o úseky, kdy dovolací soud rozhoduje o procesních otázkách. Ve standardním revizním systému pak ke zkrácení celkové délky řízení přispívá i oprávnění dovolacího soudu změnit napadené rozhodnutí.[25]

Případné obavy, že dovolání jako řádný opravný prostředek může být stranami zneužíváno k oddalování právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, lze rovněž minimalizovat. Nejde pouze o to, že procesní právo zná nástroje, jimiž soud může stranu, respektive jejího zástupce od svévolně podaného dovolání odradit (tzv. trest pro svévoli[26]). Podstatnou roli hraje způsob, jakým zákonodárce nastaví suspenzivní účinek dovolání.[27] Vyjde-­li právní úprava z toho, že o přípustnosti dovolání rozhodují odvolací soudy,[28] pak podání nepřípustného dovolání nemůže mít žádný vliv na právní moc rozhodnutí. Ta nastane bez dalšího již doručením rozsudku odvolacího soudu. Na tom se také ukazuje, že vhodné nastavení pravidel přípustnosti umožňuje, aby dovolání byla přípustná pouze proti menšině rozsudků odvolacího soudu; jejich většina se stane pravomocnou již skončením řízení v druhé instanci. V každém případě musí být u dovolání zachován tzv. pyramidální efekt, tj. rozhodnutí dovolacího soudu musí představovat pouhý zlomek všech soudních rozhodnutí.

Na základě předestřených úvah máme za to, že argumentace důvodové zprávy, podle které koncepce dovolání jako řádného opravného prostředku vede k oddálení právní moci a vykonatelnosti, je zavádějící. Z hlediska ochrany subjektivních práv je podstatnější otázka celkové doby řízení, ve které je řízení skončeno. Na celkovou délku řízení v konkrétní věci má z hlediska dovolání vliv především úprava jeho přípustnosti, nikoliv skutečnost, zda jde o řádný či mimořádný opravný prostředek.

Rozpor s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy č. R (84) 5?

V důvodové zprávě k zákonu č. 519/1991 Sb. se dále uvádí, že „kdyby dovolání bylo řádným opravným prostředkem, byla by taková úprava v rozporu s tendencí, která je obecně sledována, aby se řízení před soudem stalo efektivnější, lacinější a rychlejší“. Uvedenou tendenci pak důvodová zpráva dokládá doporučením Výboru ministrů Rady Evropy č. R (84) 5 ze dne 28. 2. 1984, o principech civilního procesu navržených ke zlepšení fungování justice, které údajně členským státům Rady Evropy doporučuje, „aby byly omezeny opravné prostředky, zejména dozorové opravné prostředky (to se týká zejména oprávnění generálních prokurátorů)“. Následně tak důvodová zpráva uzavírá: „Jestliže se náš stát stal členem Rady Evropy, pak se od těchto doporučení nelze odchylovat.“

Na první pohled je zřejmé, že důvodová zpráva v této části trpí vnitřním rozporem. Mělo-­li by podle uvedeného doporučení platit, že je třeba zejména omezit „dozorové opravné prostředky“, nelze to vztahovat na dovolání, které je opravným prostředkem, k jehož podání jsou legitimovány strany řízení, popřípadě další oprávněné osoby (vedlejší intervenient), nikoliv však generální prokurátor (či nositel obdobné funkce). Dovolání by se tak mohlo týkat pouze doporučení vztahující se obecně k omezení opravných prostředků. Nic takového ovšem v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (84) 5 nenajdeme. Doporučení sice obsahuje dílčí návrhy ke zvýšení efektivity civilního soudnictví, ve vztahu k opravným prostředkům však pouze v čl. 7 stanoví, že by měla být přijata opatření proti jejich zneužívání.[29] O tom, že by za účelem zlepšování fungování justice neměla být připuštěna třetí řádná instance, uvedené doporučení mlčí.[30]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 4/2018. Jeho pokračování je dostupné zde.


[1] Německy Revision. Naše starší procesualistická literatura používala k označení tohoto opravného prostředku jak termínu revize, tak dovolání. K prvnímu srov. HORA, V. Československé civilní právo procesní. Díl III. Opravné prostředky a zvláštní způsoby řízení. Praha: Nákladem vlastním, 1929, s. 136 an. Pojmu dovolání užívají např. KOLBABA, A. – RUBEŠ, J. – TOLAR, J. Civilněprocesní předpisy platné v zemi České a Moravskoslezské. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. Václav Tomsa, 1947, s. 419.

[2] BULÍN, H. Dovolání podle práva československého, německého a francouzského. Brno – Praha: Orbis, 1935, s. 15.

[3] Zákon č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma).

[4] Srov. HORA, V. Československé civilní právo procesní. Díl III. Opravné prostředky a zvláštní způsoby řízení, s. 14. Ott počítal dovolání mezi tzv. řádné pomůcky právní, což odpovídá dnešnímu pojmu řádného opravného prostředku. Srov. OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Díl III. Část zvláštní, oddělení druhé. Opravné prostředky, mimořádné pomůcky právní, zvláštní řízení. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 7. K vývoji pojmů řádného a mimořádného opravného prostředku srov. NEUMANN, G. Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen. Zweiter Band. 4. vydání. Wien: Manz, 1928, s. 1249.

[5] Tak důvodová zpráva k § 55 až 63 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

[6] K pojmu soudního dozoru blíže HRDLIČKA, J. Stížnost pro porušení zákona v občanskoprávních věcech. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 13 an.

[7] Podle § 210 an. o. s. ř. 1950 šlo o stížnost pro porušení zákona.

[8] Tak HRDLIČKA, J. Stížnost pro porušení zákona v občanskoprávních věcech, s. 5.

[9] Důvodová zpráva k § 210 o. s. ř. 1950 uváděla: „Aby se socialistická zákonnost důsledně ve státě uskutečňovala a upevňovala, dává zákon generálnímu prokurátorovi právo podat stížnost pro porušení zákona, vyžaduje­li to podle jeho názoru závažný zájem, ať už obecný nebo soukromý, protože v řízení nebo při rozhodování byl porušen zákon.“

[10] HRDLIČKA, J. Stížnost pro porušení zákona v občanskoprávních věcech, s. 20.

[11] RUBEŠ, J. Dovolání a stížnost pro porušení zákona v občanském soudním řízení. Socialistická zákonnost. 1969, č. 1, s. 29. Dále NESROVNAL, V. Inštančný postup vo všeobecnom, osobitně v civilnom súdnictve (Úvaha a námety de lege ferenda). Právny obzor. 1969, č. 5, s. 430.

[12] Zákon č. 319/1948, o zlidovění soudnictví, nabyl účinnosti (v převážné části) dne 1. 2. 1949.

[13] Byl publikován v listopadu 2017 na: (https://crs.justice.cz/).

[14] Srov. zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 519/1991 Sb., § 236 až 243d o. s. ř.

[15] WINTEROVÁ, A. – MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s. 503. Suspenzivní účinek ohledně vykonatelnosti rozhodnutí je v našich poměrech dán zprostředkovaně tím, že vykonatelnost je zásadně vázána na právní moc. Jde však o řešení z komparativního pohledu neobvyklé.

[16] Stejný argument použila proti koncepci dovolání jako řádného opravnému prostředku již koncem 60. let Winterová. Srov. WINTEROVÁ, A. Třetí instance v civilním řízení ano či ne? Socialistická zákonnost. 1969, č. 1, s. 41.

[17] BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C. H. Beck – SEVT, 1994, s. 118. Současná úprava umožňuje dokonce odklad právní moci rozhodnutí, a to i bez návrhu [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

[18] Ibidem, s. 119.

[19] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011.

[20] DRÁPAL, L. – PONDIKASOVÁ, T. Zrušení pravomocného rozhodnutí a „bezdůvodné obohacení“? Právní rozhledy. 2015, č. 3, s. 93.

[21] LAVICKÝ, P. – KOTÁSEK, J. Zákaz zpětvzetí žaloby podle nového § 96 odst. 6 OSŘ. Právní rozhledy. 2018, č. 1, s. 7, však správně upozorňují, že na vině je nevhodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, nikoliv kritizované rozhodnutí.

[22] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 938/2016. V literatuře k tomu BRIM, L. Rozhodování o nákladech řízení po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem a bezdůvodné obohacení. Právní rozhledy. 2018, č. 2, s. 58–64.

[23] Srov. k tomu LAVICKÝ, P. – KOTÁSEK, J. Zákaz zpětvzetí žaloby podle nového § 96 odst. 6 OSŘ, s. 4–6.

[24] Srov. bod 340 věcného záměru civilního řádu soudního.

[25] Současná úprava sice dovolacímu soudu umožňuje rovněž změnit napadené rozhodnutí [srov. § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], je ovšem podle zkušenosti autora v praxi využívána jen sporadicky.

[26] Srov. bod 347 věcného záměru civilního řádu soudního.

[27] Toho si všímá rovněž ŠTIAVNICKÝ, J. O hustom práve, implementácii rozhodnutí ESĽP, českom a slovenskom dovolaní, slobode prejavu a práve na súkromie, s. 6 (v tisku).

[28] Bod 346 věcného záměru civilního řádu soudního takovou úpravu navrhuje pro případ, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

[29] Čl. 7 Zásad v anglickém originálu zní: „Steps should be taken to deter the abuse of post­judgement legal remedies.“

[30] To nepopírá ani Winterová, která se uvedeným doporučením rovněž zabývala a nabádala k „rozumnému kompromisu v legislativním řešení dovolání“. Srov. WINTEROVÁ, A. Civilní proces, Evropa a my. Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 2004, č. 4, s. 13.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu