Vybrané aspekty rekodifikace ve vztahu ke správnímu řádu

Rekodifikace soukromého práva představuje jeden z nejvýznamnějších legislativních počinů současné doby. Představuje přelom v oblasti práva soukromého, ale také významným způsobem zasahuje do oblasti práva veřejného. Rád bych nyní představil několik změn právních předpisů v gesci Ministerstva vnitra, které z přijetí nového občanského zákoníku vyplývají.

ředitel odboru legislativy a koordinace předpisů Ministerstva vnitra ČR
Foto: Fotolia

První skupinu těchto změn představují změny správního řádu. Některé jsou důsledkem novelizace, jiné důsledkem nové úpravy v občanském zákoníku. Částí padesátou sedmou zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, (tzv. změnový zákon) byl novelizován správní řád. Dle zadání se měla novelizace zaměřit pouze na ustanovení správního řádu, která odkazují na úpravu občanského zákoníku, aby byla aplikovatelná i za účinnosti nového soukromoprávního kodexu. V původní podobě novely tak byla řada ustanovení nedotčena, neboť se ve své podstatě jedná pouze o formulační úpravy, které bylo lze řešit výkladem bez výslovné změny normativního textu. Tento princip změnového zákona vzal v průběhu legislativního procesu za své, což se odrazilo v někdy čistě formulační změně bez obsahové obměny, někdy v nesystematické a neorganické změně správního řádu.

Změna § 1 odst. 3 správního řádu, který negativním způsobem vymezuje rozsah působnosti správního řádu, je příkladem formulační úpravy, která navazuje na nové pojmosloví nového občanského zákoníku. Ten pojem právní úkon zaměňuje za pojem právní jednání. Z obsahového hlediska se však ve vztahu ke správnímu řádu nejedná o změnu, neboť § 1 odst. 3 obsahuje pouze potvrzení definice působnosti podle odstavce 1. Ani fiskální správu nelze považovat za veřejnou správu ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu, a proto se jedná o změnu především formulační. Obdobným způsobem byl upraven rovněž § 94 odst. 2 správního řádu. Ani zde však tato změna nepředstavuje obsahový posun.

Podle § 11 odst. 1 písm. c) správního řádu se v ostatních řízeních týkajících se podnikatelské činnosti účastníka řízení, který je fyzickou osobou, určuje místní příslušnost správního orgánu místem podnikání. Podle § 20 odst. 1 správního řádu se fyzické osobě doručuje písemnost ve věcech podnikání do místa podnikání. Místo podnikání je tak v některých případech určující pro místní příslušnost správního orgánu nebo pro určení adresy, kam má být konkrétní písemnost vyhotovená postupem podle správního řádu doručována. Občanský zákoník však neupravuje místo podnikání, nýbrž sídlo podnikatele. Podle § 429 odst. 1 občanského zákoníku je sídlem podnikatele adresa zapsaná ve veřejném rejstříku, v případě fyzických osob – podnikatelů nezapsaných do veřejného rejstříku je to místo závodu (tedy místo výkonu podnikatelé činnosti), případně adresa bydliště. Vzhledem k nové úpravě sídla podnikatele v občanském zákoníku tedy vyvstává vůči úpravě ve správním řádu otázka, co se rozumí veřejným rejstříkem ve smyslu § 429 občanského zákoníku. Jde o to, aby správní orgán mohl zjistit adresu sídla podnikatele neboli místo podnikání ve smyslu správního řádu.

Jedním z možných řešení je výklad, že veřejným rejstříkem ve smyslu § 429 odst. 1 občanského zákoníku lze rozumět pouze veřejný rejstřík podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob. Evidence upravené v tomto právním předpisu bezesporu, už jen z formálního hlediska, jsou veřejnými rejstříky ve smyslu občanského zákoníku. Pokud bychom však zákonu č. 304/2013 Sb. přiznali exkluzivitu v úpravě veřejných rejstříků, pak bychom veřejné rejstříky rozlišovali pouze na základě formálního kritéria a tím zcela pominuli kritérium materiální. Takový výklad se jeví jako nevhodný například z toho důvodu, že pokud by podnikatel – fyzická osoba nebyl zapsán ve veřejném rejstříku podle zákona č. 304/2013 Sb. (především v obchodním rejstříku), pak by se ve smyslu § 429 občanského zákoníku za adresu jeho sídla považovala adresa obchodního závodu nebo jeho bydliště. Zcela by tak byl opomíjen živnostenský rejstřík podle § 60 a násl. živnostenského zákona, který jako adresu podnikání eviduje adresu sídla (viz § 60 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona). Domnívám se tedy, že pojem veřejný rejstřík je třeba v § 429 odst. 1 občanského zákoníku pojímat nejen ve formálním smyslu (rejstřík upravený zákonem č. 304/2013 Sb.), ale také v materiálním smyslu. Veřejným rejstříkem tak lze rozumět i jinou úřední evidenci, pokud splňuje základní principy veřejného rejstříku podle zákona č. 304/2013 Sb., tedy především princip formální a materiální publicity (viz § 3 a násl. zákona č. 304/2013 Sb.). Živnostenský rejstřík tyto principy naplňuje. Z toho vyplývá, že veřejným rejstříkem ve smyslu § 429 odst. 1 občanského zákoníku lze rozumět také živnostenský rejstřík. Při zkoumání místa podnikání, tedy sídla podnikatele ve smyslu § 429 občanského zákoníku, může správní orgán i nadále čerpat údaje z živnostenského rejstříku. Nepoužije se tedy věta druhá § 429 odst. 1 občanského zákoníku. Závěrem k tomuto problému si dovolím upozornit, že daňový řád na rozdíl od správního řádu prodělal úpravu § 44 odst. 2, podle kterého se podnikateli – fyzické osobě, který není zapsán ve veřejném rejstříku, doručuje na adresu místa pobytu. Je však otázkou, jakým způsobem toto pravidlo ve světle prezentovaného výkladu aplikovat.

Ustanovení § 29 správního řádu je upraveno s ohledem na nový institut svéprávnosti. Svéprávnost osoby v právním slova smyslu je způsobilostí nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Vymezení svéprávnosti v občanském zákoníku je tak stěžejní pro vymezení pojmu procesní způsobilost (způsobilost samostatně jednat v rámci správního procesu), který upravuje § 29 správního řádu. Procesní způsobilost se tak odvíjí od svéprávnosti. V případě omezené svéprávnosti, tedy svéprávnosti nezletilců ve smyslu § 30 a násl. občanského zákoníku nebo omezení svéprávnosti podle § 55 a násl. občanského zákoníku, je třeba při postupu podle správního řádu zkoumat, zda dotyčné osoby mohou samostatně procesně jednat. V takovém případě je tedy nutné posoudit, zda rozsah svéprávnosti postačuje k plné procesní způsobilosti osoby v dané věci. Novela rovněž pamatovala na to, že občanský zákoník nezná zbavení svéprávnosti, nýbrž pouze její omezení.

Zajímavou otázku vyvolala změna právní úpravy jednání právnické osoby v občanském zákoníku. Občanský zákoník mění způsob jednání právnických osob. Zřejmě již neupravuje originární jednání právnických osob, kdy se za předchozí právní úpravy mělo za to, že jedná‑li jejím jménem statutární orgán a některé další osoby (například zaměstnanci nebo členové v rozsahu obvyklém k jejich pracovnímu zařazení), považuje se toto jednání přímo za jednání právnické osoby. Občanský zákoník, resp. jeho § 161 a násl. – skupinový nadpis „Jednání za právnickou osobu“ – jsou postaveny na bázi zákonného zastupování právnické osoby. Nově má člen či členové statutárního orgánu právnické osoby ve všech záležitostech zřejmě postavení zákonného zástupce právnické osoby. Stejné postavení má i zaměstnanec právnické osoby v rozsahu obvyklém vzhledem k jeho zařazení nebo funkci. Otázka z hlediska správního procesu tedy zní: Jedná se u těchto osob o zákonné zástupce ve smyslu správního řádu nebo se jejich jednání i nadále ve správním procesu považuje za originární jednání právnické osoby? Jinak řečeno: Má změna konstrukce jednání právnických osob v občanském zákoníku vliv na úpravu jednání právnických osob ve správním procesu?

