Předsedové a místopředsedové obecných soudů

Co stojí za efektivním fungováním soudní moci? Rozhodovací činnost soudů by nebyla možná bez státní správy soudů.

IK
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
soudce rozsudek pronájem
Foto: Shutterstock

Úvod

Co stojí za efektivním fungováním soudní moci? Rozhodovací činnost soudů by nebyla možná bez státní správy soudů, jejímž úkolem je podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „ZSS“) „vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů“. [1] Tuto funkci na jednotlivých soudech zajišťují orgány státní správy soudů. Předsedové a místopředsedové společně s Ministerstvem spravedlnosti České republiky (dále jen „ministerstvo“) stanovují základní podmínky pro zdravé a efektivní fungování justiční soustavy. Jejich jednotlivé kompetence je vyčleňují z řad ostatních soudců, vůči nimž rovněž vykonávají státní správu, ať již v podobě stanovení podmínek pro výkon funkce, nebo v podobě postihů pro porušení povinnosti soudce a jiné. Role předsedů a místopředsedů ve stání správě soudů je ovšem mnohem komplexnější. Jejich úkoly se vztahují nejen k interním záležitostem soudu, ale jsou jim uloženy povinnosti i vůči právnickým a fyzickým osobám, které se na ně jako na orgány státní správy soudů mohou obracet.

Tento článek se pokusí vymezit postavení předsedů a místopředsedů obecných soudů v rámci státní správy soudů. Následně budou vymezeny oblasti kompetencí předsedů a místopředsedů včetně příkladů jejich úkolů ve státní správě začleněných podle jejich společných vazeb. Závěrem na základě provedené analýzy bude navržena úprava de lege ferenda pro možnou budoucí změnu vzhledem k probíhajícím novelizacím.

1. Předsedové a místopředsedové obecných soudů ve státní správě soudů

Předsedové a místopředsedové obecných soudů se obecně označují spolu s předsedy senátů za soudní funkcionáře.[2] Jedná se o skupinu soudců v soudní soustavě, kteří jmenováním do této funkce nabyli mimo rozhodovací činnost soudce další úkoly. Předsedové a místopředsedové soudů se nepodílí jen a pouze na výkonu moci soudní, ale je jim umožněno podílet se i na výkonu veřejné správy. Jedná se o jediné funkce ve veřejné správě, které zákon povoluje vykonávat současně s funkcí soudce.[3]  Aby nebylo toto tvrzení zavádějící, je nutné dodat, že i předsedové senátu a ostatní soudci se podílejí na státní správě v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem.[4]

Výkon funkce předsedů a místopředsedů obecných soudů spočívá jak v rozhodovací činnosti, tak ve státní správě. Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil ke vztahu mezi těmito na první pohled odlišnými úkoly.  Primární činností předsedy a místopředsedy je podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 87/06, rozhodovací činnost ve funkci soudce. Činnost na správě soudu je vykonávána až vedle ní. Ústavní soud v něm odkázal na předešlý nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06, v němž dovodil, že není možné „konstruovat dvojjakost právního postavení“ předsedy a místopředsedy jako soudce na jedné straně a úředníků státní správy na straně druhé. Funkce předsedy, respektive místopředsedy soudů je neoddělitelná od funkce soudce a nezávislost soudcovského postu se nutně musí vztahovat i na předsedy a místopředsedy soudů.[5] Tato nezávislost na jedné straně je konfrontována s podřízeností v úkolech souvisejících se státní správou na straně druhé, vezmeme-li v úvahu postavení předsedy a místopředsedů soudu jako orgánů státní správy hierarchicky podřízených ústřednímu orgánu v podobě ministerstva v § 19 ZSS vymezující orgány státní správy. Ministerstvo vydává instrukce a sdělení závazná pro státní správu, jejichž přehled lze nalézt na informačním portálu justice.cz[6].

ZSS stanoví, že ministerstvo vykonává státní správu obecných soudů v rozsahu stanoveném zákonem buď přímo nebo prostřednictvím předsedů soudů, s tím, že u okresních soudů ji může vykonávat rovněž prostřednictvím předsedů krajských soudů.[7] Souborný výčet činností v působnosti ministerstva nám pak § 123 tohoto zákona vymezuje jako činnost stanovící předpoklady pro fungování soudní soustavy a stanovování mantinelů i pro další navazující činnost předsedů a místopředsedů soudů. Již v prvním odstavci ustanovení § 123 ZSS zákon výslovně do kompetencí ministerstva udává stanovení počtu ‚soudců, asistentů, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků, vykonavatelů a dalších zaměstnanců‘. Jejich následné vymezení v tabulkách ministerstva[8] zasílaných soudům fakticky určuje, zda bude moci předseda krajského soudu se souhlasem ministerstva vyhlásit výběrové řízení na pozici justičního kandidáta, což ZSS vkládá do jeho kompetence.[9]  Na tomto příkladu lze vidět určitá pravidla vztahů těchto aktérů státní správy na úseku soudnictví. Předsedové a místopředsedové soudů vykonávají svou působnost ve státní správě, pokud je na ně výkon těchto úkolů přenesen ministerstvem, nebo jsou vytýčeny do jejich kompetence v ZSS (určitou nemalou roli hraje praxe soudů).  I v případě výslovného zákonného zmocnění však může být jejich výkon de iure i de facto podmíněn ingerencí ministerstva a jeho součinností. Jejich společná kooperace v otázkách státní správy soudnictví je předpokladem pro funkční správu soudů, jež umožnuje i výkon nezávislého soudnictví, včetně odpovídající úrovně výkonu soudnictví. Efektivní výkon rozhodovací činnosti soudů si vyžaduje dostatečný počet soudců na odpovídající nápad věcí, odpovídající podmínky pro výkon funkce a odpovídající administrativu. Činnost ministerstva je imanentní pro zajišťování chodu soudů, jak v oblasti organizační, personální, tak funkční.[10] V komentáři je dokonce ministerstvo označeno až jako ‚servisní organizace soudů‘.[11]

Přesuneme-li se od kompetencí ministerstva k činnostem předsedů a místopředsedů na státní správě soudů, zůstává nám výseč úkolů svěřených do působnosti těmto soudním funkcionářům na základě zákona, instrukcí ministerstva, či samotnou praxí.

Pro účely tohoto článku se pojem ‚soudní funkcionáři‘ bude dále vztahovat pouze na předsedy a místopředsedy soudů, jejichž činnost v rámci veřejné správy je centrem zájmu této práce.

2. Kompetence ve státní správě soudů

Jak již bylo uvedeno, pod ústředním orgánem tvořeným ministerstvem figurují jako orgány státní správy předsedové a místopředsedové obecných soudů. Na státní správě se podílí i předsedové senátů a ostatní soudci. Spíše než orgánem státní správy, jsou však subjekty, jejichž činnost nese i prvky vlastní státní správě.[12]

V čele soudu stojí předseda soudu se zákonem vymezenými kompetencemi na státní správě soudu. Podřízeni předsedovi jsou místopředsedové soudu, jejichž rozsah na výkonu státní správy není stanoven zákonem, ale určuje ho předseda soudu.[13]. Předseda soudu se podílí i na jmenování místopředsedů. Místopředsedy jmenuje ministr spravedlnosti z řad soudců na návrh předsedy soudu[14]. Novelizací ZSS[15] došlo ke změně pravidel pro jmenování předsedů a místopředsedů soudů. Dlouho debatované téma opakovaného mandátu soudních funkcionářů nalezlo konečné řešení v § 105a ZSS. Předseda nemůže být jmenován opakovaně do funkce předsedy téhož soudu, u místopředsedů je opakování mandátu u téhož soudu umožněno, ale ne po dvě po sobě jdoucí období.

Přijaté legislativní řešení reagovalo na obavy z možného ovlivňování výkonu soudního funkcionáře, který by tak činil v zájmu být znovu do funkce ustanoven, i v návaznosti na rozsah kompetencí soudních funkcionářů. Řešená problematika se objevila již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/08, který zrušil ustanovení o opakovaném mandátu jako protiústavní. Je pravděpodobné, že Ústavní soud reagoval na zprávu Benátské komise, která se tímto zabývala[16]. Zrušením zanechal negativní zákonodárce v liteře ZSS prázdné místo, které někteří interpretovali podle zásady ‚co zákon nezakazuje, je dovoleno[17]‘, a jiní jako nerespektování judikatury Ústavního soudu v podobě přímého opakování mandátu, anebo nahrazovali extenzivním užitím institutu pověření soudce.[18] Novelizované ustanovení je dokonce natolik specifické, že upravuje pro opakované jmenování do funkce předsedy vrchního a krajského u jiného soudu téhož stupně časové omezení pěti let. Tento zákaz se však výslovně nevztahuje ani na místopředsedy soudů ani na předsedy okresních soudů.[19] V případě funkcionářů okresních soudů s nízkým počtem soudců může zákaz opakovaného mandátu ve stanovené podobě společně s omezeným funkčním obdobím předsedů a místopředsedů obecných soudů na sedm let být do budoucna problematický.[20]

V oblasti správy soudů mimo předsedů a místopředsedů soudů působí v otázkách vyjmenovaných zákonem rovněž poradní orgán. Jako poradní orgán předsedy soudu funguje u vrchních, krajských a okresních soudů s více než 10 soudci (jinak vykonává tuto funkci shromáždění všech soudců) soudcovská rada. Funkce v ní je neslučitelná s funkcí místopředsedy a předsedy soudu, kteří v případě jejich jmenování musí ukončit svou činnost v soudcovské radě. Předseda soudu svolává tento poradní orgán, určuje jeho program a řídí jeho jednání.[21] Soudcovská rada se vyjadřuje a projednává otázky v působnosti soudních funkcionářů. Jedná se přesto pouze o poradní kolektivní orgán, přičemž předseda soudu může, ale nemusí vzít její návrhy a vyjádření v potaz. Předseda soudu si tak zachovává primární postavení v řízení státní správy soudu v otázkách spadajících do jeho kompetence.

Kompetence soudních funkcionářů lze členit vícero způsoby. BLISA a KOSAŘ ve svém komparativním pojednání o předsedech soudů[22] vymezují do role předsedy soudů působnost v oblasti: „soudních kariér, jurisprudence, administrativy, financí, médii, ‚velvyslaneckou pravomoc‘“ (‚ambassadorial power‘) ve smyslu vystupování navenek za účelem prosazování svých zájmů[23] a v poslední řadě „zbytkové vedlejší pravomoci“.[24] Dalším možným členěním je kategorizace podle pramenů těchto kompetencí na kompetence stanovené zákonem, pověřením ze strany ministerstva, anebo praxí soudů, což nevylučuje kombinaci těchto pramenů. Případně je možné na činnost soudních funkcionářů nahlížet z pohledu vůči komu je kompetence uplatněna. Z tohoto hlediska lze vytýčit za adresáty jednání soudních funkcionářů ve státní správě soudů: ministerstvo, ostatní soudy (se zohledněním hierarchie soudní soustavy), veřejnost, nebo subjekty téhož soudu (interní záležitosti soudu).

Jelikož je tento článek zaměřen na soudní funkcionáře jako na orgány ve státní správě soudů vhledem k ostatním aktérům státní správy soudů, bude použit poslední vymezený model. V každém z vytýčených kategorii bude uveden odpovídající příklad úkolů předsedů a místopředsedů soudů.

2.1 Členění kompetencí soudních funkcionářů

2.1.1 Jednání adresovaná ministerstvu

Již v předchozí části tohoto článku došlo k vymezení vztahu mezi ministerstvem jako ústředním orgánem a soudními funkcionáři. Příkladem jednání soudních funkcionářů vůči ministerstvu pak je v ZSS stanovená povinnost podávat podněty ke stížnostem pro porušení zákona.

Předseda vrchního a krajského soudu v rámci prověrek soudních spisů a dohledu na úroveň soudního jednání podává podněty ke stížnostem pro porušení zákona, má-li za to, že jsou splněny podmínky podle zákona o trestním řízení soudním. Předseda krajského soudu postoupí ministerstvu se svým stanoviskem podnět podaný nebo postoupený mu předsedou okresního soudu, který podle něj podmínky nesplňuje. [25]

Mimo tuto kompetenci soudní funkcionáři rovněž činí jiné úkoly. Vyjma oblasti dohledu nad soudem lze uvést například podávání připomínek k návrhům instrukcí ministerstva.[26]

2.1.2 Jednání adresovaná ostatním soudům

Všichni předsedové a místopředsedové soudů jsou orgány státní správy soudů. Jejich vzájemná kooperace vychází ze zásady spolupráce správních orgánů a souladnosti jejich postupu.

Příkladem této vzájemné kooperace je podávání podnětů ke sjednocení rozhodování soudů. Předseda soudu podává podněty ke sjednocení rozhodování soudů Nejvyššímu soudu. Předseda krajského soudu podává podněty též Nejvyššímu správnímu soudu. Na požádání podává předseda krajského a vrchního soudu vyjádření před zaujetím stanoviska Nejvyšším soudem, případně Nejvyšším správním soudem. Podané podněty vycházejí z pravomocných rozhodnutí soudu, který podnět podává, anebo soudů, které patří do jeho obvodu. [27]

Samostatnou kapitolou jednání adresovaných ostatním soudům, respektive soudním funkcionářům ostatních soudů, je kooperační vztah mezi předsedy okresních a krajských soudů. ZSS stanoví, že ministerstvo může vykonávat státní správu okresních soudů prostřednictvím předsedů krajských soudů,[28] což dává předsedovi krajského soudu kompetence dohledu nad okresními soudy i postavení jakéhosi prostředníka mezi okresními soudy v jeho obvodu a ministerstvem v konkrétních vztazích. Dohled soudů vyšší instance nad soudy nižší instance ve státní správě lze zhlédnout i v otázkách oblasti ochrany osobních údajů, kdy nadřízený soud dohlíží nad soudy v jeho obvodu[29].

Mezi spolupráci soudních funkcionářů, která se vyvinula zcela spontánně a zcela neformálně lze počítat Kolegium předsedů krajských soudů.[30]

2.1.3 Jednání adresovaná veřejnosti

Veřejnost obecně vykonává kontrolní činnost vůči orgánům státní správy. V případě státní správy soudů lze za příznačný příklad uvést žádost o poskytnutí informace a podání stížnosti.

2.1.3.1 Žádost o poskytnutí informace

Předseda soudu zajišťuje poskytování informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím[31]. Povinnost státního orgánu poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti je stanovena již v Listině základních práv a svobod.[32] Ministerstvo doplnilo pravidla postupu poskytování informací instrukcí č.j. 13/2008-SOSV-SP, dle níž se poskytují veškeré informace, jejichž poskytování není ze zákona vyloučeno, přičemž je dán příkladný výčet obsahující mimo jiné činnost soudu, výsledky a opatření soudu, úkoly a hospodaření soudu[33]. Instrukce stanoví, že předseda soudu, pověří subjekt[34], obecně se jedná o pověření místopředsedy, přijímáním žádostí o poskytnutí informace a organizací jejich vyřizování.[35] Rozhodnutí o odmítnutí žádosti z důvodu neupřesnění žádosti ve stanovené lhůtě, nebo rozhodnutí o byť částečném nevyhovění žádosti jsou rozhodnutí vydaná ve správním řízení a rozhoduje o nich předseda soudu nebo pověřený orgán v jeho zastoupení.[36] O odvolání[37] proti těmto rozhodnutím stejně jako o stížnostech na postup při vyřizování žádostí rozhoduje ministerstvo.[38]

Žadatel o informaci se tak může například dotázat na statistiku skončených věcí u soudu za příslušný rok, na rozhodnutí vztahující se k určité právní oblasti, nebo může žádat i určité informace o konkrétním soudci.

S žádostí o informace je spojena i ochrana osobních údajů v soudních rozhodnutích, v důsledku čehož se poskytují rozhodnutí v anonymizované podobě. V současné době podle nařízení GDPR[39].

2.1.3.2 Stížnost

Co se týče druhého příkladu jednání adresovaného veřejnosti, předseda vyřizuje stížnosti[40], nebo touto agendou může pověřit místopředsedy. Ministerstvo upravuje postup soudů v této oblasti instrukcí 106/2001-OSM, v níž se mimo jiné stanoví povinnost posílat stejnopisy vyrozumění důvodných nebo částečně důvodných stížností u krajských a vrchních soudů ministerstvu, u okresních soudu předsedovi krajského soudu.[41] Stížnosti jsou oprávněny podávat fyzické a právnické osoby na průtahy v řízení nebo nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem.[42]

Před kárným senátem se řešil kárný návrh Veřejného ochránce práv proti místopředsedovi Vrchního soudu v Praze. Předseda a místopředseda soudu se totiž mohou dopustit kárného provinění jednak jako soudci, jednak zaviněným porušením povinností spojených se svou funkcí předsedy, nebo místopředsedy soudu.[43] Veřejný ochránce práv založil v této věci svůj kárný návrh na tom, že kárně obviněný neprošetřil náležitě všechny skutečnosti uvedené ve stížnostech na narušování důstojnosti řízení před soudem a nevhodné chování soudce v konkrétní věci, neshledal stížnosti důvodnými a nepodal návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců. Kárný senát kárně obviněného zprostil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že kárně obviněný skutečnosti, jež byly ve stížnostech uvedené, prošetřil, tudíž neporušil povinnost stanovenou mu zákonem. Kárně obviněný podané stížnosti důvodnými neshledal na základě posouzení postupu soudce a na základě právního názoru, že jako orgán státní správy soudu není oprávněn v rámci vyřizování stížnosti přezkoumávat rozhodnutí soudu vést neveřejné jednání. Skutečnost, že ministryně spravedlnosti stížnosti důvodnými shledala (ač jen jako drobný nedostatek v práci), nemůže zakládat kárnou odpovědnost kárně obviněného, pokud byl jeho názor uvedený v odpovědi na stížnost v souladu s řádně provedeným prošetřením tvrzených skutečností. Kárný senát rovněž vzal v potaz, že posouzení jak kárně obviněného, tak ministryně spravedlnosti nebyly až tolik odlišná.[44]

2.1.4 Jednání adresovaná interně

Nejvíce kompetencí mají soudní funkcionáři samozřejmě v rámci soudu, na němž působí. Výčet úkolů předsedy soudu obsahuje ZSS[45], ty se vztahují k chodu soudu jak po organizační, tak personální stránce, ke zvyšování odbornosti soudců i ostatních zaměstnanců, zajišťování bezpečnosti soudu, zajišťování výběru justičních kandidátů. Novelizace ZSS zákonem č. 218/2021 Sb.[46] s účinností od 1. července 2022 nově výslovně zavedla povinnost zajišťování včasného zveřejňování soudních rozhodnutí.

V této kategorii se článek bude věnovat rozvrhu práce, jelikož se jedná o zásadní projev pravomoci předsedy soudu ve státní správě soudů, a následně oblasti interního dohledu.

2.1.4.1 Rozvrh práce

Rozvrh práce je základní nástroj vnitřní organizace soudu, jehož obsah je stanoven příkladným výčtem v § 42 a § 42a ZSS.[47] Je to komplexní nástroj veřejně přístupný právě kvůli jeho důležitosti, což umožňuje i případnou kontrolu jeho dodržování zvenčí. Odvíjí se od něj, jak sestavení konkrétních senátů s určitou specializací, tak i způsob rozdělení jednotlivých věcí do soudních oddělení. Na jeho základě se tak určuje zákonný soudce pro konkrétní věc.

Rozvrh práce je upraven v ZSS, ve vyhlášce č. 37/1992 Sb.[48] a v interních instrukcích ministerstva č. 505/2001-Org[49].[50] Rozvrh práce vydává předseda soudu na období kalendářního roku po projednání se soudcovskou radou, a to do konce předchozího kalendářního roku[51]. Kromě výčtu uvedeném v ZSS, může předseda stanovit i „senáty a samosoudce, jejichž soudní oddělení jsou organizována formou týmu“.[52]

Stanovování a dodržování rozvrhu práce je rovněž oblast, ve které lze nalézt rozhodnutí kárného senátu o kárných provinění funkcionáře. Místopředseda Krajského soudu v Brně byl shledán vinným kárným proviněním, jehož se dopustil vydáním pokynu k zastavení nápadu určitému soudnímu oddělení v rozporu s rozvrhem práce[53]. Dalším příkladem kárných provinění v oblasti rozvrhu práce je kárné provinění předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích, který odňal probíhající soudní řízení zákonnému soudci, když přidělil 1521 věcí napadlých jinému soudnímu oddělení senátu 44 INS, aniž by toto opatření promítl do rozvrhu práce jako mimořádný nápad tohoto senátu anebo tuto změnu projednal se soudcovskou radou.[54]

2.1.4.2 Dohled

Předseda soudu provádí dohled nad soudem. Tato povinnost je stanovena v ZSS, jak v oblasti dohledu nad úrovní soudních jednání, tak nad soudními kancelářemi, činností ředitele správy soudu a prováděním i prověrky spisů.[55] Ke konkretizaci dohledu pak ministerstvo vydalo instrukci č.j. 87/2002-Org[56]. Dohledem ve stanoveném rozsahu předseda soudu pověří místopředsedy ale při zachování své vlastní odpovědnosti. Zpravidla se jedná o výkon dohledu nad úsekem činnosti soudu. V rozvrhu práce je pak místopředseda stanoven jako místopředseda pro trestní úsek, pro občanskoprávní úsek, pro obchodní, insolvenční a správní úsek[57]. Dohled nad více úseky může být vykonáván jedním místopředsedou. Rozlišení úseků je odvislé od konkrétního soudu a jemu příslušné agendy.

Závěr

Provedená analýza postavení a kompetencí soudních funkcionářů ve státní správě soudů dostatečně prokázala jejich zásadní rozsah a současně provázanost činností orgánů státní správy soudů. Vyjmenované úkoly jsou jen výsečí z kompetencí soudních funkcionářů. Velká část jejich úkolů vychází z praxe soudů a nemá výslovnou oporu v zákoně, pouze zastřešující ustanovení v zajištění chodu soudu po stránce personální a organizační. Obavy ze zneužití kompetencí soudních funkcionářů, které našly i odraz v nálezu Ústavního soudu ve věci opakovaných mandátů, by měly být novelizací alespoň částečně upokojeny. Stále však zůstává odpůrcům opakovaných mandátů možnost odsoudit novelizovanou úpravu jako nedostatečnou v případě soudních funkcionářů okresních soudů a místopředsedů, jimž je umožněn výkon opakovaného mandátu na jiném soudě též instance. Problém s touto novelou však nastává u okresních soudů s nízkým počtem soudců, u kterých není umožněn opakovaný sedmiletý výkon funkce předsedy soudu a v případě místopředsedy soudu sedmiletý výkon funkce dvě po sobě jdoucí období. Je nutno přihlédnout i ke skutečnosti, že ne každý soudce má ambice, anebo předpoklady tuto činnost vykonávat. Ve výše zmiňovaných tabulkách[58] poskytovaných ministerstvem je stanoven současný počet soudců Okresního soudu Jeseník osm a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jedenáct. Návrhy de lege ferenda v této právní oblasti by mohly spočívat právě ve stanovení výjimky ze zákazu opakovaného mandátu pro soudy s kapacitou nižší 10, nebo 15 soudců.

Rozdělení kompetencí soudních funkcionářů ukázalo vazby státní správy existující jak v rámci hierarchické soudní soustavy, tak ve vztahu k ústřednímu orgánu – Ministerstvu spravedlnosti. Z důvodu nejen obecné kontroly státní správy, ale ochrany nezávislosti moci soudní, na kterou má státní správa soudů neopomenutelný vliv (stanovení zákonného soudce, kárná odpovědnost soudců aj.), jsou ve všech uvedených kategoriích jasně vidět mechanismy kontroly státní správy soudů. Od dohledu vykonávaného ministerstvem, přes dohled soudů nad nižšími soudy v jejich obvodu, nebo účasti veřejnosti na kontrole soudnictví v podobě podávání stížností, žádostí o poskytnutí informace či umožnění dohledat rozvrh práce soudu v elektronické podobě, až po interní mechanismy kontroly na jednotlivých soudech, všechny tyto kontrolní mechanismy vytváří systém stanovující předpoklady pro efektivní výkon nezávislé soudní moci.

Tento článek jsem se rozhodla psát z důvodu stále relativně početně omezené odborné literatury na téma soudních funkcionářů obecných soudů. Samotné kompetence soudních funkcionářů, mechanismy dohledu, soukolí, které stojí za výkonem nezávislé soudní moci, si zaslouží více pozornosti.


[1] § 118 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v posledním znění (dále jen „ZSS“).

[2] § 182 ZSS.

[5] Bod 26 Nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn Pl. ÚS 87/06, na něž odkazuje GRYGAR, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 32-35.

 Ústavní soud v tomto nálezu řešil návrh předsedkyně Nejvyššího soudu na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ohledně jmenování JUDr. Jaroslava Bureše dalším místopředsedou Nejvyššího soudu. V rámci tohoto nálezu se Ústavní soud zabýval vymezením funkce předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu. Jelikož se jedná o obecné vyjasnění souladu rozhodovací činnosti soudce na jedné straně a výkon funkce orgánu státní správy soudů na straně druhé, je toto vymezení aplikovatelné i na předsedy a místopředsedy obecných soudů.

[6] Justice.cz, jež je informační portál veřejné správy obsahující mimo jiné informace o soudnictví v České republice.

[7] § 120 odst. 1 ZSS, s tím že v § 120 odst. 4 ZSS zákon stanoví: „Ve věcech majetku státu a státního rozpočtu vykonává ministerstvo státní správu soudů vždy prostřednictvím jejich předsedů.“

[8] Dokument č.j.: 1/2022-OPAJ-SO k 1. lednu 2022, v němž Ministerstvo spravedlnosti stanovilo evidenční počet soudců a plánovaný počet na rok 2022 včetně počtu soudců, pro které je rozpočtově zajištěný plánovaný stav. Obsahuje počet justičních čekatelů, vyšších soudních úředníků a asistentů.

[10] GRYGAR, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář, s. 412–416.

[11] ibid.

[12] GRYGAR, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář, 392–394.

[14] Pro vrchní soud v § 103 odst. 1 ZSS, pro krajský soud v § 104 odst. 1 ZSS a pro okresní soud v § 105 odst. 1 ZSS.

[15] Zákon č. 218/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[16] KOLUMBER, D. Soudní funkcionáři a ústavní dimenze opakovaného výkonu jejich funkce [online]. Pravniprostor.cz. 3. 9. 2019. [cit. 11. 12. 2021]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/soudni-funkcionari-a-ustavni-dimenze-opakovaneho-vykonu-jejich-funkce

[17] KOUDELKA, Z. Soudní funkcionáři a Ústavní soud. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 4, s. 371.

[18] DERKA, V. Ústavnost opakovaného jmenování soudních funkcionářů. Jurisprudence. 2017, č. 1, s. 8–9.

[19] § 105a ZSS.

[20] Pro vrchní soudy § 103 odst. 2 ZSS, pro krajské soudy § 104 odst. 2 a pro okresní soudy § 105 odst. 2 ZSS.

[21] § 46 ZSS, § 48 ZSS, § 49 ZSS, § 59 odst. 1 písm. c) ZSS.

[22] Komparativní pojednání porovnává kompetence předsedů soudů různých státních jurisdikcí (s přihlédnutím ke kompetencím v jurisdikcích východní a západní Evropy, jejichž předěl v této problematice není tak jasně patrní) a nadnárodních a mezinárodních soudů.

[23] BLISA, A., KOSAŘ, D. Court Presidents: The Missing Piece in the Puzzle of Judicial Governance. German Law Journal. 2018, roč. 19, č. 7, s. 2050.

[24] BLISA, KOSAŘ. Court Presidents: The Missing Piece in the Puzzle of Judicial Governance, s. 2023. „We define seven such components: power over judicial careers, jurisprudential power, administrative power, financial power, ambassadorial power, media power, and the residual category of ancillary powers.“

[25] Předseda vrchního soudu v § 125 odst. 4 ZSS a předseda krajského soudu. § 126 odst. 4.

[26] Č.j. MSP-323/2021-OBKR-SP, návrh instrukce o justiční stráži.

[27] Pro vrchní soud v § 28 odst. 1 a 2, pro krajský soud v § 32 odst. 1 a 2 a pro okresní soud v § 36.

[29] § 122d odst. 2 ZSS.

[31] Pro vrchní soud v § 125 odst. 1 písm. e) ZSS, pro krajský soud v § 126 odst. 1 písm. k) ZSS a pro okresní soud v § 127 odst. 1 písm. g) ZSS.

[32] Čl. 17 odst. 5 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

[33]§ 1 odst. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti 13/2008-SOSV-SP ze dne 24. července 2009, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. (dále jen „instrukce č.j. 13/2008-SOSV-SP“)

Instrukce současně upravuje i omezení práva na informaci v § 5.

[34] Tato instrukce se vztahuje obecně na povinné subjekty v rezortu Ministerstva spravedlnosti vymezené v § 2. „Vedoucí povinného subjektu pověří některý z organizačních útvarů nebo některého ze zaměstnanců (funkcionářů) přijímáním žádostí o poskytnutí informace a organizací jejich vyřizování, evidováním žádostí podaných v písemné formě ve zvláštním rejstříku a pořizováním záznamů o postupu při poskytování informace.“

[35] § 6 odst. 1 instrukce č.j. 13/2008-SOSV-SP.

[36] § 6 odst. 4, 5 a 8 instrukce č.j. 13/2008-SOSV-SP.

[37] O odvolání může rozhodnout i orgán, který o něm již rozhodoval, pokud žádosti zcela vyhoví. § 7 odst. 2 instrukce č.j. 13/2008-SOSV-SP.

[38] § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 instrukce č.j. 13/2008-SOSV-SP.

[39] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES.

Nařízení GDPR našlo odezvu i v tzv. pseudonymizaci, k čemuž byl stanoven Metodický návod k postupu soudů při pseudonymizaci osobních údajů a dalších informací v soudních rozhodnutích pro účely jejich zveřejňování s ohledem na zásady ochrany osobních údajů.

[40] Pro vrchní soudy § 125 odst. 2 písm. c) ZSS, pro krajské soudy § 126 odst. 2 písm. c) ZSS, pro okresní soudy § 127 odst. 2 písm. c) ZSS.

[41] § 8 odst. 1 Instrukce č.j. 106/2001-OSM o vyřizování stížností na postup soudů podle zákona o soudech a soudcích.

[43] § 87 ZSS.

[44] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2011, č. j. 13 Kss 1/2010 – 145.

[45] Pro vrchní soudy § 125 ZSS, pro krajské soudy § 126 ZSS a pro okresní soudy § 127 ZSS.

[46] Zákon č. 218/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[48] Vyhláška č. 37/1992 Sb. ministerstva spravedlnosti České republiky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v posledním znění.

[49] Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, v posledním znění.

[50] KOSAŘ, D. Rozvrh práce: Klíčový nástroj pro boj s korupcí soudců a nezbytný předpoklad nezávislosti řadových soudců. Právník. 2014, č. 12, s 1052.

[52] § 1 odst. 3 interní instrukce č.j. 505/2001-Org.

[53] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2012, č.j. 11 Kss 18/2011 – 251.

[54] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2017, č.j. 16 Kss 5/2016 – 120.

[55]Pro vrchní soud § 125 odst. 1 písm. d) a f) ZSS, pro krajský soud § 126 odst. 1 písm. j) a l) ZSS a pro okresní soud § 127 odst. 1 písm. f) a h) ZSS.

[56] Instrukce Ministerstva spravedlnosti 87/2002-Org ze dne 12.března 2002, k výkonu soudního dohledu u okresních, krajských a vrchních soudů.

[57] Rozvrh práce Krajského soudu v Českých Budějovicích a pobočky v Táboře 2022 [online]. Justice.cz. [cit. 21. 1. 2022]. https://www.justice.cz/documents/15689/2862397/Rozvrh+pr%C3%A1ce+na+rok+2022/497aeb91-8427-4006-8f1c-c63796f119d7

[58] Dokument č.j.: 1/2022-OPAJ-SO.


Bibliografie

  1. BLISA, A., KOSAŘ, D. Court Presidents: The Missing Piece in the Puzzle of Judicial Governance. German Law Journal. 2018, roč. 19, č. 7, s. 2031–2076.
  2. DERKA, V. Ústavnost opakovaného jmenování soudních funkcionářů. Jurisprudence. 2017, č. 1, s. 3–14.
  3. GRYGAR, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018.
  4. KOLUMBER, D. Soudní funkcionáři a ústavní dimenze opakovaného výkonu jejich funkce [online]. Pravniprostor.cz. 3. 9. 2019. [cit. 11. 12. 2021]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/soudni-funkcionari-a-ustavni-dimenze-opakovaneho-vykonu-jejich-funkce
  5. KOSAŘ, D. Rozvrh práce: Klíčový nástroj pro boj s korupcí soudců a nezbytný předpoklad nezávislosti řadových soudců. Právník. 2014, č. 12, s. 1049–1076.
  6. KOUDELKA, Z. Soudní funkcionáři a Ústavní soud. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 4, s. 369–372.
  7. Rozvrh práce Krajského soudu v Českých Budějovicích a pobočky v Táboře 2022 [online]. Justice.cz. [cit. 21. 1. 2022]. https://www.justice.cz/documents/15689/2862397/Rozvrh+pr%C3%A1ce+na+rok+2022/497aeb91-8427-4006-8f1c-c63796f119d7
  8. Směřujme k univerzální právní zkoušce [online]. nsoud.cz. [cit. 21. 1. 2022]. https://nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~Napsalionas~Smerujme_k_univerzalni_pravni_zkousce~?openDocument&lng=CZ


Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články