Právní úprava listin dosud nebyla považována za hmotněprávní, resp. civilistické téma. V teorii občanského práva se listinou nikdo nezabýval. A to nejen u nás: ABGB úpravu listin neobsahoval, ustanovení o listinách nejsou ani jinde v centrální Evropě obvyklá (do Švýcarska se dostala po francouzském vzoru). Lze říct, že jde o téma běžné v kodexech románské oblasti, a v těch kodexech, které mají své kořeny ve francouzském Code civil, resp. v romanizujícím právu (srov. civilní zákoníky Francie Itálie, Španělska, Portugalska, Québecu aj.).
Listinám se u nás před přijetím občanského zákoníku 2014 přisuzoval jen procesní význam. To bylo důvodem toho, že o listinách, a to veřejných, ustanovovaly je občanský soudní řád (§ 129, § 134) a trestní řád (§ 112 odst. 2). Přitom nedostatek právní úpravy soukromých listin nikdo negativně nepociťoval. Mnohem spíš byla obtížná, a nejednou obšírně diskutovaná otázka, co je vlastně „veřejné“, zda je to právě jen to, co je kryto ustanovením § 134 o. s. ř., anebo zda „veřejnost“ je vlastně třeba hledat a spatřovat v něčem jiném. Tady je třeba připomenout, že totalitní zákony a právní věda totalitních zřízení dichotomii veřejné – soukromé popíraly, takže jakákoli zmínka obsahující jedno či druhé slovo, natož obě pospolu, byla vzápětí odstraněna.
Nicméně, je zřejmé, že ustanovení o listinách je třeba vítat: mnohému mohou pomoct a v mnoha ohledech usnadní výklad právního jednání i přístup k němu a k jeho formálnímu vyjádření.
Soukromá listina
|
§ 565 Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. |
I. Listina je nejčastěji „papír“ (jistě to může být i jiné medium, umožňující vizuální zjištění, resp. poznání), na němž je text obsahující informaci o nějaké právní skutečnosti. Dalo by se také říct, ale dost nepřesně, že právní skutečnost zformalizovanou v listině.
Jde o právní skutečnosti volní, tj. o právní jednání, a o konstitutivní právní akty, přesněji: rozhodnutí veřejných orgánů. V případě těch na druhém místě uvedených je třeba připomenout, že nejen konstitutivní rozhodnutí, ale všechny akty veřejné moci, které nemají výhradně úřední, tj. pro vnitřní styk vydané a určené listiny, jsou listinami, a to veřejnými, také. Význam listin, a tudíž také rozdíl mezi veřejnými listinami na jedné a soukromými listinami na druhé straně, je dán hlavně tím, do jaké míry ta která listina zakládá dobrou víru v pravost a pravdivost listiny.
Zákon nestanoví, co je to soukromá listina, lze se k tomu dobrat toliko pomocí argumentu a contrario z vymezení veřejné listiny: pokud listina není veřejná (a tu zákon definuje), je soukromá. Veřejná listina je jednak listina vydaná orgánem veřejné moci, jednak listina, kterou za veřejnou zákon prohlásí, a obojí za předpokladu, že listina netrpí vadou sankcionovanou neexistencí, zdánlivostí listiny (§ 567).
II. Jestliže se někdo dovolává soukromé listiny, je na něm, aby dokázal pravost a správnost listiny. Pokud zákonodárce zvolil výraz „někdo“, je tím třeba rozumět „kdokoli“, „každý“, kdo chce dotyčnou soukromou listinou dokazovat, že má právo (že je oprávněn) žádat od někoho jiného splnění povinnosti, zpravidla nějaké plnění.
Soukromé listiny obsahují jen zprávy (viz výše), zatímco veřejné listiny něco potvrzují či osvědčují. (Pokud platí, že soukromé listiny obsahují jen zprávy, zjevně není zcela správné, říká-li se o plné moci, která nepochybně je soukromou listinou, že je osvědčením o uzavření smlouvy o zastoupení, zejména, že osvědčuje rozsah zástupčího oprávnění zmocněnce; s ohledem na dříve uvedené je plná moc jen zprávou pro třetí osoby o ...) Proto zásadními dvěma otázkami, které se o listinách kladou, je otázka jejich pravosti a jejich správnosti.
