Opravné prostředky v novém civilním procesu de lege ferenda Zdroj: Fotolia

Opravné prostředky v novém civilním procesu de lege ferenda

Článek se věnuje potenciální úpravě systému opravných prostředků v rámci připravované rekodifikace civilního práva procesního. Úvodem je zdůrazněna nutnost provedení rekodifikace samotné jakožto důsledek proběhnuvší rekodifikace soukromého práva hmotného.

JUDr. Marek Zukal

JUDr. Marek Zukal

Následně je pozornost věnována systému opravných prostředků a opravným řízením obecně: jejich funkci, vlivu na procesní ekonomii, základním zásadám (zejména zásadě dvojinstančnosti). Kriticky je hodnocena judikatura Ústavního soudu stavící dovolací soud do pozice regulérní třetí instance, čímž nerespektuje roli, jakou by měl Nejvyšší soud mít a neumožňuje dostatečné prosazení zásady procesní ekonomie. Jádrem článku pak je soubor tezí, návrhů, s nimiž je třeba se vypořádat při tvorbě nové právní úpravy opravných prostředků v rámci rekodifikace. Autor netvrdí, že všechny stručně nastíněné teze je třeba bez výhrad akceptovat a zapracovat je do nové úpravy (některé z nich by dokonce nebylo možné přijmout současně), je však třeba se s těmito (a případnými dalšími) návrhy vypořádat a při tvorbě nové právní úpravy každý z nich odpovědně zvážit. Výsledkem úvah by měl být proces moderní, rychlý a takový, který zajistí účinnou (tj. mimo jiné včasnou) ochranu soukromých subjektivních práv.

Úvod

Český civilní proces potřebuje rekodifikaci, na tom se shodne převážná většina odborné veřejnosti. Stejně jako odvětví práva trestního, dočkalo se právo soukromé rekodifikace poloviční (nebo polovičaté?), při níž byla přijata nová úprava hmotněprávní, zatímco proces byl opominut (vyčlenění úpravy nesporných a některých jiných řízení do zákona o zvláštních řízeních soudních totiž nelze za rekodifikaci považovat). Pokračuje tak nekonečný seriál dílčích novel stávajících právních předpisů, zatímco nová právní úprava se usilovně chystá. Chci se v tomto článku vyjádřit nejen k potřebnosti rekodifikace civilního procesu, ale také nabídnout některé úvahy de lege ferenda na téma opravných prostředků.

Všechny de lege ferenda úvahy v tomto článku uvedené mají pouze povahu stručných tezí. Není ambicí autora navrhnout zde komplexně detailní znění nové právní úpravy či důvodové zprávy k ní, to je nepochybně práce pro jiné a zkušenější. Zároveň platí, že ne všechny zde uvedené teze by bylo možné potenciálně recipovat do nové právní úpravy současně, jde spíše o soubor návrhů, nad nimiž je třeba se při tvorbě nové úpravy zamyslet (tzn. ani autor netvrdí, že je třeba všechny uvedené návrhy do právní úpravy nakonec promítnout).

K potřebnosti rekodifikace civilního procesu

Současný občanský soudní řád je podle A. Mackové v situaci, kdy změny v oblasti hmotného práva prostě zvládnout musí, protože nic jiného nezbývá.[1] To ovšem v žádném případě neznamená, že rekodifikace civilního procesu není nutná. Právě naopak, už proto, že jako důsledek rekodifikace práva hmotného se „[o]becně […] zvýšily nároky na soudce nepřímo tím, že přibývá případů, v nichž je široký rozsah soudcovy diskrece“.[2] A. Macková jako příklad uvádí řízení o přivolení k zásahu do integrity člověka neschopného úsudku podle § 101 občanského zákoníku; najdou se však i případy, kdy se uplatní diskrece v řízení sporném (např. určení hranice pozemku podle slušného uvážení na základě tzv. actio finium regundorum ve smyslu § 1028 o. z., možnost rozhodnout bez vázanosti návrhy stran podle § 1766 odst. 1 o. z. – tzv. iudicium duplex – aj.). Za účelem účinné ochrany soukromých subjektivních práv vycházejících z rekodifikovaného hmotného práva objektivního musí existovat tomu odpovídající procesněprávní úprava.

Poněkud odlišně se k otázce potřebnosti rekodifikace procesního práva jako důsledku rekodifikace práva hmotného staví F. Zoulík, podle nějž „právní úprava sporného řízení je ve své podstatě univerzálním nástrojem ochrany subjektivních práv a oprávněných zájmů jednotlivců, a její celková koncepce proto není závislá na konkrétní hmotněprávní úpravě. Podstatnou roli zde hraje spíše ideová spřízněnost obou úprav než jednotlivé detaily. […] Užší propojení úpravy hmotného a procesního práva lze pozorovat pouze ve vztahu k některým nesporným řízením.“[3] S tím nelze nesouhlasit, ostatně i citovaná A. Macková uvedla, že o. s. ř. změny prostě zvládnout musí, protože není zbytí. A nepochybně je zvládne, otázkou však je, za jakou cenu? Ideově divergentní právní úprava hmotného a procesního práva vede k nárůstu nákladů řízení. Zmiňuji-­li se zde o nákladech řízení, musím podotknout, že nemám na mysli náklady v tom smyslu, jak je demonstrativně vymezuje § 137 o. s. ř., nýbrž především náklady implicitní (tzv. náklady obětovaných příležitostí), tedy potenciální výnosy z nejhodnotnějšího využití zdrojů, jehož se subjekt v důsledku existence procesu musí vzdát (např. čas strávený účastí na jednání by jinak mohl být využit k výdělečné činnosti subjektu řízení). Zmíněné rostoucí nároky na soudce např. právě v podobě zvýšení míry oné diskrece často povedou k rozšíření okruhu poznatků soudem požadovaných pro vydání rozhodnutí, což se potenciálně projeví právě růstem implicitních nákladů (mj. formou prodlužování řízení), neboť získávání informací je nákladné. Prodlužování doby trvání řízení má také negativní dopady do právní jistoty subjektů. A právní jistota spolu s účinnou ochrannou subjektivních práv jsou jedněmi ze základních podmínek rozvoje hospodářství a společnosti vůbec. Proto nezbývá než souhlasit s tvrzením, že „rekodifikace hmotného práva je vždy dobrou příležitostí k revizi a rekodifikaci civilního procesu“.[4] Tato příležitost však nebyla dosud v České republice využita.

Opravné prostředky a opravná řízení

Rozhodování soudů v konečném důsledku není ničím jiným než rozhodováním lidským, je proto třeba počítat se skutečností, že soudy nejsou obsazeny samými „stejně svědomitými a odpovědnost svou chápajícími osobami“.[5] Ostatně již v antickém Římě věděli, že errare humanum est. Opravná řízení jsou vnitřní kontrolou rozhodovací činnosti jednotlivých soudů umožňující přezkum výroku soudu jednoho soudem vyšší instance; jsou nejen v zájmu účastníků řízení, ale i v zájmu soudů samotných, neboť rozdělují odpovědnost mezi více orgánů a motivují soudce k co nejpečlivějšímu rozhodování.[6] V demokratickém právním státě musí existovat možnosti, jak případné nesprávné rozhodnutí napravit a vady odstranit, neboť pokud by takové rozhodnutí mělo být rozhodnutím konečným, šlo by o rezignaci na snahu o naplnění hodnoty spravedlnosti. Stejně tak je třeba přezkoumat rozhodnutí napadená účastníkem řízení, která vadou netrpí (což se ovšem zjistí teprve ex post po proběhnuvším opravném řízení), a to s cílem, aby „strana smiřována byla s nálezem soudu jí nepříznivým, nabývajíc přesvědčení o spravedlnosti jeho, když vyšším soudem byl potvrzen“.[7]

Za účelem uvedeným v předchozím odstavci je převážná většina právních úprav civilního procesu konstruována jako víceinstanční (tj. nikoli pouze jednoinstanční). Pokud jde o právní úpravu civilního procesu v ČR, jedná se zásadně o řízení dvojinstanční, tedy rozhodnutí vydané na prvním stupni lze zpravidla napadnout jedním řádným opravným prostředkem a docílit tak přezkumu opravným soudem.

