Určení lhůty k provedení procesního úkonu soudem

V aplikační praxi přiměřenost právní regulace spočívá mimo jiné v respektování potřeby rozhodovat v adekvátních termínech, neboť rozhodnutí i věcně správné přicházející s nadměrným (nepřiměřeným) časovým prodlením má řadu negativních, někdy dokonce devastujících konotací. Princip je zapotřebí vykládat kontextuálně tj. přihlížet i k souvislostem, které by z formálního hlediska bylo možno posuzovat jako odpovídající požadavkům psaného práva. To je také hlavní smysl komentovaného rozhodnutí. V daném případě totiž existovaly (viz odůvodnění) zdánlivě objektivní důvody pro postup soudu, který se účastníkovi jevil jako nepřiměřený (nepřiměřenost spatřoval v pomalosti vyřizování věci). Nejvyšší správní soud sám konstatuje, že v dané věci všechny procesní úkony soudu byly učiněny v přiměřených časových lhůtách, avšak od 12. 7. 2011 (resp. 19. 7. 2011, kdy soud obdržel od žalovaného správní spis) do doby, kdy navrhovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, byl soud zcela nečinný. Pro posouzení, zda v dané věci dochází v řízení k průtahům, je rozhodující, že žaloba byla podána v březnu roku 2011 a lhůta, v níž není rozhodnuto (a s ohledem na argumentaci městského soudu o stavu vyřizování žalob v nejbližší době ani nemá být rozhodnuto), je již téměř dva a půl roku. Taková lhůta není lhůtou v dané věci přiměřenou. Soud v té souvislosti správně upozorňuje, že průtahy v řízení neznamenají pouze excesivní stav, kdy dochází k nečinnosti soudu, ale lze je konstatovat i tehdy, dochází-li v soudním procesu postupem soudu k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému soudu. Jako nepřijatelnou pak Nejvyšší správní soud hodnotí "obranu" dotčeného soudu založenou formálně na principu zákonného soudce  vyjádření, že senát vyřizuje věci podle pořadí nápadu a že v současné době jsou dokončovány spisy napadlé v době, která předcházela dni podání předmětné žaloby, není totiž možno akceptovat, neboť (jak ostatně ve své judikatuře dlouhodobě uvádí Ústavní soud) je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době.