Soudní řízení, nebo arbitráž?
Rozhodčí řízení neboli arbitráž nadále zůstává velmi oblíbeným prostředkem pro řešení sporů mezi podnikateli. Zvlášť populární je pak při řešení obchodních sporů s mezinárodním prvkem. Abyste se ale mohli správně rozhodnout, jestli dáte při řešení sporu této alternativě přednost před soudem, je třeba zvážit všechna pro a proti.
Cesta, jak se dobrat svých práv v obchodních sporech, bývá často dlouhá a trnitá. V běžném soudním řízení může trvat několik let, než případ rozhodne soud prvního stupně. Pak navíc často následuje odvolání či další opravné prostředky a řízení se dále protahuje. To platí dvojnásob, když je kauza technicky či právně komplikovaná, nebo se například řeší složitější otázky cizího práva. Soudní rozhodnutí proto mnohdy přichází z praktického hlediska příliš pozdě, popřípadě jeho kvalita neodpovídá potřebám praxe či obchodní realitě.
Jedním z alternativních způsobů řešení sporů, který uvedená rizika omezuje, je právě rozhodčí řízení neboli arbitráž. Rozhoduje v ní jeden nebo více rozhodců – arbitrů, kterými mohou být právníci, ale i lidé z praxe mající potřebné odborné znalosti. Řízení v arbitráži se částečně podobá soudnímu řízení; strany předkládají písemná vyjádření, důkazy, poté obvykle proběhne i jedno nebo více ústních jednání. Po důkladném posouzení kauzy rozhodci vydají rozhodnutí ve věci, tzv. rozhodčí nález. Ten je zásadně konečný a vykonatelný, a to i v zahraničí, a lze ho soudně přezkoumat jen za zcela výjimečných okolností, což může být ve výsledku jeho největší nevýhoda, proto je třeba s tímto „efektem“ dopředu počítat.
Rychlost, cena a řízení „na míru“
Naše praxe i statistiky se shodují: arbitráž postupně nabírá na popularitě. Například podle statistiky sporů Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR je počet sporů řešených tímto rozhodčím soudem v posledních letech oproti roku 2000 mnohonásobně vyšší.
V čem vlastně tkví obliba tohoto řešení obchodních pří? Jak jsme již v našem článku naznačili, rozhodčí řízení může být v první řadě výrazně rychlejší než to u soudu. Například Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR nabízí možnost zrychleného rozhodčího řízení, v rámci kterého lze věc rozhodnout během pouhých několika měsíců. Stejně tak je možné sjednat zrychlené rozhodčí řízení s jedním rozhodcem. Arbitráž navíc bývá méně formální, než na co jsme zvyklí u soudu, a strany si mohou přizpůsobit její formu a vedení svým potřebám. Zejména pro jednodušší či menší kauzy lze sjednat arbitrážní řízení u jednoho jmenovitě určeného rozhodce, který vede řízení zcela neformálně a může věc rozhodnout nejen rychle, ale i relativně levně. Pro velké a komplikované kauzy je naopak vhodnější vést arbitráž před větším počtem rozhodců u renomované arbitrážní instituce. Mezi takové instituce u nás patří již zmíněný Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, v zahraničí pak například Rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži, Rozhodčí soud při Stockholmské obchodní komoře či Londýnský soud pro mezinárodní rozhodčí řízení. Takové řízení je typicky výrazně formálnější a také nákladnější a pomalejší než arbitráž u jediného a pro daný případ určeného rozhodce.
Na druhé straně vedení řízení u renomované arbitrážní instituce je do jisté míry zárukou jak kvality rozhodčího nálezu po obsahové stránce, tak i jeho formální bezvadnosti a vykonatelnosti. Arbitráž může, ale nemusí být levnější než soudní řízení. Například soudní poplatek za podání žaloby u českého soudu činí pro spory typicky 5 % z žalované částky. U Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR jsou to pak 4 %. K tomu navíc můžeme přičíst fakt, že rozhodčí řízení je rychlejší, takže strany získají rozhodnutí ve věci dříve a i od toho se odvíjí řada ekonomických dopadů. Naopak náklady na vedení arbitráže před mezinárodními arbitrážními institucemi mohou být extrémně vysoké, nicméně v takových případech se typicky jedná o vysoce komplexní spory o velké částky, kde se zkrátka platí za kvalitu a odbornost jednotlivých arbitrů.
Kdy má smysl uvažovat o rozhodčím řízení
Ovšem ne každý právní spor se dá řešit arbitráží. V rozhodčím řízení lze typicky řešit obchodněprávní spory, naopak arbitráž je výrazně omezena či zcela vyloučena v pracovněprávních či insolvenčních věcech. Na řešení sporu arbitráží se navíc strany sporu musí předem dohodnout. Dohoda může mít formu tzv. rozhodčí doložky, tedy vedlejšího ustanovení již předem obsaženého v související obchodní smlouvě, případně dohody o řešení sporu v rozhodčím řízení, která se uzavírá až poté, co spor vznikl. Jinými slovy, rozhodčí řízení je vhodné k řešení sporů, kde je potřeba věc rozhodnout zejména rychle, neformálně a kde jsou strany případně ochotny akceptovat i jisté kompromisní řešení, které vedle formálněprávní stránky zohledňuje i obchodní realitu věci. Často se k němu také přikloní strany ve věcech, které podléhají obchodnímu tajemství, protože je to řízení zásadně neveřejné. A nakonec, arbitráž je vhodná i při řešení komplikovaných mezinárodních obchodních sporů. To platí zejména ve věcech, kde je kombinovaný požadavek jak na neutralitu rozhodčího senátu, tak na profesní, právní a technickou odbornost jednotlivých rozhodců. V takových kauzách typicky rozhodují mezinárodní špičky v oboru a zaručují vysoce kvalitní výsledek sporu.
Právní úprava
Rozhodčí řízení je v českém právním řádu zásadně upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Některá ustanovení týkající se mezinárodního rozhodčího řízení lze nalézt i v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. V podstatném rozsahu je postup v rozhodčím řízení upraven tzv. rozhodčími řády, které vydávají jednotlivé rozhodčí soudy či arbitrážní instituce.
Kvalita rozhodčí doložky
Pokud se rozhodnete pro řešení sporu cestou rozhodčího řízení, doporučujeme věnovat maximální péči textaci rozhodčí doložky či rozhodčí smlouvy. Takovou smlouvu či doložku lze uzavřít souběžně s obchodní smlouvou, anebo i později, poté, co již došlo ke sporu a strany se jej snaží řešit. Při přípravě rozhodčí doložky je třeba zohlednit řadu okolností včetně vhodnosti sporu k řešení v rozhodčím řízení, místa arbitráže, jazyka řízení a rozhodného práva pro řešení sporu. Stejně tak je zde důležitá i formální stránka arbitráže, tedy kolik rozhodců bude povoláno věc projednat a zda věc zastřeší arbitrážní instituce anebo proběhne jako samostatné řízení před rozhodci jmenovanými jen pro tento případ. Kvalitně připravená rozhodčí doložka je zárukou dalšího bezproblémového postupu v řízení. Při sjednávání rozhodčí doložky tak doporučujeme obrátit se na zkušené odborníky.
Další články
Akt o kybernetické odolnosti: nové oznamovací povinnosti pro výrobce softwaru
Cyber Resilience Act (CRA): nové oznamovací povinnosti, zranitelnosti, incidenty a pokuty pro výrobce softwaru od září 2026.
Náhrada škody státu: stát jako jeden majetkový celek
Nejvyšší soud: majetek státu je pro účely náhrady škody jeden celek: interní přesuny prostředků v rámci státu nejsou skutečnou škodou. Jaký to má dopad na posuzování odpovědnosti za škodu státních zaměstnanců?
Fentanyl a nové psychoaktivní látky – Je Česká republika připravena?
Fentanyl, jemu příbuzné syntetické opioidy a další analgetika představují jednu z největších hrozeb současné drogové scény. Přestože jsou tyto výrazy v dnešní době skloňovány zejména v kontextu krize ve Spojených státech amerických či v souvislosti se zeměmi, jako je Velké Británie a Skotsko, nelze si nevšimnout vzrůstajícího trendu neterapeutického užívání opioidů též ve spojení s pevninskými oblastmi Evropy.
Firmy přehlížejí, že předpisy v oblasti kyberbezpečnosti komplikují i vstup zahraničních investorů
Firmy, které se podle nového zákona o kybernetické bezpečnosti zařadily do režimu vyšších povinností, nebo spadají pod zákon o kritické infrastruktuře, se tím zároveň ocitly mezi společnostmi, u nichž investice ze zahraničí podléhá povinnému prověření státem.
BOZP nekončí u vlastních zaměstnanců: povinnost zaměstnavatele vůči externistům
Využívání externích dodavatelů a jejich subdodavatelů – externistů je dnes relativně běžnou součástí fungování obchodních společností. Úklid, servis technologií, IT služby, údržbu nebo jiné odborné činnosti tak často zajišťují osoby, které nejsou zaměstnanci společnosti, v jejíchž prostorách svou práci tito externisté vykonávají. Svěření určité činnosti externímu dodavateli však z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) neznamená, že se společnost současně zbavuje povinností ve vztahu k bezpečnosti osob pohybujících se na jejím pracovišti.



