Problematika (nejen) procesního nástupnictví a zneužívání procesního práva

Ústavní soud vydal dne 9. 4. 2015 pod sp. zn. III. ÚS 2482/14 zajímavý nález v kauze, která se několik let řeší u soudu, u něhož působím. Nejen proto mě však rozhodnutí zaujalo.

soudce Ústavního soudu

Pohnutá „kauza Čepro“ začala v roce 2004 vydáním rozsudku pro zmeškání proti právnické osobě se státní účastí na částku téměř 2,5 miliardy Kč, a to za okolností, které byly následně čile komentovány v médiích, neboť, jak se později ukázalo, žalovaný se k jednání, při němž byl vynesen kontumační rozsudek, nedostavil v důsledku trestné činnosti pracovnice jeho podatelny (paní úmyslně zatajila předvolání k soudu).

Do kauzy proto musel zasáhnout až Ústavní soud, který nálezem ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 394/05, zmíněný rozsudek pro zmeškání zrušil, přičemž dospěl k závěru, že když nějaký zaměstnanec úmyslně páchá trestnou činnost, nemůže to jít k tíži jeho zaměstnavatele v podobě kontumačního rozhodnutí.

Pro závěry v tomto rozhodnutí uvedené měl jistě pochopení žalovaný; menší však již nepochybně žalobce. Nicméně – Ústavní soud rozhodl a před jeho rozhodnutím se smeká.

Teď rozhodl ve stejné kauze znovu a znovu moudře, když nálezem ze dne 9. 4. 2015 zrušil usnesení odvolacího i dovolacího soudu, na základě něhož se měl v důsledku „podezřelého“ (jinak však formálně a právně bezvadného) postoupení pohledávky podle ustanovení § 107a o. s. ř. v řízení ocitnout nový žalobce – společnost se sídlem v Lichtenštejnsku, na kterou měla být žalobcem dosavadním postoupena pohledávka, o níž se vede spor.

Ústavní soud připomněl, že netoleruje obecným soudům přehnaně formalistický postup za sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil (konzistentně), že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad a vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

Rozhodnutí obecného soudu nesmí být formálně procesně správné, avšak zároveň nespravedlivé. Nesmí „pokrývat“ právo zneužívající tendence účastníků.

Hezky Ústavním soudem řečeno.

V jeho nálezu ze dne 9. 4. 2015 lze zároveň při jistém zobecnění (a ze širšího úhlu pohledu) najít dvě témata, která v posledních letech „hýbou“ civilním řízením: zneužívání procesního práva a jev, který bychom mohli označit „hypertrofií soudního rozhodování“.

Na čerstvém nálezu Ústavního soudu se nadto ukazuje, proč je civilní řízení v České republice „nemocné“. A protože jsem se ve svých příspěvcích věnoval problematice zneužívání procesního práva opakovaně, zaměřím se v dubnovém článku především na téma druhé.

Úmornost soudního rozhodování

Ve sporném řízení, přestože je (mělo by být) přísně kontradiktorní, je zákonodárcem dlouhodobě posilována odpovědnost účastníka za jeho výsledek, je zároveň a stále ještě nezdravě „nezkoncentrované“, přestože v něm byla zavedena souhrnnou novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. tzv. zákonná koncentrace (§ 114c odst. 4; § 118b odst. 1 o. s. ř.), která znamená zákaz novot (nových tvrzení a důkazů) po dosažení určitého okamžiku v řízení, a tedy podstatné omezení účastníků v realizaci jejich práv tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy.

Koncentraci však nelze vnímat jen jako omezení účastníků, či snad dokonce jako jejich „procesní trest“, ale v neposlední řadě jako závazek pro soud – zejména ve vztahu k jeho povinnosti rozhodnout při jediném nařízeném jednání. Posílení zásady rozhodnutí při jediném jednání je nezbytnost, má-li se civilní proces „uzdravit“. I to chtěl zákonodárce všemi významnějšími novelami občanského soudního řádu v posledních letech naznačit.

Koncentraci je ovšem třeba chápat ještě z dalšího úhlu pohledu: jako „zkoncentrování řízení“ – v tom smyslu, že v jeho průběhu nemusí soud řešit každou dílčí procesní situaci vzniklou na základě úkonu účastníka (nebo i bez něj) a naopak může „zkoncentrovat“ (vyhradit si) rozhodnutí o nemeritorních a dílčích záležitostech až k okamžiku rozhodnutí konečného – často meritorního zároveň.

Právě totiž taková úprava, která nutí soud rozhodovat v průběhu řízení o vstupech či výstupech účastníků, omezování předmětu řízení, námitkách příslušnosti apod., je ideálním podhoubím pro obstrukce, průtahy a zneužití práva, což se projevuje i v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu.

Přitom – vstupy nových subjektů do řízení, zejména v důsledku prodeje pohledávek, podniku, nemovitosti, a následné sukcese, se v praxi řešily před účinností velké novely o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podstatně jednodušeji. Do 31. 12. 2001 občanský soudní řád ustanovení § 107a neznal, o vstupech se nerozhodovalo (navíc usnesením, proti němuž je odvolání, a za jistých okolností i dovolání, přípustné), vstup se prostě a jednoduše „konstatoval“ do protokolu a jelo se dál – jen v konečném rozhodnutí se s ním soud vypořádal.

A přesně to je cesta ke zjednodušení procesu. Soudu musí být umožněno, aby si vyhradil rozhodnutí o vstupech, námitkách, změnách, záměnách atp. ke konečnému rozhodnutí. Dospěje-li k závěru, že má v úmyslu pokračovat v řízení, jednat o něčem jiném nebo s někým jiným, má prostě jednat a ne úmorně a donekonečna rozhodovat – rozuměj, nesmí dávat prostor pro podání opravných prostředků a vyvolání odvolacího či dovolacího řízení jen o procesních nemeritorních otázkách.

Pokud v tomto ohledu bude procesní úprava taková, jaká je, tedy že bude účastníkům umožněno již v průběhu řízení napadat nemeritorní procesní rozhodnutí řádnými i mimořádnými opravnými prostředky, budeme se setkávat s obstrukcemi, průtahy – jako v tomto případě. Kauzu Čepro řeší obecná justice více než deset let a ještě se nedostal ani nalézací soud k meritornímu konečnému rozhodnutí.

Fenomén dvojí instance

Zásada dvojinstančnosti soudního řízení se stala v posledních letech zaklínadlem – zejména u těch účastníků, kteří byli neúspěšní a hledají všemožné cesty, jak za každou cenu zvrátit nepříznivé rozhodnutí. Často bývá tvrzeno, že „účastníkovi byla odňata instance“, zvláště v  případech, kdy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně po doplnění či zopakování dokazování v odvolacím řízení. Jako by účastník měl právo na přezkum každého rozhodnutí „vyšším soudem“ a stůj co stůj v každé situaci.

Přitom skutečnost, že účastník má právo odvolání, není úplnou samozřejmostí; tzv. zásada dvojinstančnosti soudního řízení totiž není ústavní zásadou. Tou je pouze právo na spravedlivý proces (viz čl. 36 odst. 1čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které reflektují čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod). Teorie a praxe civilního procesu tuto zásadu tradičně nezpochybňují, avšak v poslední době ji často obsahově modifikují. Souvisí i s předmětným rozhodnutím Ústavního soudu – respektive s tématem tohoto článku.

To, že procesní úprava nutí soud rozhodovat (v této souvislosti zejména) o vstupu nového účastníka do řízení), nadto je proti jeho rozhodnutí odvolání přípustné, souvisí právě s nemístným lpěním zákonodárce na uvedené zásadě dvojinstančnosti. Přitom zákon zároveň soudu ukládá, aby zamezil zneužívání procesního práva (§ 2 o. s. ř.) – a jak již bylo uvedeno, vstupy účastníků jsou často zneužívány k obstrukcím.

Zákonodárce si tedy bude muset vybrat: buď bude i nadále připuštěn odvolací přezkum procesních rozhodnutí, jimiž se vymezuje okruh účastníků a předmět řízení (ale i dalších), anebo ne – a nalézací soud nebude muset s každým druhým usnesením spis předkládat odvolacímu soudu a prostě a jednoduše se s čistě procesními otázkami vypořádá až v konečném rozhodnutí (zejména rozsudku).

Je však otázkou, zda zákonodárce najde odvahu k úpravě posilující roli soudu v procesu; na straně druhé občas svádějící k nepřípustné soudcovské libovůli.

Závěr

Soud se nikdy nesmí ocitnout v situaci, kdy je účastníky (jejich úkony) „zahnán do kouta“, respektive do situace, kdy nemůže rozhodnout konečným způsobem.

Více než dvacetiletá zkušenost se souzením v civilním sporném řízení mi říká, že je zásadně výrazem neschopnosti a nerozhodnosti soudce, pokud přistoupí na hru účastníků, rozhoduje v průběhu řízení „o každé prkotině“ (každém jejich návrhu a námitce), jen proto předkládá opakovaně spis odvolacímu či dovolacímu soudu a nesměřuje řízení koncentrovaně ke konci.

Je pravda, že i stávající procesní úprava soudu umožňuje (sice krkolomně, ale umožňuje) rozhodnout v každé procesní situaci. Soudce je „pánem sporu“ a je na něm, aby si vždy poradil a aby s odkazem na ustanovení § 2 o. s. ř. zatrhl právo zneužívající chování účastníků v průběhu řízení stůj co stůj.

Primárním cílem a smyslem civilního procesu byla, je a bude ochrana porušených nebo ohrožených subjektivních soukromých práv. Jestliže soud postupuje v řízení formalisticky, toleruje právo zneužívající a obstrukční chování účastníka, porušuje tím základní právo ostatních účastníků na spravedlivý proces garantované článkem 36 Listiny.

A to se nikdy nesmí stát.

Jenže se tak děje, o čemž svědčí i dubnový nález Ústavního soudu. Až mě to vede ke kacířské myšlence (ač jsem sám soudcem – nebo si to alespoň o sobě stále myslím), zda by přeci jen neměly být soudy procesní úpravou zavázány vydat rozsudek do určité, zákonem přesně stanovené, doby od zahájení řízení …

Ale o tom až příště v některém z dalších článků.

I s vědomím, že si to pravděpodobně jen za vyslovení této kacířské myšlenky od kolegů pěkně schytám.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu