Šetřit manažerský čas…
Časová úspora je považována za jednu z hlavních výhod mediace. Srovnáme-li délku průměrného soudního řízení v obchodních věcech, které v České republice podle údajů Českého statistického úřadu trvá 603 dnů, s délkou mediačního řízení, které trvá řádově několik dnů, nezřídka hodin, je výhodnost mediace zcela nasnadě.
Čas, který bude nutno mediaci věnovat, se samozřejmě navyšuje v závislosti na komplikovanosti daného případu. K tomu je však třeba dodat, že výše uvedená délka soudního řízení se také týká „průměrně” složité věci a v komplikovanějších případech bude narůstat o měsíce, ba i o roky.
Pokud se týká průměrné délky mediace, je v podstatě nemožné dát jednoznačnou odpověď. Důvodem je absence oficiálních dat a statistik. Nicméně v praxi se bude jednat řádově o hodiny či maximálně dny, což potvrzuj kupříkladu CEDR The Fifth Mediation Audit. Podle něho trvala ve Velké Británii v roce 2012 průměrná obchodní mediace 7,9 hodin, přičemž se více než 70 % případů podařilo vyřešit hned během prvního mediačního jednání.[1]
V této souvislosti je třeba zmínit ještě jedno velké pozitivum, o němž se hovoří zejména v souvislosti s obchodními spory. Jde o úsporu tzv. manažerského času neboli počtu hodin, které musí nad případem strávit management společnosti, místo aby jej věnoval produktivnější činnosti. Podle odhadů se při srovnání mezi arbitráží a mediací jedná o jednu sedminu. V ušetřeném čase se může management věnovat své profesi, což představuje nemalou a jen těžko vyčíslitelnou přidanou hodnotu mediace.
…a spořit peníze
Mediace je bezesporu levnějším řešením, než arbitráž či soudní řízení. To je způsobeno dvěma faktory. Jednak již zmíněnou kratší dobou trvání. Jinými slovy, i kdyby měli mediátoři stejnou hodinovou sazbu jako rozhodci, čemuž tak zpravidla není, kratší doba řízení by se na výsledných finančních nákladech projevila.
Druhým aspektem je, že jelikož se na výsledku řízení, tj. na mediační dohodě, z velké části podílejí strany, resp. jejich právní zástupci, jsou náklady v tomto směru přeneseny na interní zdroje stran, tj. kupříkladu na strany samotné či na jejich zaměstnance.
Poměr vynaložených časových a finančních nákladů na mediaci ve srovnání s vysokou úspěšností mediace, jež se pohybuje okolo 90 %,[2] jasně prokazuje, že se jedná o velmi efektivní způsob řešení sporu.
Ochrana obchodních vztahů a ochrana dobrého jména
S minimálním časem stráveným nad řešením případů se výrazně snižuje nebezpečí poškození vzájemných obchodních vztahů, což je efekt, který se v rámci rozhodčího či soudního řešení z principu vyskytovat nemůže.
Skutečnost, že mediace dobré obchodní vztahy podporuje, může souviset také s konsensem, s nímž je dohod dosahováno a také s jistou mírou kreativity a duchem spolupráce, který mediační řízení provází. V této souvislosti je třeba připomenout, že mediace je procesem, který se orientuje primárně na budoucnost a hledá řešení, které bude funkční i pro další interakci stran.
Dále využívání mediace slouží k ochraně dobrého obchodního jména, neboť společnosti, které využívají k řešení svých sporů konsensus a vyjednávání, mají přirozeně lepší jméno, než notoričtí žalobci, a to nejenom ve vztahu k obchodním parterům, ale také vůči svým klientům. Toto potvrzují jak nejrůznější průzkumy typu Fortune 1000 v USA,[3] tak nejrůznější výzvy, ke kterým se přední obchodní aktéři zavazují.
Kontrola nad průběhem řízení a nad výstupem
Mediace je charakterizována dobrovolností, což se projevuje tím, že k jejímu zahájení je třeba souhlasu všech zúčastněných stran. To dává do rukou stran významné oprávnění kontrolovat průběh celého řízení, v němž se totiž nedá pokračovat bez jejich souhlasu. A právě tento fakt odlišuje mediaci od soudního, resp. rozhodčího řízení, které jednou zahájené vede k vydání závazného a konečného rozhodnutí.[4]
V mediaci samozřejmě platí, že k výstupu v podobě mediační dohody bez souhlasu stran nedojde, a strany tak mají kontrolu nejenom nad jeho podobou, ale rovněž nad tím, zdali vůbec vznikne nebo ne.
Tento fakt je v obchodních sporech oceňován zejména vrcholovým managementem, který preferuje minimalizovat možná rizika svých kroků na nejnižší možnou míru. Jistota kontroly podoby výstupu je pak dvojnásob oceňována v případě, že alternativu k mediaci v konkrétním případě představuje mezinárodní arbitráž, které se účastní strany a rozhodci napříč právními systémy, a jejíž výsledek je tak jen stěží předvídatelný.
Neformálnost, pružnost a komplexnost
Mediace je ze zásady jednání neformální a pouze minimálně strukturovaná, což usnadňuje aktivní a kreativní účast stran. Podle potřeby je pak možné řízení přizpůsobit jejich zvláštním potřebám, jakož i konkrétnímu případu, takže lze snadno pro setkání zvolit kancelář mediátora, ale klidně také některé ze sporných stran či jiné vhodné místo, které se kupříkladu nachází v blízkosti předmětu sporu. V tomto směru budou jediným limitem představivost a potřeby stran.
Navíc lze v rámci mediace řešit spory týkající se nejrůznějších vztahů mezi stranami, které by jinak musely být žalovány v různých jednáních a u různých soudů či rozhodčích tribunálů. Takový benefit nemůže ani soudní, ani rozhodčí řízení nabídnout. Komplexní vymezení diskutovaných témat může přispět k vyřešení sporu zejména tehdy, jsou-li řešení jednotlivých témat vzájemně podmíněny.
A dalo by se pokračovat…
Kromě výše zmíněných výhod však mediace vykazuje celou řadu dalších pozitiv, které z ní činí vhodný nástroj na řešení obchodních sporů.
Jedním z nich je snadná účast a absence nutnosti specifických znalostí a dovedností nutných pro participaci na jednání. Na rozdíl od běžného soudního či rozhodčího řízení, kde je strana zastoupena advokátem a na samotném běhu řízení se přímo nepodílí, v mediaci hraje klíčovou roli. Přitom se však nejedná o nic náročného – strana vlastně dělá to, co je pro ni relativně běžné – vyjednává. Dvojnásob to pak platí v případě managementu, pro který je tato činnost zcela přirozená.
Nevýhody a jejich léky
Jak již bylo řečeno výše, přes nespornou výhodnost mediace a celé řady kladů, které představuje, existuje několik problematických bodů, na něž je třeba vzít zřetel.
V tomto směru je třeba začít absencí jistoty výstupu, která je oprávněně považována za nejvýznamnější nevýhodou mediace. Opravdu nelze zaručit, že bude po jejím skončení spor vyřešen. Na druhou stranu nelze tento argument z několika důvodů přeceňovat. Jednak je pravděpodobnost, že mediace selže, velmi nízká. Různé zdroje uvádějí úspěšnost od 80 po 90 %. Dále je třeba dodat, že i v případě, kdy mediace kýžený výsledek nepřinese, lze vypozorovat jisté přínosy, které strany za relativně malé náklady časové i finanční získají. Zejména může dojít k patřičnému definování sporných témat a obnovení dialogu a komunikace stran, které mohou následně vést k obnovení obchodních vztahů. Čas strávený nad případem pak lze velmi dobře využít v případné přípravě na následné soudní či rozhodčí řízení, jehož vedení zlomkové náklady na mediaci jen těžko ohrozí.
Občas zmiňovaná obava ze zneužití mediace z procesních důvodů je jistě také považována za oprávněnou námitku, která však jen velmi těžko může působit jako důvod, proč mediaci nevyužít.
Na druhou stranu není vhodné toto potencionální riziko podceňovat, zejména pokud existují faktory, které na takové nebezpečí v daném případě ukazují. Motivace strany postupovat v řízení v rozporu s dobrou vírou může být nejrůznější. Někdy se jedná toliko o možnost získání času před tím, než je podána žaloba. Snaha dosáhnout tímto promlčení je díky zákonu o mediaci a díky novému občanskému zákoníku naštěstí marná, alespoň pokud se týká mediace vedené zapsaným mediátorem.
Dalším důvodem může být pokus některého z účastníků o získání informace, které by bylo možno využít v následujících procesních fázích. Ve všech zmíněných případech by měl zkušený mediátor takové chování strany odhalit a ukončit mediaci. Ostatně jedině takový postup by odpovídal všeobecně uznaným povinnostem mediátora.
Přímá vykonatelnost mediační dohody
Všeobecně se věří, že strany mají tendenci dodržovat dohodnuté. Pokud však budeme uvažovat o přímé vykonatelnosti mediačních dohod jako o podmínce efektivního vyřešení sporů, je možné dodat, že je míra snadnosti vykonatelnosti napříč jednotlivými právními řády značně variabilní. Právě tato nejistota a nejednotnost je považována za hlavní limit většího užití mediace v mezinárodním obchodě. Jinými slovy, absence obdobného nástroje jakým je Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů pro mezinárodní arbitráž, způsobuje mediaci nezanedbatelné problémy.
Poslední vývoj však naznačuje, že i v tomto bodě se blýská na lepší časy. Zejména lze připomenout poslední snahu, kterou představuje snaha o přijetí Úmluvy o uznání a výkonu cizích mediačních dohod UNCITRAL.[5] Není tedy vyloučeno, že se v nejbližších letech dočkáme tohoto významného právního nástroje.
[1] Srovnej CENTRE FOR EFFECTIVE DISPUTE RESOLUTION: The Fifth Mediation Audit, London, 2013, online text dostupný na http://www.cedr.com, s. 7, [citováno k 17. září 2013]
[2] Srovnej CENTRE FOR EFFECTIVE DISPUTE RESOLUTION: The Fifth Mediation Audit, London, 2013, online text dostupný na http://www.cedr.com, s. 7, [citováno k 1. červnu 2013].
[3] Srovnej STIPANOWICH, T. - LAMARE, J. R.: Living with 'ADR': Evolving Perceptions and Use of Mediation, Arbitration and Conflict Management in Fortune 1,000 Corporations; Pepperdine University Legal Studies Research Paper No. 2013/16.
[4] Samozřejmě s výjimkou případů, kdy se všechny strany na ukončení dohodnou.
[5] Srovnej L. EL SHENTENAWI Vienna said “I do!” Why A New York Convention for Mediation Might Be Brewing: Kluwer Mediation Blog, dostupné online na : http://kluwermediationblog.com/2015/09/04/vienna-said-i-do-why-a-new-york-convention-for-mediation-might-be-brewing/ citováno k 29.10.2015.
Diskuze k článku ()