Pravostí listiny se rozumí kladná odpověď na otázku, zda je listina skutečně zprávou o jednání toho, kdo je v listině uveden jako ten, kdo právně jednal (jednající, „autor“), tedy ten, kdo je na konci napsaného textu podepsán: právní jednání v písemné formě vyžaduje podpis toho, kdo jednal, a bez jeho podpisu je právní jednání neplatné (§ 561).
Otázka pravosti listiny ovšem bude předmětem dokazování, pokud je pochybné, že právně jednal ten, kdo je pod textem podepsán, anebo je-li podpis jednajícího z nějakého zvláštního důvodu pochybný (použití jen osobního jména, použití přezdívky, která není obecně používána apod.).
Co je správností soukromé listiny, není možné jednoznačně říct. „Správností“ se může rozumět soulad s právními ustanoveními. Tento úhel pohledu se ale nezdá být správný, protože pak by zákon obsahoval výraz tomu lépe odpovídající (např. zda je právní jednání v souladu se zákonem). Správností je proto nejspíš třeba rozumět to, že obsah listiny (to, co je v listině uvedeno, o čem její obsah svědčí) odpovídá skutečné vůli jednajícího, resp. jednajících.
Takto lze uzavřít: ten, kdo se dovolává soukromé listiny (roz.: skutečnosti, v ní zachycené), musí přinést důkazy o tom, že jednala osoba, která je jako jednající v listině uvedena, a dále o tom, že obsah listiny je v souladu s tím, co jednající osoba zamýšlela, tj. Že je v souladu s její vůlí.
III. Je-li listina použita proti osobě, která ji zjevně podepsala, anebo proti jejímu právnímu nástupci, přijde ke slovu domněnka, že pravost a pravdivost listiny se uznávají, dokud není prokázán opak.
Listinu lze použít jednak proti osobě, která ji zjevně podepsala (viz výše sub. II), nebo proti jejímu dědici (přičemž není rozhodné, jaké „kvality“ dědic je), a konečně - u příležitosti přeměny právnické osoby – proti tomu, kdo nabyl jmění právnické osoby (tuto osobu nepochybně lze označit za právního nástupce posléze přeměněné právnické osoby).
Vyvratitelnou domněnkou o uznání pravosti a správnosti listiny se rozumí, že ji uznal právě ten, kdo se listiny dovolává proti podepsané osobě. Vzhledem k povaze domněnky se rozumí, že ten, kdo se dovolává listiny proti podepsané osobě, ale může naopak dokázat, že z přesvědčivých důvodů pravost a správnost listiny neuznává.
|
§ 566 (1) Není-li soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí. (2) Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž dochází při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá strana k svému prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla vystavena v době na ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla podepsána. |
I. Právní jednání vyžaduje podpis jednajícího, resp. jednajících, a to pod sankcí neplatnosti (§ 561). Nicméně, jedná se o neplatnost pouze relativní, čili je třeba předpokládat, že existují soukromé listiny obsahující právní jednání osoby (osob), resp. obsahující zprávu o právním jednání, které postrádají podpis (podpisy), aniž někdo tuto vadu namítne. To je jedna ze situací, kdy se použije ustanovení § 574 o posouzení právního jednání ve prospěch jeho platnosti, a i když to zákon nestanoví, je zřejmé, že podpis jednajícího, resp. podpisy jednajících může (mohu) být kdykoli dodatečně připojen(y).
II. V případě, že listina postrádá podpis jednajícího, a není z okolností případu možné dovodit, kdo že je původcem listiny, platí zvláštní právní pravidlo: ten, kdo použil – rozumí se vůči jiné osobě, tedy zejména vůči třetí osobě, dlužníkovi, aby jej vyzval, aby plnil – soukromou listinu, je povinen dokázat, že listina opravdu pochází od té osoby, o níž to tvrdí. Jinými slovy řečeno: nestačí tvrdit, že listina jako zpráva o právním jednání pochází od určité osoby, která se nepodepsala, ale je třeba dokázat, že osoba, o níž se tvrdí, že je autorem, skutečně autorem je, tj. že skutečně právně jednala. Jakým způsobem to bude onen dotyčný dokazovat, se ponechává na něm: toliko se stanoví, že pouhé tvrzení není dostačující.
III. Výjimka povinnosti dokazovat tvrzené autorství právního jednání je dána pokud jde o ty právní skutečnosti, které jsou běžné, každodenní, obvyklé atd. při běžném provozu závodu. Co je obvyklé, lze nejlépe posoudit z opaku: nejde o obvyklou záležitost, jedná-li se např. o nájemní smlouvu týkající se provozních prostor, ani o smlouvu o dílo týkající se montáže strojního zařízení XY, které bylo zakoupeno pro účel nikoli provozní atd.
Pravidlo je formulováno v podobě vyvratitelné právní domněnky, tedy domněnky vyvratitelné důkazem opaku. Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž dochází při běžném provozu závodu, dokazují to, co je v listině obsaženo (správnost) a že listina byla vystavena v době na ní uvedené, v případě, že se jich dovolává druhá strana k svému prospěchu
IV. Navíc pro písemnosti vzniklé při každodenním provozu závodu platí i další výhoda: uvedená domněnka platí i v případě, že listina nebyla podepsána.
Veřejná listina
|
§ 567 Veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla. |
I. Jedno z mála definičních ustanovení občanského zákoníku 2014 obsahuje vymezení pojmu „veřejná listina“. Vzhledem k rozsahu, v jakém se občanský zákoník listinám věnuje, je pochopitelné, že musí být také definovány pojmy, tj. „veřejná listina“ a contrario „soukromá listina“.
Veřejná je taková listina, tedy medium, z něhož lze číst, které obsahuje text zrakem vnímatelný, popř. vnímatelnými pomůckami, které vnímání textu umožní.
Druhým předpokladem je, že listina splňuje jednu ze dvou stanovených podmínek. Podle druhu splněné podmínky pak lze rozeznávat dva druhy veřejných listin.
II. Veřejnou je především listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci. Na rozdíl od ust. § 134 o. s. ř. Se nepojmenovávají orgány, které mohou, resp. musejí vydat veřejnou listinu, ale ustanovuje se obecně, tak jako v celém občanském zákoníku 2014, že jde o orgán veřejné moci, který veřejnou listinu vydává.
Výraz „orgán veřejné moci“ byl zvolen jako nejobecnější možný pojem, který jak z hlediska veřejného práva (teorie i právních předpisů), tak z hlediska civilního práva (srov. zejména teorie všech skupin absolutních práv, osobních i majetkových), dostatečným způsobem vyjadřuje, to, co má být řečeno. Že totiž jde o takový orgán, který za stát, za suveréna vykonává jeho moc, pravomoc, a to na určitém vymezeném úseku. V oboru civilního práva tak zásadně přicházejí v úvahu orgány soudní a orgány výkonné moci, zejména orgány správní. Tím je také řečeno, že bude-li – např. soud – jednat v mezích své (soudní) pravomoci, bude tím, kdo vydává veřejné listiny, tím, kdo vykonává činnost, jejímž výsledkem je (mj.) veřejná listina, přesněji, výsledkem činnosti soudu je rozhodnutí ve věci, které bude zachyceno ve formě veřejné listiny. Rozhodnutí soudu v písemné listinné formě má vždy charakter veřejné listiny.
Obdobné platí o orgánu, který má pravomoc výkonnou (zejm. působnost v některé oblasti správní, např. stavební úřad). I jeho rozhodnutí, jemuž se dostalo písemné listinné formy, má charakter veřejné listiny.
III. Veřejnou je rovněž taková listina, kterou za veřejnou prohlásí (tj. výslovně označí) zákon, a to za druhé.
Zákonodárce se v tomto případě vyjádřil jinak než v ust. § 20 (který ustanovuje o tom, co je právnickou osobou), ale jde zhruba o tutéž legislativní figuru: pakliže zákon stanoví, že určitá listina, nebo – spíš - určitý druh listiny - je listinou veřejnou, jinak řečeno, pokud zákon listinu za veřejnou prohlásí, jde o veřejnou listinu.
Je na místě dodat, že neexistuje žádné omezení, pokud jde o možnost prohlásit listinu za veřejnou.
IV. Z právě uvedených pravidel, to jest pravidel o tom, co je veřejná listina, stanoví občanský zákoník výjimku. Výjimku naprosto logickou a nanejvýš potřebnou: veřejnou není taková listina, a to taková či onaká podle toho, co bylo výše uvedeno (nicméně je zřejmé, že půjde jen o prvou skupinu listin), trpí-li takovými vadami, že se na ni hledí, jakoby veřejnou listinou nebyla. Jinak řečeno, v tom případě se finguje její neexistence.
Zákonodárce měl jistě na mysli vady zcela zásadního charakteru, vady, které by na jiném místě zákona byly, resp. jsou sankcionovány zdánlivostí – rozdíl je ovšem v tom, že u veřejných listin nejde (a z podstaty věcí jít nemůže) o oblast hmotného práva, ale o sféru práva procesního. Nejpodobnějším hmotně právním případem je zdánlivost manželství, kde jsou mj. takto sankcionovány i procesní závady sňatku (§ 677).
Obecně řečeno, jde o takové veřejné listiny, které obsahují zdánlivý právní akt, paakt, tedy takový akt orgánu veřejné moci, který nemá právní následky, které jsou jinak s právním aktem orgánu veřejné moci spojovány, čili především tudíž nikoho nijak nezavazuje ani neopravňuje. Vada, která má za následek, že právní akt orgánu veřejné moci je toliko zdánlivým právním aktem (srov. obdobně zdánlivé právní jednání), může spočívat především v nedostatku pravomoci dotyčného orgánu veřejné moci, podobně zásadní (absolutní) nedostatek věcné příslušnosti, zásadní formální nedostatky rozhodnutí, absolutní závada v osobě adresáta rozhodnutí, rozhodnutí, které stanoví povinnost plnění nemožného, ale také takového, které by ve svých důsledcích vedlo k obdobným situacím, které jsou stiženy sankcí podle ust. § 588, ale i závady typu neurčitosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí, nesmyslnosti rozhodnutí, rozhodnutí, které zjevně postrádá vůli osoby, která představuje veřejný orgán. Pro civilní proces by nejspíš bylo možné ten nejužší okruh důvodů zdánlivého právního aktu nalézt v okruhu důvodů žaloby pro zmatečnost (tedy situace, kdy tato žaloba podána být měla, ale nebyla).
V. Z textu zákona není bohužel možné dovodit jednoznačnou odpověď na otázku, zda listina, která veřejnou listinou není pro závadu, kterou nelze pominout ani napravit, je po té, kdy bylo rozhodnuto o tom, že je (ve skutečnosti) paaktem, je opravdu ab initio ničím, anebo zda může přeci jen být nějakou listinou, třeba tedy soukromou. Kloníme se spíš k prvé odpovědi, a to s ohledem na to, že veřejná listina jinak vždy něco osvědčuje či potvrzuje, resp. jejím obsahem je rozhodnutí orgánu veřejné moci.
VI. V neposlední řadě se klade i otázka po důvodech, které zákonodárce vedly ke zvláštnímu vyjádření negativního právního následku s použitím fikce (srov. „se na ni hledí“), a liší se tedy od dikce ust. § 554, podle kterého se ke zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží. Důvodem odlišného vyjádření téhož je nejspíš rozdílná povaha hmotně právního právního jednání a procesního, tj. veřejnoprávního rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pak už jen zbývá dodat, že rozhodnutí o zdánlivosti manželství v případě, že sňatečný proces trpěl zásadní vadou (§ 677), je zřejmým hybridem.
VII. Konečně je třeba uvést, že teorie správního práva zastává stanovisko, že platí předpoklad existence i správnosti správního rozhodnutí. Obdobné lze konstatovat v oblasti teorie civilního procesu. Nicméně, je třeba položit důraz na skutečnost, že v pravomoci správního soudu je přezkoumávat, že veřejná listina vydaná správním orgánem je skutečně veřejnou listinou, obdobně jako lze výkon soudní pravomoci, pokud jde o rozhodnutí civilních soudů, předpokládat u Nejvyššího soudu ČR.
|
§ 568 (1) Je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. (2) Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon. |
I. Na rozdíl od skutečnosti potvrzené v soukromé listině, skutečnost potvrzená ve veřejné listině zakládá vůči každému plný důkaz o původu listiny, o době jejího pořízení a o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, a to tak dlouho, dokud není prokázán opak. Již z uvedeného lze dovodit, že o veřejných listinách osvědčujících nějakou skutečnost (a to jakoukoli skutečnost, nejen právní skutečnost, právě spíš naopak) platí vyvratitelná právní domněnka, pokud jde o původ listiny, dobu jejího pořízení, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se v jeho přítomnosti udála nebo byla provedena.
Na první pohled se sice zdá, že jde jen o zápisy do veřejného seznamu, není tomu tak. Zákon sám totiž říká, že kromě orgánu, který může takto nějakou skutečnost potvrzovat, může skutečnost potvrzovat také – soukromá – „osoba, která listinu zřídí“. Takovou osobou může být kdokoli, kdo potvrdí nějakou skutečnost, přičemž zákon o takové listině stanoví, že tato listina je veřejná (srov. § 567).
II. Pokud jde o původ listiny a dobu jejího pořízení platí obecná pravidla o právním jednání a o čase jako o právní události (§ 545 n., § 600).
Plný důkaz veřejnou listinou potvrzující nějakou skutečnost se týká zřejmě takové skutečnosti, která se za přítomnosti orgánu veřejné moci nebo jiného, soukromého, původce udála nebo byla provedena. Tím, že se skutečnost udála, lze rozumět velmi široký okruh skutečností, od těch, které se staly z vůle, až k těm které se staly v důsledku vyšší moci (vis maior) nebo nějakých jiných objektivně vzniklých, resp. vyvolaných jevů, které ale nelze přičítat (totiž pokud jde o jejich příčinu) nějaké osobě. Naproti tomu provedení skutečnosti je vždy nutné spojovat s působením osoby, bez ohledu na to, zda působením vědomým či nevědomým, ať s právními či protiprávními následky. Příkladem veřejné listiny potvrzující nějakou skutečnost je např. zápis o dopravní nehodě atp.
III. Plný důkaz je takový důkaz, který není třeba ničím doplňovat, je to důkaz, který dává natolik úplnou informaci o dané skutečnosti, že – zpravidla – soud se musí s takovým důkazem spokojit a žádné další důkazy – pokud jde o skutečnost ve veřejné listině potvrzenou – nepožadovat. Ale naopak: protože je toto pravidlo formulováno jako vyvratitelná domněnka, lze vždy tvrdit opak, resp. něco jiného, a přinést k tomu důkazy. Pokud jde o roli soudu, celkem jasná pravidla stanoví předpisy pro nesporné řízení na straně jedné, a předpisy pro řízení sporné na straně druhé.
IV. Je nepochybné, že listina potvrzující nějakou skutečnost, může být zrušena, anebo změněna jinou veřejnou listinou. Právní úprava je výslovná (§ 569). Že bude hrát roli také ochrana dobré víry, je nepochybné.
V. Plný důkaz o projevu (prohlášení) vůle s právními následky, tedy o právním jednání, představuje také veřejná listina, která tento projev vůle (právní jednání) zachycuje, pokud je jednajícím také podepsána. Výrazu zachycení projevu vůle je třeba rozumět podle jeho smyslu, tj. nejspíše jako grafické, resp. písemné zachycení prohlášení vůle třetím osobám seznatelným způsobem, a to vizuálně seznatelným způsobem. Jako první je totiž třeba vždy mít na zřeteli, že jde o veřejnou listinu, co může „zachytit“ prohlášení vůle.
Podpis jednající osoby, tj. toho, kdo projevil vůli v listině zachycenou, je samozřejmou součástí písemného projevu vůle, s tím, že pokud nejde o veřejnou listinu, působí nedostatek podpisu neplatnost právního jednání (§ 561). Naproti tomu, zachycuje-li veřejná listina projev vůle nějaké osoby a tato listina není podepsána osobou, která projevila svou vůli, listina sama neplatná není, a není to ani důvod k nějaké jiné hmotněprávní sankci. Je zde ale sankce procesní: takovému projevu vůle, který - ač byl zachycen v listině, a to veřejné - není podepsán, zákon odpírá hodnotu plného důkazu. To znamená, že sice důkazem je, ale pouze důkazem neúplným, který sám nestačí k prokázání právní skutečnosti, a je třeba jej dostatečným způsobem doplnit. To ovšem bude věcí soudu pouze v řízení nesporném.
VI. Vše, co bylo výše uvedeno, platí nejen o podpisu vlastní rukou toho, kdo projevil svou vůli, ale i o takové situaci, kdy je podpis jednajícího nahrazen způsobem stanoveným zákonem (§ 563).
|
§ 569 Byla-li veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky, byl-li její obsah zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li třetí osobě předložena. |
I. Každou veřejnou listinu, nikoli však tu, která potvrzuje nějakou skutečnost, ale jen takovou, která zachycuje „projev vůle osoby při právním jednání“, lze změnit stejně, jako lze změnit právní jednání. Smyslem takové listiny je popřít dřívější veřejnou listinu, jinak řečeno, veřejná listina, která zachycuje právní jednání popírající předchozí (dřívější) právní jednání zachycené v první veřejné listině, nabývá vůči třetím osobám účinky obdobně jako adresované právní jednání: účinky nabývá okamžikem zveřejnění onoho právního jednání, kdy zákon praví: byl-li její obsah zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li předložena třetí osobě.
Situace, kdy je obsah druhé (pozdější) veřejné listiny zveřejněn ve veřejném seznamu, jistě předpokládá, že také obsah první (předcházející) veřejné listiny, tedy ten, který má být nyní popřen, byl zveřejněn ve veřejném seznamu. Zveřejnění obsahu popírající listiny ve veřejném seznamu by za jiných okolností postrádalo smysl.
Stejný právní význam jako zveřejnění ve veřejném seznamu, má předložení veřejné listiny třetí osobě. V okamžiku předložení, tedy v okamžiku, kdy třetí osoba má možnost seznámit se s obsahem listiny, nabývá právní jednání, které je obsahem veřejné listiny, právní účinky, čili jinak řečeno právní následky, tj. dotyčné právní jednání vyvolává vznik, změnu nebo zákon práv a/nebo povinností. Zákon ovšem nemluví o účincích právního jednání, ale – chybně - o účincích veřejné listiny.
II. Je-li obsah veřejné listiny popřen obsahem další (pozdější) veřejné listiny, je jistě třeba dostatečně právem chránit všechny třetí osoby, v první řadě osoby slabší, v druhé řadě věřitele (což v některých případech může být ten slabší). Ochrana spočívá právě v tom, že účinky nové (pozdější) veřejné listiny nastávají až v okamžiku, kdy se o nové listině třetí osoba dozvěděla nebo dozvědět mohla (nezanedbala-li náležitou péči o své záležitosti).
Toto ustanovení o účincích popírající veřejné listiny má zajistit, aby byly dostatečně chráněny třetí osoby, které jednaly v důvěře v prvou (dřívější) veřejnou listinu (jejíž obsah seznaly, nebo s nímž měly možnost se seznámit), ale zatím byl její obsah další veřejnou listinou zrušen (popřen).
Ze zahraničí
Civilní kodexy obvykle nemají ustanovení o soukromých a veřejných listinách. Pokud vůbec právní řády taková ustanovení mají, pak jen v procesních předpisech. Obvykle jsou rozhodná pravidla věcí judikatury (a jsou předmětem zkoumání v právní teorii).
Literatura
MACUR, J., Právní a skutkové domněnky při dokazování listinou v civilním soudním řízení, Právní rozhledy 2/2001, s. 60
ELIÁŠ, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012
SPÁČIL, J., Soukromé listiny v návrhu nového občanského zákoníku – malé zamyšlení nad velkým problémem, Právní rozhledy 20/2010, s. 741
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J., Komentář k čs zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl druhý § 285 až § 530, Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935.
BĚLOHLÁVEK, A., Veřejná listina v kontextu tuzemského a mezinárodního práva, Právní rozhledy 8/2006, s. 275
DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009; ELIÁŠ, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012
CHLEBCOVÁ, P., Veřejná listina a její použití v mezinárodním a evropském právu, Část I, Právní fórum 1/2007, s. 27
CHLEBCOVÁ, P., Veřejná listina a její použití v mezinárodním a evropském právu Část II., Právní fórum 2/2007, s. 49
CHLEBCOVÁ, P., Veřejná listina a její použití v mezinárodním a evropském právu, Část II., Právní fórum 3/2007, s. 82
VOŠTOVÁ, L., Nad problematikou ověřování veřejných listin ve vztahu k zahraničí, Ad Notam 6/2003, s. 122
WINTEROVÁ A. a kol. Civilní právo procesní, 6. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a. s., 2011 s. 244 (autorka: Winterová, A.)
Diskuze k článku ()