Možnost přezkumu prvoinstančního rozhodnutí jedním dalším soudem bývá někdy označována jako zásada dvojinstančnosti.[8] Ačkoli jde o zásadu důležitou, je třeba mít na paměti, že nejde o zásadu ústavněprávní a právo na přezkum rozhodnutí v opravném řízení tedy není právem základním ve smyslu Listiny základních práv a svobod.[9][10] Víceinstančnost civilního procesu nevyžaduje dokonce ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.[11] Zákonodárci v ČR tak nic nebránilo tomu, aby obecně uplatňovanou zásadu dvojinstančnosti opustil, pokud jde o tzv. bagatelní věci, v nichž lze zásadu jednoistančnosti vnímat jako daň za ekonomickou náročnost spojenou se soudním projednáváním sporů.[12] S využitím staré římskoprávní zásady lze jednoinstančnost řízení v bagatelních věcech charakterizovat slovy bis de minimis non curat praetor. S jistou výhradou, pokud jde o mimořádně závažná pochybení obecných soudů představujících svévoli, shledal zásadu jednoinstančnosti v bagatelních věcech jako ústavně konformní i Ústavní soud.[13]

Cílem opravného řízení je tedy zjistit, zda napadené soudní rozhodnutí trpí vadou, a případně zajistit odstranění této vady tím, že rozhodnutí bude zrušeno či změněno, nebo takové rozhodnutí potvrdit, je­li opravným soudem považováno za bezvadné. Kromě tohoto bezprostředního cíle – nápravy konkrétního vadného rozhodnutí – mají opravná řízení ještě další obecnější cíl, kterým je „institucionální zajištění jednoty výkladu a aplikace objektivního práva skrze sjednocování judikatury, včetně sjednocování soudcovského dotváření práva“.[14][15] Sjednocování rozhodovací praxe soudů je v demokratickém právním státě nezbytné, protože judikatura má faktický význam „při konkretizaci dosahu abstraktních normativních konstrukcí právních předpisů, při nalézání konkrétního obsahu neurčitých právních pojmů […] a při dotváření práva vůbec“.[16]

Pokud jde o funkci sjednocování judikatury, je třeba si uvědomit, že rozhodování vyšších soudů má prvky retrospektivní (kontrola správnosti rozhodnutí nižších soudů), ale i prvky prospektivní (u nich je náprava případných vad rozhodnutí druhořadá, hlavním účelem rozhodnutí je vytvoření nového právního názoru, eventuálně modifikace názoru stávajícího). Prospektivní rozhodování usiluje o vytvoření nebo dotvoření obecné právní normy.[17] Zatímco systému common law je prospektivní rozhodování vlastní (srov. uplatnění soudních precedentů v angloamerické právní kultuře)[18], v kontinentálním systému je jeho role omezenější, ačkoli trend k prospektivnímu rozhodování se i zde u vyšších soudů prosazuje.[19]

Konstrukce právní úpravy opravných prostředků musí být vždy činěna uvážlivě s ohledem nejen na cíl nápravy eventuálních vad, ale také na cíl efektivního poskytování ochrany soukromým subjektivním právům účastníků řízení z hlediska časového. Proto by mělo konkrétní právní vyjádření opravných prostředků sledovat přiměřený poměr mezi právní jistotou, která má být rozhodnutím nastolena co nejdříve, a snahou o odstranění případných vad či nedostatků rozhodnutí.[20] Náprava případných nesprávností nesmí jít na úkor rychlého poskytnutí ochrany práv.[21] Toto tvrzení je ve shodě i s judikaturou Ústavního soudu, podle nějž „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty.“[22]

