(Úplné) procesní novinky II.

Úvod

Je upravena s účinností od 1. 1. 2014 v občanském soudním řádu v ustanoveních § 176 – 180, což je zařazení poněkud nelogické, neboť tato pasáž dříve věnovaná zvláštnímu řízení se od uvedeného data přesunula především do zákona o zvláštních řízeních soudních. Pravděpodobně jen nedostatek „volných paragrafů“ vedl nakonec zákonodárce k tomu, že se úprava žaloby z rušené držby ocitá na závěr části třetí občanského soudního řádu, v jeho páté hlavě, těsně před částí čtvrtou věnovanou opravným prostředkům – namísto toho, aby se ocitla tam, kde by logicky měla být, tedy v části druhé upravující činnost soudu před zahájením řízení, především předběžné opatření (§ 74 – 77a).

Z důvodové zprávy k novému ustanovení citujeme následující: „Žaloba z rušené držby je žalobou, která směřuje pouze k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Nejde tedy o žalobu o právu, jíž by se žalobce domáhal petitorní ochrany, nýbrž o žalobu o faktickém stavu, jíž se žalobce domáhá possessorní ochrany. V důsledku toho může být žalobci possessorní ochrana poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší a že tedy např. držbu vlastnického práva vykonává jako nevlastník. Soud proto také není oprávněn zkoumat právní otázky, nýbrž omezí se jen na zjištění skutkového stavu.“

Podobnost s předběžným opatřením není jistě náhodná – však se také krátce po účinnosti novely č. 293/2013 Sb. ozvaly kritické hlasy, podle kterých bychom si vystačili při ochraně držby se zavedeným a vyzkoušeným institutem předběžného opatření, k nimž se připojuji i já. Především proto, že poslední zkušenosti s častým a intenzivním zneužíváním procesního práva mě vedou k obavám, že zneužívána bude i žaloba na ochranu držby, neboť nový institut k tomu přímo vybízí. Pokusím se vysvětlit proč.

 

V čem je žaloba z rušené držby „sexy“ (jak se to ovšem vezme a jak pro koho)

Žaloba částečně navazuje na ochranu pokojného stavu podle § 5 obč. zák. č. 40/1964 Sb., pravděpodobně se v praxi rychle ujme a stane se oblíbeným a využívaným nástrojem procesního práva – zejména z následujících důvodů:

1.     Stejně jako o předběžném opatření je povinností soudu o žalobě rozhodnout (výjimečně) v zákonem stanovené lhůtě, rychle, nejpozději do 15, resp. 30 dnů (§ 177).

2.     Na rozdíl od předběžného opatření (§ 75b odst. 1 o. s. ř.) není povinností žalobce zaplatit za žalobujistotu.

3.     Je-li žalobě vyhověno, přesouvá se následná aktivita na žalovaného – údajného rušitele.

Žalobce (rušený držitel) tedy může získat rychle a „téměř zadarmo“ (jen za soudní poplatek 2000, resp. 5000 Kč) rozhodnutí a exekuční titul, který jej může účelně ochránit, na straně druhé může být relativně snadno zneužit k procesnímu nátlaku na žalovaného.

Ochrana držby podle nového občanského zákoníku je dvojího charakteru: jednak provizorní v ustanoveních § 1006 – 1008 obč. zák., v nichž je upraveno uchování držby, a dále trvalejší povahy podle § 1043 obč. zák. – ochrana domnělého vlastnického práva. Žaloba z rušené držby navazuje především na hmotně právní úpravu uchování držby, tedy na ustanovení § 1006-1008, protože otázkou vlastnického práva (ani toho domnělého) se soud v této souvislosti nezabývá (§ 178).

V návaznosti na výše uvedené a jistou obdobu žaloby z rušené držby s ochranou pokojného stavu podle § 5 obč. zák. č. 40/1964 Sb. lze k jejímu charakteru citovat i z judikatury k tomuto již neúčinnému institutu – například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011: „Ochrana pokojného stavu, upravená v § 5 obč. zák., je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán správnímu orgánu v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout… Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva.“

Z poslední věty citovaného judikátu vyplývá další, i v současné době aktuální, výhrada k žalobě na ochranu z rušené držby: Vyhovující usnesení o žalobě nemá na rozdíl od vydaného předběžného opatření dočasný a zatímní charakter. Zatímco podle ustanovení § 76 odst. 3 o. s. ř. platí, že předseda senátu při nařízení předběžného opatření uloží (rozuměj – je povinen uložit) navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení, prostřednictvím kterého bude spor mezi účastníky vyřešen konečným způsobem, v ustanoveních § 176 – 180 o. s. ř. takovou úpravu nenajdeme. Smyslem nových ustanovení o žalobě z rušené držby je snaha o rychlé vyřízení věci téměř „za každou cenu“, takže procesní předpis fakticky nijak nenutí úspěšného žalobce k následné aktivitě (podání petitorní žaloby), čímž ji do značné míry přesouvá na neúspěšného žalovaného. Žalovaný, kterému bylo pravomocným (avšak meritorním a předběžně vykonatelným) rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, bude muset následně podat proti (původnímu) žalobci žalobu o vydání věci, vyklizení či zdržovací žalobu a v petitorním řízení prokázat své vlastnické právo i to, že mu je do něj žalovaným (původně žalobcem) neoprávněně zasahováno. V původním řízení totiž soud nezkoumá věc podle hmotného práva, zda jde v případě žalobce o držbu poctivou, pravou a řádnou; omezí se jen na prokázání držby a její rušení (§ 178 o. s. ř.). Když k tomu přičteme, že soud rozhoduje „od stolu“, zásadně bez jednání, je pozice žalobce více než výhodná (možná, že až příliš).

 

Charakter rozhodnutí o žalobě

Rozhodnutí o žalobě z rušené držby je výjimečné v tom, že soud rozhoduje meritorně – usnesením ve věci samé – a jde tedy o situaci, kdy mu to zákon výslovně umožňuje (§ 152 odst. 1 o. s. ř.).

Protože soud vydává usnesení, použije se více ustanovení vztahujících se k této formě rozhodnutí. Zejména o předběžné vykonatelnosti ze zákona (§ 171), vázanosti vyhlášením či doručením (§ 170 odst. 1 o. s. ř.) nebo o náležitostech písemného vyhotovení (§ 169 odst. 4).

Proti usnesení je přípustné odvolání, nikoliv však žaloba na obnovu řízení nebo pro zmatečnost (§ 230 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a dovolání (§ 238 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). To platí jak o usnesení vyhovujícím, tak i zamítavém.

Rozhodnutí o žalobě není zatímní; je však rychlé, neboť podle ustanovení § 177 o. s. ř. o něm musí soud rozhodnout do 15, výjimečně (v případech odstranění či zákazu provádění stavby) do 30 dnů od jejího podání. To je další a poslední důvod pro oblibu posesorní žaloby, přestože z ustanovení § 1008 obč. zák. vyplývá, že žaloba musí být podána také relativně rychle – v  preklusivní lhůtě šesti týdnů počítané ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

 

Závěr

Podle ustanovení § 6 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 je povinností soudu v řízení postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny; ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

Zákonodárce si je tedy evidentně vědom jednak nepředvídatelného postupu soudů v některých případech, a dále toho, že procesní právo je masivně zneužíváno.

Doufejme, že k tomu nebude sloužit masivně i nový procesní institut žaloby na ochranu rušené držby.