Náklady exekuce uhrazené před doručením vyrozumění o zahájení exekuce povinnému - část II.

V článku jsou rozebrány čtyři situace, které mohou v exekučním řízení nastat, tedy, že je oprávněnému uhrazeno před podáním exekučního návrhu a sděleno exekutorovi před vydáním pověření, oprávněnému je uhrazeno po podání exekučního návrhu a sděleno exekutorovi před vydáním pověření, oprávněnému je uhrazeno před podáním exekučního návrhu a sděleno exekutorovi po vydání pověření a oprávněnému je uhrazeno po podání exekučního návrhu a sděleno exekutorovi po vydání pověření.

První část článku naleznete zde.

Standardním postupem exekučních soudů je zastavovat exekuční řízení a nepřiznávat soudnímu exekutorovi nárok na náhradu nákladů exekuce. Mám však za to, že tento postup by neměl být paušální, ke každému takovému řízení je nutné přistupovat individuálně a důkladně zkoumat, zda z obsahu exekučního spisu není patrné, že povinný o vedené exekuci věděl ještě před doručením vyrozumění o zahájení exekuce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 600/17). Pokud by tomu tak bylo, jedná se zcela jistě o plnění pod tíhou exekuce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 4 EŘ a z takového plnění má pak exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce, kterou je povinen uhradit povinný. Podle mého názoru by bylo nespravedlivé, pokud by exekutor neměl nárok na náhradu nákladů exekuce, když z obsahu exekučního spisu je patrné, že povinný o probíhajícím exekučním řízení nepochybně věděl, třebaže mu nebylo do dne úhrady doručeno vyrozumění o zahájení exekuce a výzva ke splnění vymáhané povinnosti. Náhrada nákladů exekuce by pak za takové situace měla být určena dle ustanovení § 6 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 9 ET, navýšená o příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty, pokud je exekutor jejím plátcem.

Za situace, kdy povinný o zahájení exekuce zjevně nevěděl a celou pohledávku uhradil přímo k rukám oprávněného, se pak dostáváme do stavu jakési názorové plurality, kdy panuje jeden názor, že by měl být základ pro určení odměny exekutora nulová částka, a za takové situace nelze soudnímu exekutorovi jeho odměnu přiznat, přičemž v tomto smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi paušální odměnu dle ustanovení § 6 odst. 3 ET, neboť tato minimální odměna by se mohla uplatnit pouze tehdy, bylo-li v exekučním řízení alespoň něco vymoženo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08). S přihlédnutím k názoru Ústavního soudu vyjádřeného v dalším jeho nálezu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2930/09, by bylo nutno rovněž paušální náhradu hotových výdajů soudního exekutora podle ustanovení § 13 odst. 1 ET posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce tak, že pokud není exekutorovi možné odměnu v paušální výši přiznat, tím spíše mu není možné přiznávat ani paušální náhradu hotových výdajů. Naproti tomu však stojí názor, vycházející z již výše citovaných nálezů Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1231/20), dle kterých má exekutor nárok na úhradu paušálních nákladů exekuce vždy, pokud byl exekučním soudem pověřen k provedení exekuce. Osobně bych se za této situace přikláněl spíše ke druhému názoru, tedy že by měl být povinný povinen hradit exekutorovi alespoň paušální náklady exekuce dle ustanovení § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 a 9 ET, navýšené o příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty, pokud je exekutor jejím plátcem, neboť v obecné rovině je to právě povinný, kdo nesplnil svou povinnost, pročež mu bylo nutno tuto povinnost autoritativně uložit exekučním titulem, a jenž přesto, ani v další lhůtě titulem stanovené, oprávněnému neplnil. Vzal-li totiž povinný na sebe riziko exekuce, není - a to ani ústavněprávně - nepřijatelné s ní spojovat též ty nepříznivé důsledky exekučního řízení, jež spočívají v objektivně předjíma- telných újmách nákladových, včetně nákladů exekuce v části exekutorovy odměny a náhrady hotových výdajů (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06). Rovněž v rozhodovací praxi obecných soudů i Ústavního soudu je od roku 2009, kdy byly vydány nálezy podporující první názor, patrný jistý odklon vyjádřený právě v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, a ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1231/20, kdy náklady exekuce jsou nyní chápány jako spjaté s pověřením exekutora, nikoliv až s rozhodnutím o nich. Nepřiznání nákladů exekutora by pak bylo dle mého názoru v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 EŘ, dle kterého exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu.

Ať již povinný o zahájení exekuce věděl, či nikoliv, je nutné za takové situace rovněž zkoumat, zda je pohledávka oprávněného, včetně příslušenství, uhrazena zcela. Běžně totiž povinný uhradí k rukám oprávněného jistinu, úroky z prodlení, náklady nalézacího řízení a další příslušenství pohledávky, nicméně již neuhradí náklady oprávněného v exekučním řízení, na které má oprávněný zcela jistě nárok, neboť exekuční návrh byl podán důvodně. Existuje sice široce přijímaný názor, že náklady účastníků řízení a náklady exekuce mají konstitutivní charakter a vznikají až rozhodnutím o nich (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2014, č. j. 24 Co 560/2013-40), nicméně mám za to, že tento závěr byl vyvrácen již citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, který uvádí, že „příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 EŘ, je třeba považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce“.

Pokud tedy nejsou náklady oprávněného v exekučním řízení uhrazeny do doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému, tak má soudní exekutor nepochybně nárok na paušální náhradu nákladů exekuce dle ustanovení § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 a 9 ET, a to i přes znění ustanovení § 5 odst. 1 ET, dle kterého nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymožené- ho plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. Podle citovaného usnesení by exekutor totiž neměl mít nárok na náhradu nákladů exekuce, neboť bez nákladů oprávněného by byla v řízení vymáhána částka nulová, nicméně proti tomuto se staví již citované nálezy Ústavního soudu, podle kterých má exekutor nárok na paušální náhradu nákladů exekuce vždy, když byl pověřen vedením exekuce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1231/20). Podle mého názoru tak za situace, kdy není pohledávka oprávněného uhrazena do doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému zcela, včetně nákladů oprávněného v exekučním řízení, má soudní exekutor nárok na úhradu paušálních nákladů exekuce dle ustanovení § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 a 9 ET, navýšených o příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty, pokud je exekutor jejím plátcem, a to bez ohledu na závěry z předchozího odstavce.

S tímto způsobem uhrazení vymáhané pohledávky (tedy před doručením vyrozumění o zahájení exekuce povinnému) pak nastává ještě jeden problém, kterým je posouzení, zda se úhrada před doručením vyrozumění o zahájení exekuce dá považovat za úhradu ve lhůtě dle ustanovení § 46 odst. 6 EŘ, s čímž je spojen nárok na snížené náklady exekuce dle ustanovení § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 ET, navýšené o příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty, pokud je exekutor jejím plátcem.

Pokud je celá pohledávka, včetně nákladů oprávněného v exekučním řízení a nákladů exekutora uhrazena do uplynutí lhůty dle ustanovení § 46 odst. 6 EŘ, není pak pochyb, že se toto plnění dá subsumovat pod plnění, na základě kterého má povinný nárok na snížené náklady exekuce.

Mám však za to, že pokud povinný pohledávku oprávněného uhradí před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a výzvy ke splnění vymáhané povinnosti a ve lhůtě dle ustanovení § 46 odst. 6 EŘ neuhradí náklady oprávněného v exekučním řízení ani snížené náklady exekuce, nemá za takové situace nárok na snížené náklady exekuce a je povinen uhradit náklady exekuce v plné výši stanovené dle ustanovení § 6 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 9 ET, navýšené o příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty, pokud je exekutor jejím plátcem.

_

_

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2021.