Nové přístupy a možnosti v regulaci společného jmění manželů v OZ Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SAY Action

Nové přístupy a možnosti v regulaci společného jmění manželů v OZ

Občanský zákoník obsahuje shodně jako dosavadní právní úprava regulaci manželského majetkového společenství, tj. společného jmění manželů. Ačkoli je zákonná reglementace na první pohled v mnoha ohledech shodná jako v občanském zákoníku z roku 1964, vzniká otázka, zda s přijetím nového kodexu není čas přehodnotit některé dosavadní závěry doktríny a judikatury.

doc. JUDr. Petr Tégl Ph.D.

doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

odborný asistent katedry občanského a pracovního práva PF Univerzity Palackého v Olomouci

doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

odborný asistent katedry občanského a pracovního práva PF Univerzity Palackého v Olomouci

Tato otázka nabývá na důležitosti, zejména porovnáme-li výstupy domácí teorie a judikatury se závěry zaujatými v nám blízkých jurisdikcích. To platí především ve vztahu k Polsku, které má dlouhodobě (již od dob těsně po 2. světové válce) velmi podobnou úpravu této materie (tato příbuznost je dána tím, že koncem 40. let 20. stol. byla ustavena československo-polská legislativní komise, jejíž práce vyústily v přijetí českého zákona o právu rodinném z roku 1949 a polského rodinného kodexu z roku 1950, přičemž obě legislativní díla byla prakticky identická). Podobnost zůstala zachována i poté, co byl v ČR následně přijat nový zákon o rodině (resp. OZ 1964) a v Polsku rodinný a opatrovnický kodex.

Lze pozorovat, že i přes stejná zákonná východiska se výsledky bádání v České republice na jedné straně a v Polsku (jakož i v dalších relevantních právních řádech) na straně druhé často rozešly, a to někdy i zásadně. Závěry, ke kterým dospívá česká judikatura a literatura, však nejsou vždy zcela racionální, popř. neumožňují řešit navazující problémy. Je proto vhodné nechat se inspirovat zahraničními přístupy, které jsou použitelné i v domácím prostředí.

Ve svém příspěvku bych se v prvé řadě chtěl zamyslet nad tím, zda je možné dosáhnout důsledků a cílů, ke kterým v našem právu běžně historicky slouží modifikační smlouvy manželů (či snoubenců) i jiným způsobem. Konkrétně řečeno: je možné ze společného majetku učinit majetek výlučný (výhradní), respektive z výlučného majetku majetek společný, aniž by přitom bylo třeba uzavírat modifikační smlouvy formou notářského zápisu? Byť se budu dále zabývat jen transformací majetku, tj. aktiv, uváděné závěry se mutatis mutandis uplatní i pro transformaci dluhů, tj. pasiv.

Dále se tedy zaměřím jen na problematiku modifikace rozsahu společného jmění manželů, nikoliv modifikace okamžiku vzniku, resp. modifikace pravidel správy SJM. V rámci těchto úvah se pak soustředím jen na případy modifikace dobrovolné (smluvní), nikoli soudní.

Podíváme-li se zpět do minulosti, zjišťujeme, že jak zákon o právu rodinném, tak i OZ 1964 vyžadovaly pro modifikační smlouvy formu notářského zápisu. Stejně tak i současný občanský zákoník. Za celá desetiletí se u nás nikdo seriózně nezabýval otázkou, zda je možné dosáhnout účinků modifikačních smluv i jinak. Podíváme-li se na nevýhody modifikačních smluv, pak lze jmenovat formální náročnost (obligatorní forma notářského zápisu), zdlouhavost (nutnost sepsání notářem), jakož i transakční náklady. Otázka zní, zda je možné rozsah SJM modifikovat i jinak než právě prostřednictvím modifikačních smluv? Zcela konkrétně, zda je možné, aby manželé společnou věc převedli do výhradního vlastnictví jen jednoho manžela „běžnou smlouvou“ (např. kupní, darovací), resp. naopak – aby manžel svoji výhradní věc převedl do společného majetku obou manželů (opět „běžnou smlouvou“). Dále tyto smlouvy o převodech (odlišné od smluv modifikačních) označuji jako smlouvy o přímém přesunu, resp. přímém převodu.

Možné způsoby „modifikace“ SJM jinak, než prostřednictvím modifikačních smluv

Než se dostanu ke konkrétnímu řešení, pojďme se podívat, zda je obecně možno „modifikovat“ rozsah SJM i jinak než prostřednictvím modifikačních smluv, resp. jiných smluv uzavíraných jen mezi manželi.

Nepochybně nás napadne možnost „faktické modifikace“, tedy modifikace, pro kterou se nevyžaduje právní jednání manželů (či některého z nich), tj. typicky smlouva. Tak např. manžel A má ve svém výhradním majetku cihly. Zároveň má tento manžel společně s manželem B dům, který je součástí SJM. Dům prochází rekonstrukcí a manžel A vezme své cihly, které zabuduje do společného domu. Cihly přestanou existovat jako věc ve smyslu práva, stane se z nich součást společné věci; fakticky tedy došlo k modifikaci výhradního majetku manžela A na majetek společný. Stejné samozřejmě platí i naopak – manželé zabudovali společné cihly do domu, který patří jen jednomu z manželů, tedy společnou věc přeměnili na výhradní. Nikoho by snad ani nenapadlo pochybovat o tom, že tento postup je možný.

Kromě „faktických modifikací“ lze účinků modifikace dosáhnout i jinak, a to převodem na prostředníka s následným zpětným převodem na některého z manželů či oba manžele. Co brání manželům, kteří chtějí ze společné věci učinit věc výlučnou a nechtějí přitom uzavírat modifikační smlouvu, aby tuto věc nejprve převedli na třetí osobu? Věc se stane vlastnictvím této třetí osoby a ta ji posléze převede zpět do vlastnictví jednoho z manželů způsobem, který dle příslušných ustanovení OZ zakládá jeho výhradní majetek (např. darováním). Totéž platí i opačně – jeden manžel převede svoji výlučnou věc na třetí osobu a ta ji zpětně zcizí některému z manželů či jim oběma, a to způsobem zakládajícím jejich společné jmění (společný majetek). Ani zde snad u nikoho nevzniknou pochybnosti o oprávněnosti takového postupu. Jen zdůrazňuji, že řešíme běžné situace, kdy manželé nemají v úmyslu těmito přesuny zkracovat práva věřitelů, resp. jakkoli jinak poškozovat třetí osoby. Nejde tedy o odporovatelná právní jednání učiněná in fraudem creditoris.

Přímé přesuny mezi výhradním a společným jměním

Poté, co jsem popsal odlišné – a nepochybně přípustné – cesty, jak učinit ze společného majetku majetek výlučný (a vice versa), dostávám se k otázce, zda je další možnou variantou modifikace přímý přesun mezi společným a výhradním majetkem. Stojí za zmínku, že v Polsku, které má stejnou úpravu (i zde se pro modifikační smlouvy vyžaduje forma notářského zápisu), se tato možnost připouští již od 60. let minulého století. Tento závěr je primárně dán judikaturou nejvyššího soudu, která je kladně glosována a dále rozvíjena civilistickou dogmatikou. Je třeba též dodat, že v Polsku existují i hlasy – byť ojedinělé, které proti uvedené koncepci vznášejí námitky. Než se k této záležitosti dostanu v podrobnostech, je nutné připomenout české řešení.

V základu problému stojí úvaha, zda jsou přímé přesuny možné proto, že na obou stranách smlouvy stojí vždy stejná osoba (jeden manžel), byť na jedné straně sama, na druhé straně pak společně s někým jiným (s druhým manželem). Dochází tak k částečné identitě (částečnému překrytí) smluvních stran. Ojedinělý názor, který se touto otázkou v minulosti zabýval, tuto možnost odmítl, byť bez jakékoli argumentace.[1] V poslední době se však naštěstí již vyskytují i názory opačné, dle nichž uvedená konstrukce možná je.[2] Je třeba dodat, že v německé, rakouské i polské doktríně i judikatuře se bez sebemenších pochybností dlouhodobě připouští možnost obligací s částečně shodnými subjekty. Fakt, že české právnické uvažování je takto zásadně odlišné, je zarážející (zejména z důvodu absence jakékoli argumentace těchto názorů).

Pojďme nyní již specificky k problematice přímých převodů. Jaké námitky proti takovým transakcím mohou zaznívat? První pochybnost, která nás zřejmě napadne, je otázka obcházení zákonných pravidel o modifikačních smlouvách. Lze se ptát, proč by zákonodárce složitě upravoval smlouvy o modifikaci SJM, když by zamýšlených následků bylo možno dosáhnout i jinak (tj. neformálním způsobem, bez transakčních nákladů)? Odpověď může být taková, že zákonodárce nechtěl úpravou modifikačních smluv regulovat transformace jmění kogentně a obligatorně. Naopak jen řekl: jde to prostřednictvím modifikačních smluv; je to jen jedna z možností, jak docílit změny v majetkových poměrech. Regulace SJM má totiž sloužit především potřebám manželů a dispozice s jeho jednotlivými částmi představují jejich výlučné právo. Třetí osoby nejsou zásadně zainteresovány na tom, zda bude určitá část jmění výhradní či společná, resp. zda a jakým způsobem bude mezi manžely probíhat případná transformace. Dispozitivnost předpisů o majetkovém společenství manželů má různé aspekty a netýká se tedy pouze možnosti uzavírat modifikační smlouvy (jinými slovy, výslovné připuštění možnosti uzavření modifikační smlouvy per se nevylučuje uzavírání smluv, jimiž se dosáhne fakticky stejného efektu mimo modifikaci). Polský nejvyšší soud konstatuje, že odebrání práva manželům převádět mezi sebou majetek by ve svém důsledku představovalo rezignaci na „veškeré potřeby života a vedlo by ke vzniku neživotných následků“; výmluvným příkladem je to, že i drobné dary jedním manželem druhému by vyžadovaly formu notářského zápisu. Tento argument se uvádí i jako samostatný – pokud by se pro každou smlouvu o přesunu majetku vyžadovala forma notářského zápisu, jednalo by se o daleko jdoucí (zbytečnou) formální přísnost.

Krom toho je třeba si uvědomit, že modifikace mají primárně sloužit nikoli k izolovaným přesunům konkrétních majetkových hodnot (i když i pro tyto případy jsou použitelné), tedy k transformacím ad hoc, nýbrž k nastavení určitých obecných pravidel, obecných principů, obecného rámce fungování majetkového společenství manželů (mají se týkat majetku, resp. dluhů určitého druhu, mají řešit vymezené typové situace). V Polsku se navíc konstatuje, že pokud by zákonodárce chtěl vyloučit smlouvy o přímých přesunech majetku, učinil by tak výslovně (přičemž z toho, že upravil pouze modifikační smlouvy a contrario neplyne, že jiné smlouvy jsou tím vyloučeny).

Konečně není jasné, proč by nebyly přípustné „nemodifikační“ přesuny mezi manžely, když takové přesuny jsou přípustné vůči třetím osobám odlišným od manželů [dodejme, že pokud by přímý převod např. z výhradního majetku do společného nebyl možný, postačilo by, aby manžel svůj výhradní majetek nejdříve převedl na třetí osobu (prostředníka) – např. bezúplatně, která by posléze tuto věc smluvně (bezúplatně) zcizila manželům způsobem zakládajícím společný majetek] – viz výše.

Lze tedy uzavřít, že v tomto ohledu neexistuje žádná překážka, která by bránila platnému uzavření smlouvy o přímém přesunu mezi manžely.

Jiná pochybnost, která zde může vzniknout, je otázka dotčení postavení třetích osob, zejména věřitelů. Zákon chrání třetí osoby v souvislosti s modifikačními smlouvami pomocí specifických institutů. Pokud připustíme přímé přesuny, znamená to, že třetí osoby nejsou v těchto případech chráněny stejně jako při modifikaci, resp. že ochrana je menší, nebo není žádná? Lze konstatovat, že uzavření „nemodifikační smlouvy“ by nemělo zhoršit postavení třetích osob ve srovnání s ochranou, kterou jim poskytuje regulace ochrany před modifikacemi. Domnívám se (a tento závěr zaujímáme s Filipem Melzerem i v našem komentáři k SJM[3]), že ochranu třetích osob v těchto případech nelze zhoršit. I pro situace přímých přesunů by proto třetí osoby měly mít shodný režim ochrany. Pozoruhodné však je, že v Polsku se důsledek v podobě snížení ochrany třetích osob (nemožnost využití zvláštních pravidel ochrany před důsledky modifikačních smluv) považuje za legitimní. Argumentem je především fakt, že třetím osobám (věřitelům) i nadále zůstávají k dispozici obecné ochranné prostředky, tj. zejména úprava odporovatelnosti (actio Pauliana), resp. obecná ochrana před uzavřením smlouvy, v jejímž důsledku dochází ke zhoršení dobytnosti vykonatelné pohledávky věřitele.

Střet ochranných pravidel

Ve druhé části svého příspěvku bych chtěl poukázat na to, že v občanském zákoníku existují určitá ochranná pravidla (ochranné normy), která v typových situacích chrání zájmy některých osob před negativními důsledky některých právních jednání. Lze však vypozorovat, že tyto ochranné normy se mohou v konkrétním případě dostat do střetu (různá pravidla chrání různé – protichůdné – zájmy různých osob). Na první pohled by bylo možné zjednodušeně konstatovat, že občanský zákoník obsahuje rozpory, neboť jednotlivá pravidla jdou proti sobě. Tyto rozpory jsou však pouze zdánlivé.

Na dvou příkladech ukážu, že „protichůdnost“ lze odstranit výkladem. Oba příklady se týkají na jedné straně pravidel o ochraně jednoho manžela před určitými majetkovými dispozicemi učiněnými druhým manželem a na straně druhé norem chránících proti dotčenému manželovi třetí osobu. Byť jsou obě dále popsané situace na první pohled velmi blízké a kolidují v nich obdobné hodnoty, řešení případů bude zásadně odlišné.

První zdánlivá kolize je mezi § 714 odst. 2§ 984. Ustanovení § 714 rozlišuje případy běžné a neběžné správy SJM, přičemž pro případy neběžných záležitostí vyžaduje – shodně jako starší právní úpravy – aby manželé jednali společně, nebo jeden z nich se souhlasem druhého. Pokud souhlas absentuje, je právní jednání relativně neplatné a dotčený manžel může uplatnit námitku neplatnosti. Oproti tomu § 984 řeší případy, kdy někdo za úplatu nabyde věcné právo k věci zapsané ve veřejném seznamu, typicky v katastru nemovitostí. Pokud zápis ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnosti a nabyvatel byl v dobré víře, má být chráněn, jako kdyby zapsaný stav odpovídal skutečnosti. Tato pravidla mohou kolidovat.

Typický příklad: nemovitost je ve společném jmění manželů A a B, leč v katastru nemovitostí je nesprávně zapsán jako výhradní vlastník jen manžel A. Tento manžel A uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s osobou T, aniž by si vyžádal souhlas manžela B. Souhlas je zde dle § 714 nutný, neboť nejde o běžnou záležitost. Osoba T tedy nabývá od osoby, která je v katastru zapsána jako výhradní vlastník, ačkoli výhradním vlastníkem není (nemovitost je v SJM). Ve prospěch osoby T však svědčí § 984 se svojí ochranou dobré víry. Komu z obou subjektů dáme přednost, pokud se manžel B dovolá relativní neplatnosti převodní smlouvy a osoba T bude tvrdit svoji dobrou víru (osoba T neví a ani nemohla vědět, že nemovitost je v SJM)? Pokud vyjdeme z teorie alokace rizik, musíme se ptát – kdo z obou subjektů měl lepší možnost předejít popsané negativní situaci a vyloučit hrozící riziko? Nabyvatel T nebo dotčený manžel B? V tomto případě nepochybně dotčený manžel B. On totiž musí vědět o tom, že manžel A nabyl nemovitost způsobem zakládajícím SJM a on se tedy musí postarat o to, aby zápis v katastru byl uveden do souladu se skutečným právním stavem. Má rovněž možnost využít institut poznámky spornosti (v tomto případě dle § 986) a vyloučit tak dobrou víru třetích osob v pravdivost a úplnost zápisu v katastru nemovitostí. Neučiní-li tak, jde to k jeho tíži. Naopak nabyvatel T neporušil žádnou povinnost, neměl možnost rizikové situaci předejít; tudíž mu nelze přičítat vzniklé negativní následky.

Podobná situace nastává při střetu § 747 odst. 2§ 984. Na první pohled jde o situaci, kterou by bylo možno posoudit stejně jako případ předchozí – dokonce se zdá, že závěr o ochraně nabyvatele v dobré víře je zde odůvodněn ještě více než v prvně uvedeném střetu. Ustanovení § 747 řeší situace, kdy jeden z manželů (A) disponuje s nemovitou věcí, ve které se nachází rodinná domácnost manželů, respektive širší rodiny. Pro určité typy dispozic (zejména pro převody) se vyžaduje obligatorní souhlas druhého manžela (B), byť by daná nemovitost patřila do výhradního vlastnictví disponujícího manžela (A). Účelem této ochranné normy je zajištění bydlení v rodinné domácnosti.

Porovnáme-li tento případ s výše uvedenou první situací (kdy byla nemovitost společná a přesto byl chráněn nabyvatel v dobré víře), pak se nabízí odpověď, že tím spíše by ochrana dobrověrného nabyvatele měla dopadat na případy, kdy nemovitost využívaná k bydlení rodinné domácnosti je ve výhradním vlastnictví toho manžela, který s ní vlastnicky disponuje. Konec konců, v tomto případě přeci neexistuje ani žádný rozpor mezi zapsaným a skutečným stavem – zápis odpovídá skutečnosti. Řešení je však opačné. Dovolá-li se manžel B relativní neplatnosti převodní smlouvy dle § 747 odst. 2 (protože nedal s dispozicí souhlas), nemůže nabyvatel T uplatnit obranu prostřednictvím § 984. Za prvé, § 984 zde není vůbec aplikovatelný, neboť – jak již naznačeno – mezi skutečností a zápisem není rozpor. Za druhé, při použití teorie alokace rizik je zřejmé, že manžel B neměl možnost rizikové situaci nijak předejít (nemohl ji jakkoli ovlivnit) – skutečnost, že nemovitost slouží jako bydlení rodinné domácnosti, totiž není možné zapsat jako údaj do katastru nemovitostí. Naopak – nabyvatel T má možnost při nabytí nemovitosti ověřit, zda věc neslouží jako obydlí rodinné domácnosti. Dospíváme tedy k závěru, že více ochranyhodný je zájem na zachování rodinného bydlení.

Lze tedy uzavřít, že byť se střety pravidel § 714 a 984 na straně jedné a § 747 a 984 na straně druhé jeví být jako velmi podobné situace, dospíváme k závěru, že v obou případech je hodnocení odlišné.[4]


Kongres Právní prostor 2015

Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    


[1] Tak DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 78: „Není možné, aby manžel ve smlouvě vystupoval jako prodávající a současně spolu s manželem i kupující“.

[2] Tak zejména Hulmák správně uvádí: „Lze si představit smlouvy uzavírané mezi dvěma účastníky sdružení s tím, že jedna ze stran vystupuje pod společným označením, např. plnění poskytnuté jednomu z účastníků. V takovém případě vystupuje tento účastník ve své podstatě na obou stranách. Podobný případ může nastat při uzavírání smlouvy mezi spoluvlastníky o opravě společné věci jedním z nich. Subjekt tak bude zavázán jako zhotovitel ze smlouvy, ale i jako spoluvlastník podle § 139 odst. 1 ObčZ.“ HULMÁK, M. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 118, 119, m. č. 243.

[3] MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. 1. vydání. Praha: Leges, 2015 (v tisku).

[4] V mnohem širších souvislostech a podrobnostech se tématům uvedeným v tomto článku věnujeme in MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. 1. vydání. Praha: Leges, 2015 (v tisku).

společné jmění manželů kongres právní prostor 2015

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články