Existence opravných systémů a možnosti iniciovat přezkum rozhodnutí soudu však neznamená a nesmí znamenat rezignaci na snahu o zajištění co možná nejvíce bezvadného rozhodování prvoinstančních soudů. Jak uvádějí A. Winterová, A. Macková a D. Frintová: „platí úměra: čím lépe rozhodují a svá rozhodnutí odůvodňují soudy v první instanci, tím méně bude využíváno opravných prostředků a tím rychlejší a hospodárnější justice bude“.[23] Podoba systému opravných prostředků by měla být především v souladu s cíli civilního procesu a pomáhat jejich naplnění. Jak již bylo zmíněno, cílem procesu je ochrana subjektivních práv účastníků řízení. Někdy se lze setkat – zejména v laické veřejnosti – s představou, že cílem procesu a soudnictví vůbec je primárně zajištění spravedlnosti. S tím nelze bez výhrad souhlasit. Jak uvádí např. K. Šimáčková, společnosti nezřizují soudy kvůli hledání spravedlnosti, ale kvůli ochraně, nastolení pořádku a vyřešení konfliktů.[24] Spravedlnost soudního rozhodování je v této logice až druhořadým cílem, který má zajistit, že soudní rozhodnutí budou respektována jako legitimní a naplní se tak účel zajištění míru ve společnosti. Často nastávají situace, kdy spravedlivé rozhodnutí jednoduše nelze vydat (např. pokud bylo nabyto vlastnictví nemovité věci od nevlastníka a o tuto nemovitou věc je veden spor mezi původním vlastníkem a osobou, která ji nabyla od nevlastníka, soud jednoduše nemá k dispozici dvě totožné nemovité věci, aby každému účastníku řízení přisoudil jednu, a musí nutně vydat rozhodnutí, které bude jednou stranou vždy vnímáno jako nespravedlivé).[25] Není­-li primárním cílem (nejen) civilního procesu dosažení spravedlnosti, nýbrž urovnání konfliktů (k němuž však v ideálním případě dochází tím, že je vydáno spravedlivé rozhodnutí), pak jde také o další argument, proč soustava opravných prostředků nemůže a nemá být budována ad infinitum.

De lege ferenda o opravných prostředcích v rekodifikované úpravě

Při plánované rekodifikaci civilního procesu bude nutné zabývat se i otázkou systému opravných prostředků, přičemž musí dojít ke zvážení pozitiv a negativ stávající právní úpravy. „Výsledná právní úprava je vždy směsicí a kompromisem mezi tradičními řešeními, aktuální inspirací domácí i zahraniční, potřebami praxe atd.[26] Pokud jde o zahraniční inspiraci, tu je možno hledat prakticky ve všech demokratických právních státech, případná velká rozdílnost právních úprav není překážkou. Tím se ovšem nevylučuje také vhodnost inspirací právními úpravami blízkými, z nichž tradičně je českému právu nejbližší úprava slovenská. Vzhledem k tomu, že na Slovensku relativně nedávno došlo k rekodifikaci civilního procesu, bylo by až neprozíravé neseznámit se s tamější právní úpravou a nezhodnotit ji (respektive některé její instituty) z hlediska možnosti a vhodnosti recepce do právního řádu českého. V materii opravných prostředků v rámci nových slovenských procesních kodexů lze jako na možný inspirační zdroj mj. poukázat na zavedení stížnosti jako druhého řádného opravného prostředku vedle odvolání do civilného sporového poriadku[27] nebo umožnění odkladu právní moci rozhodnutí (tedy nejen vykonatelnosti) v řízení o mimořádných opravných prostředcích, což má význam u rozsudků určovacích (připomeňme, že určovací a statusové rozsudky se stávají vykonatelnými okamžikem právní moci, neběží u nich žádná pariční lhůta jako u rozsudků na plnění).[28]

Je třeba mít na paměti, že základním cílem procesního kodexu musí být taková úprava, která bude sice účastníkům možnost podání opravného prostředku poskytovat, zároveň však povede k vydávání takových rozhodnutí, že opravné prostředky proti nim budou využívány co nejméně. Jako základní východisko je třeba zachovat zásadní přezkoumatelnost všech rozhodnutí soudu prvního stupně vyšším soudem a výjimky stanovit zákonem (formální stránka výjimek) a v souladu s obecnými principy spravedlnosti (materiální stránka výjimek).[29] V současné úpravě opravných prostředků je místy „znásilněna“ dispoziční zásada. De lege ferenda by tedy v rámci nové právní úpravy opravných prostředků mělo dojít k posílení jejich projevů. Například v případě odvolání by bylo vhodné, aby byl odvolací soud vázán odvolacím návrhem a odvolacími důvody, čímž by potenciálně mohlo dojít ke zrychlení a zefektivnění odvolacího řízení (a odstranění současného stavu, kdy je dispoziční zásada někdy až absurdně porušována). Přiléhavě A. Winterová klade řečnickou otázku, „[p]roč nelze uplatnit jednoduché pravidlo, že se přezkoumává to, co odvolatel napadenému rozhodnutí vytýká a z úřední povinnosti jen přesně vymezená zmatečnost?“[30] Odvolací důvody a odvolací návrh by také napříště mělo být možné měnit jen v odvolací lhůtě.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 3, 2018. Pokračování článku dostupné zde.


[1] MACKOVÁ, Alena. Co dál s civilním procesem? Ad notam. 2015, roč. 21, č. 2, s. 4.

[2] Ibidem, s. 3.

[3] ZOULÍK, František – DVOŘÁK, Bohumil (eds). Cesty práva: výbor statí. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 157.

[4] MACKOVÁ, Alena. Co dál s civilním procesem?, s. 4.

[5] HORA, Václav – SPÁČIL, Jiří (eds). Československé civilní právo procesní: I.–III. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. III/8.

[6] Ibidem.

[7] OTT, Emil – SPÁČIL, Jiří (eds). Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. III. díl. Praha: Wolters, 2012, s. 1.

[8] Např. IŠTVÁNEK, František – SPÁČIL, Jiří. Quo vadis, dvojinstanční zásado… Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 20, s. 727.

[9] Jinak je tomu v případě procesu trestního. Dvojinstančnost trestního řízení, pokud jde o výroky o vině a trestu, je základním právem, což plyne z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

[10] Tím spíše (argumentum a fortiori ve formě a minori ad maius) neexistuje ústavou garantované právo na podání mimořádného opravného prostředku. Podle Ústavního soudu „[z] ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, který by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec).“ (In: nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).

[11] V ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.

[12] LOCKENBAUER, Jaroslav. Odvolací soud v řízení o bagatelních věcech. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 10, s. 369.

[13] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 2612/07 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08.

[14] ZAHRADNÍKOVÁ, Radka et al. Civilní právo procesní. 2. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015, s. 309.

[15] Význam judikatury jako prostředku dotváření práva ovšem nečiní z právního řádu bez dalšího systém precedenčního práva, pramenem práva v ČR je i přes význam judikatury objektivní právo, pro nějž se uplatňuje princip iura novit curia. (MACKOVÁ, Alena. In: ŠVESTKA, Jiří – DVOŘÁK, Jan – FIALA, Josef et al. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 61).

[16] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[17] KÜHN, Zdeněk. Civilní dovolání v zákrutech ústavní justice. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 22, s. 771.

[18] Např. in: GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 105.

[19] KÜHN, Zdeněk. Civilní dovolání v zákrutech ústavní justice, s. 772.

[20] Ibidem.

[21] ZAHRADNÍKOVÁ, Radka et al. Civilní právo procesní, s. 309.

[22] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, vyhl. č. 424/2001 Sb.

[23] WINTEROVÁ, Alena – MACKOVÁ, Alena – FRINTOVÁ, Dita. Apelace, kasace a revize v civilním procesu. In: PAUKNEROVÁ, Monika – TOMÁŠEK, Michal et al. Nové jevy v právu na počátku 21. století. Praha: Karolinum, 2009, s. 376.

[24] ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Lze skrze právo dosáhnout spravedlnosti? [online]. 2014. Dostupné také z: (http:/ /www.simackova.cz/ index.php?option=com_content&task=view&id=16&Itemid=32).

[25] Ibidem.

[26] WINTEROVÁ, Alena. K opravným prostředkům v civilním procesu. In: LAVICKÝ, Petr. Současnost a perspektivy českého civilního procesu: sborník statí. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014, s. 59–70, s. 59.

[27] Zákon č. 160/2015 Z. z., civilný sporový poriadok.

[28] FICOVÁ, Svetlana. Dovolanie v navrhnovano slovenskom Civilnom sporovom poriadku. In: HURDÍK, Jan – LAVICKÝ, Petr – VALDHANS, Jiří. Dny práva 2014: Soukromé právo a civilní proces v dynamice vývoje. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, s. 122–140, s. 125, 133.

[29] LAVICKÝ, Petr. Český civilní proces z pohledu aktů Rady Evropy. In: DÁVID, Radovan – SEHNÁLEK, David – VALDHANS, Jiří. Dny práva 2010 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2010, s. 971–987.

[30] WINTEROVÁ, Alena. K opravným prostředkům v civilním procesu, s. 61.

rekodifikace opravné prostředky civilní proces de lege ferenda

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články