Přechodná ustanovení NOZ a výběr ze stanovisek KANCL

Začal bych tím, kde přechodná ustanovení v rekodifikaci soukromého práva máme, v jakých zákonech, a kolik jich zhruba je. Největší balík přechodných ustanovení je samozřejmě v novém občanském zákoníku, kde začínají § 3028, máme jich 8 všeobecných, 2 se týkají lhůt a dob, 3 máme v manželském majetkovém právu. Pro oživení a vaše pobavení bych doporučil § 3038, kde je přechodné ustanovení, které se týká zdánlivého zániku SJM.

partner, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář
Foto: Shutterstock

Reaguji na to, že ne všechno se musí vykládat úplně doslova, tak jak zní zákon, a tohle je asi extrémní příklad výkladu, na kterém se většina právní praxe shoduje contra legem. Tento výklad jsem poprvé slyšel už před několika měsíci v Justiční akademii od doktora Králíka z Nejvyššího soudu, který je specialistou na otázky nejenom absolutních majetkových práv, ale i na manželské majetkové právo a SJM. On má kouzelný výklad, který říká, že § 3038 je třeba vykládat takto: věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti nepřestávají být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí SJM, protože platí § 2 a výklad podle smyslu a účelu. Problém je v tom, že na toto přechodné ustanovení nenavazuje žádné hmotněprávní ustanovení pasáže o manželském majetkovém právu v části druhé nového občanského zákoníku. Čili - tady se sice říká, že některé věci přestávají být součástí SJM, ale není absolutně řešeno, čím tedy jsou. Zda jsou ve výhradním, podílovém nebo v jakém vlastnictví, není řešena ani úprava nově vznikajících věcí, které tvoří součást obvyklého vybavení rodinné domácnosti. Tolik tedy perlička k pousmání, byť možná není úplně tak vtipná, protože takto to v zákoně pochopitelně nemělo být. Na toto přechodné ustanovení se zapomnělo v určitých revizích a je třeba ho vykládat jako nadbytečné, tvářit se, jako by tam nebylo.

Zpět k přechodným ustanovením - máme dalších 13 přechodných ustanovení, která se týkají statusových otázek právnických osob, 15 týkajících se věcných práv, 4 dědického práva a 7 práv závazkových. Dále máme ovšem přechodná ustanovení i v dalších předpisech, jednak v rejstříkovém zákoně č. 304/2013 Sb. od § 119 a následující, potom v zákoně o obchodních korporacích - § 775 a následující a konečně máme přechodná ustanovení také v procesních předpisech. Jedno, do jisté míry matoucí, o kterém budeme ještě hovořit, je v § 514 zákona o zvláštních řízeních soudních. Úplně nakonec pak máme poměrně rozsáhlou sadu přechodných ustanovení procesních v článku 2 části první velké doprovodné novely občanského soudního řádu a dalších zákonů.

Principy konstrukce přechodných ustanovení

Na tomto místě bychom si měli vysvětlit základní principy konstrukce přechodných ustanovení a také si říci, že to není v právu novinka, že vlastně principy, jak byly zvoleny, jsou principy běžné, které se používaly i v minulosti, a nechci říci, že jsou jediné možné, ale jsou racionální z hlediska věcných důvodů. V zásadě má zákonodárce několik možností při konstrukci přechodných ustanovení mezi starou a novou právní úpravou. Nemusíme se asi bavit o těch situacích, které jsou jednoduché, tedy o těch, kdy určitý právní poměr vzniká po 1. lednu 2014, a řídí se samozřejmě novou právní úpravou. Je ale třeba řešit ty situace, kdy právní poměr vznikl v minulosti, je trvající a nyní je třeba řešit otázku, čím se má řídit od 1. ledna. V takovém případě má zákonodárce na výběr tři možná řešení. První je nulová retroaktivita, princip, který je vyjadřován tím, že se dosavadní právní poměry řídí i nadále dosavadními právními principy. Druhou možností je princip nepravé retroaktivity, který říká, že se právní předpisy řídí novým právem ode dne účinnosti, ale jejich vznik a platnost se posoudí podle dosavadních právních předpisů. A konečně, byť je to výjimka, ale v novém občanském zákoníku se také objevuje, princip pravé retroaktivity. Příkladem může být § 3079 odst. 2, ve kterém najdete velmi zajímavý průlom o majetkové újmě vzniklé před účinností nového občanského zákoníku - to je pravá retroaktivita.

