Aktuální novinky v oblasti územního plánování a stavebního řádu - legislativa, judikatura Zdroj: Redakce

Aktuální novinky v oblasti územního plánování a stavebního řádu - legislativa, judikatura

Mým dnešním úkolem bude s Vámi prodiskutovat novinky ve stavebním právu za rok 2018, tj. co se za poslední rok událo. Nejprve byla přijata tzv. velká novela stavebního zákona, a to pod č. 225/2017 Sb. O pár měsíců později byla přijata novela zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací – zákon č. 169/2018 Sb., která nabyla účinnosti ke konci srpna 2018, a mj. částečně napravila nedostatky velké novely.

JUDr. Jiří Buryan LL.M.  Ph.D.

JUDr. Jiří Buryan, LL.M., Ph.D.

Counsel, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

JUDr. Jiří Buryan, LL.M., Ph.D.

Counsel, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Dále byl novelizován § 14 správního řádu, což byla reakce na tzv. systémovou podjatost. Již dříve k 10. 7. 2017 byl přijat zákon č. 194/2017 Sb., který novelizoval stavební zákon a zlepšil výstavbu sítě elektronických komunikací. 

Zároveň probíhá proces rekodifikace stavebního práva. Ministerstvo pro místní rozvoj a Hospodářská komora již na svých webových stránkách zveřejnily jeho základní teze. 

První zmíněná tzv. velká novela pod č. 225/2017 Sb. změnila značnou část stavebního zákona. Věcně ale k zásadnímu posunu nedochází. 

Co se tedy zejména změnilo?

Pro obce je zajímavé, že se prodloužila lhůta k přijetí nových územních plánů, která dříve končila rokem 2020. Dalším pozitivním krokem je, že se zmenšila možnost ekospolků zasahovat do stavebního řízení. 

Novela také specifikovala, jak mají vypadat některá závazná stanoviska týkající se stavebních procesů. Jedná se o zákonné zakotvení toho, co již dříve dovodila judikatura, tj. požadavku, aby závazné stanovisko bylo podrobně odůvodněno. Není-li podrobně odůvodněno, hrozí jeho zrušení, a to i v rámci soudního přezkumu stavebního povolení nebo územního rozhodnutí. Byl také podrobněji rozveden způsob, jakým se závazná stanoviska přezkoumávají. 

Další důležitou změnou je související novela soudního řádu správního. Dříve bylo možné nový územní plán nebo jeho změnu napadnout ve lhůtě 1, resp. 3 let od jeho vydání. To změnil Nejvyšší správní soud, který připustil tzv. incidenční přezkum (rozhodnutí č. j. 5 As 194/2014 – 36). Tento incidenční přezkum byl ale umožněn nejen pro toho daného stavebníka, ale i pro ty, co to napadali možnost umístění dané stavby. To znamená, že před novelou mohl každý spolu s žalobou proti územnímu rozhodnutí napadnout územní plán bez omezení lhůtou, a to i pokud byl vydán například před 5 lety. 

Novela se tento stav pokusila napravit a stanovila, že i v případě incidenčního přezkumu platí lhůta 1 roku. Bohužel text zní poněkud nešťastně, i když úmysl zákonodárce je jasný. Existují názory, že i po novele nemá omezení danou lhůtou platit. Naopak ale máme k dispozici rozhodnutí Městského soudu v Praze, který takto novelu a lhůtu podle mého názoru správně aplikoval. Podle mě jde o velký posun dopředu, protože dává všem, kdo věří v územní plán, další jistotu, že i po jednom roce není lehce napadnutelný.

Změnila se také možnost spojení územního řízení s řízením o posouzení vlivu na životní prostředí. Dříve musela řízení proběhnout samostatně. Zbytečně docházelo k obrovskému tříštění velkého množství řízení. Praxe tento nový postup ale zatím nestihla reflektovat. Zejména u velkých staveb je dokumentace připravována řadu let dopředu, investoři se tedy ještě na změny nestihli připravit. Společné řízení se promítlo změnami a vylepšením společného územního a stavebního řízení. 

Výrazně negativně se zhoršilo to, že byla zavedena povinnost, aby orgán územního plánování vydal nově závazné stanovisko co do souladu s územním plánem. Až po účinnosti novelizovaného stavebního zákona se zjistilo, jak obrovský je to problém z hlediska zátěže pro příslušné úřady. Částečně tento stav proto musela napravit novela stavebního zákona z konce srpna 2018, podle níž se tato závazná stanoviska vyžadují jen pro určitý typ staveb. Nicméně tato situace svědčí o jisté nekoncepčnosti, jelikož nově přijatá novela musela už za 8 měsíců být měněna.

Zásadním způsobem se změnila také kolaudace. Dříve některé stavby stačilo ohlásit, na jiné byl nutný kolaudační souhlas. Nyní je potřeba kolaudační souhlas na většinu staveb, které nejsou jednoduché, přičemž úřad může zahájit kolaudační řízení. Novela také změnila charakter některých závazných stanovisek na vyjádření. 

Pozitivní je novela zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací – zákon č. 169/2018 Sb. - účinná od konce srpna 2018, která ulehčila mj. stavbám pro elektronické komunikace. Nově přípojky elektronických komunikací do 100 metrů nevyžadují územní souhlas a pro všechny tyto komunikace se nově nevyžaduje ani kolaudační souhlas. 

Nově je také zavedena fikce, neboť v případě, že závazná stanoviska nejsou vydána ve stanovené lhůtě, pak pro stavby veřejné infrastruktury, pokud dotčený orgán vůbec nezareaguje, má se za to, že jeho oprávněné zájmy nejsou dotčeny. To je určitě krok dopředu. 

Systémová podjatost

Tzv. systémová podjatost je ilustrativním příkladem obratu v judikatuře. Specifická situace v otázce podjatosti úředních osob vzniká v případě, kdy úřední osoba územního samosprávného celku rozhoduje ve věci, která se byť jen nepřímo týká tohoto celku. Problematiku systémové podjatosti přitom správní řád nijak výslovně neupravuje. 

Co si představit pod klasickou podjatostí úředníka stavebního úřadu, je jednoduché, ať už jde o úplatek od developera nebo důkaz ovlivňování ze strany starosty, jak má úředník o stavbě rozhodnout. Vždy musí být prokázáno nebo alespoň doložen důvodný předpoklad, že je úředník ovlivněn. Nově už lze za podjatost považovat situaci, kdy existuje samotné zvýšené riziko ovlivnění, bez toho aniž by k němu skutečně došlo. 

Za zásadní rozhodnutí z minulosti lze považovat rozhodnutí NSS č. j. 2 As 21/2004 – 67 ze dne 16. 12. 2004. Nejvyšší správní soud zde konstatuje, že důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku nemůže být bez dalšího jeho pracovní či jiný obdobný vztah k takovému celku, jakožto účastníku řízení. Aby pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka byly v takových případech dány, musela by dle citovaného rozhodnutí přistoupit ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě.

Ke stejnému závěru se přiklonila i navazující rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ze závěrů shora citovaného rozsudku NSS vychází například usnesení II. ÚS 1862/07 ze dne 31. 7. 2007, podle kterého: „Ačkoliv se Ústavní soud s ohledem na shora uvedené nemohl zabývat meritem ústavní stížnosti, lze přesto stěžovatele v souvislosti s námitkou podjatosti zaměstnance obce, který v řízení spadajícím do přenesené působnosti rozhoduje o návrhu obce, odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které tato skutečnost nezakládá automaticky vyloučení úřední osoby z rozhodování.“ Obdobně také usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1062/08 ze dne 25. 6. 2009 či III. ÚS 666/06 ze dne 13. 9. 2007 uvedlo, že: „Se stávající judikaturou spojenou s problematikou námitky podjatosti zaměstnance obce, který je současně ‚správním úředníkem‛, Ústavní soud v obecné rovině souhlasí s tím, že výše uvedená skutečnost sama o sobě nezakládá ‚automaticky‛ vyloučení takové osoby z rozhodování správního orgánu obce v přenesené působnosti.

V minulosti tedy nebyl za automaticky systémově podjatého považován úředník stavebního úřadu určitého města, pokud rozhodoval o stavbě, kterou navrhovala postavit daná obec či město, které bylo jeho zaměstnavatelem.