Prostým gramatickým výkladem občanského zákoníku s odhlédnutím od kontextu by bylo možné dovozovat, že osoby jednající jménem právnické osoby mají postavení zákonných zástupců právnické osoby ve smyslu § 31 správního řádu. Od toho by se odvíjela nutnost jednat s nimi podle § 34 správního řádu, například doručovat těmto fyzickým osobám namísto přímo právnické osobě. Takový výklad je však třeba zásadně odmítnout. Občanský zákoník upravuje postavení fyzických osob v rámci právnické osoby a jejich jednání za právnickou osobu, tedy otázky hmotněprávní. Jednáním za právnickou osobu je třeba v tomto kontextu rozumět právní jednání ve smyslu § 545 a násl. občanského zákoníku. Taková úprava tedy nemůže sama o sobě změnit postup podle správního řádu, který je procesním řádem upravujícím postupy veřejné správy.

Přitom lze vycházet z toho, že § 30 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 21 občanského soudního řádu upravuje jednání právnické osoby ve správním řízení. Správní řád je tedy zřejmě na rozdíl od občanského zákoníku postaven na originárním jednání právnické osoby prostřednictvím fyzických osob ve specifickém právním postavení vůči jednající právnické osobě. Tento závěr vychází z odkazu na § 21 občanského soudního řádu. V § 21 občanského soudního řádu sice došlo v souvislosti s účinností občanského zákoníku ke změně, avšak ta se dle našeho názoru nedotýká celkové konstrukce tohoto ustanovení, pouze řeší dílčí otázku týkající se členů statutárního orgánu. Z toho vyplývá náš závěr, že při postupu podle správního řádu i po účinnosti občanského zákoníku (po 1. lednu 2014) právnická osoba jedná podle § 30 odst. 1 správního řádu samostatně prostřednictvím fyzických osob vymezených v § 21 občanského soudního řádu. V případě právnické osoby se tedy v řízení dle správního řádu nejedná o zákonné zastoupení. Osoby jednající jménem právnické osoby podle § 21 občanského soudního řádu nelze považovat za zákonné zástupce právnické osoby ve smyslu § 31 správního řádu. Z toho rovněž vyplývá, že při postupu podle správního řádu bude správní orgán doručovat přímo právnické osobě podle § 21 správního řádu a nikoliv podle § 34 odst. 2 správního řádu osobě jednající jejím jménem. Jiný výklad by vedl k paradoxní situaci v řízení, v němž je účastníkem právnická osoba. V takovém případě by totiž na místo této právnické osoby v řízení fakticky vystupoval téměř v pozici jakéhosi kvazi-účastníka řízení např. pouze člen statutárního orgánu, což by se projevilo i tím, že jemu, a nikoliv právnické osobě by se doručovaly písemnosti. Tedy namísto doručování do datové schránky právnické osoby by se doručovalo konkrétní fyzické osobě například na adresu jejího trvalého pobytu. Absurdnost takového výkladu se projeví i v konfrontaci s § 21 odst. 3 správního řádu, který sice připouští i doručování právnické osobě prostřednictvím osob, které za ni dle § 30 jednají, na jejich adresu, ale toto ustanovení je speciálním ustanovením pro případy, kdy není vhodné právnické osobě doručovat fikcí (v případech, kdy se nikdo nezdržuje na adrese jejího sídla a nepoužije se doručování prostřednictvím informačního systému datových schránek), ale je třeba, aby se právnická osoba s úkonem správního orgánu seznámila okamžitě. Mohlo by se jednat například o předběžné opatření dle § 61 správního řádu nebo předběžnou vykonatelnost rozhodnutí dle § 74 odst. 1 správního řádu nebo v jiných případech nebezpečí z prodlení (např. hrozící demolice objektu, u něhož je navržena památková ochrana).

V případě jednání právnické osoby lze tedy uzavřít, že změna v občanském zákoníku vyvolala otázky procesního postavení právnické osoby v  procesních předpisech správního práva. V daňovém řádu došlo k drobným úpravám. Správní řád na tuto změnu nijak nereagoval, neboť se jej dotýká pouze zdánlivě. Touto otázkou se zabýval rovněž Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, jehož závěr by měl být v nejbližší době publikován na webových stránkách Ministerstva vnitra. V tomto závěru bude možné nalézt podrobnější argumentaci. Závěrem si k otázce jednání právnické osoby a vlivu občanského zákoníku na správní právo dovolím jen malou poznámku k dlouhodobému legislativnímu projektu Ministerstva vnitra, kterým je nový přestupkový zákon. Domníváme se, že jiný přístup, než který je zde uvedený, by mohl mít velmi vážné důsledky v případě správního trestání, konkrétně v konstrukci jednání právnické osoby a otázce jejího zastoupení jako obviněného.

Obdobnou otázku vyvolává rovněž zastoupení členem domácnosti podle § 49 a násl. občanského zákoníku. Toto ustanovení chápeme tak, že se jedná o subsidiární zastoupení, které se uplatní pouze v případě, že osoba nemá jiného zástupce, například opatrovníka. Rozsah zastoupení je navíc omezen pouze na obvyklé záležitosti – z našeho pohledu obvyklé záležitosti soukromého práva. Otázka zní, zda, a pokud ano, v jakých případech správního procesu se uplatní tento typ zastoupení. Zde důvodová zpráva občanského zákoníku přináší protichůdné informace. Na jednu stranu se výslovně hovoří o „poruše bránící právně jednat“, tj. jednat v oblasti soukromého práva, na druhou stranu důvodová zpráva přímo předpokládá zastoupení i v oblasti správního práva, konkrétně v oblasti práva sociálního zabezpečení. Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu ve svém závěru k této otázce dospěl k tomu, že právě s ohledem na subsidiaritu a omezený rozsah se nemůže jednat o zákonné zastoupení ve smyslu § 31 správního řádu, tedy o institut zastoupení v obecném procesním předpisu. Zastoupení členem domácnosti při postupu podle správního řádu tak přichází do úvahy pouze v případě, že jej explicitně umožňuje speciální zákon. Podrobnější odůvodnění bude možné nalézt opět v jednom ze závěrů poradního sboru na webových stránkách Ministerstva vnitra. Příklad zastoupení členem domácnosti lze nalézt v zákonu č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, nebo v zákonu č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Člen domácnosti, jehož právo zastupovat bylo schváleno soudem, může například za osobu starší 15 let požádat o vydání občanského průkazu (§ 4 odst. 4 věta poslední zákona č. 328/1999 Sb.), převzít vydaný občanský průkaz (§ 8 odst. 2 věta poslední zákona č. 328/1999 Sb.) nebo odevzdat občanský průkaz [§ 9 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1999 Sb.]. Tato výslovná úprava ve zvláštních předpisech správního práva pomocí argumentu a contrario potvrzuje náš závěr o obecné nepřípustnosti zastoupení členem domácnosti ve správním řízení.

Další změnu správního řádu vycházející z občanského zákoníku představuje novelizace § 32 odst. 4 správního řádu. Ta reaguje na občanským zákoníkem nově zakotvenou možnost osoby vydat předběžné prohlášení o tom, kdo má být v případě její nezpůsobilosti právně jednat ustanoven jejím opatrovníkem (§ 38 a násl. OZ). Ve své podstatě je možné tuto novelizaci správního řádu považovat za nadbytečnou. Přitom lze vycházet z toho, že pokud bude na základě předběžného prohlášení podle občanského zákoníku soudem ustanoven opatrovník, bude se při postupu podle správního řádu jednat o zákonného zástupce ve smyslu § 31 správního řádu. Pokud bude vydáno předběžné prohlášení podle občanského zákoníku a budou naplněny podmínky pro ustanovení opatrovníka, avšak opatrovník soudem dosud ustanoven nebude, ustanoví jej správní orgán podle § 32 správního řádu. Při ustanovení opatrovníka může vycházet z předběžného prohlášení podle občanského zákoníku pouze za podmínky, že je mu známo. Takový postup byl tedy možný již podle předchozí právní úpravy, neboť podle § 32 odst. 4 správního řádu správní orgán ustanoví opatrovníkem osobu, která o opatrovance pečuje, nebo jinou vhodnou osobu, například osobu označenou opatrovancem v předběžném prohlášení. Pokud správnímu orgánu nebude předběžné prohlášení opatrovance známo, nelze nové pravidlo § 32 odst. 4 aplikovat a správní orgán bude nucen hledat potenciálního opatrovance ve skupině vhodných osob; srov. § 32 odst. 4 věta první správního řádu. Lze dodat, že nové pravidlo nesystematicky na rozdíl od jiných osob výslovně požaduje souhlas takto ustanoveného opatrovníka. Judikatura tento požadavek uznává v případě jakékoliv osoby, která má být ustanovena opatrovníkem, nicméně není explicitně v textu zákona vyjádřen. I zde je třeba upozornit na ne zcela vhodnou intervenci občanského zákoníku do správního práva procesního, neboť s výjimkou sporného řízení dle § 141 správního řádu a veřejnoprávních smluv (§ 159 a násl. správního řádu) ve správním řízení vůbec o právním jednání nemůžeme hovořit, pročež by se takové ustanovení v ustanovení o procesním opatrovnictví nemělo objevit.

Změny § 36, 38 a 49 správního řádu výslovně promítají institut nápomoci při rozhodování podle občanského zákoníku do textu správního řádu. Změnový zákon tak do správního řádu explicitně zakotvil další osobu, která má svou procesní roli – a to dokonce v případě námitky neplatnosti „právního jednání“ podporované osoby roli originální. Není však dostatečně přesně upraveno její procesní postavení. Podpůrce není účastníkem řízení, ale ani jeho zástupcem. Je však osobou spojenou s těmito osobami. Podpůrce zřejmě není ani dotčenou osobou podle současného pojetí jako například svědek nebo vlastník věci, která je předmětem ohledání, neboť se může účastnit všech procesních úkonů spolu s účastníkem. Podpůrce lze tedy považovat za konzultanta, který jedná zásadně s podporovaným účastníkem řízení. Podpůrce zpravidla nejedná se správním orgánem, resp. s úřední osobou, a ani úřední osoba nejedná s podpůrcem. Dovoluji si opět odkázat na závěr Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu, který se této otázce blíže věnuje.

Podle § 36 odst. 4 správního řádu má účastník řízení právo na konzultace s podpůrcem. Je otázkou, proč obdobné právo nemá zástupce účastníka řízení. Pokud má účastník řízení více podpůrců, zvolí si pouze jednoho z nich. Toto pravidlo vychází z úpravy zmocnění v § 33 odst. 1 správního řádu, avšak nemá striktně vzato stejné důsledky. Ustanovení § 36 odst. 4 správního řádu totiž nevylučuje, aby měl účastník řízení v řízení více podpůrců, ale zřejmě pouze omezuje možnost konzultací na jednoho podpůrce. Takový výklad by však mohl vést k absurdnímu závěru, že spolu s účastníkem řízení může být přítomný úkonu celý sbor podpůrců, ovšem konzultace může účastníkovi řízení poskytovat pouze jeden z nich. Takovému výkladu by neodpovídala nová formulace § 38 odst. 1 a § 49 odst. 5 správního řádu. Proto je třeba novému § 36 odst. 4 správního řádu rozumět tak, že účastník řízení si v případě, že má více podpůrců, může zvolit jednoho, který má právo se spolu s ním účastnit procesního úkonu a poskytovat mu konzultace. Ostatní podpůrci takového účastníka řízení tato práva nemají. V této souvislosti lze dále upozornit na otázku, zda má účastník řízení právo na pomoc podpůrce v případě, že je zastoupen. Ustanovení § 36 ani 49 správního řádu tomu výslovně nebrání. Výjimku v tomto ohledu představuje § 38 odst. 1 správního řádu, který v případě zastoupení účastníka řízení vylučuje podpůrce z nahlížení do spisu. S ohledem na exkluzivitu procesního zastoupení a podpůrce však zřejmě zastoupení vylučuje využití podpůrce.

