Právní jednání vůči nepřítomné osobě Zdroj: Fotolia

Právní jednání vůči nepřítomné osobě

Ustanovení § 570 až § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která upravují problematiku právního jednání vůči nepřítomné osobě, jsou svým charakterem i systematickým zařazením poněkud zvláštní. Dokonce se zdá, že právě zde jejich místo není, a to přes to, co se čte v důvodové zprávě k těmto ustanovením. Přitom lze nová ustanovení § 570 odst. 2 a § 573 uvítat, neboť zatím v občanském zákoníku scházela a přitom byla velmi potřebná.

doc. JUDr. Michaela Zuklínová CSc.

doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

Pokud jde o první z nich, lze k takovému pravidlu dospět logickou úvahou z jiných ustanovení, a proto se zdá být redundantní. Ale obtíže, které v praxi vznikaly pro nemožnost řádně doručit právní jednání v písemné formě (kdy se adresát doručení vyhýbal atd.), nejspíš bylo nejvhodnější řešit právě výslovným zákonným ustanovením hmotného práva.

Nepřítomnou osobou se zjevně nerozumí osoba, která s druhou osobou jedná sice přímo, ale na dálku, čili např. telefonicky, prostřednictvím Skype apod.

§ 570

(1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

(2) Právní jednání nepůsobí vůči osobě, která není plně svéprávná, dříve, než projev vůle dojde jejímu zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Sleduje-li se však právním jednáním poskytnout takové osobě jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je učiněno vůči této osobě.

I. Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Totiž od okamžiku, kdy vůle navenek projevená, anebo spíš projev vůle, dojde nepřítomné osobě.

Jedná se o víceméně pregnantní a jednoduché vyjádření tzv. teorie dojití. Je to teorie - u nás a v kontinentálním právu obvykle - rozhodná pro všechna tzv. adresovaná právní jednání, to jest taková, která nejenže mají svého adresáta, tj. jsou adresována určité osobě, resp. osobám, ale jsou perfektní, hotová, dovršená teprve dnem doručení právního jednání osobě adresáta. Teorie žádá, aby právní jednání došlo do „sféry dispozice“ adresáta, tj. tak, aby bylo pro adresáta snadno dosažitelné, protože jde o místo, resp. prostor, kterým adresát může disponovat, tj. který ovládá (dopis ve schránce, popř. oznámení o uložení zásilky na poště zanechané ve schránce atp.). Dosažitelnost adresátovi umožňuje, aby se seznámil s obsahem projevené vůle. A pak je jen otázkou dostatečné péče adresáta, zda využije toho, že má právní jednání k dispozici, a může se s jeho obsahem seznámit a následně jednat podle své vlastní vůle.

Stojí za to poukázat na dikci ustanovení, když se nemluví o doručení, ale obecně o dojití. Doručení, resp. doručování, je výraz spojený s civilním i jiným soudním řízením, kde jde o doručování jak účastníkům (obžalovanému, stranám ve sporném řízení atp.) řízení, tak soudu, resp. všem dalším procesním subjektům.

V okamžiku dojití také právní jednání – zásadně – nabývá účinnosti, tj. právní následky právního jednání nastávají nejdříve okamžikem dojití adresovaného právního jednání do dispoziční sféry adresáta. Zejména jde o druhou smluvní stranu (např. oferta je adresována adresátovi, který se nazývá oblát, tj. ten, komu je nabízeno). Adresovaným právním jednáním je zejména oferta, ale také akceptace adresovaná oferentovi, avšak např. také žaloba adresovaná soudu, atp.

Neadresovaná právní jednání, např. závěť, jsou naproti tomu perfektní již svým učiněním. Ani podpisu v podstatě není zapotřebí – nedostatek podpisu má za následek (relativní) neplatnost právního jednání (srov. komentář k § 561).

II. Adresát právního jednání – projevené vůle – ale ještě před tím, než projev vůle došel do sféry jeho dispozice, čili ještě před tím, než se projev vůle stal právním jednáním, může vědomě dojití projevu vůle zmařit (tj. bez právního důvodu zabránit tomu, aby se projev vůle stal právním jednáním a měl právní následky). Pokud se tak stane, uplatní se nevyvratitelná domněnka, že projev vůle řádně došel, že tedy se stal perfektní, stal se právním jednáním. Lze dovodit, že dojití je spojeno právě se zmařujícím jednáním, to je okamžik, kdy projev vůle adresovaný určité osobě se stává právním jednáním.

Není výjimečné, že adresát maří doručení, vyhýbá se mu, klade mu překážky. Zdejší ustanovení, v našem právním řádu poprvé se objevivší, by mělo tyto praktické problémy napomoci řešit.

§ 571

Dojde-li projev vůle změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo jednal, anebo jiných okolností nastavších během přepravy, posoudí se právní případ podle ustanovení o omylu.

I. Zákon zde ustanovuje o jevu, který bývá označován za vnější omyl, a contrario vnitřní omyl (tj. omyl v utváření vůle a v jejím obsahu (srov. § 573 n.)). Na tomto místě jde o omyl, který s vůlí jednajícího nijak nesouvisí, jde totiž o otázku projevu jeho vůle.

Jedná se o to, že buď vlivem prostředků, které použil jednající k přepravě svého projevu vůle v písemné formě, anebo vlivem jiných okolností (tj. jiných než jednajícím použitých, např. vlivů na straně přepravce), došlo k nějaké (jakékoli) změně projevu vůle jednajícího. Rozhodné je, že došlo ke změně projevu vůle a že tato změna nastala během přepravy. Změna projevu vůle zpravidla nastává v obsahu vůle: vůle se stane nesrozumitelnou, není zřejmé, co chtěl jednající vyjádřit, není jasné, k čemu vlastně jeho vůle směřovala atd.

II. Vzhledem k tomu, že jednající má jistě zájem na tom, aby jeho volní projev došel adresátovi (tj. aby se právním jednáním skutečně stal), stíhá právě jeho, totiž jednajícího, odpovědnost za náležitou kvalitu (řádnost) přepravních podmínek, resp. za takovou přepravu, která zajistí, že projev vůle jednajícího dojde adresátovi v té podobě, jak jej jednající odeslal (předal k přepravě). Lze říct, že jednající nese riziko s přepravou spojené.

Má-li být právní případ posouzen podle ustanovení o omylu, rozumí se tím možnost vhodné analogické aplikace ustanovení § 583 n., a to nejspíš nikoli § 585 (omyl vyvolaný úmyslně), byť ani takový případ a priori nelze vyloučit.

§ 572

Osoba jednající v písemné formě, může svůj projev vůle odvolat, dojde-li odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem vůle.

I. Vzhledem ke slovům použitým v tomto ustanovení, je možné konstatovat, že se zde (obdobně jako v § 50§ 571) jedná o adresované právní jednání, tj. takové právní jednání, jehož perfekce (hotovost, dokonanost, vznik) je spojena s okamžikem, kdy projev vůle jednajícího dojde adresátovi (§ 570 odst. 1).

Tento občanský zákoník (o.z.), stejně jako občanský zákoník 1964 (ve znění uveř. pod č. 47/1992 Sb.), obč. zák., používá jednak výraz „odvolání“, totiž návrhu (obč. zák.), anebo „odvolání“ projevu vůle (§ 572 o.z.) nebo „odvolání“ nabídky (§ 1738 o.z.), jednak výraz „zrušení“, totiž návrhu (obč. zák.), anebo „odvolání“ nabídky (o.z.). Vzhledem k tomu, že tento občanský zákoník (o.z.), takto ustanovuje dokonce na třech místech, z toho dvakrát v souvislosti s „odvoláním“, může situace, kdy „odvolání“ a „zrušení“ stojí ve stejném významu vedle sebe, vyvolat určité teoretické problémy. Naproti tomu lze mít za to, že právní praxe žádné obtíže pociťovat nebude. Bez ohledu na výrazy a souvislosti je totiž rozhodná toliko podstata.

Pro jednodušší pojmovou orientaci můžeme doporučit, aby výraz „zrušení“ byl spojován s projevem vůle, který byl adresován určité osobě (adresátovi), ale ještě nedošel do sféry její dispozice, nestal se tedy ještě právním jednáním. A naproti tomu, aby výraz „odvolání“ byl spojován jenom s právě uzavíranou smlouvou, a to s tou částí smluvního procesu, kdy se projev vůle již právním jednáním stal, tj. stal se nabídkou na uzavření smlouvy, a jednající – má nebo nemá – právo svou nabídku odvolat. Mluví se totiž o odvolatelnosti nabídky, nikoli o její zrušitelnosti. Pokud jde o odvolání závěti, platí zvláštní pravidla, viz bod III.

Je vhodné ještě dodat, že zákonodárce zdejšího občanského zákoníku poněkud nevhodně převzal nesprávný text obč. zák. (srov. § 43a obč. zák.).

II. Zdejší ustanovení je obecné, čili obecně platí, že každý adresovaný projev vůle, který se dojitím adresátovi má stát právním jednáním, je možné odvolat (správně má být: zrušit).

Pro odvolání, aby bylo po právu, a tudíž mělo účinky (následky) odvolání, je stanovena podmínka časová: odvolání má dojít „druhé straně“ (správně: druhé osobě, nepřítomné osobě, adresátovi atp. – vždyť tady přece nejde o smlouvu, o smluvní proces, jde o jakékoli právní jednání vůči nepřítomné osobě) nejpozději současně s původním projevem vůle, totiž s tím projevem vůle, který je odvoláván. Rozumí se, že jde o to, že např. do listovní schránky adresáta musejí být oba projevy vůle doručeny v týž okamžik; odvolání prvního projevu vůle (odvolávaného) ale může dojít i dříve.

III. Pod rubrikou „zrušení závěti“ (§ 1575) jsou dána zvláštní pravidla, pokud jde o toto zvláštní neadresované právní jednání. „Zrušení“ je pojato jako výraz nadřízený „odvolání závěti“ a „pořízení nové závěti“.

§ 573

Domněnka doby dojití Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

I. Zdejší ustanovení občanského zákoníku založené na vyvratitelné domněnce uvítali – v oblasti civilního hmotného práva – mnozí. Samozřejmě zejména ti, kdo jsou ve výhodnějším postavení, tj. kdo jsou tzv. silnější stranou. Největší obtíže s doručováním svých projevů vůle adresátům mají totiž ti kdo podnikají ve velkém, ve vztahu ke svým zákazníkům, běžným lidem, ti, kdo kontrahují tzv. adhézním způsobem, i pronajímatelé … všichni na úkor těch slabších... Právní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, s pronajímatelem nebo s propachtovatelem, ani žádná další ustanovení, žádnou výjimku neobsahují.

II. Výraz „došlá zásilka“ je zvláštní výraz související s tím, že se dále o ní říká, že „došla“. Šlo tedy prostě o to, že adresovaný projev vůle se dostal do dispoziční sféry adresáta, a stal se tudíž právním jednáním, čehož chtěl jednající dosáhnout, tj. chtěl právně jednat vůči adresátovi. Použití výrazu „zásilka“ napoví blízkost s obchodem, s poměry obchodníků, na druhé straně ovšem jen označuje předmět přepravy.

K přepravě projevu vůle, který byl jako zásilka odeslán adresátovi, byl využit provozovatel poštovních služeb. Takže zdejší ustanovení se týká výlučně takového právního jednání vůči nepřítomné osobě, které se uskutečňuje prostřednictvím pošty, resp. prostřednictvím každého, kdo poštovní služby poskytuje, kdo se jako svou podnikatelskou činností zabývá právě přepravou zásilek (event. mj.).

Byl-li tedy adresátovi odeslaný volní projev přepravován v podobě zásilky prostřednictvím pošty, platí pro dojití takové zásilky zvláštní lhůta: zásilka došla třetí pracovní den po té, co byla adresátovi odeslána. Použití tohoto pravidla je ale v konkrétním případě podmíněno tím, že nebude prokázán opak, přesněji nebude prokázáno, že zásilka došla jindy. Důvodů, proč by tomu tak mohlo být, je víc: jednající zásilku neodeslal na adresu toho adresáta, kterému ji adresovat chtěl, adresát se v místě doručení nezdržoval, a prokazuje objektivní důvody, proč se nezdržoval (byl po havárii v nemocnici, změnil místo trvalého pobytu, které bylo jednajícímu známé, řádně o tom informoval jednajícího, avšak jednající jeho sdělení neobdržel nebo dosud neobdržel, zásilka došla ve skutečnosti dříve atd.).

V případě, že platnost stanoveného pravidla bude důkazem opaku vyvrácena, zákon o době doručení nic nestanoví. Pro jednajícího to znamená, že buď bude na něm, aby prokázal, že k řádnému doručení, tedy „dojití“ došlo, že tedy adresát měl možnost se s obsahem právního jednání seznámit, anebo – pokud se jednající v tomto ohledu dostane do důkazní nouze, bude muset svůj projev vůle odeslat znovu, a to tak, aby tentokrát k dojití došlo, popř. aby zásilka došla včas.

III. V případě, že zásilka byla k adresátovi přepravována od jednajícího k adresátovi s využitím provozovatele poštovních služeb na adresu v cizině, tj. v jiném státě, platí opět vyvratitelná domněnka, že zásilka došla patnáctý pracovní den po odeslání.

Bez ohledu na to, že lze použití tohoto pravidla vyvrátit předložením opačného důkazu, klade se otázka po správnosti, resp. vhodnosti volby patnáctidenní lhůty: jde o to, že zatímco pro svět propojený dostatečně výkonnými prvky běžné komunikace, existují jistě oblasti, o nichž to naopak říct nelze. Takto můžeme dovodit, že zdejším ustanovením nemusí být pokryto ani zdaleka všechno doručování do ciziny.

 


Literatura

ELIÁŠ, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012;

HULMÁK, M., Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008;

DVOŘÁK, J., ŚVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M., Občanské právo hmotné, I. díl., Obecná část. Praha. Wolters Kluwer, 2013;

LAVICKÝ, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2014, 2400 s.;

MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 – 654. Praha: Leges, 2014, 1264 s.

komentář k NOZ právní jednání

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články