Za stěžejní v otázce systémové podjatosti nyní lze považovat závěry vyplývající z usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 As 89/2010-119 ze dne 20. 11. 2012. Rozšířený senát NSS zde v pozici „sjednocovatele“ rozhodovací praxe dále konkretizoval a do značné míry modifikoval závěry dosavadní judikatury v otázce systémové podjatosti. 

Dle usnesení rozšířeného senátu NSS obecně platí, že důvodem podjatosti úřední osoby není jen její samotný zaměstnanecký vztah k územnímu samosprávnému celku, o jehož záležitosti rozhoduje, ledaže by k tomu přistoupila další okolnost. Zaměstnanecký poměr však představuje potenciální nebezpečí pro nestrannost rozhodování správních orgánů. Proto lze v takovém případě spatřovat „systémové riziko podjatosti“. V důsledku toho je nezbytné otázku případné podjatosti úřední osoby posuzovat se zvýšenou opatrností oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají.

Rozšířený senát NSS předkládá výčet skutečností, které mohou vést k závěru o naplnění „nadkritické míry systémového rizika podjatosti“ vylučující úřední osobu ze všech úkonů v řízení. Zaměstnanecký poměr totiž může být důvodem k pochybnostem o nepodjatosti, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření na ovlivnění i jinými než zákonnými hledisky. Postačí přitom „poměrně nízká míra podezření“ pro naplnění nadkritické míry systémového rizika podjatosti. 

Těmito hledisky může být zejména existence subjektu, který má zájem na určitém výsledku řízení a který je schopen působit na příslušnou úřední osobu na základě zaměstnaneckého vztahu. Mohou jimi být i jevy v politické či mediální sféře předcházející či doprovázející správní řízení, naznačují-li zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany těchto osob. Jestliže je pro naplnění „nadkritické míry systémového rizika podjatosti“ rozhodující zvýšený zájem o výsledek řízení, mohou jimi dle NSS být zejména:

  • mediální vyjádření, předvolební sliby, konkrétní investiční či jiné obchodními počiny, předchozí snahy nasměrovat určité související rozhodovací procesy,
  • samotná povaha a podstata rozhodované věci, její kontroverznost či politický význam a s tím spojené zájmy, nebo
  • podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné úřední osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu.

Signálem nadkritické míry systémového rizika podjatosti může být situace, kdy rozhodnutí vydané ve správním řízení má zásadní dopad do majetkových zájmů územního samosprávného celku. Jedná se zejména o situace nikoli běžné, obecně vzato kontroverzní a v konkrétních podmínkách významně dopadající do zájmů územního samosprávného celku. Zajímavé přitom je, že systémovou podjatost může založit už jen samotná povaha nebo kontroverznost stavby. 

Případy systémové podjatosti úředníků z důvodu povahy a kontroverznosti staveb

V  případě přelomového rozhodnutí (sp. zn. 1 As 89/2010) se NSS a před ním Městský soud v Praze zabýval podjatostí úředníků Úřadu městské části Praha 7 a Magistrátu hl. m. Prahy při rozhodování o povolení kácení dřevin v souvislosti se stavbou „Městského okruhu Myslbekova – Pelc-Tyrolka, stavby č. 0079 Špejchar – Pelc-Tyrolka“.

Soud následně konstatoval, že považuje za skutečnost obecně známou, že „pražský městský okruh představuje velmi významnou a silně kontroverzní stavbu, která je předmětem četných sporů (ať již ohledně toho, v jaké podobě má být uskutečněna, nebo dokonce zda je výstavba městského okruhu, či některých jeho částí, vůbec zapotřebí). Nelze přehlédnout, že se proto městský okruh stal významným politickým tématem, které již dlouhou dobu nerezonuje pouze v pražské komunální politice, ale i na celorepublikové úrovni (typicky v nedávné době v souvislosti s problémy okolo dostavby tunelového komplexu Blanka).

Jednoznačný závěr z tohoto rozhodnutí tedy je, že stavba takové povahy, jako je městský okruh (tunel Blanka) již sama o sobě vyvolá systémovou podjatost všech úředníků, kteří by o ní měli rozhodovat a kteří jsou zároveň vázáni pracovněprávním vztahem k městu, které je navrhovatelem stavby (resp. které má na realizaci stavby zájem).

Na okraj lze dodat, že u samotného rozhodnutí o kácení dřevin nebyla systémová podjatost shledána, jelikož bylo vydáno až po umístění stavby městského okruhu a bylo spíše technické povahy. Podle NSS tedy při jeho samotném vydávání nehrozil tlak na úředníky, jelikož nebylo v kolizi se stavbou mnohem významnějšího městského okruhu. Podle mého názoru ovšem lze z rozhodnutí vyčíst, že pokud by daná situace byla položena tak, že vykácení dřevin by bylo předpokladem pro realizaci městského okruhu (tj. buď stromy, nebo Blanka), systémová podjatost by byla založena. 

Na přelomové rozhodnutí rozšířeného senátu NSS navazuje také následná rozhodovací praxe NSS a správních soudů. Například Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí 10 A 128/2011 ze dne 4. 3. 2013 (potvrzeném rozhodnutím NSS č. j. 3 As 60/2013 ze dne 4. 12. 2013, který se však samotnou otázkou systémovou podjatosti nezabýval) při posouzení systémové podjatosti úředních osob zohlednil  již samotnou skutečnost, že „jde o značně rozsáhlou investici s širokým dopadem na rozsáhlou část území města, navíc výslovně zmíněnou ve volebním programu současné nejsilnější strany celopražské komunální politické scény“. 

V daném případě se jednalo o stavbu realizovanou v rámci protipovodňových opatření na ochranu hlavního města Prahy. K  „nadkritické míře systémového rizika podjatosti“ vedl již pouhý předpoklad „eminentního zájmu“ politické reprezentace na rychlosti řízení motivovaného potřebou prezentovat výsledky veřejnosti.

Dalším příkladem bylo rozhodnutí NSS č. j. 7 As 202/2014 – 66 týkající se stavby „Závod na energetické využití odpadů Chotíkov“ (ZEVO Chotíkov). Zde vedla k existenci systémové podjatosti na straně odvolacího orgánu, úředníků Krajského úřadu Plzeňského kraje, skutečnost, že Plzeňský kraj, respektive jeho představitelé, vyjádřil smluvně podporu záměru, o jehož umístění rozhodovali v odvolání úředníci krajského úřadu. V daném případě se jednalo o uzavření smlouvy o spolupráci, která v žádném případě nepředpokládala, že by někdo úředníky ovlivňoval. NSS nicméně konstatoval, že na úřední osoby by mohli představitelé kraje působit prostřednictvím jejich zaměstnaneckého vztahu. NSS v tomto rozhodnutí výslovně uvedl, že „k pochybám o nepodjatosti postačí i „poměrně nízká míra podezření“.

Existence systémové podjatosti naopak nebyla shledána v rozhodnutí NSS č. j. 4 As 18/2012 – 29. Nejvyšší správní soud zde zdůraznil, že v projednávané věci bylo rozhodnuto o umístění stavby parkoviště v areálu Nemocnice Havlíčkův Brod, které má být určeno pouze pro osobní automobily zaměstnanců nemocnice. Parkoviště v areálu nemocnice však obvykle není vnímáno jako mimořádně významná a silně kontroverzní stavba, která by měla potencionál se stát předmětem četných sporů a významným politickým tématem na příslušné komunální úrovni. Proto nebyla dána „nadkritická míra rizika podjatosti“ krajských úředníků rozhodujících v odvolacím řízení, ačkoliv byl kraj Vysočina žadatelem o vydání rozhodnutí o umístění stavby.

Systémová podjatost může být dána, i když samospráva proti dané stavbě brojí

Systémová podjatost úředníků bude dána ale nejen tehdy, když jejich obec nebo město usiluje o realizaci dané stavby, ale i když se snaží stavbě zabránit. V takových případech mohou být úředníci považování za systémově podjaté už z důvodu rizika, že by je jejich zaměstnavatel negativně ovlivňoval s cílem zabránit výstavbě. Riziko takového ovlivňování může vyplývat i z veřejných prohlášení představitelů samosprávy.

Příkladů je celá řada. Lze vzpomenout na projekt Palác Stromovka, proti kterémuMěstská část Praha 7 bojovala.[1] Sluší se však dodat, že v daném případě byl dle veřejně dostupných zdrojů tento boj veden řádnými prostředky. Radnice se bránila proti výstavbě nikoliv ovlivňováním svých úředníků, ale podáním správní žaloby. Nakonec došlo k dohodě mezi investorem a ke stažení žaloby. Tento projekt je ale příklad, kdy by námitka systémové podjatosti podané ze strany investora vůči úředníkům Městské části Praha 7 mohla být úspěšná, ačkoliv by k žádnému skutečnému ovlivnění ze strany radnice nedošlo.

Příkladem, kdy by vlastník mohl uplatnit námitku systémové podjatosti, je i plánované bourání funkcionalistické vily na pražských Petřinách.[2] Památkáři vydali pro bourání kladná závazná stanoviska a s plánem souhlasil také odbor výstavby Prahy 6. Těsně před vydáním demoličního výměru se však proti záměru zvedla ze strany obyvatel Petřin vlna nevole, tématu se chopili také někteří členové zastupitelstva ze Strany zelených. V dané situaci se mi nepodařilo vyčíst, že by úředníci stavebního úřadu Prahy 6 postupovali nějak nestandardním způsobem. Opět se ale může jednat o situaci, kdy vzhledem ke kontroverznosti stavby (byť se jedná „jen“ o bourání vily) a ohlasům v komunální politice může být dána systémová podjatost úředníků Prahy 6 (aniž by ve skutečnosti byli jakkoliv ovlivňováni).

Výše uvedené případy ukazují na to, že systémová podjatost může být založena i v případech, kdy se daný úředník zcela oprávněně necítí vůbec podjatý, ani na něj není činěn žádný nátlak. Může být založena dokonce i v případech, kdy se např. daný úředník chystá v souladu s právními předpisy vyhovět návrhu toho, kdo by jinak námitku systémové podjatosti mohl vznést.

Jak správně procesně námitku systémové podjatosti vyřešit?

I v takových případech by bylo chybou, pokud by od námitky podjatosti bylo automaticky odhlédnuto a nebyla vypořádána ještě před vydáním příslušného rozhodnutí. Zažil jsem přitom, že v praxi nepanuje shoda ohledně toho, jakým způsobem má rozhodování o námitce proběhnout. Námitkou systémové podjatosti je totiž zpravidla napadán celý stavební úřad, případně i včetně tajemníka a starosty města. O námitce vůči úřední osobě přitom podle správního řádu rozhoduje představený, tj. nejbližší služebně nadřízený námitkou napadené osoby. 

Jednou z možností tedy je, že se námitka vypořádá „zespodu“. Tj. nejdříve vedoucí stavebního úřadu rozhodne o tom, zda považuje za podjaté jemu podřízené úředníky. Pak musí o podjatosti vedoucího rozhodnout tajemník městského úřadu. O tajemníkovi bude rozhodovat starosta. A jelikož je starosta nejvýše postavenou osobou napadnutou námitkou podjatosti, bude o něm muset rozhodnout nadřízený krajský úřad. Možné je ale i opačné řešení rozhodování „shora“. Tj. nejdříve se bude rozhodovat o podjatosti toho, kdo stojí v hierarchii námitkou napadených nejvýše. Nejdříve by tedy rozhodl o podjatosti starosty krajský úřad, až pak by starosta rozhodoval o podjatosti tajemníka a tak dále. Může se zdát, že po rozhodnutí krajského úřadu „již je vše jasné“, ale to by byla procesní vada řízení. Krajský úřad totiž může rozhodovat jen o osobě jemu bezprostředně podřízené (o starostovi) a je nutné, aby bylo učiněno rozhodnutí o všech osobách.

V rozhodnutí č. j. 5 As 96/2014 – 37 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že porušení procesního postupu při vypořádání námitky podjatosti může vést ke zrušení rozhodnutí o umístění stavby, v daném případě stavby „Krajské integrované centrum využívání komunálních odpadů v Moravskoslezském kraji“. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud sice nerozhodoval o tom, zda jsou důvody podjatosti dány, pouze odkázal na to, že toto rozhodnutí musí být nejdříve učiněno ze strany příslušných nadřízených o jim podřízených osobách. 