Poněkud nejasný je význam patrně klíčového ustanovení druhé věty nového § 36 odst. 4 správního řádu. V prvé řadě je třeba upozornit na nešťastnou terminologii novely. Jak jsme upozornili již u předběžného prohlášení, nelze v řízení dle správního řádu v naprosté většině případů o právním jednání vůbec hovořit. Je třeba si uvědomit, že účastník řízení vůči správnímu orgánu neprovádí „právní jednání“, ale činí podání. Není tedy zcela jasné, co zákonodárce zamýšlel „právním jednáním“ v novelizaci správního řádu. Podle § 545 občanského zákoníku právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, z dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Jedná se tedy o projevy vůle určité osoby (ať už jednáním, nebo opomenutím) mající právní relevanci v podobě vyvolaných právních následků. V podmínkách procesu, nota bene správního procesu však dotčené osoby, jak jsem již předeslal, projevují svou vůli procesně relevantním způsobem formou podání (viz § 37 správního řádu). Zřejmě tedy nelze bez dalšího vyložit druhou větu nového § 36 odst. 4 správního řádu tak, že podpůrce může namítat neúčinnost podání, neboť se odkazuje na právní jednání podle občanského zákoníku, tedy v oblasti hmotného práva soukromého. Rovněž není zřejmé, jakým způsobem by měl správní orgán přihlédnout k námitce podpůrce o neplatnosti právního jednání podporovaného účastníka řízení. Správní řád zná postup při zpětvzetí podání podle § 41, ten však musí iniciovat sám podatel. Proto nemůže § 36 odst. 4 věta druhá správního řádu odkazovat na tento postup. Zdá se tedy, že námitka podpůrce podle tohoto ustanovení by mohla mít důsledky spíše v rovině skutkového zjištění, nežli v rovině právní, například námitky proti uvedeným skutečnostem. Taková námitka by snad (paradoxně) mohla správní orgán vést k úvahám o způsobilosti účastníka řízení samostatně v řízení jednat pro stižení přechodnou duševní poruchou a k eventuálnímu ustanovení opatrovníka dle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu.

Změna § 36 odst. 5 správního řádu navazuje na nově vložený odstavec 4 tak, aby správní orgán mohl zjišťovat též totožnost přítomného podpůrce (například pro účely protokolace). Změny v § 38 odst. 1 a § 49 odst. 5 správního řádu zakotvují další procesní práva podpůrce, konkrétně právo spolu s účastníkem řízení nahlížet do spisu a právo účastnit se i neveřejného ústního jednání. Je otázkou, zda se může podpůrce účastnit ústního jednání samostatně, tedy aniž by byl přítomen podporovaný účastník řízení. Tato otázka se zřejmě bude vzhledem k formulaci § 49 odst. 5 správního řádu dále vyvíjet, nicméně i kdybychom připustili samostatnou účast podpůrce na neveřejném ústním jednání, nemohl by podpůrce nijak na takovém ústním jednání jednat ani vystupovat

Otázku právního postavení podpůrce podle správního řádu lze shrnout tak, že podpůrce má ve správním řízení pouze taková procesní práva, která mu zákon výslovně přiznává. Tato procesní práva jsou vždy vázána na procesní práva účastníka řízení a podpůrce nemůže v řízení samostatně jednat ani vystupovat. Podpůrce tedy může pouze poskytovat konzultace podporovanému účastníkovi řízení, nikoliv samostatně při úkonu vystupovat (snad kromě námitky podle § 36 odst. 4 věta druhá správního řádu, s níž si ovšem procesně neumíme poradit, neboť její kladné vyřízení je zřejmě možné jen v případě, že účastníku řízení bude ustanoven opatrovník); podpůrce tedy nemůže samostatně nahlížet do spisu ani se samostatně účastnit ústního jednání.

Vzhledem k tomu, že občanský zákoník neupravuje bytovou náhradu, byl § 122 odst. 2 správního řádu zrušen. S tím souvisí i změna § 113 odst. 1 správního řádu, který odkazoval na zrušené ustanovení.