Nyní si pojďme říci, co je tím základním východiskem přístupu zákonodárce. Hlavní myšlenkou je rozdělení právních poměrů podle doby jejich trvání. Logika spočívá v tom, že právní poměry, které jsou relativně krátkodobé (vzniknou, zkonzumují se a zaniknou), tak do nich zákonodárce nechce autoritativně vstupovat a říká, dokončeme je tak, jak vznikly. Jde tedy o první příklad - v podstatě žádná retroaktivita. Jedeme i nadále podle dosavadního práva. S určitou mírou zjednodušení můžeme říci, že princip "neretroaktivity" se týká závazkových práv, tedy části čtvrté, byť je tam samozřejmě výjimka pro účet, pro nájem, pro nemajetkovou náhradu škody, pro zájezd, ale jinak platí, že veškeré závazkové právní poměry, ať již ze smluv nebo z deliktů, jsou relativně krátkodobé a řídí se dosavadní právní úpravou.

Text obchodního zákoníku v § 763 je prakticky shodný s ustanovením § 3028 odst. 3 nového občanského zákoníku včetně výjimek, které v něm jsou uvedeny pro účet. Tady je zcela zjevná inspirace zákonodárce, tímto způsobem byla řešena úprava starého a nového práva v závazkových vztazích mezi hospodářským zákoníkem a nově přijatým obchodním zákoníkem v roce 1992. K tomu řešení se pojí historická judikatura, lze upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 Odo 741/2005, které nám říká, že dosavadní právní úpravou se řídí nejenom vztah jako takový, ale i aktivity, které z toho vztahu vznikají. Tedy zejména splnění daného vztahu, jako je způsob, doba, místo, odpovědnost za vady, záruční podmínky apod., nebo i aspekty, které souvisí se zánikem takového závazkového vztahu jiným způsobem, třeba odstoupení od smlouvy, výpověď smlouvy, apod. Osobně se ale domnívám, že zde musí být určité limity tohoto výkladu, a že tam, kde již nejde o posuzování toho původního vztahu, ale jde o nějaký jeho rozvoj, např. uzavření budoucí smlouvy, nebo uzavření dílčí smlouvy podle nějaké rámcové smlouvy, nebo tam, kde jde o narovnání, privativní novaci a podobné situace, které sice vycházejí z určitého základu, z původního právního poměru, ale obsah práv a povinností je mnohem více odvozen aktuální dohodou stran. V takových případech bych již princip "neretroaktivity" neaplikoval, říkal bych, že takovéto navazující dohody se řídí již novým občanským zákoníkem. V zásadě o tom probíhají určité diskuse, ne všichni v odborné veřejnosti jsou ve shodě na tom kterém řešení, ale jedinou rozumnou reakcí a doporučením je podřízení se nové právní úpravě dobrovolně. Tam, kde je to sporné, učiním opci a dobrovolně přijmu nový občanský zákoník.

Druhá situace, tedy nepravá zpětná účinnost, také vyplývá z osvědčených zdrojů, podívejme se do § 854 příp. do § 868 občanského zákoníku 40/1964 Sb. To jsou ustanovení, která řešila poměr středního občanského zákoníku z roku 1951 vůči tomu z roku 1964, a dále poměr zákoníku z roku 1964 ve vztahu k velké demokratizační novele č. 509/1991 Sb. V obou případech se říká, že práva a povinnosti podle občanského zákoníku se řídí ode dne účinnosti velké novely nebo zákoníku z roku 1964 novou právní úpravou, a to proto, že se zde mají na mysli dlouhodobé poměry, které můžeme popsat tak, obecně vzato, že to jsou poměry statusové, rodinné a věcné. Pokud uvedu příklad, tak si uvědomíme, že je to nezbytné. Podívejme se např. do statusových otázek. V § 82 nového občanského zákoníku se rozšiřuje právo na ochranu osobnosti o výslovně uvedené právo na příznivé životní prostředí a představte si, bylo by vůbec aplikovatelné a myslitelné, že bychom říkali, že se nevztahuje na osoby, které se narodily v době účinnosti starých předpisů? To je přece zjevně absurdní. Nebo pokud by někdo uzavřel manželství dříve, tak má jiný obsah práv a povinností, než ten, kdo by jej uzavřel později? Neměl by například právo na informace mezi manžely, to je zcela zjevně absurdní. Takže u dlouhodobých poměrů se řídíme, ať chceme, nebo ne, novou právní úpravou.

