Procesní „úlevy“ neúspěšným (slabým) účastníkům řízení

Občanský soudní řád (zákon. č. 99/1963 Sb.), ač nabyl účinnosti již „v pravěku“ (1. 4. 1964), je v řadě ohledů (ustanovení) předpisem nadčasovým. Aby ne pokud se podílely na jeho vzniku takové soudcovském osobnosti, jakou byl například JUDr. Josef Rubeš, hlavní autor nepřekonatelného „červeného komentáře“ k o. s. ř.

soudce Ústavního soudu
Foto: Fotolia

Jistě – v době svého vzniku byl procesní předpis v některých pasážích „zanesen“ prachem tzv. socialistické zákonnosti.

Pravda – v původním znění se tomuto procesnímu předpisu ani nezdálo o zákonné koncentraci řízení, kvalifikovaných výzvách k vyjádření k žalobě či datových schránkách.

Ovšem – více než stovkou novel byl zákon č. 99/1963 Sb. tak poznamenán (spíše by se slušelo napsat „destruován“), že má s původní normou, od jejíž účinnosti si právě připomínáme 51 let, pramálo společného.

Přesto – zůstalo v něm několik moudrých ustanovení chránících „slabšího účastníka“ řízení (viz můj lednový článek); tedy zmírňujících ustanovení, které musí mít každý kvalitní procesní předpis, aby předešel nepřiměřeným tvrdostem a zjevné nespravedlnosti.

Veskrze jde o ustanovení výjimečná – a proto se s nimi jako s výjimkami musí zacházet. Tedy umírněně.

Jenže v praxi jsme v poslední době občas svědky pravého opaku, pročež mě tento jev (nevítaný) vedl až k napsání tohoto příspěvku.

Obecně ke zmírňujícím institutům procesního práva civilního

Takzvané zmírňující (moderační) instituty má procesní předpis k tomu, aby se účastník nedostal v průběhu soudního řízení (nebo i v době jeho zahájení či po něm) do společensky nepřijatelné situace. Důležité je v této souvislosti hledisko objektivní, nikoliv subjektivní. Tedy nikoliv to, jak svoji situaci vidí „slabší“ účastník, ale to, jak se situace objektivně jeví navenek – a to i druhé straně sporu (ostatním účastníkům); aby objektivní okolnosti existovaly nezávisle na vůli účastníka, která je bohužel často slabá – hovoříme-li o procesně zodpovědném chování a zásadě „spravedlnost náleží pouze bdělým“, ale také o vůli plnit rozličné (většinou závazkové) povinnosti řádně a včas.

Některé zmírňující instituty jsou spojeny s tzv. „právem chudých“ a mají zamezit, aby nebyl jen pro nepříznivé poměry účastníkovi zamezen přístup k soudu, a tedy odňato právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jaké instituty lze v současném pojetí občanského soudního řádu považovat za zmírňující (nepočítaje v to řízení exekuční)? Především následující:

  • ustanovení zástupce „ex offo“ (§ 30 o. s. ř.)
  • vyslovení neúčinnosti doručení soudní písemnosti (§ 50d o. s. ř.)
  • prominutí zmeškání lhůty (§ 58 odst. 1 o. s. ř.)
  • osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.)
  • moderační nákladové právo soudu (§ 150 o. s. ř.)
  • zrušení kontumačního rozsudku (§ 153b odst. 4 o. s. ř.)
  • povolení plnění povinnosti v prodloužené lhůtě či ve splátkách (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poslední ze zmíněných institutů stojí za bližší pozornost, neboť, jak ukazuje judikatorní vývoj poslední doby, soudy s ním v někdy nezacházejí podle mého názoru tak, jak byl od samého koncipován a jak by si zasloužil.

Lhůta k plnění

Připomeňme si na tomto místě, jak zní ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. upravující lhůtu k plnění – pariční lhůtu, v níž má být splněna povinnost uložená rozhodnutím soudu:

„Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.“

Zajímavé v této souvislosti je, že občanský soudní řád byl ve svém „socialistickém znění“ přísnější, než je ten současný – „kapitalistický“. Podle původního znění nebyla pro vyklizení bytu stanovena lhůta patnáctidenní, ale taktéž třídenní – a to byl tehdy volný trh s byty v oblasti scifi a rozhodně nebylo možné legálně získat do druhého dne jiný (tržní) nájem bytu jako dnes. I to o lecčems vypovídá.

Obecná pariční lhůta (lhůta k plnění) byla tedy odjakživa zásadně třídenní. Po jejím uplynutí se stává rozhodnutí (nejen rozsudek, ale podle ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. také usnesení) nejen pravomocným, ale i vykonatelným – tudíž podkladem pro exekuci a exekučním titulem.

Tři dny ke splnění povinnosti se mohou zdát na první pohled „šibeničním termínem“. Zákon však v této souvislosti vychází z premisy, že obvykle uplyne jistá (někdy značná) doba, než věřitel podá žalobu a než soud rozhodne.

Vychází (nyní) i z toho, že existuje povinná předžalobní upomínka, kterou musí věřitel dlužníkovi zaslat před zahájením řízení, chce-li se domoci též náhrady nákladů (§ 142a o. s. ř.) a která má především preventivní charakter a dává budoucímu žalovanému další možnost navíc, aby se soudnímu řízení vyhnul.

Bere v úvahu i to, že pouhým odvoláním do lhůty k plnění (které navíc nepodléhá poplatkové povinnosti) dochází až na výjimky k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a dalšímu (podstatnému) prodloužení lhůty, v níž má být povinnost splněna (v podmínkách české justice není nic výjimečného, pokud se takto věc dostane k rozhodnutí odvolacího soudu a jeho doručení za více než šest měsíců či dokonce jeden rok).

Především však na tomto místě soud nabádá, aby měl na paměti nejen nářky dlužníka, že nemůže dluh ve lhůtě zaplatit, ale současně oprávněné zájmy věřitele, který většinou nic nezavinil a neporušil.

V praxi se však lze setkat s doslova obskurními rozhodnutími, jimiž je lhůta k plnění fakticky prodloužena více než tisíckrát, v nichž jsou stanoveny splátky tak, že při jejich řádném placení by byl dluh splatný několik let před rozsudkem zaplacen až za 20 let apod.

Tak to ovšem zákonodárce nemyslel v roce 1964 a nemyslí to tak nepochybně ani dnes.

Prodlužování lhůt a povolování splátek

Hned na úvod této podkapitoly je třeba zdůraznit: Každé prodloužení lhůty či povolení plnění ve splátkách je výjimkou ze zásady. Na tom se za 51 let od účinnosti procesního předpisu nic nezměnilo.

Zdaleka neplatí, že soud zvažuje při prodlužování lhůty či povolování splátek jen (jednostranně) sociální situaci účastníka či jeho zdravotní stav, jak se citované ustanovení v praxi někdy nesprávně chápe a vykládá. Hodnotí totiž v neposlední řadě i chování neúspěšného účastníka v průběhu řízení a před jeho zahájením i dopad do majetkové sféry úspěšného účastníka (nejen toho, v jehož prospěch se má moderační právo použito).

Prodloužení třídenní lhůty může připadat v úvahu zejména tehdy, došlo-li by k situaci, v níž by plnění ve lhůtě třídenní zasáhlo majetkovou sféru povinného do existenční míry a sféru oprávněného mizivě, tedy pokud by nastala situace natolik společensky nežádoucí, aby ospravedlňovala prodloužení lhůty (což ovšem neplatí jen ve vztahu k žalovanému, ale i k žalobci). Dále musí chování účastníků zakládat specifické okolnosti, a konečně je nutno přihlédnout i k délce prodloužené lhůty.

Na posledně uvedené existuje drobný procesní „trik“: Jsou-li tři dny, kupříkladu pro zaplacení, kupříkladu částky 100 000 Kč, zákonným základem, pak už stanovení lhůty měsíční je prodloužením desetinásobným, prodloužení půlroční šedesátinásobným, roční stodvacetinásobným …

Když autor tohoto článku začal před 25 lety působit jako justiční čekatel, bylo mu zkušenými soudci vtloukáno do hlavy: „Pamatuj si, že když už dáš povinnému splátky, tak mu je dej tak, aby celkový dluh zaplatil nejpozději do roka. Za delší dobu ani náhodou, na to rovnou zapomeň!“

V této souvislosti lze pro názornost odcitovat například i z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 93Co 575/2014: „Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je již od původní účinnosti procesního předpisu (1. 4. 1964) koncipováno tak, že základním pravidlem je plnění rozhodnutím uložené povinnosti do tří dnů – každé prodloužení obecné lhůty je tak výjimkou z uvedeného pravidla, přičemž s výjimkami je třeba vždy nakládat umírněně. Při výjimečném určení splátek, v nichž má žalovaný svoji povinnost splnit (oproti plnění ve třech dnech od právní moci rozhodnutí), musí soud hodnotit nejen ekonomickou a sociální situaci dlužníka, ale je nutné zohlednit i zájem žalobce jako věřitele na přiměřené době, v níž má být žalovaným dluh zaplacen.

Poněvadž je prodloužení lhůty k plnění (povolení splátek) výjimkou ze zásady, je také třeba:

  1. Tuto výjimku v rozhodnutí podrobně odůvodnit (což se rozhodně nemá dít jen slovy „je nepochybné, že sociální poměry žalovaného mu neumožňují zaplatit žalovanou částku do tří dnů…“).
  2. Žalobce musí dostat před prodloužením lhůty či povolením splátek možnost se k zamýšlenému postupu soudu vyjádřit (k tomu viz analogicky například nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 814/08).

Závěr

Je zřejmé, že „slabší účastník“ si zaslouží ochranu, ocitne-li se objektivně v takové situaci, že by zaplacení dluhu do tří dnů od právní moci rozhodnutí bylo pro něj (jeho rodinu) devastující.

Na druhou stranu je však třeba uvést, že ne každé „oddálení řešení problému“ je pro tohoto účastníka výhodou, nabíhají-li v prodloužené lhůtě úroky z prodlení či úroky z peněz, rostou-li další náklady spojené s vymáháním dluhu, má-li účastník možnost oddlužení.

Konečně musíme zdůraznit i to, že dlužník (žalovaný, povinný) musí mít i vůli svůj problém řešit. Nemá-li vůli žádnou (což není výjimka) a stát (soud) o něj přesto pečuje na úkor věřitele (žalobce, oprávněného), pak nejde o postup v duchu zákona, ale o nezdravý státní paternalismus a ve svém důsledku i porušení ústavně garantované zásady rovnosti účastníků.

Tím spíše to platí, je-li povinností soudu podle ustanovení § 2 o. s. ř. dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů; má-li být občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a sloužit k upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva (§ 3, věta první, o. s. ř.).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články