§ 159 odst. 1 správního řádu došlo ke zpřesnění formulace tak, aby se odlišilo jednání vedoucí k uzavření veřejnoprávní smlouvy a veřejnoprávní smlouvy jako takové od právního jednání definovaného v novém občanském zákoníku. Veřejnoprávní smlouva podle správního řádu je institutem analogickým, nikoliv však totožným s institutem soukromoprávní smlouvy podle občanského zákoníku. Změna § 159 odst. 1 správního řádu tak znamená určitou emancipaci správního řádu od občanského zákoníku, resp. od jeho úpravy smlouvy. Zatímco úprava smluv v občanském zákoníku je založena na právním jednání definovaném v § 545, úprava veřejnoprávní smlouvy je založena na pojmu úkon. Pojem „úkon“, chápeme-li jej šířeji, lze ve správním řádu považovat za obecné označení jednotlivého procesního postupu adresáta veřejné správy (typicky účastníka řízení), ale především (a v užším pojetí tohoto pojmu výlučně) správního orgánu. V širším pojetí pojmu úkon se tak jedná o procesní aktivitu účastníka řízení nebo správního orgánu. V případě veřejnoprávních smluv se procesní úprava (například podání účastníka řízení podle § 37 správního řádu nebo úkony správních orgánů – od jednoduchých úkonů (např. výzva dle § 57 odst. 4 správního řádu) až po vydání rozhodnutí, jakožto nejzávažnější úkon správního orgánu), překlápí a používá i v případě hmotněprávních otázek, jaké představuje právě veřejnoprávní smlouva (viz § 170 věta před středníkem správního řádu). V tomto kontextu je však otázkou, byť spíše teoretickou, nakolik lze právní úpravu uzavírání veřejnoprávní smlouvy považovat za úpravu hmotněprávní, či zda se již vesměs nebo zcela nejedná o procesní pravidla. Dalším důvodem této změny je, že pojem právní jednání není přiléhavý k úkonům správního orgánu. Správní orgán totiž není osobou v právním smyslu. Úkony správního orgánu při uzavírání a případně trvání veřejnoprávní smlouvy nemají charakter projevu vůle správního orgánu (srov. § 551 občanského zákoníku), ale výkonu pravomoci a příslušnosti. V řadě případů veřejnoprávní smlouvy by tak ze strany správního orgánu nešlo o právní jednání ve smyslu občanského zákoníku. Lze tedy uzavřít, že se veřejnoprávní smlouva částečně vzdálila soukromoprávní smlouvě podle občanského zákoníku. Pro praktickou aplikaci však tato změna nebude mít velký význam.

Ustanovení § 170 bylo upraveno v závislosti na obecné úpravě závazků v občanském zákoníku. Výčet vychází z původního znění § 170 správního řádu, pouze reaguje na terminologické a věcné změny občanského zákoníku. Nově tedy není možné na veřejnoprávní smlouvy použít úpravu občanského zákoníku o neplatnosti právních jednání a relativní neúčinnosti, ustanovení o odstoupení od smlouvy a odstupném, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, ustanovení o postoupení smlouvy a o poukázce a ustanovení o započtení. Výčet v tomto ustanovení je nově fakticky demonstrativní a umožní tak zkoumat, zda využití určitého pravidla v občanském zákoníku neodporuje povaze a účelu veřejnoprávní smlouvy. Doplněním vylučovaných ustanovení o další ustanovení občanského zákoníku, pokud je „vylučuje povaha a účel veřejnoprávní smlouvy“, dochází k další emancipaci úpravy veřejnoprávních smluv ve správním řádu od úpravy smluv v občanském zákoníku. Ustanovení občanského zákoníku se navíc použijí pouze přiměřeně. Rozvolněním vztahu mezi částí pátou správního řádu a úpravou smluv v občanském zákoníku by mohla být odstraněna možná pnutí mezi těmito kodexy. Celý dopad občanského zákoníku do úpravy veřejnoprávních smluv totiž odhalí teprve praxe.


Kongres Právní prostor 2014

Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu