Zákon o zvláštních řízeních soudních a procesní úvahy de lege ferenda

Téma mého příspěvku na konferenci Právní prostor 2014 se mělo týkat zákona o zvláštních řízeních soudních, ke kterému vám však nemohu vysvětlit vůbec nic, neboť podle něj, zaplaťpánbůh, nesoudím. Soudím podle občanského soudního řádu, který je od nového roku poměrně zestručněn.

soudce Ústavního soudu
Foto: Fotolia

Rád bych navázal na příspěvek pana doktora Fialy, z jehož vystoupení jsem si zapamatoval především ten postřeh, že bychom měli proces sjednocovat. Z toho mi logicky vyplývá, že bychom měli co nevidět zrušit zákon č. 292/2013 Sb., tedy zákon o zvláštních řízeních soudních, a vrátit se ke staré úpravě, kdy budeme mít jednotný procesní předpis. V poslední době mám to štěstí, nebo smůlu, že jezdím po celé republice a přednáším advokátům. Bavíme se o procesu, co asi nastane po 1. lednu 2014 u soudů, co lze asi očekávat, na jaké změny v soudcovských postupech a v myšlení se můžeme těšit a jaké změny nebo jaké rozdíly lze očekávat mezi jednotlivými typy procesů. Odpověď na tyto otázky je velmi složitá a těžká. V první řadě v současné době narážíme na jedno pozitivum – řekl bych, že občanský soudní řád je ve stávající podobě mnohem stručnější a tedy alespoň pro mě srozumitelnější. Tak například § 9 o věcné příslušnosti. Jde o paragraf, kterému jsem přestal před deseti nebo dvaceti lety úplně rozumět, a teď je tedy stručnější alespoň o dva odstavce. Narážíme ale na to, že v různých typech řízení budeme postupovat podle různých procesních předpisů, podle různých pravidel. V tom spatřuji velké negativum současné procesní úpravy, zejména za situace, kdy zákon o zvláštních řízeních soudních, tedy ten zákon č. 292/2013 Sb., kterému se nesprávně začalo říkat zákon o nesporech, v žádném případě neupravuje pouze nesporná řízení, tedy ta, která jsou ovládána zásadou vyšetřovací. V nesporných řízeních hraje soud roli jakéhosi skutkového policisty, mnohem více musí pátrat, vyšetřovat, jak se věci ve skutečnosti staly. Typicky je tomu tak v řízení ve věcech péče o nezletilé, v dědickém nebo pozůstalostním řízení, či v omezení svéprávnosti apod. Nicméně tento zákon, řekl bych nešťastně, upravuje i řadu řízení, která jsou svým charakterem ne snad čistě nebo průzračně sporná, ale jsou zvláštní a svým charakterem se blíží řízení spornému. To vede k tomu, že máme velmi sympatickou a stručnou obecnou část zákona o zvláštních řízeních soudních, nicméně každé speciální řízení má ještě zvláštní část a v ní je upraven speciálně postup soudu při dokazování, při zahajování řízení, při průběhu jednání, forma rozhodnutí, atd.

To tedy fakticky znamená, že např. v řízení o rozvod manželství si nevystačíme s obecnou částí, musíme zalistovat do části zvláštní, abychom následně zjistili, že podpůrně se podle § 1 použije občanský soudní řád, a to velmi podstatným způsobem, takže musíme přeskočit do třetího procesního předpisu. Všechna ta moje setkání s advokáty, podnikovými právníky, studenty a asistenty soudců se vyznačovala tím, že se velmi intenzívně ozývalo šustění a listování v ÚZ, což mě samo o sobě vede k jisté pochybnosti o tom, jestli je to tak v pořádku. Podle mého názoru nikoliv. Jsem tedy příznivcem toho, aby se proces skutečně sjednotil. Když už má být nějaké řízení odděleno, tak soustředit do zvláštního zákona pouze řízení nesporná a pokusit se o sjednocení té zbylé procesní úpravy, která je, řekl bych, mnohem přísnější na účastníka řízení a klade na něj vyšší nároky v duchu projednací zásady, do jednoho předpisu.

Řeknu možná kacířskou myšlenku – já bych se přimlouval dokonce za sjednocování pravidel trestního a civilního procesu. Uvědomme si, že úprava, kdy jenom v civilním řízení v širším slova smyslu existuje exekuční řád, soudní řád správní, občanský soudní řád, zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon o veřejných registrech fyzických a právnických osob a insolvenční zákon, je nešťastná. Existuje přece řada institutů obecného charakteru, které by mohly být společně upraveny jak pro exekutory tak pro „civilisty“ a „trestňáky“. Mám na mysli např. úpravu doručování, která by již měla platit podpůrně v trestním řízení podle občanského soudního řádu. Dále je tu velmi obsáhlá úprava dokazování, vedení jednání, záznamů z jednání, způsobu zaznamenání úkonů soudů nebo náležitosti rozhodnutí. To jsou podle mého názoru všechno jakési styčné body, které by si minimálně zasloužily úvahu nad tím, zda tato pravidla nesjednotit.

Dostávám se k praktičtější části svého příspěvku, jejíž hlavní myšlenka spočívá v tom, na co vlastně narážím při každodenním souzení. Mám teď momentálně to štěstí, nebo smůlu, opět  jak se to vezme, že soudím dopoledne jako nalézací soudce prvostupňové věci, následně po obědě v nalézacím senátu ochrany průmyslových práv a poté ještě v odvolacím řízení některé „odvolačkové“ věci, takže souzení je pro mě poměrně pestré a mám snad jakési srovnání. Řekl bych, že změny v civilním procesu lze rozdělit na dva hlavní proudy. První je proud filozofický, který by měl být založen na skutečnosti, že procesní právo nesmí být zneužíváno. To by mělo být jeho hlavní motto. Pravdou bohužel je, že jsme svědky zneužívání práva dnes a denně snad v každém řízení. Důsledkem zákazu zneužívání práva mělo být zamezení různým obstrukcím a chováním se za hranou toho, co je dovoleno. Dále bych se přimlouval za to, aby účastník poctivý (ne že bych chtěl vás nebo sám sebe nabádat k porušování zásady rovnosti účastníků, ale mám na mysli takového účastníka, který to myslí vážně s nalezením spravedlnosti v rozumné době) byl do jisté míry zvýhodněn v řízení. Naopak účastník nepoctivý, často zastoupený advokátem, který těží z všeobjímající procesní poučovací povinnosti soudu a snaží se využít prostor v procesu pouze pro úhybné manévry a oddálení konečného rozhodnutí, by měl být znevýhodněn. Znovu říkám, nerad bych se teď pohyboval na poli ústavně právních rozměrů a zásady rovnosti stran, ale můj selský rozum mi tak našeptává. Je otázkou, zdali bychom v tomto kontextu neměli uvažovat o zakázání poučovací povinnost ve vztahu k účastníku zastoupenému advokátem. Když jsem se pokoušel před třemi lety vysvětlit na Slovensku svým kolegům, jaká že je to poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu, a že poučení mají dostat i účastníci zastoupení profesionálem, tak se mi to nepodařilo. Na Slovensku si totiž zakázali podobné poučování již před řadou let, ačkoliv i u nich platí nadále, ač ve velmi pozměněné podobě, občanský súdny poriadok, tedy zákon č. 99/1963 Sb.

Třetí otázka v rámci filozofické roviny změn by se, podle mého názoru, měla týkat toho, zdali chceme justici ústní či písemnou. Včera jsem dostal na stůl usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, které bylo vyhotoveno nalézacím soudem, který toho „má hodně“. To mu nicméně nebránilo v tom, aby usnesení rozepsal na šest stran. Hemžilo se to tam judikáty a citacemi. Položil jsem si otázku, proč, proboha, si nalézací soud, když toho má tak hodně a musí končit tisíc věcí ročně, přidělává sám práci a odůvodňuje i věci, které by prostého smrtelníka vůbec nenapadly, natož aby odůvodnění nezastoupený účastník jakýmkoliv způsobem rozuměl. A tak si říkám, zdali bychom neměli intenzívně uvažovat o tom, že odůvodněno by mělo být jen to, co si odůvodnění skutečně zaslouží. Teď narážím na velmi citlivý přístup Ústavního soudu k otázce odůvodňování rozhodnutí, ale myslím si, že rozhodnutí, a bavím se teď o meritorním rozhodnutí, o rozsudku, který se vyhlašuje v jednací síni bezvýjimečně, by mělo být primárně odůvodněno ústně, vysvětleno ústně v jednací síni, paralelně zaznamenáno na nějaký vhodný nosič a teprve podružně, na druhém místě, písemně odůvodněno. A můžeme se bavit o rozsahu toho odůvodnění a o tom, zdali skutečně každé procesní odůvodnění musí být odůvodněno na šest stran.

Další věc, a teď se dostávám spíše k technickým záležitostem – upřímně závidím trestním kolegům (a potud jednoznačně inklinuji k tomu, aby se sblížila pravidla pro trestní a civilní proces), kteří mají záznamy úkonů soudu, a tedy i toho nejdůležitějšího úkonu soudu, hlavního líčení, upraveny použitím zvukového záznamu. My máme sice také zvukový nebo dokonce zvukově-obrazový záznam od 1. 7. 2009, ale pouze v zákoně. Řada jednacích síní není vybavena záznamovým zařízením, a pokud je, tak k mému velkému zděšení, soudci tvrdošíjně odmítají zaznamenávat průběh jednání. Podle mého názoru zejména z toho důvodu, že se musí pro účely odvolacího řízení přepisovat protokoly z jednání tam, kde je podán opravný prostředek, protože odvolací instance je prostě zvyklá číst dlouhé protokoly a nelze si ani v náznacích představit, že by snad měla poslouchat CD nebo si zvyknout na jiný styl práce. Nicméně bych řekl, že bychom si měli začít zvykat na myšlenku, že by to jinak být mělo, a že by se tedy záznam z civilního jednání blížil tomu, co je zavedeno v trestním řízení, tzn., že by se průběh jednání zaznamenával a činil se z něj jakýsi výtah pro účely odvolacího řízení. Nepřepisovaly by se tak povinně patnáctistránkové protokoly z pětihodinového jednání, při němž je vyslechnuto 10 svědků, z čehož je polovina ukrajinských dělníků apod.

Bavíme-li se o technických souvislostech změny procesu, měli bychom se zamýšlet v duchu toho, zda upřednostnit ústní justici před písemnou, zda neudělat pravidlo přednosti zvukového záznamu a oprostit se od protokolování a přepisování všeho možného, co nás během řízení napadne. Když jsem měl to štěstí před deseti lety, jakožto prezident Soudcovské unie, a byl jsem na služební cestě v Německu, Anglii a Nizozemsku, nevšiml jsem si, ať to byl civilní, obchodní nebo trestní soud, že by vůbec napadlo nějakou tu Ctihodnost, zabývat se protokolací, tedy že by měl tendenci nebo potřebu zaznamenávat nebo přežvýkávat do protokolu průběh hlavního líčení či jednání. Vše se dělo tím způsobem, že v koutě seděla studentka nebo asistentka, která si dělala poznámky a volně zaznamenávala to, co se v jednací síni odehrálo. Nestávalo se tedy, že by se nejprve svědek hodinu vyslýchal a pak se další půlhodinu protokolovalo, co řekl v jednací síni, aby se další čtvrt hodiny dohadoval soudce s advokáty, zda v protokolu je zaznamenáno to, co skutečně zaznělo, nebo něco jiného. Takže podpora justice ústní na úkor písemné tam, kde je nezbytně nutné, aby se skutečně soudilo, což je i můj další námět pro rekodifikační komisi a její případné úvahy.

Vracím se opět k rovině filozofické a k zásadě, která byla posilována snad všemi novelami občanského soudního řádu, které mě napadnou, a která zároveň, bohužel, je velmi masivně porušována dnes a denně snad v každém řízení u soudů České republiky. Jde o zásadu rozhodnutí při jediném jednání ve věci, která se kupodivu objevila v občanském soudním řádu již v roce 1963. Dle této zásady má soud jednání dokonale připravit (až na vzácné výjimky) tak, že musí být rozhodnuto při prvním jednání. Všechny novely se tuto zásadu snažily podpořit, ať se jednalo o institut kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě v novele č. 30/2000 Sb., ať se jednalo o fikci nespornosti skutkových tvrzení, která se objevila už v roce 1991 v první významné novele občanského soudního řádu, ať jde o zásadu zákonné koncentrace řízení z relativně nedávné doby. Ani jedné novele se to však nepovedlo. Já si lámu hlavu, čím to je, a docházím k přesvědčení, že když soudce rozhodnout nechce, tak nikdy nerozhodne. A že tedy potom nepotřebuje fakticky žádný procesní předpis.

Oklikou jsem se tak dostal k tomu, že bychom vlastně žádný procesní předpis fakticky nepotřebovali. V poslední době jsem ale nabyl nový poznatek (a teď se vrátím k té myšlence o zneužívání procesního předpisu). Bohužel nejsme pouze svědky zneužívání procesního práva ze strany účastníků řízení. Ačkoliv má soud teď výslovně podle § 6 ve znění poslední novely zatrhnout zneužívání práva, tak se dozvídám např. od kolegů advokátů, že je to v řadě případů sám soud, kdo procesní právo zneužívá, a to zejména tak, že se snaží vykličkovat z koncentrace řízení, že si vymýšlí cesty, jak nepoučit účastníka, aby bylo řízení zkoncentrováno, aby nemuselo být rozhodnuto při jediném jednání. To je hlavní problém, který, když se nám podaří vyřešit, budeme mít vyhráno. Ovšem vracím se k té své skeptické poznámce, že když někdo rozhodnout nechce, tak prostě nerozhodne.

To jsou tedy mé nesmělé myšlenky pro rekodifikační komisi na novou úpravu procesního předpisu, které bych shrnul následujícím způsobem – pokusit se o sjednocení procesu nejen jednotlivých civilních úprav, ale v některých bodech i civilní a trestní úpravy, možná se zachováním zvláštního procesu pro nesporné řízení (ale skutečně pouze pro nesporné řízení a pro zásadu vyšetřovací, neboť postup soudu v těchto věcech musí být diametrálně odlišný od toho, jak se postupuje ve sporných věcech). Zároveň je třeba podpořit, tam, kde si to justice zaslouží, justici ústní na úkor té písemné, v některých případech zakázat odůvodňování rozhodnutí a odůvodňovat jen to, co si odůvodnění zaslouží. Zároveň, a to jsem zapomněl sdělit, bych uvítal v některých případech bagatelních věcí, tam kde není odvolání ani dovolání přípustné, možnost soudu prvního stupně připustit v nějaké zásadní věci opravný prostředek – výjimečně. Navedla mě na to teď právě reportáž o dnešním rozhodnutí Ústavního soudu o bankovních poplatcích, kdy se tím nemohla zabývat odvolací komise ani Nejvyšší soud, takže bylo nutné jít rovnou k Ústavnímu soudu. Ten nabádá obecnou justici, aby se snažila, ale obecná justice říká, že ona nemůže, protože je to bagatelní věc.

A mám tady ještě jednu poznámku, o kterou bych se s vámi chtěl podělit. Bylo by dobré se v rámci změn procesního předpisu zamyslet nad tím, aby se v průběhu řízení nerozhodovalo o každé procesní „prkotině", aby, pokud možno, veškerá procesní rozhodnutí, která se týkají třeba okruhu účastníků nebo předmětů řízení, částečná zpětvzetí, různé tajemné vstupy účastníků den před jednáním, vedlejší účastenství subjektu, který se vynoří se Seychelských ostrovů, aby následně protistrana navrhla jeho nemožnost přistoupení, atd. (to jsou právě ty instituty, které masivně vedou ke zneužívání procesního předpisu), aby bylo tedy soudu prvního stupně umožněno se všemi těmito procesními situacemi vyrovnat v prvním výroku konečného rozsudku, aby se následně ve druhém výroku mohl zabývat meritem věci.

Pokud se nám to podaří vedle posílení významu zásady rozhodnutí při jediném jednání, tak máme vyhráno.


Kongres Právní prostor 2014

Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu