Zamyšlení nad normativním působením judikatury z pohledu právní jistoty

Míra odkazování na judikaturu v podáních procesních stran i v samotných rozhodnutích soudů se stále zvyšuje. Za posledních zhruba dvacet let se ze spíše výjimečného jevu stal standard.

soud nejvyšší soud polsko
Foto: Fotolia

Advokáti zcela běžně podporují argumenty obsažené v procesních podáních odkazy na relevantní judikaturu a soudy hledají v judikatuře oporu pro svá rozhodnutí. Odkazování na judikaturu přitom již dlouho není jen doménou řízení před vyššími soudy. S četnými citacemi judikatury se lze totiž často potkat i v řízení před soudem prvního stupně. Tento příspěvek si klade za cíl nahlédnout na problematiku faktického normativního působení judikatury optikou právní jistoty jakožto jedné ze základních hodnot, které jsou v právu obsaženy.

Pokud si položíme otázku, zda je judikatura formálně vzato obecně závazná, musíme samozřejmě odpovědět, že není. Judikatura není formálním pramenem práva a soud není judikaturou vázán, neboť je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán pouze zákonem. Platí tedy zásada iudex ius dicit inter partes, podle které soudce právo vykládá v konkrétním případě mezi stranami, ale nerozhoduje s obecnou platností. Stranou nyní ponechme specifické postavení derogačního nálezu Ústavního soudu, kterým Ústavní soud z pozice tzv. negativního zákonodárce ruší zákon či jiný právní předpis nebo jeho část, přičemž výrok takového nálezu je obecně závazný a má právní sílu zákona.[1]

Představený koncept judikatury, která není obecně závazná, je v našem prostředí tradiční. Koneckonců náš právní systém se řadí mezi systémy kontinentální, ve kterých role soudce spočívá v nalézání práva, nikoliv v jeho tvorbě. Přesto však judikatura (a to zejména ustálená judikatura vyšších soudů) zcela evidentně v praxi do jisté míry normativně působí, jak bylo naznačeno výše. Není to nic překvapivého. V systému instančního přezkumu soudních rozhodnutí chce totiž málokterý soudce nerespektováním právního názoru instančně nadřízeného (či vyššího) soudu riskovat, že jeho rozhodnutí bude zrušeno. A to mnohdy i v situaci, kdy by sám text právního předpisu interpretoval odlišně. Lze tedy konstatovat, že pokud jde o normativní působení judikatury, existuje rozpor mezi teorií a praktickým stavem.

Je celá řada právně teoretických důvodů pro i proti uznání jisté míry normativní závaznosti judikatury. Proti z mého pohledu asi nejvýznamněji vystupuje argument demokratické nelegitimity soudcovské normotvorby, neboť je to pouze lidem (suverénem) volený zákonodárce, který je legitimován k přijímání obecně závazných a vymahatelných pravidel chování. Těchto argumentů je více, avšak jedná se o natolik komplexní oblast, že není možné ji na prostoru tohoto krátkého příspěvku pojmout. Proto se dále soustředím, jak název napovídá, na posouzení normativního působení judikatury optikou právní jistoty.

Judikatura může právní jistotu podporovat, a právní jistota tak může být významným argumentem ve prospěch legitimizace jejího normativního působení. K tomu ovšem musí být splněny poměrně přísné podmínky jejího použití. Pokud je s judikaturou zacházeno chybně, může ve vztahu k právní jistotě působit naopak destruktivně.

Podle zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí má soud rozhodovat ve stejných případech stejně, v obdobných obdobně a v rozdílných rozdílně. Tato zásada je přitom projevem právní jistoty v užším smyslu, tedy ve smyslu předvídatelnosti práva, potažmo předvídatelnosti rozhodnutí soudu o tom, co je v konkrétním případě právem. V rámci účinné úpravy soukromého práva je tato zásada zakotvena v § 13 občanského zákoníku, avšak o její obecné platnosti (tedy i v právu veřejném) není sporu. Pokud bychom ji totiž popřeli, dostali bychom se do rozporu nejen s hodnotou právní jistoty, ale též s hodnotou spravedlnosti, která je právu rovněž vlastní. Osobně se domnívám, že právo, které by umožňovalo rozhodovat obdobné případy neodůvodněně rozdílně, by ani nebylo právem, nýbrž jen systémem na zákon povýšené libovůle.

Jakou roli při naplňování právní jistoty může hrát normativní působení judikatury? Předně se domnívám, že v mnoha případech by žádnou roli hrát nemělo. Jak bylo uvedeno výše, soudce je při svém rozhodování vázán zákonem. Pokud se jedná o tzv. jednoduchý právní případ, tedy situaci, kdy pouhý text zákona umožňuje rozhodnout na základě jednoduché (až mechanické) subsumpce skutkových okolností pod právní normu, musí se soudce opřít právě jen o samotný zákonný text. To lze z právně teoretického hlediska pojmout i tak, že pokud soudce aplikuje v jednoduchém případě právo, musí si při jeho interpretaci vystačit toliko s tzv. primárním objektem interpretace, kterým je text zákona.[2] Jde o situaci, ve které zákon jednoduše žádný volný prostor pro úvahu soudu nenechává, a pokud by snad soudce rozhodl jinak, třeba i s odkazem na judikaturu vyšších soudů, jednalo by se o rozhodnutí contra legem. Takové rozhodnutí je nepřijatelné mimo jiné proto, že je velice právně nejisté. Naopak lze říci, že z pohledu právní jistoty není v jednoduchém právním případě po normativním působení judikatury poptávka, neboť již zákon sám uspokojivou míru právní jistoty generuje. Ustálená judikatura v takové situaci může pouze potvrdit výklad opírající se o text zákona, což ale není možné označit za normativní působení. Judikatura se zde totiž nestává nositelem právní normy, nová norma nevzniká.

V praxi se velmi často vyskytují případy, kdy samotný text zákona pro rozhodnutí dostatečný podklad nedává. Může tomu tak být proto, že zákonodárce pro formulaci zákonných norem užil přirozeného jazyka, jehož pojmy bývají často mnohoznačné, a tuto mnohoznačnost neeliminoval pomocí legální definice. Další možnou situací je stav, kdy zákonodárce na určitý případ vůbec nepomyslel a danou oblast tak normativně neupravil. Někdy se v tomto kontextu hovoří o tzv. mezerách v zákoně. Pokud vyjdeme z dělení mezer v zákoně, které zastává Miloš Večeřa vycházeje z díla Aleksandera Peczenika,[3] existují mezery normativní, kognitivní a hodnotové. Normativní mezera v zákoně představuje situaci, kdy zákonodárce danou oblast vůbec neupravil, zatímco v případě kognitivní mezery ji sice upravil, ale natolik obecně, že tato zákonná úprava rovněž neposkytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí. Hodnotová mezera v zákoně pak označuje stav, kdy zákonodárce danou oblast upravil, avšak hodnotově nekonzistentně, resp. rozporně s hodnotami právního řádu, takže se touto úpravou nelze řídit. Osobně považuji za skutečné mezery v zákoně pouze mezery normativní a kognitivní, přičemž právě v jejich případě může judikatura sehrát důležitou roli v posilování právní jistoty. Domnívám se, že v případě tzv. hodnotové mezery je soudce zákonnou úpravou vázán, vyjma jen zcela mimořádných situací nelegitimity práva, z čehož ovšem nelze činit pravidlo. V tomto směru lze odkázat na známou Radbruchovu formuli. Pokud by snad v takovém extrémním případě soudce chtěl svým rozhodnutím hodnotovou mezeru v zákoně překlenout, jednalo by se o rozhodnutí contra legem, a tedy rozhodnutí v neprospěch právní jistoty, byť možná ve prospěch spravedlnosti.

Z hlediska možnosti judikatury působit normativně ve prospěch posílení právní jistoty jsou tedy důležitými mezerami v zákoně mezery normativní a kognitivní. Zásadní je ovšem ještě odlišit mezery zákonodárcem nezamýšlené od mezer, kterými zákonodárce sleduje jistý účel, jímž je zpravidla zachování většího prostoru pro úvahu soudu, který tak může v každém konkrétním případě zvážit všechna jeho specifika. Tyto zamýšlené mezery v zákoně, které mají v praxi přirozeně podobu spíše mezer kognitivních (např. úmyslné použití neurčitého právního pojmu), by nejen dle mého názoru nebylo vhodné judikatorně překlenovat. V takovém případě může judikatura působit pouze jako doplňkový argument či snad pro ilustraci, neměla by ale být chápána jako obecně závazná.[4]

V situaci, ve které zákon sám neposkytuje jednoznačný poklad pro rozhodnutí soudu, je třeba jít za zákonný text. Soudce tak nemůže být pouhými ústy zákona, jak se předpokládalo na počátku 19. století v době v době velkých kodifikací.[5] Pouhá automatická subsumpce zde selhává a ve smyslu výše uvedené teorie lze konstatovat, že primární objekt interpretace nepostačuje. Teprve v takovém případě soudce může a musí využít i objekty sekundární. Těmi jsou například principy, hodnoty, tradice, doktrinální závěry či právě judikatura.[6] Ta má oproti ostatním sekundárním objektům interpretace z hlediska právní jistoty velkou výhodu, kterou je vlastnost dobré seznatelnosti v ní obsaženého práva pro adresáty práva. Jinými slovy jde o dobře dostupný zdroj. Odpověď na otázku, jaký právní názor v dané věci je konstantní judikaturou zastáván, je jednoduše zjistitelná, a tím pádem lze za pomoci judikatury lépe dospět k odpovědi na otázku quid juris, tedy co je právem. Je třeba podotknout, že uvedené platí, pouze pokud jde o judikaturu publikovanou (alespoň online), což je samozřejmě nutná podmínka jejího použití. Judikatura má dále díky institucionalizaci svého vzniku a obecně z povahy soudního rozhodování tendenci generovat jednoznačné právní závěry, čímž se od ostatních sekundárních objektů interpretace taktéž odlišuje. Variabilita právních názorů, kterou přináší doktrína, je v teorii velmi přínosná, avšak v rámci konkrétního právního případu je pro adresáta právní normy klíčová možnost dozvědět se jedno správné řešení a moci důvodně očekávat, že toto řešení vezme za své i soud. Z těchto důvodů může judikatura svým normativním působením významně posílit právní jistotu v jinak nejistých případech.

Závěrem lze shrnout, že judikatura může působit ve prospěch právní jistoty v situaci, kdy samotný text zákona uspokojivou míru právní jistoty negeneruje. To je, domnívám se, silný argument, kterým lze faktické normativní působení judikatury do jisté míry legitimizovat. S judikaturou je ovšem třeba nakládat obezřetně, jinak může mít její použití veskrze opačný účinek (zejména při rozhodování contra legem). Podle mého názoru bychom proto měli vždy, když na judikaturu odkazujeme, přemýšlet i o tom, jaký normativní význam jí v daném případě přikládáme, a zda je tento význam opodstatněný.


[1] Boguszak, J. Čapek, J., Gerloch, A.: Teorie práva. 2. vyd., Praha: ASPI, 2004, s. 131.

[2] K relaci primárního a sekundárního objektu intepretace viz GERLOCH, A. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 128-129.


[3] Večeřa, M. Soudcovské dotváření práva. In: Gerloch, A., Tryzna, J., Wintr, J. a kol. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 229-231.


[4]  Kühn, Z. Role judikatury v českém právu. In: Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 109-111.

[5] Srov. např. Bobek, M. Význam judikatury v kontinentálním právu. In: Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 23-28.

[6] GERLOCH, A. Op. cit.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články