Konečně třetí situace, tedy princip pravé retroaktivity, který by z teoretických a ústavních důvodů měl být zcela výjimečný. Zakazoval ho již § 5 obecného zákoníku občanského, nicméně přesto se v právu objevuje, a to za splnění obecně vzato dvou podmínek - formální a materiální. Formálně se může vyskytnout tehdy, pokud máme výslovné ustanovení zákona, které aplikuje princip pravé retroaktivity a materiální podmínkou je to, že takové ustanovení muselo být minimálně z hlediska nějakých morálních nebo společenských pravidel pociťováno již dříve jako nezbytné. Čili že ten starý zákonný stav byl pociťován jako rozporný s nějakými jinými normativními regulativy. Viz Norimberský proces a retroaktivní přehodnocení zákonů tehdejší Třetí říše pro možnost odsouzení těch, kteří se provinili proti určitému vyššímu morálnímu právu, morálnímu standardu. Pravá retroaktivita se objevuje na celé řadě míst. Já bych rád vám uvedl jejich seznam, který jsem si pořídil:

§ 3034 ohledně relevance předběžného prohlášení člověka v rámci statusových otázek, které učinil před účinností nového občanského zákoníku

- § 3041, odst. 1, věta 2, § 3043, § 3044 a § 3049 - celá sada ustanovení, která se týká statusových otázek právnických osob, kde ve prospěch platnosti určitého jednání se připouští platnost toho, co bylo učiněno v minulosti a bylo by to podle starého práva absolutně neplatné. To jsou všechno statusové otázky právnických osob, pravá retroaktivita ve prospěch platnosti určitého jednání.

- v dědickém právu §§ 3070 až 3072, kde máme pravou retroaktivitu ve prospěch osoby, která učinila určité pořízení nebo určité jednání pro případ smrti, které opět bylo učiněno v minulosti, bylo podle tehdejšího práva absolutně neplatné, ale zpětně se mu přiznává relevance platnosti

§ 3078 - pravá retroaktivita v případě cestovní smlouvy jak z hlediska požadavku na její platnost, tak i z hlediska zpětného přiznání náhrady nemajetkové újmy, oné ztráty radosti z dovolené, takže pravá retroaktivita je vyvolána nutností, a to tím, že ta stará úprava byla již dříve v rozporu s evropským právem.

- § 3079 odst. 2, to je náhrada nemajetkové újmy v případech hodných zvláštního zřetele, kdy tato nepřiznání nemajetkové újmy podle starého zákoníku by se příčilo morálním pravidlům, očekávání, důvěře v právo, apod.

Přechodná ustanovení hmotného a procesního práva

Po úvodu se pojďme podívat na to, co diskutoval KANCL v rámci přechodných ustanovení. Některá stanoviska byla publikována, můžete je najít na internetu a zmíním se o nich okrajově v závěru, protože jsou čitelná, ale více chci hovořit o tom, co KANCL také diskutoval, ale co nakonec nebylo publikováno jako stanovisko. A to je zejména vztah přechodných ustanovení hmotného a procesního práva jak v samotném občanském zákoníku, tak i v navazujících procesních předpisech. Ono to totiž není úplně jednoduché a vznikají tam některé kombinace hmotné a procesní úpravy, které mohou být takové i přesně opačné. Nejdříve se podívejme na to, jaká přechodná ustanovení procesní povahy jsou obsažena poměrně netypicky přímo v hmotném právu.

