Obžalovaný Feri vs. ochrana osobních údajů v rámci veřejných jednání nalézacích soudů

Zatímco v případě žádosti o poskytnutí informací například podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, poskytne soud žadateli informaci (rozsudek, usnesení, protokol apod.) v anonymizované podobě, v případě soudních jednání za přítomnosti veřejnosti, soudy běžně zpřístupňují veřejnosti prakticky jakékoli informace (včetně osobních údajů), aniž by učinily jakákoli opatření proti jejich možnému zneužití. Tato disproporce v rozdílném přístupu k ochraně osobních údajů ze strany soudů je zarážející i s ohledem na skutečnost, že právní institut ochrany osobních údajů rozhodně není v českém právním řádu novinkou. Nedostatečnou ochranou osobních údajů soudy neoprávněně zasahují do základních práv a svobod. Touto běžnou praxí soudů se Česká republika vystavuje riziku sankce.

V minulých týdnech plnily přední stránky nejen bulvárních médií zprávy o průběhu jednání soudu ve věci prominentního politika TOP 09 Dominika Feriho, který čelí obžalobě ze znásilnění. Vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně bylo veřejné, přičemž předsedkyně senátu povolila v jednací síni kamery hned tří televizních společností. Jedna z nich odvysílala vyhlášení rozsudku v přímém přenosu. Na tom všem by nebylo nic zvláštního, pokud by v samotném odůvodnění rozsudku, ze strany předsedkyně senátu, nezazněla jména, která podle tvrzení soudu identifikují oběti nadepsaného trestného činu. V této souvislosti se v médiích objevilo hned několik článků, které kritizovaly postup jedné z komerčních televizních stanic, která přenášela vyhlášení rozsudku živě.  Ponechme stranou úvahy a rozhodnutí soudu, stejně tak jako procesní strategii obžalovaného. Podívejme se na problematiku ochrany osobních údajů z širší perspektivy. Z perspektivy, kterou soudy v České republice ani po 30 letech od účinnosti první právní úpravy ochrany osobních údajů evidentně stále nerespektují. [1]

V úvodu veřejného jednání nalézacích soudů bez vyloučení veřejnosti jsou účastníci nebo strany řízení, případně další osoby, například oběti, či svědci, (dále jen „osoby“), předsedou soudního senátu vyzváni k prokázání své totožnosti, obvykle předložením občanského průkazu. Následně jsou tyto osoby na začátku svých výpovědí před soudem předsedou senátu dotazovány na své osobní údaje, jako jsou jméno, adresa bydliště, datum narození a podobně, přičemž osoby předsedovi senátu veřejně a nahlas odpovídají. Předseda senátu poté diktuje do protokolu poznámku například, že „totožnost osoby byla ověřena předložením průkazu totožnosti – občanský průkaz, číslo …, vydaný … atd.“, to vše způsobem, který umožňuje veřejnosti přítomné v jednací síni se s těmito údaji seznámit a přiřadit je ke konkrétní osobě. Fakticky jsou tímto způsobem zveřejňovány osobní údaje, aniž by k tomu daly osoby svůj souhlas (s výjimkou případů, kdy souhlas není potřeba), a aniž by soud provedl v souvislosti se zveřejněním takových osobních údajů jakékoli opatření směrem k veřejnosti přítomné v jednací síni. Obecně platí, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena, respektive může být omezena pouze v případech stanovených zákonem. Lze se domnívat, že běžně užívaná praxe soudů při postupu ověřování totožnosti osob je dávným reliktem ještě z doby před platností právní úpravy na ochranu osobních údajů, na kterou však soudy v České republice dosud nedokázaly adekvátně reagovat. Povinnost osob, které předstupují před soud, prokázat svoji totožnost, je dána právní úpravou například § 205 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebo § 126 odst. 2 zákona č. 99/163 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nicméně žádný z právních předpisů neukládá osobám (ostatně ani nemůže), aby své osobní údaje nedobrovolně zpřístupňovaly veřejnosti přítomné v jednací síni. Přitom k prokázání totožnosti není předložení průkazu ani nezbytně nutné, jak uvádí například soudce Ústavního soudu ČR JUDr. Petr Jirsa: „Zjišťování totožnosti se děje zpravidla z občanského průkazu. Soudce tak může činit i z jiného dokladu (řidičský průkaz, pas). Někdy se svědek dostaví k soudu zcela bez dokladů totožnosti. Ani za této situace není většinou důvod pro odročení jednání. Jednak nelze obvykle předpokládat, že by se někdo dostavil k soudu jako falešný svědek (i když se to již v praxi stalo), a kromě toho účastníci přítomní při jednání (jejich zástupci) většinou svědka znají (osobně, od vidění), takže jsou schopni potvrdit jeho totožnost. Soudce v této situaci uvede do záznamu či protokolu: „Svědek účastníkům osobně znám.“ Nebo: „Účastníci potvrzují totožnost svědka.““. [3][2]

Osobní údaje osob jsou však často zveřejňovány i v dalším průběhu jednání. Po ověření totožnosti osob, například při provádění důkazů, bývají za přítomnosti veřejnosti hlasitě předčítány i další, často citlivé osobní údaje osob, příkladmo lékařské zprávy, výpovědi obětí, popisována četnost pohlavního styku rozvádějících se manželů a podobně, aniž by se osoba o své vůli mohla právně konformním způsobem takovému narušení svého soukromí bránit.

Tato ustálená praxe průběhu jednání nalézacích soudů při legitimaci osob, průběhu jednání včetně provádění důkazů zřejmě vycházela především z ústavní zásady ústnosti a veřejnosti soudních jednání, která je zakotvena v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR, který říká, že „jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“. Současně však tato praxe soudů naráží na ustanovení Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“.  Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dále stanoví, že „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ Z uvedeného vyplývá, že zásada veřejnosti neplatí absolutně, a že za určitých zákonem daných podmínek lze veřejnost z projednávané věci vyloučit, byť zde zákonodárce primárně pravděpodobně nepomýšlel právě na ochranu osobních údajů. Domnívám se, což dále v textu odůvodním, že veřejnost by měla být z jednání soudu vyloučena mimo jiné tehdy, když jsou před soudem zveřejňovány osobní údaje osob, samozřejmě pokud tyto údaje nejsou například samotným předmětem rozhodování soudu.[5][4]

Lze uvést příklady z praxe, kdy soudy běžně vylučují veřejnost „…jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků;“, podle § 200 odst. 1 trestního řádu, nebo podle § 49 odst. 2 soudního řádu správního „Veřejnost může předseda senátu vyloučit, a to i pro určitou část jednání, jen z důvodu ochrany utajovaných informací, obchodního tajemství, mravnosti nebo veřejného pořádku.“ apod.

Soudy se v rámci své činnosti a rozhodovací pravomoci musí běžně seznamovat a zpracovávat utajované informace, které jsou ve veřejném zájmu vyhrazeny pouze omezenému okruhu osob, přesto je projednávání utajovaných informací obecnými soudy v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, respektive v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zcela běžnou praxí, kterou soudy respektují a bez problémů aplikují. Je tedy zavedenou praxí, že veřejnost, v případě projednávání utajovaných skutečností, bývá běžně vyloučena z jednání, aniž by tím byla ohrožena či porušena ústavní zásada ústnosti a veřejnosti jednání před soudem. 

Veřejnoprávní zájem na ochraně utajovaných skutečností je zcela srovnatelný se soukromoprávním zájmem osob na ochraně svých osobních údajů. Tato oblast byla v českém právním řádu upravena zejména zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 101/2000 Sb.“), který byl zrušen zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, v platném znění (dále jen „zákon č. 110/2019 Sb.“), a od roku 2018 také přímo aplikovatelným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), (dále jen „obecné nařízení“). Jakkoli býval často v některých médiích počátek účinnosti obecného nařízení označován jako revoluce v ochraně osobních údajů, ve skutečnosti srovnáním obecného nařízení a zákona č. 101/2000 Sb. lze vypozorovat značnou míru shody jak co do struktury, tak i obsahu a používaného pojmového aparátu obou právních předpisů.[6]

Osobním údajem ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. byla „jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“. Zvláštní kategorií osobních údajů pak tento zákon označoval tzv. citlivé údaje podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., kterými je „osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů“.

Podle obecného nařízení jsou osobními údaji „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby“. Rovněž obecné nařízení v článku 9, odstavec 1 rozlišuje zvláštní kategorii citlivých údajů: „Zakazuje se zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.“ Dále jsou v článku 9 obecného nařízení vyjmenovány výjimky, ve kterých se ustanovení odstavce prvního nepoužije.

Osobní údaje jsou soudy zpracovávány. Zpracováním osobních údajů se podle § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. rozuměla „jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace“. Článek 4 odst. 2) obecného nařízení definuje zpracování jako „jakoukoliv operaci nebo soubor operací, které jsou prováděny s osobními údaji nebo soubory osobních údajů pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení;“.

„Správcem“ osobních údajů byl podle § 4 písm. j) zákona č. 101/2000 Sb. „každý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Zpracováním osobních údajů může správce zmocnit nebo pověřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak,“. Podle článku 4 odst. 7) obecného nařízení je „„správcem“ fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jiný subjekt, který sám nebo společně s jinými určuje účely a prostředky zpracování osobních údajů; jsou-li účely a prostředky tohoto zpracování určeny právem Unie či členského státu, může toto právo určit dotčeného správce nebo zvláštní kritéria pro jeho jmenování;“ Pokud tedy osoby sdělují své osobní údaje nalézacímu soudu lze tyto soudy označit za správce a zpracovatele osobních údajů. 

Ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb. definoval subjekt ochrany osobních údajů jako fyzickou osobu, k níž se osobní údaje vztahují. Obecné nařízení obsahuje definici subjektu údajů v článku 4 odst. 1, podle kterého je pro účely obecného nařízení takovou osobou identifikovaná nebo identifikovatelná fyzická osoba. Identifikovatelnou osobou je podle stejného odstavce „fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby;“. 

Z výše uvedeného stručného srovnání právní úpravy ochrany osobních údajů podle dnes již zrušeného zákona č. 101/2000 Sb. a obecného nařízení vyplývá, že zavedení obecného nařízení v roce 2018 rozhodně nebylo pro soudy novum, a soudy měli již dávno ochranu osobních údajů praktikovat. Bohužel se tak nezřídka neděje dodnes. 

Obecné soudy jsou z pohledu právních norem v oblasti ochrany osobních údajů v postavení správce osobních údajů, který zpracovává osobní údaje subjektů ochrany osobních údajů, přičemž těmito subjekty jsou v rámci veřejných jednání před obecnými soudy zejména účastníci nebo strany řízení, oběti trestných činů, případně další osoby, například svědci, znalci a podobně.

            Zpracování osobních údajů obecnými soudy je výslovně povoleno ustanovením článku 9, odstavec 1, respektive odst. 2 písm. f) obecného nařízení, které zní: 

1. Zakazuje se zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.
2. Odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o některý z těchto případů:

…

f) zpracování je nezbytné pro určení, výkon nebo obhajobu právních nároků nebo pokud soudy jednají v rámci svých soudních pravomocí;

Není pochyb, že nalézací soudy jsou oprávněny zpracovávat osobní či dokonce citlivé údaje, platí však, že i soudy mají povinnost zabezpečit zpracovávané osobní údaje před jejich zneužitím – což je ostatně důvod proč jsou například rozsudky vyžádané veřejností postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.) ze strany soudů anonymizovány, tj. neobsahují osobní údaje. Pokud soud takové žádosti o poskytnutí informace vyhoví, poskytne informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, jen v souladu s právními předpisy (viz § 8a zákona č. 106/1999 Sb.). To znamená, že soud učiní taková opatření, aby nedošlo například k narušení práva na ochranu osobních údajů. Ostatně tato anonymizace platí obecně a používá se vždy v případě zveřejňovaných rozsudků. 

Nelze zpochybnit ani zásadu ústnosti a veřejnosti soudních jednání, kdy veřejnost, která se účastní jednání nalézacích soudů plní funkci veřejného arbitra „spravedlnosti“, avšak současně nelze pominout ani právní zájem osob, účastnících se veřejných jednání před soudem, na ochraně svých osobních údajů v případě, kdy tyto jsou bez souhlasu osob sdělovány v jednací síni přítomné veřejnosti, a to zejména v případech kdy zveřejněné osobní údaje osob nemají relevanci ve vztahu k meritu projednávané věci. Soudy jsou v rámci zpracování osobních údajů dokonce povinny přijmout taková opatření, aby byly schopny doložit, že zpracování osobních údajů je prováděno v souladu s obecným nařízením (čl. 24 odst. 1 obecného nařízení). 

Z výše uvedeného je zřejmé, že se zde vzájemně střetávají ústavní práva – právo na ústní a veřejné jednání před soudem, kterému konkuruje právo na ochranu osobních údajů, kdy důsledným dodržováním ústnosti a veřejnosti soudních jednání může dojít k porušování jiného základního práva. Problematické z pohledu ochrany základních práv není sdělování osobních údajů soudům. Problematické, z pohledu ochrany základních práv je zpřístupnění osobních údajů osob veřejnosti přítomné v jednací síni, aniž by k tomu osoby poskytly souhlas. 

Příkladů, na kterých lze názorně demonstrovat potřebu zvlášť důsledné ochrany osobních údajů je celá řada. Za všechny uvedu například výpověď tzv. zranitelné osoby v trestní kauze, kdy totožnost této osoby je zcela běžně předestřena obžalovanému, proti kterému by měla zranitelná osoba vypovídat. 

Jedním z možných řešením, de lege ferenda, by mohla být celkem nenáročná systémová změna procedury soudních jednání tak, aby byla šetřena práva osob na ochranu osobních údajů a současně nebyla dotčena jiná základní práva, tedy zejména ústnost a veřejnost soudních jednání. Předkládám proto k další odborné diskuzi následující návrh úpravy postupu soudů při veřejných jednáních, tak aby z jejich strany nedocházelo k zásahům do práv osob na ochranu osobních údajů.  

Na tomto místě je třeba poznamenat, že osobním údajem jsou jakékoli informace o subjektu údajů, na jejichž základě lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat. Samotné uvedení jména a příjmení osoby, která se ocitla před soudem, navíc společně s její fyzickou přítomností před veřejností, je tak již samo o sobě možné považovat za zveřejnění osobních údajů, které podléhají zákonné ochraně. Stávající postup soudů, kdy je před každou jednací síní vyvěšen časový program jednání včetně uvedení jmen stran, účastníků apod. by bylo vhodnější z důvodu ochrany osobních údajů nahradit pouze seznamem čísel jednacích, případně doplněných o důvod žaloby. 

Jako realizovatelný se zdá být také další postup, při kterém soud před zahájením soudního jednání nejprve vyzve ke vstupu do jednací síně osoby, za účelem poučení o jejich právech, mimo jiné i o právu na ochranu osobních údajů a současně soud osoby poučí taktéž o povinnosti zachovávat mlčenlivost ve vztahu k osobním údajům, ke kterým by mohly v průběhu soudního řízení získat přístup. Následně se soud dotáže osob, zda jako subjekty údajů udělují souhlas s přítomností veřejnosti při zpracování osobních údajů soudem – tj. zda soud může veřejnosti zpřístupnit osobní údaje subjektu údajů. V případě, že některá z osob se zpřístupněním svých osobních údajů nesouhlasí, provede soud legitimaci osob například podle průkazů totožnosti, avšak bez přítomnosti veřejnosti. Následně po ztotožnění osob vyzve soud veřejnost ke vstupu do jednací síně, a veřejnosti oznámí, jakým způsobem soud ověřil totožnost osob, aniž by však veřejnosti sděloval osobní údaje těchto osob. Provedením testu proporcionality dojdeme k závěru, že takové konstatování soudu o ověření totožnosti osob je dostatečnou podmínkou spravedlivého soudního procesu.

Postup soudu, při kterém může dojít při projednávání věci k vyloučení veřejnosti z důvodu ochrany osobních údajů případně z důvodu ochrany zvláštní kategorie osobních údajů tedy citlivých osobních údajů, by měl být aplikován kdykoli v průběhu veřejného jednání, pokud jsou zveřejňovány osobní údaje, a pokud subjekty údajů neudělily se zpracováním svůj souhlas. Typicky by se takový postup měl aplikovat například při provádění důkazu čtením lékařské zprávy, případně při čtení rozsudku. Jeví se tedy jako praktické, aby soud přizpůsobil průběh soudního jednání, pokud možno tak, aby nebylo nutné vylučovat veřejnost opakovaně, a nedocházelo tím k nežádoucím časovým průtahům. 

Výše navrhovaný postup nijak neodporuje názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů, který ve svém rozhodnutí (čj. SPR-5137/12) uvedl: „Omezení základních práv a svobod je podle testu proporcionality možné pouze tehdy, jedná-li se o zásah, který je pro dosažení sledovaného cíle vhodný, nutný a přiměřený. Kritériem pro nutný zásah je skutečnost, že není možné ze strany daného subjektu užití jiného, objektivně srovnatelného prostředku, jímž by docházelo k menšímu zásahu do chráněných zájmů na straně dotčených subjektů údajů. Za přiměřený je považován takový zásah, kdy je možno očekávat, že dosažený prospěch realizací dané činnosti bude větší, nežli nepříznivý následek jí způsobený – v tomto případě zejména v podobě míry zásahu do osobnosti dotčených subjektů údajů.“ Pokud tedy soud vyloučí veřejnost například po dobu čtení čísla občanského průkazu předvolaného svědka, rozhodně lze očekávat, že ochrana osobních údajů svědka bude větším přínosem ve vztahu k šetření základního práva svědka na ochranu osobních údajů než skutečnost, že se veřejnost nedozví číslo občanského průkazu takové osoby.

V neposlední řadě je třeba upozornit na dopady, které může mít nedostatečná ochrana osobních údajů na státní pokladnu České republiky. Česká republika se podle mého názoru postupem soudů ve vztahu k ochraně osobních údajů již dlouhodobě vystavuje velmi reálnému nebezpečí sankce v případě úspěšné žaloby poškozené osoby, která by se svých práv domáhala například u Evropského soudu pro lidská práva.

Suma sumárum. V reakci na v médiích zaznamenanou kritiku vůči dotčené komerční televizní stanici, která v přímém přenosu zprostředkovala zpracování osobních údajů soudu nezbývá než konstatovat, že je to právě a pouze na soudu samotném, prostřednictvím předsedů senátů, aby věnovali dostatečnou pozornost ochraně osobních údajů. Cokoli vyřčené a zveřejněné z úst soudu nelze přikládat k tíži kohokoli jiného, tím méně veřejnosti. Pokud soud zpracuje osobní údaje osob a v průběhu jednání je poskytne veřejnosti, vyhlášení rozsudku včetně, je to právě na odpovědnosti soudu jaká opatření ve smyslu ochrany osobních údajů zvolí. Zpracováním osobních údajů se rozumí nakládání soudu s osobními údaji osob, kdy pokud dochází k porušení zákona v souvislosti s jejich publikací ze strany soudu, nemůže být takový lapsus soudu přikládán k tíži sdělovacích prostředků. 

Tento návrh rozhodně nemá ambice být jediným v úvahu přicházejícím řešením popsané situace, kdy soudy v průběhu soudních jednání často prakticky rezignují na ochranu osobních údajů osob. Tento návrh je veden snahou o vyvolání odborné diskuze na toto téma a případné změny jednacích procedur soudů tak, aby byla lépe chráněna základní práva osob vystupujících před soudy v České republice.  

 

---

Zákon č. 256/1992 Sb., Zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech.[1]

Čl. 7 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.[2]

HAVLÍČEK, Karel, ed. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014-. ISBN 978-80-8710-951-9.[3]