Z judikatury mi osobně není zřejmé, zda je správný způsob rozhodování o námitce podjatosti „zespoda“ nebo „shora“. Jasné však je, že bude-li zvolen nesprávný způsob, může to vést ke zrušení územního či jiného rozhodnutí. Podle mne a podle recentního rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, které máme v HAVEL & PARTNERS k dispozici, je správný způsob rozhodování „shora“, tj. nejdříve bude rozhodovat ten nadřízený orgán, který sám není námitkou napaden. Nejasnosti však stále zůstávají a bohužel se s nejasnostmi prodlužuje i délka řízení. Z mých osobních zkušeností vypořádání námitky systémové podjatosti trvalo v jednom případě celých 6 měsíců a v jednom případě dokonce rok a půl. To vše bez jakéhokoliv zavinění na straně navrhovatele – investora stavby. Celou tu dobu pouze příslušné orgány řešily, co si mají s námitkou podjatosti podle nové soudní judikatury počít. 

Vyřešila novela správního řádu problém systémové podjatosti?

Aby se tomu zabránilo, byl s účinností k 1. 11. 2018 novelizován § 14 správního řádu, a to zákonem č. 176/2018 Sb. Nový odstavec 2 tohoto § 14 správního řádu stanoví, že úřední osoba není vyloučena, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.

Toto již ale nepostačuje podle stávající judikatury, protože pro existenci systémové podjatosti musí k danému vztahu přistoupit i další prvek, kterým je právě např. řečená kontroverznost stavby. Nově doplněný odstavec 2 tedy pouze poněkud nejasně a částečně opsal stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, bez toho aniž by její dopady změnil, jak bylo zjevně zamýšleno. Dopady této novely a nově dodaného ustanovení lze tedy obrazně řečeno „škrtnout“. Nic se v jejím důsledku nezměnilo. 

Nová judikatura

Z nové judikatury lze zmínit dvě rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2018, č. j. 1 As 296/2017-56 uvedl, že pokud je územní rozhodnutí v soudním přezkumu zrušeno, má být i při současném znění § 94 odst. 5 stavebního zákona vydáno nově, a to s např. pozměněnými podmínkami, popř. má být žádost o jeho vydání zamítnuta. A to, i když je stavební povolení vydáno (a podle mne, i když je stavba postavena). Pokud je takto nově územní rozhodnutí vydáno, a již vydané (pravomocné) stavební povolení mu odporuje, je to důvodem pro obnovu stavebního řízení a případně i změnu nebo zrušení stavebního povolení. Musí však být naplněna i materiální podmínka, tj. že zde existuje i skutečný důvod pro obnovu řízení a zrušení stavebního povolení. Tento rozsudek má tak zásadní dopad na výklad § 94 odst. 5 stavebního zákona.

Rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 As 70/2017-29 dále potvrdil, že po účinnosti novely stavebního zákona z roku 2006 provedené zákonem č. 350/2012 Sb. (tj. od 1. 1. 2013) nelze zastavit, po předchozím zrušení stavebního povolení správním soudem, stavební řízení pro zjevnou bezpředmětnost s odůvodněním, že stavba byla v mezidobí dokončena a je užívána. Je třeba vést opakované stavební řízení podle § 129 stavebního zákona z roku 2006, a to i v případech, kdy bylo stavební řízení zahájeno a následně zrušené stavební povolení vydáno před účinností shora uvedené novely.

Závěrem

Vývoj stavebního práva v posledním roce poukazuje na to, že snahy o pouhou novelizaci stavebního zákona a souvisejících předpisů, i když se bude jednat o novelizaci rozsáhlou, budou mít spíše omezené dopady. Je proto zapotřebí zásadně změnit nastavení fungování stavebního práva a stavebních úřadů. Největším problémem zůstává roztříštěnost procesu povolování stavby mezi několik právních předpisů a několik úřadů, které vydávají samostatná závazná stanoviska, rozhodnutí či vyjádření. Tento problém má za cíl řešit proces rekodifikace stavebního práva, který vede Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Hospodářskou komorou České republiky.


Konference Právo ve veřejné správě 2018

Dne 27. listopadu 2018 se v Praze konal již 7. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Konference tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy. Letos vystoupilo 7 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.


[1]http://www.palacstromovka.cz/cs/novinky/palac-stromovka-se-zmeni-radnice-a-investor-se-dohodli-na-smirnem-reseni--12.shtml

[2]http://praha.idnes.cz/protest-vila-na-petrinach-cerna-plachta-fc3-/praha-zpravy.aspx?c=A161101_121501_praha-zpravy_mav

judikatura správní právo legislativa územní plánování stavební řád

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články