Následky neplatnosti Zdroj: Fotolia

Následky neplatnosti

Docentka JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., se v sérii příspěvků zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., o. z. Tentokrát se podíváme, jaké následky jsou spojeny s neplatností právního jednání.

doc. JUDr. Michaela Zuklínová CSc.

doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

Neplatnost (nebo také „nulita“) právního jednání je jednou ze zákonných sankcí (tj. negativních právních následků) nedodržení zákonného zákazu či příkazu. Takovou sankcí je také zdánlivost (neexistence) právního jednání. Obě sankce jsou užívány především v případě nedbání příkazu splnit tzv. náležitosti právního jednání (např. vážnost jednání, svéprávnost jednajícího, možný předmět aj.). Ale mají své místo i v souvislosti s jiným pochybením, s jednáním, které není v souladu se zákonným příkazem nebo zákazem. Blíž srov. komentáře k § 551 a násl. (Roli sankce může výjimečně sehrát také odstoupení od smlouvy.)

Neplatnost právního jednání znamená, že právní jednání sice je (uskutečnilo se), ale hledí se na ně jakoby nebylo učiněno, a proto nemá žádné právní následky. Zákon to ale výslovně v obecné rovině neříká, přesto, že ustanovení § 586 a násl. jsou nadepsána „následky neplatnosti“. V ustanoveních § 586, § 587 a § 588 se totiž nic o následcích neplatnosti nestanoví. Naproti tomu se o následcích neplatnosti výslovně ustanovuje, a to pro případ závady v manželství a v uzavření manželství, v Části druhé o.z., Rodinné právo, v § 681 věta druhá. A lze konstatovat, protože tu není nic, co by tomu bránilo, že tento lex specialis lze dobře použít obecně, totiž na všechny případy, kdy mluvíme o neplanosti právního jednání.

Sankční následek v podobě neplatnosti je ale třeba nejdříve postavit najisto. Pokud a dokud se tak nestane, může se každý (a to nejen osoba soukromá, ale i orgán veřejné moci) pouze domnívat, že právní jednání je vadné z toho či onoho důvodu, nic víc. Tvrdit a dokazovat neplatnost lze jen v soudím řízení: tím, kdo zjistí a poté závazně stanoví, tj. rozhodne, že právní jednání je neplatné, je toliko (civilní) soud.

Podle toho, kdo se může neplatnosti dovolat (podat žalobu), event. kdo může neplatnost namítat (buď žalobou, nebo – zpravidla spíš – procesní námitkou proti podané žalobě), anebo zda je soud sám povinen k neplatnosti přihlédnout bez toho, aby se jí někdo dovolal nebo ji namítal, rozlišujeme neplatnost absolutní – jako tu, kde podnět k jejímu zjišťování může vzejít od kohokoli, včetně soudu, a neplatnost relativní – jako tu, kde podnět k jejímu zjišťování může dát výhradně ten, na jehož ochranu je neplatnost právního jednání zákonem stanovena.

K preferenci té či oné neplatnosti přistupují zákonodárci kontinentálního právního systému různým způsobem, ale lze v podstatě konstatovat, že čím větší je v té které zemi státní dirigismus, tím spíš má přednost absolutní neplatnost, a naopak! Náš občanský zákoník přijal za svou standardní sankci relativní neplatnost a neplatností absolutní sankcionuje jen ta nejzávažnější pochybení právně jednajících osob. Kritéria pro neplatnost jsou formulována obecně.

S preferencí relativní neplatnosti souvisí i princip potius valeat actus quam pereat, resp. princip in favorem negotii výslovně vyjádřený v § 574 n. (srov. u tohoto ust.).

§ 586

(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

(2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

I. Neplatnost jako negativní, sankční následek právního jednání, které porušuje příkaz nebo zákaz stanovený zákonem, rozlišujeme podle toho, kdo se může neplatnosti dovolat (u soudu), popř. kdo může neplatnost namítat (v soudním řízení), anebo zda je soud sám povinen k neplatnosti přihlédnout bez toho, aby se jí někdo dovolal nebo ji namítal.

II. Občanský zákoník jako hmotně právní předpis rozlišuje mezi absolutní a relativní neplatností podle toho, na čí ochranu, to jest v zájmu koho, je neplatnost právního jednání v konkrétním případě stanovena. Zdejší ustanovení upravuje podstatu relativní neplatnosti: stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu (jen, anebo především) určité osoby, může dát podnět ke zjištění této neplatnosti a k jejímu postavení najisto jen tato osoba. O.z. se ale – kupodivu – nevyjadřuje hmotně-právně, ale procesně-právně, když říká „může vznést námitku neplatnosti“[1])

Přitom je třeba dovodit, že je pravidlem, že neplatnost právního jednání je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, a že tedy ochrana kvalitativně (hodnotově) významnějšího zájmu jen určité osoby je rozhodná jen u těch ustanovení či náležitostí, na jejichž dodržení či splnění je třeba bezvýjimečně trvat, přičemž je v zájmu všech, a tedy i v zájmu státu, jim poskytnout důslednou ochranu (§ 588).

III. Bez uplatnění neplatnosti tou osobou, na jejíž ochranu zákon neplatnost právního jednání stanoví, ať už námitkou nebo jinak (vždy ale u soudu), zákon finguje (srov. slova „považuje se za“) platnost právního jednání. Jinak řečeno: na relativně neplatné právní jednání se od samého počátku hledí jako na platné, ledaže ten, na jehož ochranu je neplatnost právního jednání zákonem stanovena, se neplatnosti dovolá, a soud závazně stanoví (rozhodne), že dotyčné právní jednání je neplatné, a to tak, že je prohlásí za neplatné. Právní jednání se pak považuje neučiněné. Proto má neplatnost zpětné účinky k okamžiku učinění právního jednání (tj. právní jednání je neplatné ab initio).

 

§ 587

(1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

(2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou.

I. Tradičně se nesvobodný projev vůle posuzuje jako právní jednání protiprávní, a sankcionuje se neplatností. Tak ustanovoval kupř. § 37 obč. zák. Naproti tomu jeho rodinněprávní souputník, totiž zákon o rodině, od novelizace v r. 1998 rozlišoval mezi sňatečným projevem ovlivněným fyzickým násilím, což sankcionoval neexistencí (§ 17a), a tzv. bezprávnou výhrůžkou čili násilím psychickým, se sankcí neplatnosti, jíž se mohl v určité lhůtě dovolat dotčený manžel.

O.z. dnes rozlišuje mezi různými případy, kdy je svoboda toho, kdo projevuje svou vůli, tak či onak dotčena.

Zdánlivým právním jednáním je takový projev, jenž postrádá vůli jednající osoby (§ 551). Je to tedy takový projev vůle, kde vůle toho, kdo měl právně jednat, byla nějakým člověkem nebo nějakou událostí fyzicky znásilněna do té míry, že vůbec nemohla vzniknout (resp. být, existovat). Projev vyjadřoval jakousi vůli, ta ale nebyla vůlí jednajícího, ale zpravidla vůlí toho, kdo fyzickým násilím na jednajícího působil. Jedná se o situace, kdy je jednající uvězněn, kdy je zbaven možnosti přijímat jídlo nebo i pití, kdy ruku jednajícího vede jiná osoba atp.

Naproti tomu, je-li vůle jednajícího ovlivněna „pouhou“ hrozbou, ať fyzického (tělesného) nebo psychického (duševního) násilí za dalších (dále uvedených) podmínek, a to tak, že jednající je touto hrozbou k projevení vůle, to jest k právnímu jednání, přinucen. Právní jednání v tomto případě existuje, ale donucený jednající má právo namítnout neplatnost právního jednání.

Jak připomíná důvodová zpráva (k § 586 až § 588) osnova se vrací - dva tisíce let nazpět - k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl)[2], neboť - prý -  je možno donutit jednajícího také k tomu, aby jednal ve prospěch svůj nebo osoby blízké atd., takže schází důvod sankcionovat takové právní jednání absolutní neplatností a je na jednajícím samém, aby své případné  - sankční - kroky zvážil.

Na správnost volby právě tohoto řešení lze mít různé názory. Autorka tohoto komentáře nemá za to, že je vhodné se k této prastaré zásadě vracet, jistě ne v této šíři, tj. i pro případy hrozby násilím fyzickým. Považuje toto řešení za nevhodné v moderní době, kdy na prvním místě stojí ochrana přirozených práv člověka. Navíc, N. B., případy, které důvodová zpráva uvádí, se vyskytují zřídka, zatímco těch ostatních je nepoměrná většina.

II. Hrozba tělesného nebo duševního násilí má být takové kvality, že vyvolává vzhledem k významu (patrně nejen svou intenzitou, ale i schopností ovlivnit jednajícího) a objektivně viděné pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí, i k osobním vlastnostem toho, komu je vyhrožováno, tedy jednajícího (opět viděno objektivně), důvodnou obavu jednajícího. Musejí být tedy splněny celkem tři předpoklady (podmínky), má-li jednající, kterému bylo vyhrožováno, mít právo dovolat se neplatnosti svého vlastního právního jednání.

III. Jak ten, kdo jednajícímu hrozil, ať už násilím tělesným nebo duševním, tak i ten, kdo ho přelstil (každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, § 6 odst. 1, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, § 6 odst. 2, věta druhá, je dána vyvratitelná domněnka, že ten, kdo jednal, jednal poctivě a v dobré víře, § 7), oba jednali protiprávně. Oba jsou za toto své protiprávní jednání odpovědní: jsou povinni vždy nahradit újmu, která z jejich jednání jednajícímu (tj. tomu, komu vyhrožovali nebo koho přelstili) vznikla. Újmou se rozumí újma majetková i nemajetková, cokoli, čím byl jednající dotčen, co jednající utrpěl, a co je možné objektivně ohodnotit.

§ 588

Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

I. Zdejší ustanovení se týká tzv. absolutní neplatnosti, tj. takové neplatnosti, kde sankci neplatnosti právního jednání zákon nestanoví na ochranu určité osoby, ale v zájmu mnohem obecnějším, širším, zpravidla v zájmu celé společnosti. Přitom takové neplatnosti se může dovolat kdokoli, nejen tedy určitá chráněná osoba, které se přímo neplatnost dotýká (která je dotčena závadným právním jednáním, ovšem pokud to nebyla ona, kdo neplatnost svým jednáním způsobil), a také soud může z úřední povinnosti tuto neplatnost zjišťovat a stanovit, a posléze určit svým rozhodnutím, že právní jednání je neplatné.

II. Ve zdejším ustanovení je dán výčet důvodů absolutní neplatnosti právního jednání (pro vyjádření absolutní neplatnosti jsou použita slova: „soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání“). Při výkladu a aplikaci je třeba vidět souvislost zejména s § 581 věta první, § 546, a dále také s § 31 až § 37, a § 582 odst. 2.

Jako důvody absolutní neplatnosti se uvádějí tři skutečnosti, v různé míře určitosti, resp. obecnosti: předně zjevný rozpor s dobrými mravy (srov. slova „právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům“), dále rozpor se zákonem, nejen tedy zjevný, ale jakýkoli (každý), avšak pouze za předpokladu, že je splněna podmínka, že zákonu odporující právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek, a konečně skutečnost, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

III.

1. Již ustanovení § 547 požaduje, aby právní jednání svým obsahem a účelem odpovídalo dobrým mravům (k pojmu dobré mravy srov. v podrobnostech komentář k ust. § 580). Zdejší ustanovení je přísnější.

2. Primárně je třeba zjistit, jaký je obsah právního jednání, a co bylo jeho smyslem, účelem. To je zjištění zásadně celkem snadné. Nelze ale vyloučit např. rozpor mezi obsahem právního jednání a jeho účelem. Pak je třeba hodnotit právní jednání z hlediska úmyslu jednajícího nebo jednajících (srov. komentář k § 555 n.).

Jestliže právní jednání odporuje svým obsahem a účelem dobrým mravům, bude rozhodnutí o povaze (druhu) neplatnosti takového vadného jednání závislé na tom, zda rozpor s dobrými mravy lze označit za zjevný (nepochybný, snadno prokazatelný, evidentní, protože podstatný) či nikoli.

Pokud je tento rozpor patrný natolik, že každá osoba průměrně rozumná (srov. § 4) rozpor dotyčného právního jednání s dobrými mravy bez pochybností a snadno rozpozná (tj. nemusí složitě, popř. obtížně zvažovat, zda v rozporu s dobrými mravy je či není), jde o případ, kdy právní jednání je svým obsahem a účelem ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pak takové právní jednání je absolutně neplatné.

Pokud o takový případ nejde, kdy tedy je právní jednání sice v rozporu s dobrými mravy, ale není to zřejmé, není to zjevné (evidentní), bude sankčním následkem toliko neplatnost relativní; takové neplatnost se bude muset dovolat ten, kdo je jednáním v rozporu s dobrými mravy dotčen (§ 580, srov. komentář k tomuto ust.).

IV.

1. Ustanovení § 547 stanoví, že právní jednání má svým obsahem a účelem odpovídat zákonu. Také v tomto ohledu je zde komentované ustanovení přísnější.

2. Stejně jako v bodu III., i na tomto místě je nejdřív zapotřebí zabývat se obsahem a účelem právního jednání (v podrobnostech srov. výše bod III.).

Dalším rozhodným momentem bude, zda zákonné ustanovení, jemuž dotyčné právní jednání neodpovídá, bylo zakotveno s cílem chránit veřejný pořádek (k pojmu veřejný pořádek srov. komentář k § 580). Je tedy třeba posoudit, zda jde o takové pravidlo, které bylo zakotveno za účelem zachovat určitý řád ve společném zájmu nebo i ke společnému prospěchu (nebo alespoň v zájmu či ku prospěchu převážné části členů společenství lidí ve státě) a zda na zachování tohoto řádu je nezbytně zapotřebí trvat.

Pokud smysl a účel (dotčeného) zákonného ustanovení nevyžaduje, aby právní jednání, které je s ním svým obsahem a účelem v rozporu, bylo neplatné, neplatným nebude, a to ani relativně neplatným (srov. § 580 a komentář k němu).

Jestliže to ale smysl a účel (dotčeného) zákonného ustanovení vyžaduje, aniž by právní jednání zjevně narušovalo veřejný pořádek, bude právní jednání relativně neplatné (srov. § 580 a komentář k němu). V tomto případě není dána soudu pravomoc ex officio takové právní jednání postihnout sankcí neplatnosti, ale je zapotřebí, aby se ta osoba, na jejíž ochranu je neplatnost stanovena, neplatnosti dovolala.

Pokud však smysl a účel (dotyčného) zákonného ustanovení vyžaduje, aby právní jednání, které je s ním v rozporu, neplatné bylo, a přitom – navíc – (dotčené) právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek, bude (dotyčné) právní jednání neplatné, a to absolutně. To znamená jednak, že soud přihlédne (ex officio) k neplatnosti takového právního jednání, čili i bez návrhu, jednak že neplatnosti se může dovolat kdokoli.

Dále se v bodech IV. 3. a IV. 4. se zabýváme dvěma zvláštními otázkami, které v souvislosti s neplatností právního jednání, které odporuje zákonu, kdy dotyčné právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek, je třeba řešit. Prvou je otázka potřebné svéprávnosti jednajícího, druhou otázka formy právního jednání.

3. „Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá.“ (Srov. komentář k § 581.) Toto ustanovení je však třeba číst spolu s několika dalšími ustanoveními, která upravují částečnou svéprávnost nezletilých, kteří nejsou plně svéprávní (zejm. § 30, § 31 n.), která upravují možnost souhlasu zákonného zástupce, aby mohl nezletilý (sám) jednat (§ 32), na straně jedné, a která upravují napravení samostatného jednání opatrovance (§ 65) na straně druhé.

Nedostatek potřebné způsobilosti právně jednat (tj. svéprávnost v dostatečném rozsahu) má za následek neplatnost právního jednání, přičemž absolutní neplatnost jednání bude sankcí v případě, kdy jednal sám nezletilý, ač za něj měl jednat jeho zákonný zástupce, ledaže zákon stanoví výjimku (§ 31 až § 37).

Platnost právního jednání nezletilého jen částečně svéprávného v případech, kdy bylo zastoupení potřebné (a nešlo tedy o výjimku z pravidla podle § 31), bude ovšem vždy zapotřebí (a to především v situaci, na kterou by bylo možné vztáhnout § 32) posoudit jednak se zřetelem k zájmu nezletilého, jenž je exkluzivně chráněn ústavním pořádkem (v prvé řadě Úmluvou o právech dítěte, čl. 3 a 4, Listinou, čl. 42 odst. 1), jakož i zdejším § 855 a násl., jednak s ohledem na § 574, totiž se zřetelem k pravidlu in favorem platnosti právního jednání. Je na místě vzít v úvahu i jednotlivé okolnosti daného případu (mentální schopnosti nezletilého, charakter záležitosti, v níž nezletilý jednal). Pak bude v některém případě třeba konstatovat, že právní jednání nezletilého je absolutně neplatné, v jiném, že je neplatné relativně; patrně ale spíš absolutně, než relativně.

Závada v zastoupení osob, jejichž svéprávnost byla omezena (tj. osob plně svéprávných, které pro duševní poruchu byly rozhodnutím soudu ve svéprávnosti omezeny, a byl jim ustanoven opatrovník), tj. opatrovanců, je důvodem neplatnosti relativní, ale jen tehdy, působí-li jednání, resp. jeho právní následky opatrovanci újmu: bude tedy záležet jednak na tom, zda ten, na jehož ochranu je takový důvod neplatnosti stanoven, se neplatnosti dovolá, jednak na tom, zda soud shledá, že následky dotyčného (napadeného) právního jednání působí opatrovanci újmu. (Jistý problém představuje otázka, zda újma má, popř. může mít kvalitu podstatnější a méně podstatnou, anebo zda každá újma je relevantní.)

Je ale třeba upozornit na možnost dodatečného schválení jednání opatrovance (§ 65), a to právě a contrario k samostatnému právnímu jednání nezletilého jen částečně svéprávného, kde možnost dodatečného schválení upravena (správně) není.

4. Jedná-li se o nesplnění náležitosti formy právního jednání, bude pro druh sankce rozhodný nejen smysl, anebo účel, ale také autor, původce stanovení, resp. určení té či oné formy právního jednání.

Stanoví-li určitou formu právního jednání zákon, bude sankce nedodržení zákonné formy rozdílná podle toho, zda forma byla stanovena s cílem zachovat veřejný pořádek, takže na zachování této formy je třeba bezvýhradně trvat, anebo zda byla forma právního jednání stanovena bez takového cíle. V prvém případě bude sankcí absolutní, v druhém případě relativní neplatnost právního jednání.

Pokud si formu právního jednání ujednaly strany, bude nesplnění ujednání o formě, tj. nevyhovění ujednané formě, sankcionováno relativní neplatností (srov. ale § 582 odst. 2, kde je právo namítnout neplatnost právního jednání omezeno na případy, kdy dosud nedošlo k plnění).

U nesplnění požadavku formy, bez ohledu na to, zda si ji ujednaly strany, anebo zda je stanovena zákonem, je možná dodatečná náprava, zhojení (obdobně § 582, srov. komentář k tomuto ustanovení, včetně pochybností tam vyslovených).

V. Posledním z důvodů absolutní neplatnosti, které jsou uvedeny ve zdejším ustanovení, je nemožnost plnění, které bylo předmětem právního jednání (srov. také komentář k § 580 odst. 2).

Důvodem absolutní neplatnosti právního jednání je pouze tzv. počáteční nemožnost plnění, zatímco tzv. následná (či dodatečná) nemožnost plnění je – jsou-li splněny určité předpoklady – důvodem zániku závazku (s případnými odpovědnostními důsledky, neboť jistě došlo k porušení závazkové povinnosti).

Pokud se pak rozlišuje právní a faktická, skutková, fyzická nemožnost plnění, je nutné konstatovat, že absolutní neplatnost právního jednání, jehož je nemožné plnění předmětem, bude absolutně neplatné v obou případech.

VI. Na neplatné právní jednání se hledí jako by nebylo uzavřeno (zákon finguje stav neexistence právního jednání). Proto právní jednání, jehož neplatnost byla stanovena, totiž stanovena rozhodnutím soudu, nemá žádné právní následky. (srov. také komentář k rubrice nad § 580.


[1] Je ale třeba podotknout, že i když je to třeba pravidlem, že totiž se námitka relativní neplatnosti vznáší, a na základě této námitky soud zkoumá, zda existuje v právním jednání závada sankcionovaná neplatností, a stanoví, že dotyčné právní jednání je neplatné, což ovšem nebývá vysloveno, jen jako předběžná otázka najisto postaveno, ještě není možné dovozovat, že takové pravidlo nepřipouští výjimky. Naopak, je nutné předpokládat také to, že neplatnost (in concreto absolutní nebo relativní) bude uplatněna žalobou (že se tedy žalobci kromě jiného podaří osvědčit naléhavý právní zájem na takovém určení).

[2] Ulpian (D 48,19,18) se jinak cituje slovy: „coactus voluit, tamen voluit“, což se lépe shoduje s překladem, který je v důvodové zprávě uveden (cit. podle Kincl, J. Dicta et regulae iuris …. Univerzita Karlova, Praha, 1990, str. 57)

neplatnost komentář k NOZ právní jednání

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 7 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články