Relativní neúčinnost a oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání

Tzv. další činnost exekutora mající různou povahu může exekutor vykonávat z pověření soudu nebo na základě žádosti fyzické nebo právnické osoby, a to za úplatu (§ 3 odst. 1 EŘ).

V souvislosti s rekodifikací soukromého práva byla od 1. 1. 2014 zakotvena do EŘ nová činnost soudního exekutora, a to insti­tut oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání. Tato novinka byla přijata z důvodu podrobnější úpra­vy relativní neúčinnosti právního jednání v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), oproti do té doby stávající právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., ob­čanský zákoník. Je třeba doplnit, že institut relativní neúčin­nosti právního jednání se využívá pouze v případě zkracující­ho jednání dlužníka před zahájením exekučního řízení, resp. před doručením vyrozumění o zahájení exekuce, neboť po jeho doručení je situace pro věřitele díky generálnímu inhibitoriu mnohem jednodušší, když zkracující úkon je dle 44a odst. 1 EŘ (relativně) neplatný.

Relativní neúčinnost dle OZ

Institut relativní neúčinnosti po přijetí OZ byl v odborné lite­ratuře rozebrán již velmi podrobně[2]. Snahou autora tedy bude pouze podat ucelené shrnutí na toto téma a zdůraznit řešení některých problematických otázek, které mohou vyvstat.

Historický exkurz

Historie úpravy relativní neúčinnosti je velmi dlouhá, avšak na našem území od r. 1950 úprava odpůrčího práva postupně upadala. Nejprve byla zjednodušena občanským zákoníkem z r. 1950 a poté zákoníkem mezinárodního obchodu z r. 1963. Občanský zákoník z r. 1964 ji pak na dlouhá léta v souladu s požadavky tehdejší doby vypustil úplně, přičemž opětovně přidána byla až v r. 1991. Institut relativní neúčinnosti byl v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nazýván jako tzv. odporovatelnost (§42a).[3] Objevují se však i názory, že součas­né označení relativní neúčinnost je nepřesné a termín odpo­rovatelnost byl příhodnější.[4] „Podstata právní úpravy v novém občanském zákoníku ale zůstala stejná, pouze je propracova­nější a podrobnější.“[5]

Zkracující jednání

Dle ust. § 589 OZ platí, že „zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno“ (odst. 1). „Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhod­nutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právní­mu jednání dlužníka“ (odst. 2). Věřitel má tedy s ohledem na uvedené právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka je vůči němu relativně neúčinné. Relativně neúčinné právní jednání je vůči všem ostatním i nadále platné, neúčin­né je pouze ve vztahu k věřiteli.[6] Neúčinnost je pak vázána na konstitutivní[7] rozhodnutí soudu, avšak s účinky ex tunc.

„Účelem institutu relativní neúčinnosti je chránit věřitele před právními jednáními dlužníka, kterými by docházelo ke zkrácení možnosti věřitele domoci se svého oprávněného nároku na dluž­níkovi, a taktéž i prevence před takovýmto jednáním.“[8] Relativní neúčinnost tedy obecně řečeno představuje ochranu věřite­le proti právnímu jednání[9] dlužníka, který se zbavuje svého majetku proto, aby proti němu nemohla být vedena exekuce a uspokojena vymahatelná pohledávka. V odborné literatuře se uvádí, že neúčinnými právními úkony učiněnými in frau­dem creditoris mohou být nejen zcizovací právní úkony (pro­dej, darování), nýbrž i každý právní úkon dlužníka, kterým ob­jektivně dochází ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky (např. prominutí dluhu).[10] Judikatu­ra soudů pak dovodila, že odporovat lze vedle právních jedná­ní dlužníka rovněž i právním jednáním jiných osob. Věřitel je tak za zákonem stanovených podmínek oprávněn odporovat nejen právním jednáním, která učinil dlužník, ale i právním jednáním např. ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu ak­cesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány.[11]

Zajímavá je pak právní otázka, zda se lze domoci relativní ne­účinnosti právního jednání, kterým došlo ke zmenšení ma­jetku dlužníka pouze ve smyslu zcizení věci (např. darování či prodej), či je zkracujícím úkonem i zatížení dlužníkovy věci zřízením práva (např. zástavního) druhé straně, byť se jím zmenšuje hodnota majetku. Vzhledem k judikatuře Nejvyš­šího soudu ČR k ust. § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (za zmenšení majetku judikatura nepovažuje např. zatížení dlužníkovy věci zřízením práva druhé straně, byť se jím zmenšuje hodnota majetku)[12] a názoru vyjádřeného v odborné literatuře o principiální shodnosti staré a nové úpravy[13], bude tato judikatura patrně aplikovatelná i po reko­difikaci soukromého práva a lze se proto domnívat, že neúčin­nost právního jednání se bude vztahovat pouze na úplatné či bezúplatné zcizení věci.[14]