Samotný občanský zákoník, ať už je to dobře, nebo špatně, z různých důvodů obsahuje sadu procesních přechodných ustanovení. Mohli bychom zmínit nejdříve ta obecná. Nepřímá novelizace celého právního řádu v § 3029 odst. 1, která pochopitelně dopadá i do oblasti procesního práva, dále § 3030 - obecné výkladové pravidlo, které říká, že bez ohledu na principy retroaktivity se v každém případě použijí základní zásady, čili prvních 14 paragrafů nového občanského zákoníku. Toto pravidlo bych interpretoval tak, že se netýká jen občanského zákoníku samotného, ale týká se to přístupu k celému právu, čili do jisté míry i práva procesního. V této souvislosti si také poznamenejte poměrně čerstvé rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se jako první týká aplikace § 3030 a akceptuje nejen textaci, ale i smysl, který předkladatelé a zákonodárce spatřovali. Je to rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 405/2013, které podporuje aplikovatelnost § 3030 do jisté míry i v rámci pravé nebo nepravé retroaktivity, na poměry které se jinak samy o sobě řídí dosavadní právní úpravou.

Konkrétnějším ustanovením je § 3031, který je zjevně procesní povahy. Reaguje na zrušení kompetence obcí řešit vrácení do pokojného stavu, což je pravomoc obce, která byla zrušena novým občanským zákoníkem. Celá problematika zásahu do posledního pokojného stavu je řešena v rámci posesorní ochrany v občanském soudním řádu prostřednictvím soudů, ale vznikala otázka, jak upravit ta řízení, která byla zahájena. Řešením je, že zahájená řízení se dokončí podle dosavadních předpisů, ale z hlediska legislativní techniky vznikla otázka, kam to zařadit. V občanském zákoníku již ta hmota není, v SD také není, není nikde, protože uvedená kompetence již neexistuje. Kam jinam to tedy dát, než do přechodných ustanovení OZ.

Další příklad - § 3035, podle nějž se řízení o osvojení zahájená v minulosti dokončí podle dosavadních právních předpisů. Podle mého soudu je to ustanovení do jisté míry nadbytečné, myslím si, že kdyby tam nebylo, platilo by totéž i podle ustanovení občanského soudního řádu. Dále § 3041, odst. 1, podle nějž se řízení o zápisu právnické osoby zahájená před účinností dokončí podle dosavadních právních předpisů. To je ustanovení procesní, které by správně mělo být v textu občanského soudního řádu, nicméně problém je v tom, že již v době přípravy občanského zákoníku se vědělo, že úprava rejstříkových otázek z občanského soudního řádu vypadne, že bude řešena jiným zákonem, který ale v té době neexistoval, takže to přechodné ustanovení by nejvíce patřilo do rejstříkového zákona, ale tím, že v roce 2011, 2012 kdy byl přijímán, občanský zákoník nebyl, tak z opatrnosti bylo zařazeno do občanského zákoníku, byť tam jako procesní ustanovení přímo nepatří.

Dále § 3047, podle nějž se již zahájená řízení o neplatnosti rozhodnutí orgánů občanského sdružení dokončí podle nového občanského zákoníku. Tady si myslím, že i přes textaci, která směřuje k nějakému řízení, ve skutečnosti to není procesní přechodné ustanovení, ale je to spíše úprava hmotně právních otázek, která by ale platila tak jako tak z důvodu nepravé retroaktivity úpravy právnických osob. Takže v podstatě je považuji také za nadbytečné. Dále § 3048, podle nějž s účinností zákona o veřejném rejstříku podléhají spolky registraci podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, toto ustanovení bylo také sepsáno pouze z opatrnosti, v době, kdy jsme nevěděli, jak dopadne rejstříkový zákon. Zejména v roce 2011 nebo 2012, kdy byl finišován občanský zákoník, Ministerstvo spravedlnosti vůbec nemělo vyřešenou a vyjednanou otázku gesčního sporu s Ministerstvem vnitra, takže tehdy vůbec nebylo jasné, že nějaký jednotný rejstřík bude, v tomto sporu se nám podařilo zvítězit až někdy v roce 2013 na jednání legislativní rady vlády. A konečně poslední přechodné ustanovení § 3079, podle nějž v řízeních o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zahájených před účinností nového občanského zákoníku se tato řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů. Toto ustanovení není nadbytečné, protože musí reagovat na situace, v nichž soud zamítl podklad hmotněprávní úpravy. V důsledku toho, že bytové náhrady případně výpovědi z nájmu bytu byly zrušeny novým občanským zákoníkem, by pak z hlediska hmotného práva, které se jinak aplikuje na nájem bytu, nebylo o čem rozhodovat. Cílem tedy bylo zachovat u zahájení řízení stav hmotného přiznání bytové náhrady.

To jsou ustanovení procesní nebo částečně procesní povahy, která jsou z různých důvodů řazena tam, kde bychom je možná neočekávali. Dále se podívejme na ta, která jsou řazena skutečně v procesních ustanoveních, kam patří. V § 514 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, se objevuje jediné přechodné ustanovení o tom, že řízení o popření otcovství zahájená před účinností tohoto předpisu se dokončí podle dosavadních právních předpisů. To ustanovení bylo doplněno až v Poslanecké sněmovně jako určitý rychlý nápad, ono má svou racionalitu, opět reaguje na změnu hmotněprávní úpravy, kdy zanikla kompetence nejvyššího státního zástupce. Kdyby tam nebylo, asi by vznikaly otázky, zda je možné takto zahájená řízení vůbec dokončit, když chybí aktivní legitimace, nicméně také by to mohlo být vykládáno tak, že je to jediná výjimka a ve všech ostatních případech řízení zahájených v minulosti podle občanského soudního řádu ve sporných věcech by se postupovalo podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Takto to být nemá. § 514 je skutečně izolovaný a týká se jen zmíněné aktivní žalobní legitimace nejvyššího státního zástupce. Obecný základ procesních přechodných ustanovení je uveden ve velké doprovodné novele občanského soudního řádu, čili v zákonu č. 293/2013 Sb. v části 1., čl. 2, kde v bodech 2 a 3 se zjednodušeně řečeno říká, že řízení zahájená přede dnem účinnosti se dokončí podle dosavadních právních předpisů. To znamená, generální základ té procesní úpravy je řešen do jisté míry opačně než úprava hmotně právní, a to tak, že je tam "nerektoaktivita". Což je netypické. Obvykle v procesním právu platí, že procesní pravidla aplikujeme podle okamžiku, kdy daný orgán rozhoduje. To znamená, že obecně platí nepravá rektoaktivita, nicméně zde byl zvolen princip "nerektoaktivity".

Střet hmotněprávní a procesní úpravy

Nyní se podívejme na tu nejsložitější otázku diskutovanou KANCLem již v lednu tohoto roku, a to byl právě vztah ustanovení hmotněprávních a procesních, kde mohou nastávat čtyři situace. Zjednodušeně řečeno, mohou nastávat situace starý proces - stará hmota, starý proces - nová hmota, nový proces - stará hmota a nový proces - nová hmota. Podíváme se na několik příkladů.

Starý proces - stará hmota: řízení bylo zahájeno podáním v minulém roce, to znamená, že procesně podle přechodných ustanovení OSŘ se řídí starým procesním právem, a týká se věcně takových aspektů, které jsou podle přechodných ustanovení nového občanského zákoníku založeny na principu "nerektoaktivity". Půjde především o závazkové právo. Například - spor kupní smlouvy mezi podnikateli za 120 tisíc korun i nadále budou řešit procesně krajské soudy v I. stupni podle starého občanského soudního řádu a hmotně právně podle starého obchodního zákoníku. Druhá situace, starý proces - nová hmota, řízení bylo zahájeno v minulosti, ale věcně se týká něčeho, co se řídí principem nepravé retroaktivity v občanském zákoníku, třeba nájem bytu, obecně vzato. Představte si situaci, kdy probíhá soud o nárocích, nějakých právech a povinnostech mezi nájemcem a pronajímatelem bytu. V takovém případě práva a povinnosti budeme od 1. ledna posuzovat podle nového občanského zákoníku, byť procesně budeme rozhodovat podle starého občanského soudního řádu. Třetí situace, nový proces - stará hmota, řízení bylo zahájeno po 1. lednu, ale týká se těch aspektů, které se řídí starou právní úpravou. Podám například žalobu na uplatnění práva z vad v záruční lhůtě podle záruky, která vznikla kupní smlouvou uzavřenou v minulosti. A konečně nový proces - nová hmota, tak to je situace, kdy podám žalobu po 1. lednu, a týká se třeba rozvodu manželství, které bylo uzavřeno v minulosti, ale řídí se samozřejmě novou právní úpravou.

Konkrétní stanoviska KANCLu

Nyní mám 3 konkrétní stanoviska k přechodným ustanovením. Takže za prvé - § 3037 k promlčení nebo prekluzi osobnostních práv. V tomto přechodném ustanovení se říká, že lhůta k prekluzi začne běžet dnem účinnosti nového občanského zákoníku a vzniká otázka, zda se skutečně mají osobnostní práva prekludovat. Závěr KANCLu byl, že nikoli, je to chyba textu, kdy se do přechodného ustanovení nepromítla změna prekluze na promlčení v § 612. Totiž v té poslední, 4. verzi občanského zákoníku, která byla v roce 2011 předložena vládě, došlo k výraznému omezení prekluze s tím argumentem, že nepatří do soukromého práva, a proto i osobnostní práva v § 612 byla nahrazena promlčením. Nicméně se to neodrazilo v tomto přechodném ustanovení, takže jej je třeba vykládat jako promlčení. Na tomto místě dám jenom jednu poznámku k vaší úvaze. Máme § 3037, který sice říká, že promlčecí lhůta počne běžet dnem účinnosti tohoto zákona, ale uvědomme si, že reaguje na starý zákoník, který říká, že osobnostní práva se nepromlčují. Nicméně stará judikatura říkala, že se promlčují. Takže podle staré judikatury se majetkoprávní nároky promlčely, ale teď se tady říká, že promlčecí lhůta začne běžet dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, čili vzniká otázka, zda nebyla znovu umožněna žalovatelnost těch nároků z ochrany osobnosti, které byly podle dřívější judikatury Nejvyššího soudu promlčeny, zejména podle judikatury navazující na rozsudek Nejvyššího soudu 31 Cdo 3161/2008. To nechávám spíše k diskusi nebo vašim úvahám, myslím, že to je velmi zajímavé.

Ustanovení § 3041 a jeho dopad na společenství vlastníků jednotek a použitelnost vzorových stanov - to je častá otázka praxe, ta přechodná ustanovení právnických osob řeší spolky, řeší nadace, řeší všechno možné, ale nikde nejsou řešena společenství vlastníků jednotek a vzniká tedy otázka, jaký princip v nich byl zvolen. Odpověď je jednoduchá, a KANCL ji podpořil, není-li stanoveno nic, pak platí obecné přechodné ustanovení právnických osob § 3041, čili princip nepravé retroaktivity a aplikace nového práva, ale pokud ta SVJ přijala vzorové stanovy vydané tehdejším nařízením vlády č. 371/2004 Sb., byť zrušeným, tak stanovy byly inkorporovány, staly se normálními stanovami a posuzují se tak, jako jakékoliv jiné stanovy, které by byly přijaty v mezích nějaké dobrovolné tvorby. Čili je třeba je do tří let přizpůsobit novému občanskému zákoníku.

A konečně poslední přechodné ustanovení, které projednával KANCL, je § 3049 - změna zakladatelské listiny nadace, kde vznikala otázka, jak postupovat v situaci, kdy některý ze zakladatelů nadace zemřel nebo je nedostižný, a zda tedy musí být dán souhlas všech, nebo zda lze aplikovat běžný princip vyplývající z § 309 odst. 3 nového občanského zákoníku, a lze tedy rozhodnout těmi zbývajícími zakladateli. KANCL se přiklonil k tomu stanovisku, že pokud některý z nich neexistuje, nemělo by to vést k nemožnosti změnit zakladatelské právní jednání, resp. účel nadace v nadační listině, a rozhodnout o něm tedy mohou zbývající existující zakladatelé.


Kongres Právní prostor 2014

Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu