Návrh zákona byl původně předložen skupinou poslanců a jeho cílem bylo pouze upřesnit taxativním výčtem okruh věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí. V průběhu politických jednání na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky však došlo ke shodě, že k tisku bude ze strany Ústavně právního výboru Sněmovny předložen komplexní pozměňovací návrh[1]. Do tohoto návrhu byla vložena další novelizující ustanovení obsažená původně v jiných sněmovních tiscích, včetně návrhů zcela nových, o nichž předtím neproběhla širší veřejná diskuse. Jelikož novela není vládním návrhem zákona, nebyla k návrhu zákona vypracována žádná důvodová zpráva, nebyly vyhodnoceny možné dopady novely ani zváženy alternativy či rizika navrhované úpravy pro práva účastníků řízení či práva třetích osob, ani neproběhlo mezirezortní připomínkové řízení. Namísto analýz či odborné diskuse v připomínkovém řízení proto na veřejnost čeká rovnou praxe.
Článek pojednává o úpravě definice jiných příjmů dle § 299 občanského soudního řádu, o rozšíření okruhu věcí vyloučených z exekuce a o pořizování zvukově obrazového záznamu. Nová úprava výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci a změna § 58 exekučního řádu bude z důvodu rozsahu daných témat popsána až v některém z následujících článků.
Jiné příjmy dle § 299 občanského soudního řádu
Zákon č. 164/2015 Sb. rozšiřuje okruh tzv. jiných příjmů dle § 299 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, z nichž se provádějí srážky dle ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Přestože původní verze komplexního pozměňovacího návrhu obsahovala pouze rozšíření definice o výsluhový příspěvek vojáků z povolání nebo příslušníků bezpečnostních sborů a o příplatek k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální a příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona upravujícího ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, konečná verze zákona zahrnuje mezi jiné příjmy i příjmy na základě dohody o provedení práce.
I když rozhodně nelze podceňovat význam prvních dvou typů příjmů, jež byly nově mezi tzv. „jiné příjmy“ zahrnuty, nejvýznamnější dopad bude mít novela na sociálně slabé povinné právě z důvodu zahrnutí příjmů z dohod o provedení práce mezi příjmy dle § 299 občanského soudního řádu. Zároveň se jedná o častou formu smlouvy, s níž se setká většina zaměstnavatelů, proto je vhodné na tuto změnu upozornit.
Původní úprava tzv. „jiných příjmů“, která neobsahovala příjmy z dohod o provedení práce, ve svém důsledku znevýhodňovala sociálně slabé osoby, které mnohdy nemají šanci nalézt práci na hlavní pracovní poměr ani na dohodu o pracovní činnosti. Na příjem z těchto dohod se totiž neuplatnila ustanovení o srážkách ze mzdy, a proto se tento příjem postihoval celý.
Část sociálně slabých zaměstnanců se proto ocitala hned ve dvojím znevýhodnění – nenašli zaměstnavatele, který by byl ochoten je zaměstnat tak, aby za ně zároveň odváděl zdravotní a sociální pojištění. Když se tito sociálně slabí zaměstnanci snažili alespoň sami aktivně vydělat na své živobytí, byl celý jejich příjem z dohod o provedení práce postižen, takže jim na živobytí nezbylo nic.
Lze proto shrnout, že původní zákonná úprava nemotivovala povinné pracovat, byť alespoň na dohodu o provedení práce, neboť těmto osobám nezbývalo z takového příjmu nic na živobytí, a tudíž si takovou práci vlastně nemohli dovolit vykonávat nebo byli nuceni pracovat v rámci tzv. „šedé ekonomiky“, tj. „načerno“. Paradoxně proto vyšší (úplné) srážky z příjmů nevedly k rychlejšímu uhrazení dluhu. Novou úpravu lze tedy ocenit pro její sociální citlivost, která je ale zároveň způsobilá vyvolat efekt v podobě efektivnějšího vymáhání splácení dluhů.
Inspirace pro nařízení vlády č. 595/2006 Sb.
Na základě výše uvedeného argumentu, že úplné sražení celého příjmu nemotivuje povinné k práci a k dosahování příjmů, z nichž by šly dluhy následně hradit, se lze zamyslet i nad konkrétními parametry nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách). Nařízení v souladu s § 279 odst. 3 občanského soudního řádu stanoví částku, nad kterou se srazí bez omezení zbytek čisté mzdy vypočtené podle § 279 odst. 1 věty první občanského soudního řádu.
Úvaha nad přiměřeností vládním nařízením stanovené částky, nad níž je příjem postižitelný neomezeně, koresponduje s otázkou, zda nezabavitelné příjmy zaručené povinnému vyhláškou jsou dostatečné, aby z nich povinný byl schopen zajistit své běžné živobytí. Částka normativních nákladů na bydlení či životního minima pro jednotlivce totiž nemusí dostačovat k pokrytí běžných životních nákladů. Jelikož jejich součet vytváří částku, nad kterou se příjem srazí bez omezení, může se i osoba pracující, jež chce dluhy hradit, ocitnout před rozhodnutím, zda raději neodejde do „šedé ekonomiky“ z důvodu, aby si vůbec mohla dovolit zaplatit své základní životní náklady, např. nájem, jídlo, základní potraviny, dojíždění do zaměstnání, základní oblečení apod. Při práci „načerno“ však v exekučním řízení není z příjmů povinného již vymoženo nic. Nabízí se proto otázka, zda by neměla být částka, nad níž lze příjem zabavit bez omezení, přiměřeně navýšena. Mohla by se tím zvýšit motivace povinných zvýšit si legální cestou své příjmy při možnosti hradit své skutečné životní náklady. Z vyšších legálních příjmů by pak byla sražena částka dle § 279 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. bylo by ve prospěch věřitele více vymoženo v porovnání se situací, kdy povinný pracuje „načerno“ a skrývá celé své příjmy.
Stanovení konkrétní výše částky dle § 279 odst. 3 občanského soudního řádu je otázkou etickou, tak aby byly zohledněny skutečné, nikoli tabulkové životní náklady a aby zároveň nebyl nepřiměřeně krácen oprávněný v případě, že by výše takové částky byla stanovena neúměrně vysoko.
Věci vyloučené z výkonu rozhodnutí
Dle předmětné novely se nově z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela, nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídají obvyklým majetkovým poměrům.
Oproti původnímu vymezení v § 322 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou vyloučeny věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly, nýbrž nově to jsou věci, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k „obvyklým majetkovým poměrům“. Lze předpokládat, že příslušné ustanovení nebude mít širšího dopadu na průběh exekuce, neboť nejsou jasně určeny „obvyklé majetkové poměry“. Definice obvyklých majetkových poměrů může být stanovena v případě naléhavého právního zájmu judikaturou, či pojem obvyklých právních poměrů zůstane bez definice a zůstává otázkou míra jeho dalšího využití při vedení exekuce.
Podstatnější je proto novelizace § 322 odst. 2, kde byla zvolena kazuistická metoda k určení věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí. Kromě všech dosavadních okruhů vyloučených věcí novela stanoví, že vyloučeno je „obvyklé vybavení domácnosti, zejména lůžko, stůl, židle, kuchyňská linka, kuchyňské nářadí a nádobí, lednička, sporák, vařič, pračka, vytápěcí těleso, palivo, přikrývka a ložní prádlo, pokud hodnota takové věci zjevně nepřesahuje cenu obvyklého vybavení domácnosti“. Pojem obvyklého vybavení domácnosti nestanoví, co je to obvyklá domácnost, jež by měla být obvykle vybavena, což může při soupisu věcí přinášet problémy. Zákonodárce mezi konkrétní věci zařadil předměty, které jsou nezbytné k uspokojování hmotných potřeb povinného či jeho rodiny, přičemž tyto předměty identifikuje jako stoly, židle, postel apod. Zůstává však otázkou postavení předmětů sloužících např. k uspokojování náboženských potřeb. Zda takové předměty slouží k uspokojování hmotných či výhradně duchovních potřeb, nelze jednoznačně určit. Pokud určitá fyzická osoba nepotřebuje na základě svého životního, náboženského pohledu na svět např. sedět na židli a jíst u stolu, neboť jí vsedě na polštáři, zato však při jídle potřebuje využívat z důvodu svého náboženského přesvědčení speciální jídelní soupravu, pak využívání takové jídelní soupravy je hmotnou potřebou fyzické osoby podobně, jako je hmotnou potřebou jiné fyzické osoby při konzumaci pokrmu sezení na židli u stolu. I kritérium majetkové hodnoty v případě speciálních náboženských potřeb v domácnosti selhává. V obvyklé domácnosti ortodoxního vyznavače se mohou nacházet velmi hodnotné předměty, jejichž výskyt v obvyklé domácnosti každého ortodoxního vyznavače je nutný a které zároveň nelze substituovat za předměty levnější (neboť levnější předměty například nejsou schválené příslušnou náboženskou autoritou).
Lze říci, že s ohledem na náboženskou svobodu osob by se stát i zákonodárce měl spíše zdržet kazuistického určování, co je obvyklé vybavení domácnosti nezbytné pro uspokojování hmotných potřeb, neboť hmotné potřeby lze s ohledem na náboženské vyznání povinného vykládat různým způsobem, a přes snahu zákonodárce vymezit hmotné potřeby osob židlemi, stoly a postelemi je potřeba posuzovat situaci každého povinného i nadále individuálně.
Že jsou úvahy týkající se náboženského vyznání osob při provádění výkonu rozhodnutí namístě, dokazuje i nové písm. c) v § 322 odst. 2. Zákonodárce mezi věci vyloučené z výkonu rozhodnutí nově zařadil i studijní a náboženskou literaturu a dětské hračky. Tyto věci jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny bez ohledu na jejich hodnotu. Do pojmu náboženské literatury je kromě obvyklých a známých knih nutno zařadit např. i sumerské hliněné destičky, ručně psané svitky Tóry či náboženské ikony. Zvláště u ikon může dojít k záměně s obrazem, který by postižitelný při výkonu rozhodnutí teoreticky mohl být, ovšem ikonu je nutno interpretovat spíše jako náboženský text, tj. je literárním dílem, které bylo napsáno.
Jelikož ale i obrazovou literaturu je nutno považovat za literaturu, z výkonu rozhodnutí budou vyloučeny i předměty, které na první pohled mohou nezasvěcenému pozorovateli připadat jako obrazy, ovšem povinný je bude užívat jako obrazovou literaturu. Kritériem soupisu věcí proto napříště z hlediska § 322 odst. 2 písm. c) bude prohlášení povinného, zda ten který předmět je náboženským textem. Státní moc by v případě prohlášení povinného, že určitá věc je jeho náboženskou literaturou, neboť obsahuje nápisy či obrazy náboženské povahy, neměla tvrdit opak, neboť by takovým postupem mohla porušovat svobodu náboženského vyznání povinného[2].
Lze proto uzavřít, že zákonodárce předmětnou novelou vnesl do občanského soudního řádu ustanovení, jež klade na soud i jeho vykonavatele značné interpretační nároky. Povinnému, který chce ochránit své peníze před výkonem rozhodnutí, se nově vyplatí investovat do historických náboženských svitků či podobných předmětů, neboť podobné předměty stojí i miliony korun českých a z pohledu novely jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny. Zůstává otázkou, zda toto bylo cílem zákonodárce, či zda i studijní a náboženská literatura vyloučená z výkonu rozhodnutí neměla být omezena pevně stanovenou cenou.
Problematiku dětských hraček lze shrnout stručnou úvahou, že účastníci řízení, soudy i soudní exekutoři a především zákonodárci budou překvapeni, až se v průběhu řízení začne ukazovat, s čím vším si děti hrají.
Zvukově obrazový záznam
Zákonodárce zákonem č. 164/2015 Sb. novelizoval rovněž ustanovení § 325b odst. 3 občanského soudního řádu, upravující pořizování záznamu o průběhu prohlídky bytu a jiných místností. Předchozí právní úprava spočívala na zásadě, že záznam se prováděl pouze v případě, že o jeho pořízení požádala osoba, jež byla oprávněna být přítomna při soupisu. Jinak mohl být i bez návrhu záznam pořízen pouze v případě, že jeho pořízení bylo potřebné. Zdali bylo pořízení záznamu potřebné, rozhodl soud[3].
Nová úprava je řešena obligatorním pořizováním záznamu, když zákonodárce stanovil, že o průběhu prohlídky bytu a jiných místností ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, pořídí zvukově obrazový záznam. O tom musejí být přítomné osoby poučeny při zahájení prohlídky.
Z již výše uvedeného důvodu, že k návrhu zákona nebyla vypracována důvodová zpráva, nelze určit, co bylo cílem přijatého nového znění ustanovení. Zákonodárce pravděpodobně zastával názor, že je potřeba zvýšit dohled nad činností soudu při provádění soupisu v bytě povinného. Předchozí úprava, kdy měl povinný či jiná osoba právo o záznam požádat, se zákonodárci nejspíše nejevila jako dostatečná. Nová úprava však neřeší situaci, jak postupovat, když si povinný z důvodu ochrany svého soukromí nepřeje pořízení zvukově obrazového záznamu. Povinný přitom ve svém bytě může mít předměty citlivé či osobní povahy, např. sexuálního charakteru, a nemusí mít na pořízení zvukově obrazového záznamu z prohlídky svého bytu žádný zájem. Dle nové úpravy však nemá povinný ani exekutor právo pořízení takového záznamu odmítnout. Novela se nevypořádala ani s otázkou, jak postupovat, když se bude v bytě povinného pohybovat třetí osoba či osoba nezletilá. Zvukově obrazový záznam se totiž po jeho pořízení stane součástí spisu, a proto k němu bude mít přístup a bude s ním moci nakládat oprávněný. Na rozdíl od exekutora však oprávněný není vázán povinností mlčenlivosti[4].
Přestože Exekutorská komora ČR i Úřad na ochranu osobních údajů zákonodárce v průběhu legislativního procesu upozorňovaly na problematickou stránku navrhovaného ustanovení, zákonodárce se rozhodl nejspíše chránit povinného i proti jeho vůli. Nevyhověl tak návrhům Komory, aby bylo přijato alespoň kompromisní řešení, kdy by byl záznam od začátku pořizován povinně, ovšem povinný či další osoba přítomná při soupisu, jejíž soukromí by bylo záznamem narušeno, by měla právo odmítnout další pořizování záznamu z důvodu ochrany svého soukromí.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2015
[1] Srov. http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=7&ct=181&ct1=3.
[2] Srov. čl. 15 a 16 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Dle čl. 16 může být výkon práv na svobodné projevování náboženství omezen zákonem, samotné právo svobody myšlení a náboženského vyznání však zákonem omezit nelze, nelze totiž někomu zakazovat, aby si něco myslel, lze pouze zákonem omezit šíření něčích myšlenek z důvodů uvedených v čl. 16. Veřejná moc by proto žádné osobě neměla tvrdit, že nevyznává náboženství či že takové náboženství neexistuje, když o něm tato osoba tvrdí, že jej vyznává a že takové náboženství existuje. Konstrukci novelizovaného ustanovení lze proto považovat za nepříliš promyšlenou, neboť ani soud by v případě, že osoba tvrdí, že dotyčný předmět je pro ni náboženskou literaturou, neměl rozhodnout tak, že náboženská není. Naopak zvolení jiného kritéria, např. ceny náboženské literatury, nad jejíž výši by bylo možné ji pojmout do soupisu movitých věcí, by bylo efektivnější, neboť by nehrozil konflikt se svobodou náboženského vyznání, při sepsání věci by totiž exekutor nemusel tvrdit, že věc není náboženskou literaturou, kdežto dle současné novely právě toto tvrzení bude muset při soupisu věcí učinit.
[3] K pořizování záznamu srov. JIRSA, J., MÁDR, J., BERAN, V. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář, Kniha V. 1. vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2014. ISBN 978-80-87109-50-2, str. 288 a JIRSA, J., TREBATICKÝ, P., KORBEL, F. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář, Kniha I. 1. vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2014. ISBN 978-80-87109-39-7, str. 272–284.
[4] K problematice mlčenlivosti srov. např. KASÍKOVÁ, M., KUČERA, Z., PLÁŠIL, V. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-476-6, str. 127–132.
Diskuze k článku ()