Skutkové podstaty

Úprava OZ v ust. § 590 stanoví lhůty, ve kterých se může věři­tel relativní neúčinnosti dovolat. Věřitel se může neúčinnosti právního jednání, kterým byl dlužníkem zkrácen, dle § 590 OZ dovolat ve lhůtě pěti let u úmyslného jednání dlužníka zkrátit věřitele, pokud byl tento úmysl druhé straně znám. Ve lhůtě dvou let se může věřitel dovolat, musel-li být druhé straně takovýto úmysl dlužníka znám, nebo pokud k tomuto jedná­ní došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, nebo pokud bylo učiněno ve prospěch této osoby, s výjimkou případu, kdy druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. V jednoleté lhůtě se věřitel může dovolat neúčinnosti uzavře­né kupní nebo směnné smlouvy, musela-li druhá strana po­znat v dlužníkově jednání mrhání majetkem (§ 590 odst. 2 OZ). „Lhůtu věřitele dovolat se neúčinnosti právního jednání je mož­né označit za lhůtu prekluzivní, kdy včasným nedovoláním se relativní neúčinnosti toto právo zaniká.“[15] Lhůta počíná běžet od okamžiku, kdy bylo dlužníkovo právní jednání učiněno. „V případech, kdy následky právního jednání, jehož předmětem je nemovitá věc, nastávají až zápisem v katastru nemovitostí, váže se počátek běhu lhůty k vykonání odpůrčího práva až k to­muto zápisu.“[16]

Legitimace

Vzhledem k ustálené judikatuře je již nepochybné, že pasivně legitimován v případě odpůrčí žaloby není dlužník, ale je jím třetí osoba, vůči níž neúčinné jednání směřovalo, či z něj měla prospěch.[17] Aktivně legitimován k podání žaloby je věřitel ma­jící vůči dlužníkovi vykonatelnou pohledávku. Rozdílem mezi starou úpravou, tj. zákonem č. 40/1964 Sb. občanský zákoník a OZ, je použití nového termínu „vykonatelná pohledávka“[18], namísto ve staré úpravě obsaženého „vymahatelná pohledáv­ka“. De lege lata je tedy vyžadována pro uplatnění relativní neúčinnosti vykonatelnost pohledávky. Věřitel však nemusí čekat až do doby, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, neboť pokud vykonatelná ještě není, má možnost dle § 593 OZ učinit výhradu vykonatelnosti. Věřiteli v takovém případě lhůta nebude běžet až do doby, než se pohledávka vykonatelnou nestane.[19]

Závěrem pro úplnost zbývá dodat, že vzhledem k ust. § 3028 odst. 3 OZ se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účin­nosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy, tj. na zkracující jednání dlužníka učiněná do 31. 12. 2013, bude užit dnes již neúčinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Výhrada neúčinnosti právního jednání dle EŘ

S ohledem na změnu terminologie zákona z vymahatelné pohledávky na pohledávku vykonatelnou bylo třeba změnit i způsob, jakým se věřitel může domoci neúčinnosti zkracují­cího jednání dlužníka, i když nemá doposud pohledávku vyko­natelnou.[20] Učiněním výhrady pak lhůta stanovená § 590 OZ k dovolání se neúčinnosti (podání odpůrčí žaloby) do doby, než se pohledávka nestane vykonatelnou, neběží. Výhradu a její oznámení lze učinit prostřednictvím notáře (§ 94c an. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění), soudního exekutora (§ 76d an. EŘ), či soudu [§ 354 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „OSŘ“)]. Je třeba konstatovat, že úprava obsažená v EŘ je nejobsáhlejší a nejpodrobnější.

Soudní exekutor tuto službu vykonává na základě žádosti sou­kromé osoby, která je povinna exekutorovi prokázat svoji to­tožnost úředním průkazem, nezná-li ji exekutor osobně.[21] Po­žadovaný úkon je soudní exekutor povinen provést, nebrání-li mu v tom důvody uvedené v § 74 odst. 3 EŘ, pro které může provedení úkonu odmítnout.[22]

Samotná činnost exekutora pak má dvě varianty. Podle ust. § 76e EŘ exekutor (koncipient či kandidát)[23] sepíše protokol o žádosti, který musí obligatorně obsahovat předepsané nále­žitosti včetně otisku úředního razítka exekutora a jeho podpis. Exekutor v tomto případě pouze doručuje oznámení, které mu bylo věřitelem předáno, aniž by jakkoli odpovídal za jeho ob­sah (§ 76e odst. 3 EŘ). V tomto případě pak exekutor zašle oznámení o výhradě osobě, vůči které je oznámení činěno, a to ve lhůtě 3 pracovních dnů ode dne sepsání protokolu. Jakmile exekutor zjistí, že bylo oznámení doručeno a kdy se tak stalo nebo nepodaří-li se exekutorovi oznámení o výhradě exekuto­rovi doručit, sdělí tuto skutečnost věřiteli.

Druhou variantou je pak postup podle § 76f EŘ, kdy věřitel činí oznámení o výhradě přímo do protokolu. V tomto přípa­dě pak exekutor odpovídá za splnění obsahových náležitostí oznámení stanovených § 76f odst. 1 EŘ. Exekutor jedno vy­hotovení předá věřiteli a další zašle ve lhůtě 3 dnů osobě, vůči které je oznámení činěno. Jakmile exekutor zjistí, že bylo oznámení doručeno a kdy se tak stalo nebo nepodaří-li se exe­kutorovi oznámení o výhradě exekutorovi doručit, sdělí tuto skutečnost věřiteli.

Vzhledem ke skutečnosti, že explicitně není stanovena povin­nost doručit písemnost (protokol či oznámení) do vlastních rukou, lze usuzovat, že postačí doručení dle § 50 OSŘ.

Závěr

Oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání může být tedy pozitivní novinkou, ač prozatím zůstá­vá v činnosti soudních exekutorů v pozadí. Možná je tomu tak dáno i malou informovaností exekutorů i věřitelů o této čin­nosti. Lze se však do budoucna domnívat, že exekuční činnost nebude v drtivé většině pouze o nuceném vymáhání exekuč­ních titulů, jako je tomu doposud, ale že budou hledány i jiné formy činnosti, které by mohli soudní exekutoři vykonávat, a proto předpokládám, že i tato činnost bude přibývat.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2015

---

[1] 1 Nutno podotknout, že v celosvětovém měřítku jsou pravomoci soudních exekutorů velmi různorodé. V některých státech soudní exekutoři i např. zajišťují předvedení účastníků řízení na soudní jednání, či dokonce prová­dí zatýkání odsouzených osob (např. v Ugandě nebo Čadu).

[2] Viz citace pod textem.

[3] Z důvodové zprávy k OZ pak vyplývá, že pojem relativní neúčinnost je pojem přesnější, užívaný v hmotném právu, zatímco dříve užívaný pojem odporovatelnost, je institutem práva procesního.

[4] PULKRÁBEK, Zdeněk. Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčin­nosti) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 11/2013, s. 381

[5] HURDÍK, Jan. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 2. vyd. Plzeň. Aleš Čeněk. 2013, s. 185.

[6] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2435/2006, ze dne 5. 3. 2008.

[7] „…neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu (589 odst. 2 OZ).“ V odborné literatuře i praxi se lze často setkat s opač­ným názorem viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 64/2006, ze dne 31. 10. 2006.

[8] HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha. C. H. Beck, 2014, xxv, s. 2140.

[9] Právně lze jednat konáním či opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (§ 546 OZ).

[10] K tomu blíže ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha. 2009, s. 363.

[11] K tomu blíže ŘEHÁČEK, Oldřich a VRBA, Milan. Relativní neúčinnost právních jednání dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy 21/2013, s. 747.

[12] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 366/2008, ze dne 21. 12. 2009.

[13] Srov. HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha. C. H. Beck, 2014, s. 2141.

[14] Objevují se i snahy o neaplikovatelnost staré judikatury na novou úpravu viz PULKRÁBEK, Zdeněk. Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčinnosti) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy 11/2013, s. 381.

[15] LEBEDA, Martin. Relativní neúčinnost v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 6/2013, s. 222.

[16] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 619/2000, ze dne 18. 7. 2000.

[17] Rovněž případným povinným v exekučním řízení bude tato třetí osoba, nikoliv dlužník (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1703/96, ze dne 27. 5. 1999).

[18] Vykonatelnou pohledávkou se rozumí pohledávka opřená o exekuční titul.

[19] HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2014, s. 2140.

[20] Dříve bývalo praxí, že věřitel byl nucen předčasně podat odpůrčí žalo­bu, která musela být přerušena do skončení řízení o věřitelově pohledáv­ce.

[21] K prokázání totožnosti blíže § 76g EŘ.

[22] K tomu blíže KASÍKOVÁ, Martina et al. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2013, xviii, 939 s. Beckova edice komentované zákony, s. 471-472.

[23] Sohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005, ze dne 15. 2. 2006 a analogii sepisování exekutorského zápisu se lze do­mnívat, že tuto činnost může provádět i koncipient či kandidát exekutora.