Projímadlo jako nepřímý důkaz (malá úvaha na téma zásady volného hodnocení důkazů)

Je-li na soudcovské práci něco skutečně zajímavého, pak to rozhodně není vyměřování soudních poplatků, odstraňování vad žaloby či snad dokonce vyplňování statistických listů (ano, i takovýmto „vznešeným“ činnostem se někteří čeští soudci ještě dnes věnují). Soudce je od slova soudit (nebo naopak – ale to není podstatné), takže nelze považovat za středobod soudcovské práce ani přípravu jednání, sepisování rozhodnutí, práci s judikaturou, ale činnost, kterou za soudce nemůže nikdo odpracovat – a tou je vlastní souzení v jednací síni, tedy především dokazování (provádění důkazů).

JUDr. Jaromír Jirsasoudce Ústavního soudu

Tento fakt nám, alespoň mně se zdá, v poslední době poněkud uniká. Ale – český proces je, dokonce podle Ústavy, zásadně ústní a přímý, nikoliv písemný a administrativní.

Je-li „korunou“ souzení dokazování, pak je tomu z větší části proto, že náš proces ovládá stěžejní zásada volného hodnocení důkazů, která, již podle svého názvu, soudci značně „uvolňuje ruce“ k tomu, aby dospěl k závěru o věrohodnosti a pravdivosti tvrzení jednotlivých účastníků. Volnost ovšem neznamená libovůli – ta je nežádoucí, zakázaná a nepřípustná (jak opakovaně zdůrazňuje Ústavní soud).

Z uvedených důvodů jsem nemohl přehlédnout judikát, který byl rozeslán k připomínkám a má ambice zařadit se do „zelené sbírky“. Jde o rozsudek Nejvyššího soudu dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v němž se uvádí: „Nepřímý důkaz dokazuje skutečnost, z níž je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování. Objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti mající ke skutečnosti dokazované jen nepřímý vztah. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (její pravděpodobnost).

Kauza, v níž byl rozsudek vyhlášen, je „pikantní“ i tím, že se týká sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnance, který měl přidávat svému zaměstnavateli a kolegovi do nápojů projímadlo. I přes toto „nízké“ (tvrzené) jednání si zaslouží judikát zobecnění a pozornost, neboť se týká zásad vznešených (alespoň těch procesních).

Indicie – důkaz nepřímý

Nejvyšší soud se totiž pouští v rozhodnutí do úvahy, jak hodnotit indicie, tedy nepřímé důkazy, a vyslovuje poměrně kategorické závěry, které ovšem nemají přímou oporu v zákonu, a dovolací soud tak jde ve svém výkladu „nad rámec“ procesního předpisu. Občanský soudní řád totiž nikde nepřímý důkaz nedefinuje ani nezmiňuje, natož, aby dával návod, jak má být indicie hodnocena.

Abychom našli definici nepřímého důkazu, musíme se podívat do učebnic procesního práva, a to ještě především toho trestního, protože civilní s indiciemi není zvyklé často pracovat. Nepřímý důkaz je důkaz, který sám o sobě nestačí k tomu, aby mohl být učiněn závěr o existenci toho, co se má dokázat, dokazuje však skutečnost jinou, která s objasňovanou skutečností souvisí (typicky se za příklad udávají otisky prstů na vražedné zbrani, které jsou jen nepřímým důkazem, neboť dokazují jen to, že určitá osoba měla někdy zbraň v ruce, nikoliv to, že s ní spáchala vraždu). Indicie má s ohledem na svůj nepřímý charakter důkazní význam jen ve spojení s jinými nepřímými nepochybnými důkazy, s nimiž tvoří ucelenou soustavu (řetězec), jejíž články na sebe logicky navazují a navzájem nejsou v rozporu a která tak vede nepochybně k určitému závěru o dokazované věci a vylučuje možnost jiného závěru.

Podstatné pro průběh (i výsledek) civilního řízení je, že procesní předpis umožňuje, aby bylo rozhodnutí založeno i na nepřímých důkazech. Podle ustanovení § 125 o. s. ř. totiž platí, že za důkaz mohou zásadně sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Výjimku z této zásady představují především takzvané důkazy nezákonné, jejichž provedení by bylo dokonce v rozporu s Ústavou (podle článku 90, věty první, Ústavy jsou soudy povolány k tomu, aby „zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.“). Nezákonným důkazem může být nejen (za příklad často uváděná) odcizená listina či předmět, ale i důkazy provedené nepřípustně ve zkoncentrovaném řízení, v rozporu s projednací zásadou ve sporném řízení apod.

Procesní předpis tudíž nevylučuje, aby za důkaz byly použity tzv. důkazy nepřímé, avšak musí být provedeny způsobem, který zákon stanoví, a především zhodnoceny podle zásady volného hodnocení důkazů (viz níže).

Příběh zaměstnance – „zdroje negativních emocí“ na pracovišti

O čem byl příběh, kterého se týká zmíněný judikát?

Zaměstnanec, s nímž byl okamžitě zrušen pracovní poměr, se domáhal určení neplatnosti tohoto zrušení. Před soudem nalézacím uspěl, avšak v odvolací instanci nikoliv.

Odvolací soud dospěl k závěru, že z „dosavadního průběhu provozování praxe na pracovišti žalované“ a „chování všech zaměstnanců“, po zhodnocení všech okolností a vztahů na tomto pracovišti a chování žalobce od jeho nástupu na toto pracoviště, že to byl žalobce, který zapříčinil vznik zdravotních potíží M. B. a žalované, a že „útok na jejich zdravotní integritu je proto třeba považovat za hrubé porušení pracovní kázně“. Přihlédl k tomu, že v osobních věcech žalobce byla nalezena lahvička s projímadlem, které žalobce podle svého tvrzení užíval pro svou potřebu, které ale bylo zdrojem zdravotních potíží M. B. a žalované, že ve vzorku předaném policii byla ověřena „látka pikosíranu“, a že žalobce, který na pracoviště „vnesl negativní emoce“, měl příležitost aplikovat projímadlo do nápojů, neboť je nosil stále s sebou, i když při tom nebyl přistižen.

Odvolací soud vyslovil názor, že „se jedná o nepřímé důkazy, přičemž rozsah potřebného dokazování v civilním procesu nelze ztotožňovat s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v trestním řízení“, že „v civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nadevší pochybnost“, že pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby „předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit“, a že v civilním řízení nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, ale že postačuje, jestliže nepřímé důkazy „s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru vedou“.

Jinak řečeno – odvolací soud uvěřil tvrzení žalované strany (zaměstnavatele), že žalobce (propuštěný zaměstnanec) přidával kolegům na pracovišti do nápojů projímadlo, a proto byl poprávu z práce okamžitě vyhozen, přičemž své rozhodnutí založil převážně na nepřímých důkazech (zaměstnance nikdo při přidávání projímadla do nápojů přímo „nenačapal“).

Se závěry odvolacího se ovšem neztotožnil soud dovolací (viz předmětný judikát), který uzavřel v kasačním rozhodnutí, že k prokázání určité skutečnosti přímým důkazem nestačí, aby „předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit“. Názor odvolacího soudu, že v případě prokazování rozhodné skutečnosti nepřímými důkazy nemusí tyto důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, ale že postačuje, jestliže k tomuto závěru vedou „s velkou mírou pravděpodobnosti“, je podle závěru soudu dovolacího vysloveného v komentovaném rozhodnutí nesprávný.

Jak „volně“ hodnotit nepřímé důkazy?

Důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud v civilním řízení podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti – v duchu klíčové zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.).

Úprava je (textově) odlišná od procesu trestního, avšak nijak podstatným způsobem. Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu totiž platí, že „orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“ Také zásada volného hodnocení důkazů, ovšem vyjádřená jinými slovy. Obrat „soud nabyl přesvědčení“ je sice předmětem vtipů advokátů a jejich ironických poznámek k výsledkům řízení (pravda, většinou v situaci, kdy nebyli úspěšní), avšak z textu zákona je zřejmé, co měl zákonodárce na mysli, a měl na mysli totéž, co v řízení civilním.

Podstatné, zejména v této souvislosti, je, že ani jedno ustanovení se výslovně nezmiňuje o nepřímém důkazu. Ten, stejně jako každý jiný důkaz (tedy i přímý), je soud povinen hodnotit jednotlivě i spolu s ostatními podle uvedené zásady. Tedy jak každý nepřímý důkaz sám o sobě působí a jak „ladí“, či naopak je v rozporu, s ostatními. Jak odpovídá tomu, co účastník tvrdí. Jak se shodují či rozcházejí detaily v řízení vyšlé najevo.

Nic jiného v procesním předpisu nenajdeme a nenajdeme zde vlastně ani to. V něm je zmínka pouze o hodnocení každého důkazu zvlášť a všech v jejich vzájemné souvislosti i o tom, co v řízení vyšlo najevo a co uvedli účastníci.

Přesto dovolací soud „kasíruje“ rozhodnutí soudu odvolacího a hraje si se slovy: není podle něj možné vystačit si při hodnocení nepřímých důkazů s „velkou mírou pravděpodobnosti“ tvrzené skutečnosti, ale je třeba o ní „nabýt jistoty (přesvědčení).

Je otázkou, jak by Nejvyšší soud rozhodl, kdyby soud odvolací jednoduše napsal do svého rozsudku, že „nabyl přesvědčení“ a nejen, že tvrzená skutečnost je ve světle provedených nepřímých důkazů nadmíru pravděpodobná. Další otázkou potom je, k čemu vlastně nepřímé důkazy jsou, pokud má soud nabýt jistoty o určité skutečnosti, která je tvrzena. Nestírá se potom rozdíl mezi důkazem přímým a nepřímým?

Závěr

Poslední příspěvek roku 2014 nemá být rozhodně kritikou Nejvyššího soudu, či snad jeho konkrétního rozhodnutí. Má být spíše úvahou nad tím, že soudci, bez ohledu na to, které instance, mají někdy tendenci dotvářet procesní právo odkazem na „nezpochybnitelné pravdy“ (jako například na tu o velké míře pravděpodobnosti či nabytí jistoty při hodnocení nepřímých důkazů), namísto toho, aby (i) pro nezastoupené účastníky vyložili srozumitelně procesní předpis podle toho, co je v něm (odjakživa) černé na bílém.

To, alespoň podle mého soudu, neprospívá přesvědčivosti soudních rozhodnutí a upevňování právní jistoty.

Jinak ovšem, a to hlavně, přeji všem čtenářům požehnaný rok 2015.

Hodnocení článku
75%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Sdílejte článek
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři