Následně se řeší otázka přiřazování přísedících k projednávání jednotlivých věcí, kdy je poukazováno na nedostatečné mechanismy v rozvrzích práce některých soudů. Na jejich základě je totiž možné nejen přísedící nahodile vybírat, ale někdy také měnit. Dále se práce věnuje analýze judikaturních rozhodnutí k otázkám zákonného přísedícího. Konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, jenž se týká otázky vyřazení přísedících pro podjatost. Dále jde o nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15 a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3383/14, jež se zabývají způsobem tvorby rozvrhů práce a výběru přísedících. Všechna tato rozhodnutí jsou podrobena kritice. Je nabídnuto taktéž přehledové komparativní srovnání zajištění zásady zákonného přísedícího v Rakousku a Německu. V závěru je konstatováno, že zásada zákonného přísedícího v českém právním řádu dostatečně naplňována není, přičemž je doporučena změna rozhodovací praxe soudů a dodržování zásad pro sestavování rozvrhů práce.
Úvod
Téma laického prvku v justici je dlouhodobě předmětem odborné diskuse. V té vyvstává mnoho otázek, jež se dosud nepodařilo zcela uspokojivě zodpovědět. Často se řeší výhody a nevýhody tohoto institutu. Rovněž to, jestli má být i nadále zachován, nebo zdali není vhodnější jej zrušit. S ohledem na to, že je nyní ze strany Ministerstva spravedlnosti zvažováno omezení institutu přísedících v českém právním řádu, se současně jedná o téma vysoce aktuální.
Laický prvek se do soudnictví na našem území dostal do právního řádu v rámci liberalizačních snah během revoluce v roce 1848. Do roku 1850 na daném území platil Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích. Ten byl založen na zásadě inkvizičního procesu, která vycházela z dob feudalismu a absolutismu. V rámci revoluce v roce 1848 se však kontrola soudnictví prostřednictvím lidu stala jedním z požadavků demokratických sil.[1] Právě zavedením laického prvku měla být tato kontrola zajištěna.[2]
V současnosti je laický prvek v české justici užíván ve formě přísedících. Tedy osob podílejících se spolu se soudcem profesionálním na rozhodování, a to v civilním řízení v první instanci v pracovních věcech.[3] Dále potom v trestních věcech u okresních soudů v řízeních o trestných činech, za něž zákon stanoví horní hranici trestu odnětí svobody převyšující pět let a u krajských soudů v řízeních v prvním stupni.[4] Odborný zájem teoretiků se doposud zaměřoval především na otázky zásady zákonného soudu a soudce. Tento princip je tedy díky tomu již poměrně obsáhle rozpracován. O poznání méně řešenou otázkou však byla problematika zákonného přísedícího. Hlavním cílem této práce tak bude rozřešení problému, zda taková zásada vůbec existuje. V kladném případě pak bude vedlejším cílem analýza stavu s hlavním důrazem na ověření, jestli je takový princip vůbec řádně a dostatečně v českém právním řádu naplněn. Tématem se sice již dříve řada teoretiků i praktiků zabývala. Otázku řešil opakovaně i Nejvyšší soud a Ústavní soud. Žádná z tuzemských prací se však tématem nezabývá opravdu komplexně a v celé šíři problémů. Omezují se buď jen na problémy dílčí, nebo pouze z hlediska zkušeností s institutem v daném odvětví. Role přísedících by však neměla být brána na lehkou váhu, neboť se spolupodílejí na rozhodování o právech a povinnostech občanů, či o otázkách jejich viny a trestu.
Stručně k zásadě zákonného soudce
V právním státě představuje zásada zákonného soudce jednu z dalších garancí vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistku zaručující nezávislost justice.[5] Je garancí pevného výběru soudce natolik, aby se předešlo domněnkám o možném účelovém dosazení,[6] podjatosti, nespravedlnosti či nadržování některé ze stran. Nezávislost justice a právní jistota v právním státu žádá jednoznačnost regulí pro primární přidělení i následující přerozdělení věcí, používaných v každém jednotlivém případě. Dále požaduje též zřejmé záruky, jež zabezpečí objektivitu s transparentností, a především zamezí jakémukoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům.[7] Současně se zajišťuje stabilita obsazení soudu tehdy, kdy se má opětovně rozhodovat poté, co nadřízený soud zrušil předchozí rozhodnutí a vrátil jej k dalšímu řízení.[8] Díky zásadě zákonného soudce rovněž nelze procesně docílit možné změny již vydaného rozhodnutí ve prospěch některé ze stran tak, že by byla věc předána jinému soudci či senátu. Obzvlášť tehdy, pokud byli povoláni k projednání platným rozvrhem práce.[9] Celá zásada je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce je stanovena zákonem. Zákonem má však být dále stanoveno, zda o věci rozhodne samosoudce nebo senát, popřípadě jestli bude senát složen jen ze soudců, nebo i přísedících.[10]
Zákonným soudcem je ten, který je na základě zákona určen k projednání a rozhodnutí věci. Nejprve je vždy určen konkrétní soud. Děje se tak na základě věcné, místní a funkční příslušnosti,[11] jež jsou dány procesními předpisy. Právo na zákonného soudce není vyčerpáno jen příslušností soudu a jeho konkrétním obsazením, ale i přidělováním soudní agendy na základě předem určených pravidel.[12] Pokud by ve věci rozhodl jiný soudce, jednalo by se o důvod pro zrušení takového rozhodnutí v odvolacím řízení,[13] popřípadě v řízení o žalobě pro zmatečnost.[14] K dané vadě se přihlíží rovněž v dovolacím řízení.[15] Jádrem teze zákonného soudce dále je, že složení soudu a pravidla jeho selekce pro konkrétní případ nesmějí být nahodilá či libovolná.[16] Z praktického hlediska však není možné, aby zákon přímo stanovil osobu nebo osoby, jež mají věc rozhodovat.[17] V zájmu objektivity však musejí být stanoveny alespoň zákonem dané regule.[18] Zákonnou realizací práva na zákonného soudce je tak mimo procesních předpisů z. s. s.[19] Stanoví např. způsob, jakým mají být jednotlivé kauzy roztříděny mezi soudní oddělení, což je chápáno jako dotvoření garance zákonného soudce,[20] z něhož vyplývá požadavek na předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení.[21] Vše pevně určuje rozvrh práce daného soudu.[22] Ten také podle zákona dále určuje, kteří konkrétní soudci a přísedící budou jmenovitě[23] v těchto soudních odděleních působit,[24] a to včetně zastupování.[25] Ústavní soud takový přístup připustil i přesto, že samotné přidělování věcí je založeno podzákonným předpisem.[26] Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.[27] Pravidla obsažená v rozvrhu práce musejí být dále obecná, neutrální, transparentní a zaručující nemožnost zneužití.[28] Tomu je napomáháno mj. veřejnou přístupností rozvrhu práce.[29] Každé podání je potom podatelnou postupováno dle druhu a obsahu příslušnému soudnímu oddělení. Podle rozvrhu práce je následně přiděleno určitému soudnímu senátu dle jeho specializace.[30] Jelikož je hlas soudce a přísedícího při rozhodování stejný,[31] musejí se výše uvedená pravidla nutně vztahovat i na přísedící.[32] Dokonce i Ústavní soud konstatoval nezbytnost zaručení práva na zákonného přísedícího, které se nevyčerpává jen vymezením příslušnosti a obsazením soudu.[33]
Otázka zákonného přísedícího
Lze mít za to, že rozvrhy práce týkající se soudců výše uvedené zásady respektují.[34] V případě přísedících se tak však zcela neděje. Rozvrhy práce jsou ve vztahu k přísedícím napříč soudy řešeny různorodě. Často totiž podrobná pravidla jejich přiřazování blíže neurčují.[35] V praxi bývá stanovena např. jedna skupina pro civilní řízení a druhá pro trestní. Jindy jsou přísedící rozčleněni do skupin a přiřazeni pro celá soudní oddělení. Konkrétního přísedícího pro určitou věc si pak vybírá až předseda senátu z celé stanovené skupiny. Za takových podmínek bude mít předseda senátu jistě tendenci vybírat si přísedící, již mu nečiní potíže. Takové, kteří nejsou konfliktní a přikloní se k jeho názoru.[36] Přísedícího, s nímž podobné zkušenosti nemá, si příště nejspíše nevybere.[37] Naopak se zase může přísedící z obav, aby byl obsazen pro jinou věc i příště, raději klonit k názoru profesionálního soudce.[38] Nadto zcela volná pravidla dokonce umožňují přísedící v průběhu jednotlivých roků měnit[39] To je možné zejména v civilním řízení. Soudci v takovém případě stačí po změně obsazení senátu pouze na začátku dalšího jednání sdělit obsah přednesů a provedených důkazů.[40] Můžeme se podivovat nad tím, proč je taková varianta vůbec možná, neboť se v jistém směru jedná o další prolomení zásady zákonného soudce, respektive přísedícího. To platí zvláště tehdy, když tr. ř. něco podobného neumožňuje.[41] Lze se dohadovat o tom, že důvodem je nejspíše praktičnost. Ani ta by ovšem neměla převážit jeden z požadavků na spravedlivý proces.
Těmito problémy se už dokonce v praxi zabývalo několik judikaturních rozhodnutí, z nichž některá lze blíže rozebrat.
2.1 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008
V dané věci byl pracovněprávní spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru nejprve po zahájení řízení u Okresního soudu v Hradci Králové jakožto soudu prvního stupně přidělen soudnímu senátu 10 C. K jeho projednání došlo dne 16. 11. 2006 za účasti předsedkyně senátu JUDr. M. H. a přísedících JUDr. R. Š. a J. K. Krajský soud v Hradci Králové však posléze rozhodl o vyloučení předsedkyně senátu JUDr. M. H. z projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Věc tak byla předána zastupujícímu soudci podle rozvrhu práce, a sice Mgr. J. R. Z žádného rozhodnutí však nevyplynulo, že by z projednávání a rozhodnutí věci byl vyloučen taktéž jakýkoli přísedící. Přesto však bylo o sporu dále jednáno před senátem složeným ze dvou jiných přísedících. Ti byli v rozvrhu práce rozčleněni jen mezi občanskoprávní a trestní úseky soudu. Dle žalované v takovém případě nebyla dodržena právě zásada zákonného soudce, což namítala v dovolacím řízení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že rozvrh práce blíže neurčoval rozdělení jednotlivých přísedících do konkrétních soudních oddělení. Původním zařazením věci do soudního oddělení 10 C bylo napevno stanoveno, kdo je zákonným soudcem. Tedy předseda senátu a všichni přísedící přidělení k občanskoprávnímu úseku. Jestliže bylo v příslušném soudním oddělení více přísedících, byli podle názoru Nejvyššího soudu zákonnými přísedícími všichni. Podle Nejvyššího soudu bylo tedy v pořádku, pokud věc projednal předseda senátu podle rozvrhu práce spolu s kterýmikoli přísedícími zařazenými do téhož oddělení. Ale nevadilo by dokonce ani to, jestliže by v dané věci proběhlo více soudních roků, přičemž by byl senát pokaždé obsazen jinými přísedícími z daného oddělení. V takovém případě postačí pouze splnit podmínku sdělení obsahu přednesů a provedených důkazů na počátku jednání.[42] Dále Nejvyšší soud uvedl: „Rozvrh práce u soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – pouhou normou ‚interní povahy‘ a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako ‚příslušný soudce‘) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce.“[43]
K rozsudku Nejvyššího soudu je dle autorova názoru zapotřebí poněkud kritického postoje. Tento až extenzivní výklad zásady zákonného soudce totiž vyznívá dosti spekulativně. Jestliže je umožněn zcela volný výběr jedinců podílejících se na rozhodování ve věci z natolik široké skupiny, pak nelze garantovat ani podstatu této zásady, tedy zamezení libovolného dosazování takových osob. Argument o povinnosti sdělit nově obsazenému senátu obsah přednesů a provedených důkazů na počátku jednání v tomto případě nemůže obstát, protože danou vadu nikterak nezhojuje. Nejvyšší soud tak v podstatě posvětil prolomení principu uvedeného v čl. 38 odst. 1 Listiny.[44] Naplnění této zásady lze dosáhnout snad jenom v případě, že bude do ust. § 42 odst. 1 písm. d) z. s. s. zákonodárcem jasně zanesena povinnost zástupů mezi přísedícími tak, jako je tomu u soudců. Z pohledu praxe se sice jedná o opatření vrcholně nevhodné, avšak za současného ponechání institutu přísedících v českém právním řádu nelze požadavkům Listiny základních práv a svobod vyhovět jinak.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 11/2019. Jeho pokračování je dostupné zde.
[1] KÜHN, Zdeněk. Laický prvek v justici – archaismus v 21. století nepotřebný? In: Jiné právo [online]. 3. 10. 2008 [cit. 2019-04-15]. Dostupné z: Laický prvek v justici - archaismus v 21. století nepotřebný? | JINÉ PRÁVO (jinepravo.blogspot.com).
[2] VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 56.
[3] Srov. ust. § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spoj. s ust. § 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. s.“).
[4] Srov. ust. § 2 odst. 9 ve spoj. s ust. § 314a odst. 1 a contrario tr. ř. a s ust. § 35 odst. 2 z. s. s., popřípadě ust. § 31 odst. 2 písm. a) z. s. s.
[5] Např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95; nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15.
[6] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07; nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09.
[7] Srov. rozsudek ESPL ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku, stížnost č. 19334/03.
[8] Nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14.
[9] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 476/97.
[10] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15.
[11] ŠÍP, Josef. Právo na zákonného soudce při přidělování přísedících (ve světle nedávného rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2430/15). Právo a bezpečnost. 2016, roč. 3, č. 2, s. 110; ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 14, s. 518.
[12] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03.
[13] Ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., popřípadě ust. § 246 odst. 2 tr. řádu.
[14] Ust. § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., respektive ust. § 265b, odst. 1 písm. a) tr. řádu.
[15] Ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.
[16] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98.
[17] ŠÍP, Josef. Právo na zákonného soudce při přidělování přísedících (ve světle nedávného rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2430/15), s. 110.
[18] WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 1. díl. 9. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 64.
[19] ŠÍP, Josef. Právo na zákonného soudce při přidělování přísedících (ve světle nedávného rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2430/15), s. 110.
[20] KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 1. díl. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 1361; ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518.
[21] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98.
[22] KOCOUREK, Jiří. Zákon o soudech a soudcích: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 99; PROUZA, Daniel – HÁJEK, Michal. Laický prvek při soudním rozhodování v trestních věcech aneb přísedící ano či ne? Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 7, s. 205.
[23] Rozvrh práce mimo jmen soudců a přísedících také výslovně určuje, kteří konkrétní asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a vykonavatelé budou působit v jednotlivých soudních odděleních. Srov. ust. § 42 odst. 1 písm. a) z. s. s.
[24] Ust. § 40 an. z. s. s. Dále srov. ŠÍP, Josef. Právo na zákonného soudce při přidělování přísedících (ve světle nedávného rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2430/15), s. 110 či ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518.
[25] Ust. § 42 odst. 1 písm. d), popřípadě též ust. § 44 z. s. s. a dále textace ust. § 1 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1/2002 ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn. Stojí ovšem za povšimnutí, že zastupování je řešeno jenom v případě soudců. To může představovat nedostatek, jak bude uvedeno dále.
[26] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Lze se ale ptát, jestli je rozvrh práce vůbec předpisem právním. Z důvodu absence obecně závazné povahy je třeba přiklonit se spíše k závěru, že se jedná o interní instrukci.
[27] Ust. § 41 odst. 2 z. s. s.
[28] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15.
[29] Srov. ust. § 41 odst. 3 z. s. s.
[30] KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 1. díl., s. 1360; ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518.
[31] Pro civilní řízení je v ust. § 36 odst. 1 větě druhé o. s. ř. jasně stanoveno, že všichni členové senátu jsou si při rozhodování rovni. O něco komplikovanější situace panuje v řízení trestním. Hlas přísedícího má sice stejnou váhu jako hlas soudce i zde. K tomu srov. např. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 463. Problémem však je, že tato skutečnost není nikde v tr. ř. explicitně stanovena. Pravidlo lze dovozovat z ust. § 127 odst. 2 věty prvé tr. ř. Zde se totiž uvádí, že při hlasování rozhoduje většina hlasů. Není však zcela jasné, jestli hlasy jednotlivých členů senátu nemají rozdílnou váhu. Pokud se ovšem dále podle ust. § 127 odst. 2 a 3 jednotlivé hlasy sčítají, přičemž není vyjádřena žádná preference některého z hlasů před jinými, pak by měly mít všechny hlasy logicky stejnou hodnotu. Lze se však domnívat, že takto nejasně nastavený systém není zcela šťastný. Úprava v tr. ř. skoro působí dojmem, že bylo na výslovné stanovení váhy hlasu v soudním senátu opomenuto. Daleko příznivější by jistě bylo, pokud by se tento nedostatek doplnil, aby se předešlo případným výkladovým problémům.
[32] ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518. Tuto úvahu již navíc autor zmiňoval i ve své dřívější práci. Srov. LAJSEK, Vladimír. Účast laických soudců při rozhodování jako překážka spravedlivého procesu? In: GÁBRIŠ, Tomáš. Sudcovské rozhodovanie. Záruky a prekážky spravodlivého procesu. Bratislava: Wolters Kluwer, 2018, s. 189.
[33] Nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01.
[34] Stejného názoru je i Jana Odehnalová. Srov. ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518.
[35] LAJSEK, Vladimír. Účast laických soudců při rozhodování jako překážka spravedlivého procesu?, s. 189–190.
[36] Zdeněk Koudelka ve své práci popisuje ještě další rozměr celého systému: „Znal jsem docenta sociologie Jaroslava Nevoránka, který byl zvolen přísedícím na dvou soudech a k jednomu nebyl jako přísedící přizván. Když se tázal na soudu, jak je to možné, odpovědí mu bylo, že je to věc předsedů senátů a záleží na nich, koho si vyberou. Byl to hodný člověk, a nikdy by předsedům senátů problém nedělal. Ovšem zřejmě je odpuzovalo to, že je docent sociologie. Báli se, že by jim do toho mluvil.“ Viz KOUDELKA, Zdeněk. Přísedící a právo na zákonného soudce. Právo a bezpečnost. 2016, roč. 3, č. 2, s. 126.
[37] ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518; KOUDELKA, Zdeněk. Přísedící a právo na zákonného soudce, s. 517; MAREK, Tomáš. K otázce laického prvku v justici. Trestněprávní revue. 2012, roč. 11, č. 7–8, s. 169.
[38] LAJSEK, Vladimír. Účast laických soudců při rozhodování jako překážka spravedlivého procesu?, s. 190.
[39] ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 518.
[40] Srov. ust. § 119 odst. 3 o. s. ř. Lze ovšem vyslovit domněnku, že takový postup odporuje zásadě bezprostřednosti soudního řízení.
[41] Srov. ust. § 219 odst. 3 tr. ř. Princip byl navíc podepřen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03.
[42] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008.
[43] Ibidem.
[44] Shodně též v podstatě ODEHNALOVÁ, Jana. Laický prvek v soudním procesu a některé ústavněprávní aspekty, s. 519.
Diskuze k článku ()